neděle 28. října 2012

Dobytí severního pólu

Tak ...  a je to tady. Zima přišla fakt rychle a od pátku se moc chválím, že jsem stihl včas přezout do zimního i auto. Na sobotu jsme totiž s bratrancem Veverkou domluveni na společném absolvování oblíbeného místního závodu Janovská 11 a 19 ... opět, tak jako vloni, pořádaného jako Mistrovství ČR v horském běhu (... no, to se nás stejně netýká). "Horském" znamená, že se fakt běží v horách (Jizerských) a tak díky zimním gumám máme aspoň jistotu, že auto se tam dostane. Ovšem jestli bude takové počasí, s jakým straší meteorologové v médiích, tak nevím jestli máme jistotu i mi, zda se dostaneme do cíle závodu.
V sobotu ráno se probouzím a pohledem ze střešního okna přímo nad postelí zjišťuji, že jaké je počasí, nezjistím. Okno je totiž pokryté souvislou vrstvou sněhu. No to je tedy v pr... Tady doma jsme v nadmořské výšce asi 350 metrů a závod se ve svých nejvyšších partiích dostáva na poměrně dlouhou dobu do výšky přes 800 metrů. Pohledem z jiného okna zjišťuji, že stále sněží ... a to tak, že vodorovně. Tak ještě jednou do těch osmiset metrů - tam jsou totiž před větrem nechráněné louky. Pěkná alpská kombinace ...

V batohu mám sbaleno několik různých variant běžeckého oblečení, v nejtvrdším provedení naštěstí počítající i s tím, co je právě venku. Jde jen o to, o kolik to bude nahoře horší.
Po osmé vyzvedávám Veverku u autobusu a s jeho uklidňujícími slovy, že "sněží i v Praze", vyrážíme do hor. 


Do místa startu se dostáváme s dostatečným předstihem, kdy jsou prezentace i hajzlíky (dva hajzlíky na 300 startujících) ještě bez front. Obojí tedy absolvujeme bez stresu a pak už jen stojíme oba nad hromadou hadrů a začínáme řešit, co na sebe. Zimní krosovky jsou jasné, teplé elasťáky taky ... ale co vršek a makovice ? No ta hlava je taky jasná ... vzhledem k mému účesu beru dva multifunkční šátky. Jeden zatím nechávám jen na krku a pak se uvidí. Na vršek nakonec volíme teplé spodní triko a větrovku, i když chvíli řešíme jestli ta větrovka není moc a jestli nebudeme vařit. Následující hodiny a minuty ale ukážou, že nebudeme. Borec vedle nás má ovšem jiný názor - bere kratičké atletické trenýrky a pětiprstové boty s ponožkami pod kotník. Když pak v cíli vidíme jeho nohy plné fialových fleků, jen to potvrzuje náš vlastní názor na populární minimalismus. Inu, kdo chce kam ...

Areál závodu se začíná pomalu plnit, čas startu se blíží a tak se jdeme trochu rozběhat. Počasí beze změny ... sněží a stromy se ohýbají pod nápory větru a to jsme prosím stále ještě v údolí. V prostoru startu prohlížíme obří kaluž plnou černé vody se sněhem, ale pak konstatujeme, že vlastní start bude asi o kousek vede. Běžci na 11 km právě odstartovali a nám tedy zbývá 10 minut ... prásk ... a běžíme taky. Bohužel, hned první kroky nás protáhnou výše zmiňovanou kaluží a tak máme čas vodu v botech ohřívat hned od začátku. No naštěstí Nike WS zafungoval dobře a zdá se, že mám zatím sucho.



Po krátkém seběhu hned po startu začína několika kilometrový stoupák, zatím ještě mezi stromy. Jde to dobře, brzy dobíháme poslední borce z 11-ti km trasy, pak přijde dělení tratí a současně s tím i lámání chleba. Dostáváme se totiž na nechráněné sjezdovky a louky ve výšce 800 metrů.



Ledové peklo začíná ... sněhová vánice se opře plnou silou, závěje v některých místech dosahují téměř po kolena ... a v těchto podmínkách nás čeká tak asi 5 km. Divoké poryvy větru mě několikrát téměř vytlačí z cesty ... kličkuju jak zajíc. Z multifukčního šátku na hlavě jako druhou vrstvu vytvořím kuklu, kryjící i půlku obličeje ... výrazně to pomáhá. Veverka se někde trochu opozdil a tak chybí vzájemná morální opora ... no nic, běžíme dál. Na poslední strmý stoupák po silnici na Maliník je to skoro na horolezecké mačky. Pak opět sjezdovky s větrem přímo do ksichtu ... ble !! Následující strmý seběh po zasněžené louce je taky luxus, prý se to tam bez kotrmelců neobešlo. Poslední kilometr opět do kopce ... znovu černá kaluž ... a cíl !!  Veverka, který před týdnem absolvoval mataron ve Stromovce, dobíhá za dvě minuty. Vzájemně si blahopřejeme, že jsme přežili. Příliš nápadně nám dnešní běh připomínal akce ze zcela jiného sportu.
Trochu vydechneme, převlékáme do suchého a ze slušnosti čekáme na vyhlášení výsledků. Na tabuli neoficiálních výsledků se ale ukazuje, že by to nemuselo být jenom ze slušnosti. A taky jo ... paráda, vyšlo to. S časem 1:40:33 je to 3.místo v kategorii.


Co řící závěrem ... na tohle nemám dalších slov. Takový běh se prostě jen tak nezažije. Zážitky nemusí být krásné - hlavně, že jsou silné. A ještě trasa dle GPS: 18,5 km, 620 m převýšení.

čtvrtek 25. října 2012

Český pohár v běhu do vrchu

Trénuju v horách...no , vlastně ani jinou možnost nemám. Jediná rovinka je náměstí před radnicí a pak už je všechno nahoru nebo dolu. Jo ... aby místní neřekli ... ještě vede celkem rovná silnice Harcovem, ale zase tam jedzí auta. Takže, jak jsem řekl ... běhám v lese, v kopcích. 
Můj první rok běhu byl spíš o náhodě, prostě jak to přišlo ... žádný treninkový deník nevedu, treninkový plán nemám - běhám sám, když se mi chce. Všechny informace o běhu hledám na netu, snažím se něco pochytit či naučit.

To, že jsem objevil seriál Českého poháru v běhu do vrchu, byla tedy stejná náhoda, jako cokoliv jiného. To by mohlo být zajímavé ... když už každý den běhám do kopce, tak proč si to nezkusit na závodech.
Rozpis závodů jsem objevil pár dnů před startem seriálu, ale nenašel jsem odvahu vyrazit hned na závody. Jo, jo ... půjdu tam a dostanu pěkně na prdel ! To nemám zapotřebí. Z termínovky jsem stejně vybíral jen závody, které byly alespoň trochu na dosah, přes půl republiky se mi jezdit nechtělo. Tímhle způsobem to ale na 12 započítávaných závodů stejně nedá, takže výsledek nemusím nijak hrotit. No ale znáte to ... ta soutěživost !

První dva závody v mém akčním radiu jsem tedy vynechal ... jak mě to bude na konci mrzet !! Můj první vrchařský závod tak byl až 20. května z Jílového na vrchol Děčínského Sněžníku. Těšil jsem se na běh lesem mezi skalami, ale bohužel zrovna tenhle závod vedl celý po silnici. Závěr byl ale opravdu mezi skalami stolové hory velmi strmý a jaký to byl kopec celkově, mi došlo až při zpáteční cestě autem dolu.

O měsíc později další závod v kategorii Super ... Hodkovice - Ještěd. Super neznamená, že to byl super kopec (i když teda byl), ale skutečně je to označení kategorie pohárového závodu, s trojnásobným bodovým ziskem. Český pohár totiž rozlišuje tři obtížnostní kategorie závodů, a to B,A a S. Z každé kategorie se započítávají čtyři nejlepší závody, celý seriál pak obsahuje celkem 49 bodovaných závodů + 1 závod bez bodů. Ze závodů nad maximální počet se pak udělují jen body za účast. (Doufám, že moc neunavuju ... ale mám radost ze svého "objevu Ameriky").
Pak následovaly krkonošské speciály: Dvoračky, Štěpánka, Černá hora a Žalý. Kopce víc než jen super ... prostě brutal !! Tím jsem to chtěl ukončit, průběžné výsledky nebyly úplně špatné a případné další bodové zisky by mi už stejně moc nepomohly. Něco jsem zase vynechal, ale pak mi to začalo vrtat hlavou a tak jsem mrknul na propozice posledního závodu - Malé ceny Špindlerova Mlýna. Teda ... to je něco ! Žádný závod ze spoda nahoru, ale okruh kolem Špindlu, který vymete kdejakou sjezdovku. To prostě musím ...
A tak jsem se svým sluníčkem a všemi psi (2) vyrazil ráno do Krkonoš. Podzim připravil parádní kulisy závodu a teploměr v prostoru startu ukazuje neuvěřitelné hodnoty. "Lepší počasí jsme si nemohli přát ..."



Poslední závod seriálu slibuje 14, 5 km a více než 750 metrů převýšení.
Je odstartováno ... jeden krátký okruh centrem přes známý obloukový most a pak vzhůru k nebesům (no kam jinam ze Špindlu, že ?) Obrázek výškového profilu z Google Eatrh vypovídá víc než slova. Snad jen konstatování, že byl opět překonán můj osobní rekord ve strmosti stoupání ... maximální hodnota dosáhla 40,5%.


Nejstmější kopec byl přímo pod jedním z mnoha vleků, poslední kopec na profilu je sjezdovka z Medvědína. V posledním kilometru už z kopce a po rovině cítím, jak mi pocukávají lýtkové svaly. Nejvyšší čas na cíl !! Je tu ... konec. Konec závodu, konec poháru, takový malý konec sezony i když ještě něco přeci jen poběžím.


S napětím čekám na celkové výsledky ... a když jsou tu, tak se tluču do hlavy a vyčítám si svou lenost. Bodové součty v mém tabulkovém okolí jsou velmi těsné, závody, které jsem vynechal či si dokonce myslel, že už nic neovlivní, by bývaly velmi důležité. Ale i tak ...první sezona ... v poháru v mé kategorii bodovalo celkem 249 běžců a mě se podařilo se sedmi závody z 12-ti možných obsadit celkové 22.místo. A má lenost mě zcela jistě připravila o 7 míst v pořadí ... škoda. Příští rok se budu více snažit, pane správče ! 

P.S. Ještě malá statistika: sedm absolvovaných závodů znamenalo celkem 71 km a 4400 m převýšení. 

neděle 21. října 2012

Pohledy odjinud (1.část)

Tak ...jak začít ?? Hlava plná neutříděných myšlenek a tak přemýšlím, jak to udělat, aby následující bylo srozumitelné.

Úvod č.1
Když jsem nedávno otevíral svůj blog, do titulu jsem dal (hrdě či neuváženě ??) slova "o horách" ... Jednou jsem se už zmínil, ale to byl jen prostředek ke sdělení jiného. V poslední době už do hor moc nejezdím, ale teď se stalo něco, co mi všechny mé horské akce alespoň připomělo.

Úvod č.2
Před řadou let jsem měl kamaráda, který se v jedné křesťanské komunitě věřících angažoval vydáváním časopisu, či spíše bulletinu o činnosti právě oné skupiny. Naše hovory se tenkrát občas dostaly právě k těm horám a kamarád mě požádal, jestli bych nechtěl do jeho časopisu občas napsat článek, takový "pohled odjinud". Faktem je, že při lezení po horách se člověk někdy dostane na takovou tu  "hranu" a řadu věcí pak vnímá trochu jinak. A tak jsem to přislíbil a průběhu dalších dvou let jsem napsal asi 10 krátkých zamyšlení ...

Úvod č.3
Při nedávném úklidu knihovny jsem ty časopisy našel ...
Abych tedy dostál svému předsevzetí psát (i) o horách, tenkrát napsané články přenesu sem do blogu, abych si připoměl uplynulé a snad i dál zprostředkoval tehdejší "Pohledy odjinud". Už pár dnů nad touhle koncepcí přemýšlím ... chtěl jsem články přepsat v původním znění, tedy bez úprav, ale zřejmě drobné zásahy udělám. Některé skutečnosti bych totiž dnes interpretoval, ale i vnímal, trochu jinak.

Tak tedy do toho ...


únor 1999

"Jsem horolezec. Jsem jím už dvacet let. Říká se, že dobrý horolezec je starý horolezec, protože dokázal přežít všechna nebezpečí, která mu skály a hory dokázaly připravit. Proto bych chtěl být horolezcem ještě alespoň dalších dvacet let, abych se tomu dobrému trochu přiblížil.
Dlouhá léta jsme jezdili lézt jen tak daleko, kam se dalo dojet vlakem za jeden den. Později, když už jsme si dokázali vydělat pár korun navíc, jeli jsme dál, ale jen jedním směrem. Tím druhým to bylo zakázané. Pak se i to prolomilo a tak jsme viděli i větší hory, o kterých jsme si zatím jenom četli v knihách.
Od prvních vylezených cest jsem si psal deník. Na obálku toho prvního jsem si napsal: Kde vůle tvá, tam cesta tvá. A to mě provázelo a snad i provází celý život. Jen vůle nás totiž dokáže přivést až na vrchol, ať je jím cokoliv - skála s vrcholem pár metrů nad zemí, horský masiv z kamene a ledu až někde v oblacích, stráň za městem nebo je to třeba vychování dětí, které na nás nezapomenou, až nás síly opustí.
Ani na chvíli se ale nesmí zapochybovat, že vrcholu dosáhneme, protože jediná pochybnost může všechno snažení zmařit. Jen vůlí můžeme všechny překážky překonat a pak je vrchol tady. Dosáhli jsme jej ! Zvítězili jsme, ne nad vrcholem, ale především sami nad sebou. Vrchol však není nikdy pokořen, jak se někdy říká. Zůstane stejně majestátným vrcholem i když jej opustíme, zůstane hrdým vrcholem v naší mysli i duši.
Ke svým deníkům se občas vracím - to abych si připomněl, jaké to bylo. Jsou to deníky jen pro mě, nikdo jiný - kromé mé ženy - je nečetl. K deníkům patří stovky a stovky fotografií. Nikdy jsem ale neuvažoval o tom, že bych nějakým způsobem publikoval byť jen jedinou větu. Ale teď, při svých hovorech s kamarádem Honzou, jsem jím byl požádán, zda bych se i s ostatními nechtěl rozdělit o svoje myšlenky a dojmy ze strmých cest.
A tak tedy činím. V dalších vydáních časopisu se pokusím říct, co mě znovu a znovu na tyto cesty přivádí, proč se znovu a znovu vracím do míst, kde strach zrychluje dech ..."



A co bych přidal dnes ??  Ano ... vůle je vždy pevným základem, ale bohužel ... ne vždy stačí. Škoda ...

středa 17. října 2012

Podzimní traily

Tak už tu máme pravý podzim. Pára od pusy ukazuje na to, že s teploměrem už to moc nepohne ... ale ta příroda !!! Všechny stromy červené, pod nohama listí ... při dnešní běhu jsem dokonce zjistil, že některé cesty jsou pokryté souvislou vrstvou borového jehličí ... obojí dokonalá klouzačka. Alespoň to bystří smysly ...  Jak se nám ten čas posouvá, přijde chvíle, kdy budu muset definitivně "přeladit"na tmu. Když jsem vloni na podzim začínal běhat, nepřišlo mi nijak zvláštní vyrážet denně do tmy a často i deště. Na tyhle podmínky si budu muset v hlavě přehodit výhybku ... ještě se mi ale moc nechce. Tak se zatím snažím běhat za sluníčka, poslední kilometry městem už ale denní světlo nahrazují pouliční lampy.

Mám rád všechna roční období, běhám od zimy do zimy, ale podzim je období nejbarevnější a nejfotogeničtější. Občas tedy na běh vezmu foťáček, abych se pak ještě jednou doma pokochal romantikou podzimního lesního běhu. V přírodě jsem trávil vždy hodně času ... za mlada u ohňů trapských osad, pak na horolezeckých lanech ve skalních stěnách a ještě později v sedlech horských kol. Příroda kolem zůstávala neměnná a nebo se zase hýbala příliš rychle, až běh přinesl jakýsi kompromis ... scenérie se mění, ale zůstává dost času na zapamatování obrazu.
Stále dokážeme se Samem objevovat nové cestičky a nová lesní zákoutí a nikdy mě nijaké stopky nedokáží donutit k tomu, abych na chvíli nezastavil. Tak se chvíli kochejte se mnou ...







neděle 7. října 2012

Mariánské schody

Tak zase jeden neplánovaný běh ... to takhle sedím u compu a koukám na Běhej.com, co se kde běží o víkendu za závody. U nás v blízkém okolí jsou v kalendáři tři akce, dva závody odněkud někam ... ale co pak s autem ... to nezbývá, než se vracet po svých a to se mi moc nechce. Ale ... Běh přes Tanvaldský Špičák je na okruhu, tedy start-cíl na stejném místě. To by bylo pěkné, podle mapky slušné kopce ... to já rád. Chvíli se přemlouvám, že ne ... v plánu mám už jen jeden závod na konci měsíce, ale vlastně ... proč ne ! A je to.
V propozicích čtu, že je to první ročník ... no bezva, to tam bude pár "profíků" od pořadatelů, nějací místní lyžaři (to je zdejší tradice) ... a pak já. Slušně zaděláno na to být poslední, obzvlášť, když kategorie vetránů je už od 40-ti let. Ale co, aspoň se proběhnu po pěkné trati (většinu znám z biků).

V areálu startu stojí tak dvě desítky aut a nebýt různých žáků a dorostenců, bylo by tu žalostně prázdno ... "vždyť jsem to říkal".



Prezentace, oblíct, rozběhat a stojím na startu ... 3,2,1, start ... a jsem úplně poslední ... "vždyť jsem to říkal". Naštěstí první dva kilometry vedou přímo po sjezdovkách až na vrchol Tanvaldského Špičáku. Tam se mi podaří pár míst "urvat", ale ..nevím, nevím ... moc jich asi není. Zdá se, že po nějakých dvou či třech kilometrech jsou karty v mém okolí rozdány ... a ještě 6 do cíle. Trať je hodně členitá, kameny, kořeny, nahoru dolu. Když se cesta trochu narovná, mám na dohled maníka, ale ne a ne se k němu dostat. Letí jak střelenej ...

Špičák je za námi a blíží se druhá perlička - Mariánské schody. Ač jsem téměř místní, nikdy jsem tam nebyl. A protože startovné z akce má být věnováno právě na obnovu oněch schodů, jde zřejmě o nějakou místní specialitu. A taky že ano ... z cesty se prudce odbočí mezi dvěma malými patníky, cesta se zlomí nahoru, chvíli po kořenech a pak to přijde. Foto napoví ...




Chvíli se snažím po schodech běžet, ale to se fakt nedá ... tak aspoň po dvou, ale nebere to konce ... schody míří do nebe ! Pot ze mě leje jedním proudem ... konečně vrchol.



K chlapíkovi, co ho celý závod pronásleduju, jsem se na konci schodů dostal na 20 metrů, ale jen se to rozběhne, je to zase stovka. Kruci ... vypadá taky na dědka .. to by bylo jedno místo v kategorii. Nevím jestli se probudil soutěživý duch a nebo jsem úplný magor, ale snažím se ze všech sil běžce dohnat. Poslední kilometr ... trochu se to zkracuje. Poslední zatáčka a zbývá tak 200 metrů seběhu po černé sjezdovce ... najednou jsem chlapíkovi za zádama ... z kopce mu to nejde. Myšlenka jako blesk ... Stín ... a je za mnou ! Jenže nechce se vzdát a tak se z posledních desítek metrů stává dokonalý sprint a ještě z kopce. Cíl ... bezva ... utekl jsem mu o dvě desetiny vteřiny. Ego zvítězilo ! Soupeř mi podává ruku a ptá se na mé duševní zdraví ... děkuji, ještě to jde !  (Říká přesně: "Ty seš teda blázen ...")

Celkem 27 závodníků, 13. místo celkem a 5. v kategorii, 9 km, 51:39, 5:44/km, vítěz Dušan Kožíšek - lyžař běžec ("vždyť jsem to říkal"), držitel několika medajlí z Mistrovství světa. Jo ... a jedno prvenství, o které jsem opravdu nestál ... byl jsem nejstarším účastníkem závodu (to je děsivé).
Ale ty schody ... to byla fakt pecka ... dle mého GPS  stoupání na schodech mělo 39% !!

Po závodě jsem zapátral na netu, takže na závěr malá encyklopedická vsuvka: 

Čertovy, svaté nebo Mariánské schody.

Ve východní části Mariánské Hory bylo v prudkém kopci postaveno na 300 schodů z nahrubo otesaného žulového kamene. Schody spojují městys Desná a Mariánskou Horu. Místo, kde schody začínají, je označeno dvěma stojícími kameny asi 40 cm vysokými.
Říká se, že schodů bylo stejně jako dní v roce. To pramení z pověsti, která praví, že každý den čert položil jeden kámen. Proč ovšem čert stavěl schody se neví.
Skutečnost je taková, že schody byly postaveny původními osadníky Mariánské Hory, kteří si takto podstatně zkrátili cestu do oblasti Bílé Desné, kde se nacházelo nespočet brusíren skla a pil.

pátek 5. října 2012

Ostrov Murter

Vracím se v čase o dva měsíce zpět ...


Konečně !!! Po dvou letech se vše podařilo, hvězdy jsou ve správném postavení, peníze v kapse a volno v práci. Jedeme na dovolenou !! Samozřejmě, rodinnou dovolenou - tak jako vždy - lze strávit jen u moře. Mnoho let jsme jezdili s dětmi do Chorvatska a tak - ač z dětí nám zbylo už jen jedno - jedeme tamtéž opět. Tentokrát to ovšem já považuji za svou PRVNÍ DOVOLENOU v Chorvatsku. Vždy jsme totiž jezdily autem, napěchovaným po střechu nejdřív dětskými ohrádkami, pak stany a spacáky a nakonec několika biky a vždy k tomu hromadou jídla. Až na vyjímky jsme vždy spali v kempu ve stanu, abychom si užívali dokonalého kontaktu s mořem. Ale vždy to také znamenalo mnoho hodin za volantem, většinou na jeden zátah. A protože jsme si nikdy nemohli dovolit komfort nového auta, znamenalo to taky trochu nervozity, aby se na autě něco nepo...
Tentokrát je to jinak ... jedeme autobusem, ubytování sice v kempu, ale v chatě ... takže to znamená jeden kufr a jeden malý batoh pro každého. Žádný stan, žádné jídlo, žádné kolo ... paráda. Mám sbaleno za hodinu !!! Držím se hesla "Co nemáš, nepotřebuješ!" a tak jako první balím běžecké boty. Pak už je to jedno ... nějaké triko, plavky a sandále ... hotovo.
Ve čtyři hodiny odpoledne odjíždíme ... přestup do busu v Praze a ráno už jsme na pláži. Deset dnů každodenního ranního běhu začíná.


Z Google Earth jsem si vytiskl fotomapu ... je to vlastně jednoduché ... ostrov Murter má tak 12-15 km na délku a v nejužším místě asi kilometr na šířku. Tam se ani nedá ztratit, tak jen řeším, abych při běhání nevynechal žádné místo ostrova.


Denní plán je jasný:
budíček 5:45, za 15 minut vyrážím. Běh 10-15 km, takže do 7:30 návrat, sprcha, nákup čerstvého pečiva a snídaně s čtením knihy Zrozeni k běhu (co jiného, že ...). Když dosnídám a dočtu, začíná se rodinka probouzet. Po další snídani, kde již jen konverzuji, následuje 0,5 km plavání v moři se synem. No a protože platí, ,že "ranní ptáče dál doskáče, ale taky dřív pojde", jdu spát. V 11 mě vzbudí vedro, trochu to ochladím ... sbalíme a jdeme s rodinkou na druhou stranu ostrova (ten 1 km) na otevřené moře, kde je příboj a nádherně čistá voda. Teploty vzduchu pod 30°C nejsou a to zrovna moc nemusím. A tak zatímco mé slunéčko se peče na sluníčku, najdu vhodný strom a v jeho stínu pokračuju ve spánku tak do 14 hod. Abych po návratu nevypadal jak po výletě k polárnímu kruhu, trochu se peču taky. Ovšem k velké nelibosti mé nejmilejší, protože - ač se slunci vyhýbám co můžu - jsem brzy opálenejší než ona. (Není to spravedlivé na tom světě ...) Večer lehká večeře, vínko, krátká procházka a ve 23 spát...
Druhý den:
budíček 5:45, za 15 minut vyrážím ... prostě nádhera.

Postupně prozkoumávám další a další místa ostrova, vždy s malým foťáčkem v ruce. Každý druhý den absolvuji ještě kratší večerní běh se synem nebo s mým sluníčkem. Běhám bez mapy, jen tak po paměti, jak si to večer vždy prohlédnu. Kupodivu jsem zabloudil jen jednou, ale díky "velikosti" ostrova to znamená, že běh se pouze protáhl na dvě hodiny. Užil jsem si ale při tom nádherného, několika kilometrového trailu po skalnatém mořském běhu.




Několikrát vybíhám na nejvyšší bod ostrova - kopec Taduč, 125 m vysoký, s kostelem ze 16. století a s kruhovým výhledem na celý ostrov a blízké Kornatské souostroví. Následující fotka je panorama 360° (proto taková nudlička, složená ze sedmi snímků), na obou protějších okrajích fotky je vidět věž téhož kostela.



 

Nakonec jsem ani nestihl proběhat všechny části ostrova, ještě pár dnů by bylo co objevovat ... no, nedá se nic dělat.
Poslední den samozřejmě nelze vynechat sběr všech možných i nemožných rostlin - i s kořeny. Dneska máme v květináči opuncie, trny ze všech prstů už vypadaly a vyhnily :-)
No ... co k takové dovolené dodat ... fakt jsem si odpočinul a ještě připsal 106 km. Něco takového jsem prožil poprvé v životě a musím přiznat, že běh člověka pohltí daleko víc, než cokoliv jiného. Mám za sebou pár různých vytrvalostních sportů ... ale prostě běh je BĚH. Dnes mi přijde spíše divné, když někdy běhat nejdu.

Takže ... jak říká Honza12 ... Běhu Zdar !!

pondělí 1. října 2012

To byl víkend !

Prodloužený víken nádherného babího léta je za námi, jedinou smysluplnou činností mělo být běhání skoro podzimními horami. ("Hory" říkám našim Jizerkám ... ale jo, jsou to hory.)




Jenže místo toho jsem v pátek ráno vzal starý pohorky a vyrazil se synkem zachraňovat jeho lesní brigádu. V půlce srpna jsem mu totiž domluvil práci v lese, aby se neflákal doma a něco si vydělal na svoje zájmy a sporty. No ... už to mělo být hotový, ale moc mu to nešlo ... a najednou zpráva, že paseku, uklizenou od větví, je třeba předat do konce měsíce. Když tedy mákneme (dokonce jeden den včetně mého sluníčka a i naší dcery ... aspoň pokoukali po houbách), mohli bychom to za ten dlouhý víkend stihnou. Podzimní běhu, sbohem, obojí asi nedám.
Je odpoledne, když hladový jako vlk, s rukama vytahanýma na zem jak opice, se vracím domů. Sprcha, gauč, 40-ti centimetrová sýrová pizza a kafe - daň za tu celodenní dřinu. Ještě, že tady vykřikuju své dietní "nežrat a běhat" !!
S tím se musí ale něco udělat a tak mi po hodině "prdne v kouli", oblíknu se a jdu běhat. Pes na mě jen nevěřícně kouká, celý den lítal po lese, pak chrápal za pařezem a teď dělá, jako že se ho moje přípravy netýkají. No dobrá, kámo ... zůstaň tedy dnes doma. Úplně jsem slyšel, jak si oddechl.
Když jdu tedy sám, udělám malou změnu a skoro po roce opět vyrazím na silnici. Mám tu jednu osvědčenou desítku, ale hned po prvních krocím cítím, že dnes bude asi delší. Z pizzy se stal balvan, který mi krok co krok masíruje vnitřnosti a tak celých 55 minut běhu řeším, jestli pizzu vrátím horem nebo dolem.
No ... donesl jsem ji zpátky domů, ale se studeným potem po celém těle. Takou hrůzu při běhu jsem ještě nezažil. Slibuju si, že už nikdy nic takovýho neudělám !

Druhý den dopoledne opět v lese ... tedy na pasece. Dneska jsme se "zmáčkli" a ve čtyři odpoledne máme hotovo. Ale běh fakt nedám ... ani na lačno. Pes je rád, že se nemusí zašívat.
Neděle ráno ... babí léto v plném proudu. Manželku - sluníčko moje - to sluníčko na obloze vždycky příjemně naladí a tak projeví přání, jít si trochu zasportovat - třeba na inline. Paráda, jedeme. Akorát to musíme vzít přes nějaký shop, protože ty brusle jaksi nemáme. Bereme jen tý dámský, já fakt nemusím všechno, myslím, že to zvládnu během na suchu. Osvědčený Decathlon vybavil moje sluníčko bruslemi a nějakými chrániči, helma je z kola a oblečení z běhu.
Hned za městem je bezva areál, kde se před časem běhalo zimní mistrovství světa. Krásný asfalt, rovinky, kopečky ... je tu výběr. Skoro hodinu vydržíme různě kroužit, do kopečka můžu jít, s kopečka to musím docela rozběhnout, abych stíhal. Užili jsme si pěkně, máme z toho radost.
Odpoledne vynechám tu pizzu (asi ji vynechám navždy) a jdu naběhané kilometry doladit do pěkného čísla. Tentokrát se těší i pes. Oblíbený trailík za městem nezklame, 11 km zakulatí dnešní porci na 20. A s prázdným žaludkem je to pohodička. Takže nakonec to byl přeci jen víkend!

P.S. Dnes nám bez problémů převzali uklizenou paseku, takže synek bude mít na plánovaný výlet do UK.  Prý mi za pomoc koupí nějaké pěkné boty (něco mu přidám, abych nebyl krkavčí otec). Jo ... a v práci jsem dnes dal 12 hodin ... takže bez běhu. No, zítra ...