čtvrtek 20. prosince 2012

Pohledy odjinud (3.část)

Strach

Je krásné svěží ráno, když kráčíme mezi tyrkysovými jezery horskou dolinou uprostřed Fanských hor, v dalekém Tadžikistánu.
Mnoho dní jsme cestovali letadly, autobusy, náklaďáky a nakonec pěšky, abychom v následujících dnech mohli lézt na vrcholy, z nichž nejvyšší přesahují 5.000 metrů.


Někde za hřebenem už vyšlo slunce a osvětluje okolní vrcholy, my ale ještě dlouho půjdeme stínem, než i nás ohřejí sluneční paprsky.
Naším cílem je hora se jménem jak z Pohádek tisíce a jedné noci - Alaudin, jehož vrchol sahá do výšky 4.142 metrů. Samotný vrchol však dnes zůstává až druhořadým cílem. Tím prvním je výstup jižní hranou hory, vysokou 600 metrů. Vrchol určitě nesahá až do nebe a 600 metrů ve světě horolezců také není příliš, přesto s přibližující se horou v nás stoupá napětí. Hrana se nad námi strmě zvedá k vrcholu a ve své střední části chystá obtíže v podobě série převisů. Ale to hlavní, co zrychluje náš dech, je skutečnost, že dnes to bude sólový výstup, tedy takový, při kterém nebudeme používat žádná lana ani žádné jiné prostředky na jištění. Jen své zkušenosti, sílu a mysl.
Nabízí se otázka, zda tyto prostředky budou dostatečné pro zajištění bezpečnosti, když na druhé straně vah stojí pád do stametrové hloubky se zcela zřejmým koncem. Co nás vede k takovému a rozhodnutí, nač tolik zvyšovat riziko ?
Naší odpovědí je, že právě toto je pravá podstata horolezectví ... překonání strachu, který takový výstup s sebou přináší. To je právě ono, co nás znovu a znovu, jak droga, nutí stoupat k vrcholům, znovu a znovu proti onomu strachu bojovat a nenechat jej ovládnou naše tělo či naši mysl. A je tu další otázka ... je to ještě normální ? Vždyť strach z bolesti či strach ze smrti je biologicky zakódován v každém organismu. Právě strach je tou obrannou bariérou, která nás má zastavit před něčím, co by přímo ohrožovalo naše životy ... a my ten strach vlastně vyhledáváme.

Slunce ozářilo celou hranu když začínáme lézt. Metry pod našima nohama se mění v desítky a stovky, jediná chyba by byla tou poslední a nikdy bychom se nedozvěděli, jaká vlastně byla. Nelze tedy udělat žádnou !! Stanuli jsme nejen na hraně hory, ale i na hraně života ... a někde tady, mezi nebem a zemí, za tuto hranu můžeme opatrně nahlédnout. Jeden jediný krok za tuto hranu by ale byl už bez možnosti návratu. Proto mozek, ač ovlivněn strachem, nesmí udělat jediné chybné rozhodnutí, tělo musí poslouchat jako stroj. Celý svět se vtěsnal jen do následujícího pohybu, do následujícího kroku ... a dalšího ... a dalšího ...
Najednou už další krok není, jsme na vrcholu. Svět kolem nás se znovu otevírá v obrovském uvolnění, znovu vnímáme hory kolem nás ... slunce zapadá.
Pozdě v noci se vracíme zpět do tábora v údolí. Nikdo nás nevítá, nejsou z nás žádní hrdinové, jen všechno kolem nás vidíme asi trochu jinak.

úterý 11. prosince 2012

Jak se neztratit ...

Krátká úvaha nad vlastní radostí z mé znovu zprovozněné outdoorové navigace Garmin, původně blokované a licencované ze všech možných stran, přinesla pár komentářů, ale i náhodný souběh s příspěvkem 12Honzy o noční variantě Pražské stovky.
Satelitní navigace je dnes asi už vnímána jako základní standart, i když přeci jen řidič v autě s místní SPZ a puštěnou navigací, ve mě vždycky vyvolá úsměv ... ale třeba opravdu něco hledá. Nad hlavami nám krouží ... tedy pardon ... visí desítky satelitů GPS, Galilea či ruského Glonassu, obchody jsou plné všech možných navigačních přístrojů, kdejaký běžec jej má na ruce na cestě za městem (to jen pro evidenci treninku, že ...), navigovat umí skoro každý telefon a tak slovo "zabloudit" asi brzo zmizí ze slovníku.
Já sám většinu svých aktivit poslední doby podporuji snadností elektronické orientace. Ovšem nebylo tomu tak vždycky ... a tak jako porozumění s Honzovým "strachem" či naopak vlastně odvahou vyrazit do mrazivé noci na desítky kilometrů dlouhý přesun, kde jakákoliv odchylka od optimálu významně poznamená výsledek, dávám k dobru pár "mapových příběhů" z dávno minulých akcí ...

... mapa první ...1984
S kamarádem Otou jsme začali courat po Jizerkách ne už jen tak, ale s vážným úmyslem vytvořit novou verzi horolezeckého průvodce po dané oblasti. Tenkrát se nám během několika let podařilo vytvořit materiál, který dodnes tvoří základy knižně vydaných a aktuálně prodávaných průvodců. Na náš záměr ale nestačily dostupné turistické mapy v měřítku 1:100 000 a tak jsme používali již tenkrát unikát - originální mapu Jizerek, kterou nakreslil Josef Matouschek již  v roce 1927, v měřítku 1:50 000, v níž byl zachycen snad opravdu každý kámen. Když šlo do tuhého, přidali jsme buzolu ... a bylo to. Na místě jsme pak ručně dokreslily, co bylo třeba upřesnit a tyto mapy jsou v průvodcích dodnes - Galileo, neGalileo...
K mapám jsem tím získal takový trochu jiný vztah.

... mapa druhá ...1989
Po mnoha dnech cestování z Evropy do Asie ... letadly, horšími letadly, autobusy a nejhoršími náklaďáky se zfetovanými řidiči ... se dostáváme do Zaalajského údolí v oblasti Pamiru. Tak jako nám říkali, že na Pamíru máme zapomenout na hodinky a bude stačit řídit se pojmy "jaro a léto", tak bylo  třeba přehodnotit i pojmy rozměrové. "Údolí" tady znamená plochu rovnou jak fotbalové hřiště, dlouhou 250 a širokou 50 kilometrů. Ve vzdálenosti několika dnů pochodu od kraje údolí se tyčí vrchol hory, která je naším cílem. Mapy neexistují ... tohle asi jen tak nerozchodíme !! 


Tedy abych to zase moc nedramatizoval ... mapu máme ... hřebenový náčrtek části Pamíru v neznámém měřítku, okopírovaný z jakési knihy o sovětsko-čínské expedici z roku 1955 a jako naprostý skvost ruskou mapu v podobném stylu, zobrazující oblast asi 90 x 40 km.



Po dvou dnech šílené jízdy náklaďákem na pomezí Afghánistánu a Číny, kdy řidič z každého bočního údolí čeká letící protitankovou raketu, nás vykládá uprostřed obrovské roviny a se slovy, že za 30 dnů se sejdeme na stejném místě, mizí v oblaku prachu. Tohle přece nemůže nikdy klapnout !! V dálce vidíme běžet velbloudy a tak jen hořce vtipkujeme, že na zpáteční cestu si stopneme tak akorát je.
30 dnů uplynulo, na kopec jsme vylezli a teď sedíme uprostřed stepi pod pálícím sluncem a čekáme na náklaďák. Zatím uplynulo jen půl dne a tak jsme v klidu. Pak se na mnoho kilometrů vzdáleném horizontu objeví oblak prachu ... to snad není možné ... náš náklaďák !! Bez map, bez navigace a telefonů, na ploše velké jak polovina Čech. Mapy by nám akorát překážely ... tohle je možné opravdu jen v Rusku (to by měli soudruzi radost) !!

... mapa třetí ... 1991
Tak jsme styl předchozí akce dopracovali k opravdové dokonalosti. Tentokrát míříme do Himálaje, což by se mohlo zdát civilizovanější, ovšem do oblasti zcela mimo obvyklé (a povolené) treky - do oblasti Rolwalingu. Jediný "mapový" podklad je pár náčrtků a několik řádků z knihy "Napříč střechou světa" Petera Hillaryho (ano, ano ... syna slavného dobyvatele Everestu), kde popisuje, jak pod vedením místních styčných důstojníků a s řadou nosičů oblastí prošli.
Jsme tři, na průvodce nemáme peníze a na turistické ambasádě v Kathmandu musíme trochu zkreslit údaje do Trekking Permitu, aby nás pak náhodou někde nezatkli místní policajti.
Vyrážíme! Těch pár vět "kudy" si pamatujeme, na zbytek se snad doptáme. Uprostřed deštivé noci a podhorského himálajského lesa nás řidič vysadí z autobusu ... prý jsme tady. Je tma a ticho, déšť a zima dotváří tu správnou atmosféru. Jsme v Himálaji.


Ráno se tedy opravdu ptáme na cestu a zde je místní popis trasy: "půjde dva dny podél řeky až dojdete k mostu, dáte se přes něj, pak do kopce a dolinou dál šest dnů. Pak uhnete doleva přes čelo ledovce, odpoledne odbočíte doprava a za pár hodin jste tam." Slovem "tam" je myšlen konec oblasti Rolwaling a horský přechod ve výšce 5.700 metrů do oblasti osmitisícovky Cho-Oyu a dál Everestu.


Po 24 dnech pochodu a asi 450 km jsme zpět v Kathmandu. Prošli jsme oblastí, kam byl přístup turistům zakázán, vystoupili jsme v této oblasti na vrchol vysoký 6.200 metrů, stáli jsme pod Cho-Oyu a pod Everestem. Bez jediné mapy !!

2012
Tak se mi prosím nedivte, že s místní SPZ jezdím po městě s puštěnou navigací ... užívám si to !

neděle 9. prosince 2012

Global Positioning System

... to bylo tak...
Poslední dobou (před 6-8 lety) se naše lezecké a skialpialpinistické výlety nějak víc zvrtávaly ke složitosti, logistika akcí se stávala náročnější a bez předchozích příprav by leckdy vyvstal větší či menší problém. Mluvím o různých přesunech do oblastí, pohybu v místě či přesunech po trasách vlastních akcí. Tak jako před dvaceti lety jsme byli schopni absolvovat měsíční pobyt v asijských velehorách bez mobilních telefonů, internetu a Googlu, dnes jsme jako nutnost viděli zabezpečení pohybu s asistencí GPS i v evropských podmínkách.

... uf, tedy to je úvod ...

Česky to znamená, že postupně jsme se všichni v naší partičce vybavili outdoorovými GPS-kami a více či méně úspěšně se popasovali s různými PC aplikacemi. Tak i já jsem v roce 2008 zakoupil jednoho z Garminů, naistaloval programy a zaregistroval všechny možné licence.


V počítačích jsme pak sestavovali různé trasy a takto vybaveni a připraveni jsme v zimních Alpách byli schopni v difusní bílé tmě najít dveře od horské chaty, když s pouhou papírovou mapou bychom si nebyli jisti, jestli jsme stále ve stejném údolí. Současně s tím jsme objevili hračičku zvanou Geocaching a tak když jsme zrovna nelezli či nelyžovali, hledali jsme plastové krabičky plné různých nesmyslů. Celkově pěkná legrácka, ovšem přivádějící k naprostému šílenství mou ženu, když s pohledem upřeným na GPS display jsem byl schopen půl hodiny v neznámém městě jezdit kolem 20 metrů vysoké reklamy na McDonald a nedostat se na jeho parkoviště. Ale v horách fakt dobrý ...

No a jak už to tak v životě bývá, jednoho dne napadli můj počítač marťani a já z něj už nevypáčil ani jednu nulu či jedničku. Přes všechny ty garminí licence, registrace a ugrade se mi nepodařilo celý systém přenést do nového počítače a tak GPS-ka trávila víc času v šuplíku nebo jsem ji užíval jen bez podpory PC.

Až přišel čas Běhu a plán Velké Věci (jak jsem se již zmínil). Velká Věc je po uskutečněné registraci již v chodu a jednou z povinných nutností je právě GPS ...  a já jen dodávám ... pod možno funkční. Tak jsem tedy usedl k PC s odhodláním všechny ty keycody nějak prolomit nebo (lépe) obejít. Nejsem žádný ajťák, ale jen obyčejný uživatel, ale ... světe div se ... podařilo se.  A tak mám v počítači několik mapových aplikací s řadou nových map nahraných i do vlastní GPS. Jsem fakt dobrej ...
Znovu jsem si tak vzpoměl na ty plastové krabičky, poschovávané v různých úkrytech a po řadě marných pokusů jsem nakonec trefil zapomenuté přihlašovací údaje na Geocaching.com.  Hurá na krabičky ...
Jak jsem zjistil, i někteří jiní běhající blogeři se baví stejným způsobem - tedy hledají ty různé skrýše a dostanou-li se do hledáčku náhodných svědků, dělají jako že si prohlížejí šišky na stromě a z GPS-ky vykouzlí telefon, že ... Ale je to nádherné zpestření běhů po okoukaných trasách, nebo objevování nových.

Po absolvování svého druhého maratonu v polovině listopadu se dostavil posezónní útlum a trošku i výpadek v běhu. Ale spuštěním Velké Věci a znovuobjevem geocachingu je tu opět Motivace, opravdu s velkým M. Kešky sice kromě souřadnic často teď ukrývá i vrstva sněhu, ale všechny ty poslední věci opět nastartovaly velkou chuť běhat. Dnešních 13 km v mrazivých, ale sluncem zalitých horách to jen podpořilo. A tak běhám znovu s chutí, lehkou nohou a lehkou myslí ...

pátek 30. listopadu 2012

Tulák Charlie

Titulek jsem si samozřejmě vypůjčil, abych evokoval chronicky známé obrázky rozšmajdaných bot Charlie Chaplina.


Ano, ano ... o boty jde především. Na toto téma mě přivádí slavnostní okamžik, kterým je "proběhání" mých prvních bot. Něco málo přes 2000 km ... myslím, že mají dost ! Ve vnitřku pár vydřených děr, původní tuhost či jakýsi tonus boty již vzal za své, podrážka trochu ztratila svůj původní profil, jediné co kupodivu nese nejmenší následky, je šití ... ani jedna vypáraná nitka. Ale asi už mají nárok na důchod, myslím, že boty za necelých 1000 Kč odpracovaly své a mě přinesly mnoho chvil radosti i trápení. Chvilka nostalgie ...


... král je mrtev, ať žije král.

A tak sedím u compu a kochám se, kochám všemi možnými značkami bot a vybírám, které že si to na jaro koupím. Ty první, které dnes odcházejí do důchodu, jsem koupil úplně náhodně. Nevypadaly špatně, nebyly drahé a celkem mi padly. Co vlastně kupuji jsem ani netušil ... ale i přesto se mi odvděčily Během. V tu chvíli mi bylo úplně jedno jestli je model Top nebo Basic, pečlivě jsem je vždy čistil a sušil, ukládal do krabice a s radostí, jako by to bylo poprvé, je skoro každý den opět nazouval a vyrážel ven.
Dnes je tedy naposledy - dokonale vyčištěné - ukládám do krabice a tu zpět do botníku. Budou tady sice zabírat místo, ale že bych je měl vyhodit, mě ani ve snu nenapadlo. Prostě tyhle šedo-červené Ádošky pro mě vždy budou symbolem začátku Běhu. Ostatně ... já staromilec, abych je ještě někdy nevytáhl opět na světlo ...

Boty na zimu už jsou připravené, opět to byl nákup bez přípravy - prostě mě v obchodě zaujaly, ale tentokrát jsem už měl alespoň základní představu o tom, co kupuju (červené boty !!). Abych vypadal jako profík, říkám prodavačce ... " jo, ty jsou s watershieldem ... to bude na zimu dobré". Jen se mi malinko zazdálo, že trošku neví, jestli se stále bavíme o botech, co máme v ruce. Ale to nic ...
Už jsem je i trochu oběhal, ale teď, když už všude kolem leží hromady čerstvého sněhu, nezbývá než v nich zůstat na trvalo ... tedy než ten sníh zase roztaje.


K nákupu bot na jaro už přistupuju se vší odpovědností. (Chystají se totiž Velké Věci !!) K vyřešení dilematu frekventovaného tématu pata-špička či maximum-minimum jsem pročetl řadu článků na netu i v časopisech. Postupem času jsem si sám vytvořil zcela anarchistický názor, který mi naštěstí potvrdil MUDr. Pirk v říjnovém čísle časopisu Run: " ... jestliže někdo do svý třiceti let běhal v botách a najednou začne běhat bos, tak si musí nohy poškodit. Já to považuji jenom za reklamní trik ...".
K tomu přidávám: já do svých padesáti ...Tím je úplně jasno a tlumených bot se vůbec nebudu bát. Ale to bude dilema ... které ... které ? Sedím u PC, obcházím prodejny ... jistě k velké "radosti" obchodníků občas nějaké boty zkusím, ale předem vím, že je nekoupím. Něco si vždycky vymyslím, proč ne ... no prostě neseděj, že ... Skoro se bojím okamžiku, kdy si boty koupím a nebudu už mít důvod kochat se u počítače či v prodejnách. Už se taky zdá jasné, že jedny boty - jako doposud - stačit nebudou. Trail - silnice, teplo - zima, sucho - mokro ... uf, to bude makačka. Ale až přijde jaro, budou boty připravené a já natěšený na novou sezonu. I když vlastně ta moje sezona nekončí, jen teď na pár měsíců přezuju jiné boty a přidám běžky.

Takže ... až si vyberu ty jarní trailovky, mrknu se ještě po nějakých silničkách, že ...

pondělí 19. listopadu 2012

Pohledy odjinud (2.část)

březen 1999 

Trůny bohů.
 
"Hory většinou vzbuzovaly v lidech strach. Dnes už asi ne tolik, i když některá nebezpečí nabádají přinejmenším k opatrnosti.
Strmé horské štíty bývají často těžko dostupné, sníh neroztává ani v létě, bouře tu zuří daleko silněji a laviny mohou přinést zkázu i do údolí. Velké laviny, které postihly tuto zimu většinu alpských zemí, skutečně ukazují pravou tvář hor. Kdo tedy dříve do hor nemusel, vyhnul se jim.


Ještě jedna zvláštnost bývá horám připisována - jsou nazývány Trůny Bohů. Zvláště v oblasti Himálaje jsou hory sídlem řady klášterů, kde mají věřící nejen klid na meditace, ale také jsou zde svým bohům blíž.

Himálajský vrchol Kančendženga je třetí nejvyšší horou světa, vysokou 8.586 metrů a její název v překladu znamená "Pět Skříněk Věčného Sněhu". Místní obyvatelé jsou přesvědčeni, že na vrcholu této hory opravdu sídlí bohové.
V roce 1899 poprvé k hoře přicházejí evropané společně s italským fotografem Vittoriem Sellou, který pořizuje jedny z prvních snímků hor. Pokusy o výstup na vrchol začínají v roce 1929. Co tomu ale řeknou bohové? Nebudou se zlobit, že jsou vyrušováni ze svého klidu?
26 let se horolezci pokoušeli o dosažení vrcholu, ale podařilo se to až v roce 1955 anglické výpravě. Dvě dvojice dosáhli vrcholu ve dvou po sobě jdoucích květnových dnech. Svůj výstup však ukončili několik metrů pod vlastním vrcholem a tím tak vyjádřili respekt k posvátnému místu místních domorodců - Trůnům Bohů.

Je rok 1989 a i my stoupáme s kamarády k našemu nejvyššímu vrcholu, do výšky 7.135 metrů, na nejvyšší horu pamírského Zaalajského hřebene v Kirgizii. Po 14-ti denní aklimatizaci zahajujeme pětidenní výstup ze základního tábora ve výšce 3.600 metrů. Ze čtvrtého výškového tábora pak už vede cesta jen k vrcholu.



Ráno nám ve stanu přimrzal vařič ke spacákům, teplota venku se blíží -40°C, vrchol se zdá ještě daleko. Vzhůru pokračujeme jen pomalu, po deseti, dvaceti krocích vždy odpočinek. Najednou je ticho a klid, vítr se utišil, vidíme vrchol. Zbývá už jen pár posledních metrů, ale ty zůstanou nepřekonány. Na samotný vrchol nevystoupíme. Protože ... co kdyby ..."

neděle 11. listopadu 2012

Nikdy neříkej nikdy

Tak zase sedíme s Veverkou u večerního Skypu a spřádáme další běžecké plány. Závod jizerskými ledovými pláněmi je za námi, nohy přestaly bolet a omrzliny se rozehřály ... tak co ještě letos spácháme ?? Na monitoru naskakuje otázka: "Hele, víš, že se za pár dnů běží Horolezecký Krosmaraton v České Lípě?" 
No jasně, že vím ... viděl jsem v termínovce na Běhej.com. Nejsem ale blázen! Po zkušenosti z mého jediného absolvovaného maratonu v Plasech, kde jsem ukázal, kolik rozumu mají začátečníci, jsem jasně prohlásil, že dokud nebudu běhat treninkové třicítky s "prstem v nose", tak na maraton nejdu. A protože na dlouhé treninky už letos moc času nebude, tak až příští rok. Jasně ... za chvíli na monitoru bliká, že Veverka má stejně v plánu nedělní 3,1 km na Velké kunratické. Tak jakých 42, že ?

Jenže myšlenka byla zaseta ...
"Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat ... Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. "

Tak si minulou sobotu takhle běžíme se Samem tichými, mlhavými Jizerkami, hlavou mi kolují různé nesmysly a najednou je to tu ... Bittner !! Samozřejmě, že jsem už závod "prolustroval" na netu - čtyři kola 10,5 km, mírně zvlněný terén, podle fotek široké rovné lesní cesty. Tam by asi šlo dobře kontrolovat rychlost a vyhnout se tak příliš rychlému začátku. No uvidíme ... naštěstí na konci 20-ti kilometrového běhu se cítím dostatečně unavený a tak je jasné, že fakt nikam nepojedu. Celý týden pro jistotu statečně držím hubu, abych pak náhodou nemusel vysvětlovat, proč jsem vzdal ve druhým kole nebo proč jsem to běžel pět hodin ... a tak. To kdyby moje prozatimní rozhodnutí nějak nevyšlo.

Další sobotu ráno sedím v autě, směr Česká Lípa, cíl - Horolezecký Krosmaraton. No nevyšlo to. Dokonce se mnou jede moje sluníčko, aby mě hřálo a svítilo na cestu v tom sychravém podzimu a aby mi do každého kola podalo suchýho kulicha.
Rozprava před startem se omezila na konstatování, že jde už nevím o kolikátý ročník a že na startu je nás asi 58. Zřejmě se předpokládá, že trať všichni znají, protože o značení a dalších "malichernostech" nepadne ani slovo. Pak startér chvíli volá závodníky na startovní čáru a jen tak mezi řečí řekne "TEĎ". Zřejmě to znamená, že je odstartováno. Poněkud rozpačitě tedy všichni mačkáme stopky a vyrážíme kamsi do lesů. Vidím první zatáčku označenou mlíkem, tak to snad bude ono ... no, poběžím za ostatními.

Plán je hlavně to nepřepálit a pokud možno se dostat pod magickou hranici čtyř hodin. Držím se ve skupince asi 6-ti běžců a po pár kilometrech se čas ustálí na 5:25 / km. Je to sice o trochu rychlejší, než jsem plánoval, ale zdá se, že to jde celkem bez velkého úsilí. Skoro stále se běží po příjemně měkkém jehličí nebo písku. Sice to asi na rychlosti nepřidá, ale zase to bude šetrnější ke kloubům a svalům. Něco za něco.
První kolo je za mnou, je celkem teplo, nefouká a tak při miniservisu od svého sluníčka odmítám nový kulich. Naopak přibírám parťáka a další kolo se mnou poběží Sam. Nechám ho raději celé kolo na vodítku a tak mě tahá jak praštěnej. Sem tam ale ztrácím nějaké vteřiny různým očuchávání, očůráváním či konáním jiných potřeb. Ach jo ... no, brachu, jedno kolo a zase jdeš do péče k paničce !! Na celé kolo se přitom přidávám k jednomu z běžců a celkem v pohodě tak prokecáme dalších 10 km.
Vracím psa, beru si nějaký cukr a pití a mažu do třetího kola. Čas se stále drží na stejném průměru ... to je dobré. Dočasný spoluběžec se za chvíli omluví, že musí trochu zpomalit a tak zůstávám sám.
Na servisu do posledního kola říkám, že už toho začínám mít dost, ale mé sluníčko mě povzbudí slovy: "Žádný takový, koukej mazat, když už jsme sem jeli !!" No tak tedy mažu. Ještě 4 km a bum ... narazil jsem do zdi !! Trvá kilometr než ji jakž takž přelezu a zase trochu zrychlím. Ale už to není nic moc, klouby bolí jako čert ... ale běžím. Ztrácím dvě místa do celkového pořadí, ale co ... Přepínám GPS do jiného módu a sleduji, jestli to bude pod 4 hodiny. Cíl je na dohled - bude !!







 Nohy se mi klepou, že skoro nedojdu k autu, ale plán je splněn. Svůj maratonský čas jsem vylepšil o 36 minut. To bylo určitě tou rovinou. Ještě tři maratony a můžu myslet na olympiádu. 
Za chvíli volám Veverkovi, že má pěkný průšvih, protože kvůli němu jsem MUSEL běžet tenhle závod. A odpověď ? "No to máš blbý, protože teď už nikdy nesmíš běžet přes ty čtyři hodiny."
Doma ze záznamu GPS pak zjišťuji, že s tou rovinou to nebylo zas tak horký - celkové převýšení vydalo na 370 metrů !

Ale letos už fakt nic nepoběžím. A jestli jo, tak si ukousnu palec na noze !!

P.S. Fotky tentokrát moc nevyšly, fotografka byla asi rozklepanější než já. Třeba něco přidá pořadatel - tak to zkopíruju dodatečně.

neděle 28. října 2012

Dobytí severního pólu

Tak ...  a je to tady. Zima přišla fakt rychle a od pátku se moc chválím, že jsem stihl včas přezout do zimního i auto. Na sobotu jsme totiž s bratrancem Veverkou domluveni na společném absolvování oblíbeného místního závodu Janovská 11 a 19 ... opět, tak jako vloni, pořádaného jako Mistrovství ČR v horském běhu (... no, to se nás stejně netýká). "Horském" znamená, že se fakt běží v horách (Jizerských) a tak díky zimním gumám máme aspoň jistotu, že auto se tam dostane. Ovšem jestli bude takové počasí, s jakým straší meteorologové v médiích, tak nevím jestli máme jistotu i mi, zda se dostaneme do cíle závodu.
V sobotu ráno se probouzím a pohledem ze střešního okna přímo nad postelí zjišťuji, že jaké je počasí, nezjistím. Okno je totiž pokryté souvislou vrstvou sněhu. No to je tedy v pr... Tady doma jsme v nadmořské výšce asi 350 metrů a závod se ve svých nejvyšších partiích dostáva na poměrně dlouhou dobu do výšky přes 800 metrů. Pohledem z jiného okna zjišťuji, že stále sněží ... a to tak, že vodorovně. Tak ještě jednou do těch osmiset metrů - tam jsou totiž před větrem nechráněné louky. Pěkná alpská kombinace ...

V batohu mám sbaleno několik různých variant běžeckého oblečení, v nejtvrdším provedení naštěstí počítající i s tím, co je právě venku. Jde jen o to, o kolik to bude nahoře horší.
Po osmé vyzvedávám Veverku u autobusu a s jeho uklidňujícími slovy, že "sněží i v Praze", vyrážíme do hor. 


Do místa startu se dostáváme s dostatečným předstihem, kdy jsou prezentace i hajzlíky (dva hajzlíky na 300 startujících) ještě bez front. Obojí tedy absolvujeme bez stresu a pak už jen stojíme oba nad hromadou hadrů a začínáme řešit, co na sebe. Zimní krosovky jsou jasné, teplé elasťáky taky ... ale co vršek a makovice ? No ta hlava je taky jasná ... vzhledem k mému účesu beru dva multifunkční šátky. Jeden zatím nechávám jen na krku a pak se uvidí. Na vršek nakonec volíme teplé spodní triko a větrovku, i když chvíli řešíme jestli ta větrovka není moc a jestli nebudeme vařit. Následující hodiny a minuty ale ukážou, že nebudeme. Borec vedle nás má ovšem jiný názor - bere kratičké atletické trenýrky a pětiprstové boty s ponožkami pod kotník. Když pak v cíli vidíme jeho nohy plné fialových fleků, jen to potvrzuje náš vlastní názor na populární minimalismus. Inu, kdo chce kam ...

Areál závodu se začíná pomalu plnit, čas startu se blíží a tak se jdeme trochu rozběhat. Počasí beze změny ... sněží a stromy se ohýbají pod nápory větru a to jsme prosím stále ještě v údolí. V prostoru startu prohlížíme obří kaluž plnou černé vody se sněhem, ale pak konstatujeme, že vlastní start bude asi o kousek vede. Běžci na 11 km právě odstartovali a nám tedy zbývá 10 minut ... prásk ... a běžíme taky. Bohužel, hned první kroky nás protáhnou výše zmiňovanou kaluží a tak máme čas vodu v botech ohřívat hned od začátku. No naštěstí Nike WS zafungoval dobře a zdá se, že mám zatím sucho.



Po krátkém seběhu hned po startu začína několika kilometrový stoupák, zatím ještě mezi stromy. Jde to dobře, brzy dobíháme poslední borce z 11-ti km trasy, pak přijde dělení tratí a současně s tím i lámání chleba. Dostáváme se totiž na nechráněné sjezdovky a louky ve výšce 800 metrů.



Ledové peklo začíná ... sněhová vánice se opře plnou silou, závěje v některých místech dosahují téměř po kolena ... a v těchto podmínkách nás čeká tak asi 5 km. Divoké poryvy větru mě několikrát téměř vytlačí z cesty ... kličkuju jak zajíc. Z multifukčního šátku na hlavě jako druhou vrstvu vytvořím kuklu, kryjící i půlku obličeje ... výrazně to pomáhá. Veverka se někde trochu opozdil a tak chybí vzájemná morální opora ... no nic, běžíme dál. Na poslední strmý stoupák po silnici na Maliník je to skoro na horolezecké mačky. Pak opět sjezdovky s větrem přímo do ksichtu ... ble !! Následující strmý seběh po zasněžené louce je taky luxus, prý se to tam bez kotrmelců neobešlo. Poslední kilometr opět do kopce ... znovu černá kaluž ... a cíl !!  Veverka, který před týdnem absolvoval mataron ve Stromovce, dobíhá za dvě minuty. Vzájemně si blahopřejeme, že jsme přežili. Příliš nápadně nám dnešní běh připomínal akce ze zcela jiného sportu.
Trochu vydechneme, převlékáme do suchého a ze slušnosti čekáme na vyhlášení výsledků. Na tabuli neoficiálních výsledků se ale ukazuje, že by to nemuselo být jenom ze slušnosti. A taky jo ... paráda, vyšlo to. S časem 1:40:33 je to 3.místo v kategorii.


Co řící závěrem ... na tohle nemám dalších slov. Takový běh se prostě jen tak nezažije. Zážitky nemusí být krásné - hlavně, že jsou silné. A ještě trasa dle GPS: 18,5 km, 620 m převýšení.

čtvrtek 25. října 2012

Český pohár v běhu do vrchu

Trénuju v horách...no , vlastně ani jinou možnost nemám. Jediná rovinka je náměstí před radnicí a pak už je všechno nahoru nebo dolu. Jo ... aby místní neřekli ... ještě vede celkem rovná silnice Harcovem, ale zase tam jedzí auta. Takže, jak jsem řekl ... běhám v lese, v kopcích. 
Můj první rok běhu byl spíš o náhodě, prostě jak to přišlo ... žádný treninkový deník nevedu, treninkový plán nemám - běhám sám, když se mi chce. Všechny informace o běhu hledám na netu, snažím se něco pochytit či naučit.

To, že jsem objevil seriál Českého poháru v běhu do vrchu, byla tedy stejná náhoda, jako cokoliv jiného. To by mohlo být zajímavé ... když už každý den běhám do kopce, tak proč si to nezkusit na závodech.
Rozpis závodů jsem objevil pár dnů před startem seriálu, ale nenašel jsem odvahu vyrazit hned na závody. Jo, jo ... půjdu tam a dostanu pěkně na prdel ! To nemám zapotřebí. Z termínovky jsem stejně vybíral jen závody, které byly alespoň trochu na dosah, přes půl republiky se mi jezdit nechtělo. Tímhle způsobem to ale na 12 započítávaných závodů stejně nedá, takže výsledek nemusím nijak hrotit. No ale znáte to ... ta soutěživost !

První dva závody v mém akčním radiu jsem tedy vynechal ... jak mě to bude na konci mrzet !! Můj první vrchařský závod tak byl až 20. května z Jílového na vrchol Děčínského Sněžníku. Těšil jsem se na běh lesem mezi skalami, ale bohužel zrovna tenhle závod vedl celý po silnici. Závěr byl ale opravdu mezi skalami stolové hory velmi strmý a jaký to byl kopec celkově, mi došlo až při zpáteční cestě autem dolu.

O měsíc později další závod v kategorii Super ... Hodkovice - Ještěd. Super neznamená, že to byl super kopec (i když teda byl), ale skutečně je to označení kategorie pohárového závodu, s trojnásobným bodovým ziskem. Český pohár totiž rozlišuje tři obtížnostní kategorie závodů, a to B,A a S. Z každé kategorie se započítávají čtyři nejlepší závody, celý seriál pak obsahuje celkem 49 bodovaných závodů + 1 závod bez bodů. Ze závodů nad maximální počet se pak udělují jen body za účast. (Doufám, že moc neunavuju ... ale mám radost ze svého "objevu Ameriky").
Pak následovaly krkonošské speciály: Dvoračky, Štěpánka, Černá hora a Žalý. Kopce víc než jen super ... prostě brutal !! Tím jsem to chtěl ukončit, průběžné výsledky nebyly úplně špatné a případné další bodové zisky by mi už stejně moc nepomohly. Něco jsem zase vynechal, ale pak mi to začalo vrtat hlavou a tak jsem mrknul na propozice posledního závodu - Malé ceny Špindlerova Mlýna. Teda ... to je něco ! Žádný závod ze spoda nahoru, ale okruh kolem Špindlu, který vymete kdejakou sjezdovku. To prostě musím ...
A tak jsem se svým sluníčkem a všemi psi (2) vyrazil ráno do Krkonoš. Podzim připravil parádní kulisy závodu a teploměr v prostoru startu ukazuje neuvěřitelné hodnoty. "Lepší počasí jsme si nemohli přát ..."



Poslední závod seriálu slibuje 14, 5 km a více než 750 metrů převýšení.
Je odstartováno ... jeden krátký okruh centrem přes známý obloukový most a pak vzhůru k nebesům (no kam jinam ze Špindlu, že ?) Obrázek výškového profilu z Google Eatrh vypovídá víc než slova. Snad jen konstatování, že byl opět překonán můj osobní rekord ve strmosti stoupání ... maximální hodnota dosáhla 40,5%.


Nejstmější kopec byl přímo pod jedním z mnoha vleků, poslední kopec na profilu je sjezdovka z Medvědína. V posledním kilometru už z kopce a po rovině cítím, jak mi pocukávají lýtkové svaly. Nejvyšší čas na cíl !! Je tu ... konec. Konec závodu, konec poháru, takový malý konec sezony i když ještě něco přeci jen poběžím.


S napětím čekám na celkové výsledky ... a když jsou tu, tak se tluču do hlavy a vyčítám si svou lenost. Bodové součty v mém tabulkovém okolí jsou velmi těsné, závody, které jsem vynechal či si dokonce myslel, že už nic neovlivní, by bývaly velmi důležité. Ale i tak ...první sezona ... v poháru v mé kategorii bodovalo celkem 249 běžců a mě se podařilo se sedmi závody z 12-ti možných obsadit celkové 22.místo. A má lenost mě zcela jistě připravila o 7 míst v pořadí ... škoda. Příští rok se budu více snažit, pane správče ! 

P.S. Ještě malá statistika: sedm absolvovaných závodů znamenalo celkem 71 km a 4400 m převýšení. 

neděle 21. října 2012

Pohledy odjinud (1.část)

Tak ...jak začít ?? Hlava plná neutříděných myšlenek a tak přemýšlím, jak to udělat, aby následující bylo srozumitelné.

Úvod č.1
Když jsem nedávno otevíral svůj blog, do titulu jsem dal (hrdě či neuváženě ??) slova "o horách" ... Jednou jsem se už zmínil, ale to byl jen prostředek ke sdělení jiného. V poslední době už do hor moc nejezdím, ale teď se stalo něco, co mi všechny mé horské akce alespoň připomělo.

Úvod č.2
Před řadou let jsem měl kamaráda, který se v jedné křesťanské komunitě věřících angažoval vydáváním časopisu, či spíše bulletinu o činnosti právě oné skupiny. Naše hovory se tenkrát občas dostaly právě k těm horám a kamarád mě požádal, jestli bych nechtěl do jeho časopisu občas napsat článek, takový "pohled odjinud". Faktem je, že při lezení po horách se člověk někdy dostane na takovou tu  "hranu" a řadu věcí pak vnímá trochu jinak. A tak jsem to přislíbil a průběhu dalších dvou let jsem napsal asi 10 krátkých zamyšlení ...

Úvod č.3
Při nedávném úklidu knihovny jsem ty časopisy našel ...
Abych tedy dostál svému předsevzetí psát (i) o horách, tenkrát napsané články přenesu sem do blogu, abych si připoměl uplynulé a snad i dál zprostředkoval tehdejší "Pohledy odjinud". Už pár dnů nad touhle koncepcí přemýšlím ... chtěl jsem články přepsat v původním znění, tedy bez úprav, ale zřejmě drobné zásahy udělám. Některé skutečnosti bych totiž dnes interpretoval, ale i vnímal, trochu jinak.

Tak tedy do toho ...


únor 1999

"Jsem horolezec. Jsem jím už dvacet let. Říká se, že dobrý horolezec je starý horolezec, protože dokázal přežít všechna nebezpečí, která mu skály a hory dokázaly připravit. Proto bych chtěl být horolezcem ještě alespoň dalších dvacet let, abych se tomu dobrému trochu přiblížil.
Dlouhá léta jsme jezdili lézt jen tak daleko, kam se dalo dojet vlakem za jeden den. Později, když už jsme si dokázali vydělat pár korun navíc, jeli jsme dál, ale jen jedním směrem. Tím druhým to bylo zakázané. Pak se i to prolomilo a tak jsme viděli i větší hory, o kterých jsme si zatím jenom četli v knihách.
Od prvních vylezených cest jsem si psal deník. Na obálku toho prvního jsem si napsal: Kde vůle tvá, tam cesta tvá. A to mě provázelo a snad i provází celý život. Jen vůle nás totiž dokáže přivést až na vrchol, ať je jím cokoliv - skála s vrcholem pár metrů nad zemí, horský masiv z kamene a ledu až někde v oblacích, stráň za městem nebo je to třeba vychování dětí, které na nás nezapomenou, až nás síly opustí.
Ani na chvíli se ale nesmí zapochybovat, že vrcholu dosáhneme, protože jediná pochybnost může všechno snažení zmařit. Jen vůlí můžeme všechny překážky překonat a pak je vrchol tady. Dosáhli jsme jej ! Zvítězili jsme, ne nad vrcholem, ale především sami nad sebou. Vrchol však není nikdy pokořen, jak se někdy říká. Zůstane stejně majestátným vrcholem i když jej opustíme, zůstane hrdým vrcholem v naší mysli i duši.
Ke svým deníkům se občas vracím - to abych si připomněl, jaké to bylo. Jsou to deníky jen pro mě, nikdo jiný - kromé mé ženy - je nečetl. K deníkům patří stovky a stovky fotografií. Nikdy jsem ale neuvažoval o tom, že bych nějakým způsobem publikoval byť jen jedinou větu. Ale teď, při svých hovorech s kamarádem Honzou, jsem jím byl požádán, zda bych se i s ostatními nechtěl rozdělit o svoje myšlenky a dojmy ze strmých cest.
A tak tedy činím. V dalších vydáních časopisu se pokusím říct, co mě znovu a znovu na tyto cesty přivádí, proč se znovu a znovu vracím do míst, kde strach zrychluje dech ..."



A co bych přidal dnes ??  Ano ... vůle je vždy pevným základem, ale bohužel ... ne vždy stačí. Škoda ...

středa 17. října 2012

Podzimní traily

Tak už tu máme pravý podzim. Pára od pusy ukazuje na to, že s teploměrem už to moc nepohne ... ale ta příroda !!! Všechny stromy červené, pod nohama listí ... při dnešní běhu jsem dokonce zjistil, že některé cesty jsou pokryté souvislou vrstvou borového jehličí ... obojí dokonalá klouzačka. Alespoň to bystří smysly ...  Jak se nám ten čas posouvá, přijde chvíle, kdy budu muset definitivně "přeladit"na tmu. Když jsem vloni na podzim začínal běhat, nepřišlo mi nijak zvláštní vyrážet denně do tmy a často i deště. Na tyhle podmínky si budu muset v hlavě přehodit výhybku ... ještě se mi ale moc nechce. Tak se zatím snažím běhat za sluníčka, poslední kilometry městem už ale denní světlo nahrazují pouliční lampy.

Mám rád všechna roční období, běhám od zimy do zimy, ale podzim je období nejbarevnější a nejfotogeničtější. Občas tedy na běh vezmu foťáček, abych se pak ještě jednou doma pokochal romantikou podzimního lesního běhu. V přírodě jsem trávil vždy hodně času ... za mlada u ohňů trapských osad, pak na horolezeckých lanech ve skalních stěnách a ještě později v sedlech horských kol. Příroda kolem zůstávala neměnná a nebo se zase hýbala příliš rychle, až běh přinesl jakýsi kompromis ... scenérie se mění, ale zůstává dost času na zapamatování obrazu.
Stále dokážeme se Samem objevovat nové cestičky a nová lesní zákoutí a nikdy mě nijaké stopky nedokáží donutit k tomu, abych na chvíli nezastavil. Tak se chvíli kochejte se mnou ...







neděle 7. října 2012

Mariánské schody

Tak zase jeden neplánovaný běh ... to takhle sedím u compu a koukám na Běhej.com, co se kde běží o víkendu za závody. U nás v blízkém okolí jsou v kalendáři tři akce, dva závody odněkud někam ... ale co pak s autem ... to nezbývá, než se vracet po svých a to se mi moc nechce. Ale ... Běh přes Tanvaldský Špičák je na okruhu, tedy start-cíl na stejném místě. To by bylo pěkné, podle mapky slušné kopce ... to já rád. Chvíli se přemlouvám, že ne ... v plánu mám už jen jeden závod na konci měsíce, ale vlastně ... proč ne ! A je to.
V propozicích čtu, že je to první ročník ... no bezva, to tam bude pár "profíků" od pořadatelů, nějací místní lyžaři (to je zdejší tradice) ... a pak já. Slušně zaděláno na to být poslední, obzvlášť, když kategorie vetránů je už od 40-ti let. Ale co, aspoň se proběhnu po pěkné trati (většinu znám z biků).

V areálu startu stojí tak dvě desítky aut a nebýt různých žáků a dorostenců, bylo by tu žalostně prázdno ... "vždyť jsem to říkal".



Prezentace, oblíct, rozběhat a stojím na startu ... 3,2,1, start ... a jsem úplně poslední ... "vždyť jsem to říkal". Naštěstí první dva kilometry vedou přímo po sjezdovkách až na vrchol Tanvaldského Špičáku. Tam se mi podaří pár míst "urvat", ale ..nevím, nevím ... moc jich asi není. Zdá se, že po nějakých dvou či třech kilometrech jsou karty v mém okolí rozdány ... a ještě 6 do cíle. Trať je hodně členitá, kameny, kořeny, nahoru dolu. Když se cesta trochu narovná, mám na dohled maníka, ale ne a ne se k němu dostat. Letí jak střelenej ...

Špičák je za námi a blíží se druhá perlička - Mariánské schody. Ač jsem téměř místní, nikdy jsem tam nebyl. A protože startovné z akce má být věnováno právě na obnovu oněch schodů, jde zřejmě o nějakou místní specialitu. A taky že ano ... z cesty se prudce odbočí mezi dvěma malými patníky, cesta se zlomí nahoru, chvíli po kořenech a pak to přijde. Foto napoví ...




Chvíli se snažím po schodech běžet, ale to se fakt nedá ... tak aspoň po dvou, ale nebere to konce ... schody míří do nebe ! Pot ze mě leje jedním proudem ... konečně vrchol.



K chlapíkovi, co ho celý závod pronásleduju, jsem se na konci schodů dostal na 20 metrů, ale jen se to rozběhne, je to zase stovka. Kruci ... vypadá taky na dědka .. to by bylo jedno místo v kategorii. Nevím jestli se probudil soutěživý duch a nebo jsem úplný magor, ale snažím se ze všech sil běžce dohnat. Poslední kilometr ... trochu se to zkracuje. Poslední zatáčka a zbývá tak 200 metrů seběhu po černé sjezdovce ... najednou jsem chlapíkovi za zádama ... z kopce mu to nejde. Myšlenka jako blesk ... Stín ... a je za mnou ! Jenže nechce se vzdát a tak se z posledních desítek metrů stává dokonalý sprint a ještě z kopce. Cíl ... bezva ... utekl jsem mu o dvě desetiny vteřiny. Ego zvítězilo ! Soupeř mi podává ruku a ptá se na mé duševní zdraví ... děkuji, ještě to jde !  (Říká přesně: "Ty seš teda blázen ...")

Celkem 27 závodníků, 13. místo celkem a 5. v kategorii, 9 km, 51:39, 5:44/km, vítěz Dušan Kožíšek - lyžař běžec ("vždyť jsem to říkal"), držitel několika medajlí z Mistrovství světa. Jo ... a jedno prvenství, o které jsem opravdu nestál ... byl jsem nejstarším účastníkem závodu (to je děsivé).
Ale ty schody ... to byla fakt pecka ... dle mého GPS  stoupání na schodech mělo 39% !!

Po závodě jsem zapátral na netu, takže na závěr malá encyklopedická vsuvka: 

Čertovy, svaté nebo Mariánské schody.

Ve východní části Mariánské Hory bylo v prudkém kopci postaveno na 300 schodů z nahrubo otesaného žulového kamene. Schody spojují městys Desná a Mariánskou Horu. Místo, kde schody začínají, je označeno dvěma stojícími kameny asi 40 cm vysokými.
Říká se, že schodů bylo stejně jako dní v roce. To pramení z pověsti, která praví, že každý den čert položil jeden kámen. Proč ovšem čert stavěl schody se neví.
Skutečnost je taková, že schody byly postaveny původními osadníky Mariánské Hory, kteří si takto podstatně zkrátili cestu do oblasti Bílé Desné, kde se nacházelo nespočet brusíren skla a pil.

pátek 5. října 2012

Ostrov Murter

Vracím se v čase o dva měsíce zpět ...


Konečně !!! Po dvou letech se vše podařilo, hvězdy jsou ve správném postavení, peníze v kapse a volno v práci. Jedeme na dovolenou !! Samozřejmě, rodinnou dovolenou - tak jako vždy - lze strávit jen u moře. Mnoho let jsme jezdili s dětmi do Chorvatska a tak - ač z dětí nám zbylo už jen jedno - jedeme tamtéž opět. Tentokrát to ovšem já považuji za svou PRVNÍ DOVOLENOU v Chorvatsku. Vždy jsme totiž jezdily autem, napěchovaným po střechu nejdřív dětskými ohrádkami, pak stany a spacáky a nakonec několika biky a vždy k tomu hromadou jídla. Až na vyjímky jsme vždy spali v kempu ve stanu, abychom si užívali dokonalého kontaktu s mořem. Ale vždy to také znamenalo mnoho hodin za volantem, většinou na jeden zátah. A protože jsme si nikdy nemohli dovolit komfort nového auta, znamenalo to taky trochu nervozity, aby se na autě něco nepo...
Tentokrát je to jinak ... jedeme autobusem, ubytování sice v kempu, ale v chatě ... takže to znamená jeden kufr a jeden malý batoh pro každého. Žádný stan, žádné jídlo, žádné kolo ... paráda. Mám sbaleno za hodinu !!! Držím se hesla "Co nemáš, nepotřebuješ!" a tak jako první balím běžecké boty. Pak už je to jedno ... nějaké triko, plavky a sandále ... hotovo.
Ve čtyři hodiny odpoledne odjíždíme ... přestup do busu v Praze a ráno už jsme na pláži. Deset dnů každodenního ranního běhu začíná.


Z Google Earth jsem si vytiskl fotomapu ... je to vlastně jednoduché ... ostrov Murter má tak 12-15 km na délku a v nejužším místě asi kilometr na šířku. Tam se ani nedá ztratit, tak jen řeším, abych při běhání nevynechal žádné místo ostrova.


Denní plán je jasný:
budíček 5:45, za 15 minut vyrážím. Běh 10-15 km, takže do 7:30 návrat, sprcha, nákup čerstvého pečiva a snídaně s čtením knihy Zrozeni k běhu (co jiného, že ...). Když dosnídám a dočtu, začíná se rodinka probouzet. Po další snídani, kde již jen konverzuji, následuje 0,5 km plavání v moři se synem. No a protože platí, ,že "ranní ptáče dál doskáče, ale taky dřív pojde", jdu spát. V 11 mě vzbudí vedro, trochu to ochladím ... sbalíme a jdeme s rodinkou na druhou stranu ostrova (ten 1 km) na otevřené moře, kde je příboj a nádherně čistá voda. Teploty vzduchu pod 30°C nejsou a to zrovna moc nemusím. A tak zatímco mé slunéčko se peče na sluníčku, najdu vhodný strom a v jeho stínu pokračuju ve spánku tak do 14 hod. Abych po návratu nevypadal jak po výletě k polárnímu kruhu, trochu se peču taky. Ovšem k velké nelibosti mé nejmilejší, protože - ač se slunci vyhýbám co můžu - jsem brzy opálenejší než ona. (Není to spravedlivé na tom světě ...) Večer lehká večeře, vínko, krátká procházka a ve 23 spát...
Druhý den:
budíček 5:45, za 15 minut vyrážím ... prostě nádhera.

Postupně prozkoumávám další a další místa ostrova, vždy s malým foťáčkem v ruce. Každý druhý den absolvuji ještě kratší večerní běh se synem nebo s mým sluníčkem. Běhám bez mapy, jen tak po paměti, jak si to večer vždy prohlédnu. Kupodivu jsem zabloudil jen jednou, ale díky "velikosti" ostrova to znamená, že běh se pouze protáhl na dvě hodiny. Užil jsem si ale při tom nádherného, několika kilometrového trailu po skalnatém mořském běhu.




Několikrát vybíhám na nejvyšší bod ostrova - kopec Taduč, 125 m vysoký, s kostelem ze 16. století a s kruhovým výhledem na celý ostrov a blízké Kornatské souostroví. Následující fotka je panorama 360° (proto taková nudlička, složená ze sedmi snímků), na obou protějších okrajích fotky je vidět věž téhož kostela.



 

Nakonec jsem ani nestihl proběhat všechny části ostrova, ještě pár dnů by bylo co objevovat ... no, nedá se nic dělat.
Poslední den samozřejmě nelze vynechat sběr všech možných i nemožných rostlin - i s kořeny. Dneska máme v květináči opuncie, trny ze všech prstů už vypadaly a vyhnily :-)
No ... co k takové dovolené dodat ... fakt jsem si odpočinul a ještě připsal 106 km. Něco takového jsem prožil poprvé v životě a musím přiznat, že běh člověka pohltí daleko víc, než cokoliv jiného. Mám za sebou pár různých vytrvalostních sportů ... ale prostě běh je BĚH. Dnes mi přijde spíše divné, když někdy běhat nejdu.

Takže ... jak říká Honza12 ... Běhu Zdar !!