úterý 9. prosince 2014

Frustrační kompozice

Na Pražskou stovku jsem se těšil opravdu velmi. Sice původně v plánu nebyla ... ještě nikdy jsem neběžel závod delší jak 100 km a tak jsem si na překonání magické hranice představoval něco kratšího, co tu stovku přehoupne jen tak lehce.

Ovšem to by nebyli kamarádi ... přihlas se, cestou pokecáme a bude legrace. Čím víc se závod blížil, tím víc mi připadalo, že vlastně o nic nejde. Do zodpovědnějšího balení věcí večer před odjezdem jsem se skoro nutil, pořád mi to přišlo, jako bych se šel proběhnout kousek dál ... no jako třeba v sobotu dopoledne do Jizerek.
Nakonec s plnou taškou, kde mám jako obvykle všechno, vyrážím směrem ku Praze.

Žádné velké podrobnosti ... tentokrát šlo o něco jiného.

340 startujících se volným krokem přesouvá několik desítek metrů od vlaku, který nás všechny přivezl, na místo startu. Zatím není zcela zřejmé, kde že to vlastně je, když najednou všichni poněkud nejistě zrychlují ... je odstartováno, do půlnoci schází poslední minuty. Ještě malá úprava výstroje, odskočit si za stromeček ... a jsme (12H+VS) téměř poslední.

Přicházejí první bahnité úseky, přichází první déšť ... minuty a hodiny plynou. Držíme se připraveného plánu, tedy ne příliš rychlého, ale spíše konzistentního běhu ... hlavní bude na konci příliš nezpomalit.
Ve tmě a dešti se před námi objevují první obtížné úseky ve skalnatých svazích vltavských strání ... dřevěné schody, železné řetězy ... vše patřičně obalené mokrým bahnem.
Noc se pomalu změnila v den, déšť občas na chvíli ustává. Poslední kilometry před slapskou hrází a kontrolou na 80. km pronikají hluboko dolů po svazích nad Vltavou, v roklích porostlých zeleným mechem se cesta otáčí a míří vzhůru ... přímo mezi stromy, po stezce vyšlapané pouze běžci před námi. A pak to přijde ... stezka-nestezka kličkuje mezi stromy, roklemi nahoru dolu, bez zjevného směru a bohužel - dle mého - bez zjevného smyslu. Vysoko nad řekou tak traverzujeme promočenými listnatými a bahnitými svahy ... každý krok klouže, každý krok hrozí utržením bahna a listí a pádem kamsi dolů, do neznáma.

Kdo ví, ten ví ... žádný kopec, ani žádný sráz mě nevyděsí, ale tady jaksi postrádám smysl. Po běhu už dávno není ani stopy, teď už i chůze se mění v boj se strmým svahem ... nehledáme cestu, ale padlé stromy či kořeny, po nichž bychom se dostali opět do schůdného terénu. V jeden okamžik nás značení trasy zavede do strmé úžlabiny ... zjevně skrýše místních čorkařů aut. Z listí vyčuhují napůl zahrabané SPZ-ky či jiné plastové díly ... po 50-ti metrech nás šipky opět vytáhnou do původního směru nad roklí. Otázka "PROČ ?" už neodbytně obsadila moji mysl a pomalu přichází rozčarování a zklamání ... a s tím ruku v ruce i ztráta motivace pokračovat dál.
Jak praví klasik českého humoru, cesta "...vytváří zvláštní atmosféru plnou svérázného napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání. To je typický příklad ... slavné frustrační kompozice."

Jo, jo ... tohle opravdu nechci, kvůli tomu jsem na P100 nešel. Nevadí mi obtížnost ... kdyby to mělo alespoň nějakou logiku, ale nevidím ji.

Trochu se také podivuji nad tím, jak organizovaně se ničí příroda. Doma se můžu vzteknout nad rýhami od motorek, které každý víkend přibývají v "mém" lese. Ještě že běžci nic takového nedělají ... ovšem tady je opak pravdou. Řeka tady tisíce let vymývala koryto, jehož svahy jsou na hraně samotné soudržnosti. Nejsem žádný zarytý ochranář, ale tohle se mi opravdu zdá zbytečné.
Nadšení je pohřbeno v bahně strmého svahu a pohár zklamání přetekl ... za slapskou hrází končíme !!! Naše rozhodnutí je společné.
Odevzdáváme čipy a během pár minut, během nichž si zajišťujeme dopravu zpět do Prahy se k nám přidávají další dva běžci stejného názoru.

Přestože jsme stále plni sil a po celou dobu závodu jsme postupovali startovním polem vzhůru, závod pro nás končí. Běháme jen pro radost, běháme tam, kde se nám to líbí ... a tady to bohužel už není.




Berte to jen jako můj osobní názor, nikomu - ani sobě - se za své rozhodnutí nijak nebudu zodpovídat. Jde jen o můj pocit, ostatně celá akce byla zorganizovaná dokonale, vše klapalo. Blahopřeji ze srdce všem, kteří závod dokončili.

Většinu svých  kilometrů si naběhám sám ... jediný, kdo se mnou trénuje po nocích a v dešti, je můj pes Sam ... a ten byl moc rád, že jsem přišel domů dřív a on mohl být zase se mnou ... bez výčitek. A tu "stovku" ? Budu ji muset zkusit někde jinde ...

sobota 29. listopadu 2014

Příběh z války

"Povím vám příběh z války, který mi vyprávěl T. Texas Taylor.
Jeho hrdinou je voják a balíček karet.
Bylo to skoro na konci války, po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech se dostala hrstka vojáků konečně do města, které leželo u hranic a kde byl také vojenský tábor ..."

Takhle začíná píseň - či spíš recitál - legendární skupiny Plavci.

Povím vám jiný příběh z války ...

V noci z 21. na 22. prosince 1944 letěl nad okupovanou Evropou čtyřmotorový letoun Handley Page Halifax se dvěma muži výsadkové skupiny Tungsten na palubě. Letoun míří z italského Brindisi, přes území Jugoslávie směrem na severovýchod. Při letu nad Rakouskem je napaden nočními stíhači Luftwaffe a při úhybných manévrech se odchýlí z plánovaného kurzu. Navigátor letounu neměl tentokrát úspěšnou noc, ale ještě o tom neví. Z letové výšky 3000 metrů klesá letoun nad plánovanou cílovou plochu na Českomoravské vrchovině. Ve výšce 300 metrů stahuje pilot otáčky motorů, aby snížil rychlost a umožnil tak parašutistům bezpečně opustit letoun.
Bílé padáky se snášejí k zemi, jak daleko jsou ale od cílové zóny, vojáci ještě netuší.


V roce 1944 byli pro speciální operaci vybráni Rudolf Pernický a Leopold Musil, oba příslušníci speciálních jednotek obávaných britských Commandos. Úkolem akce s krycím označením Tungsten bylo zajistit přijímání speciálních letadel, osob i materiálu na území Protektorátu. Cílem operace byla Českomoravská vrchovina.

Po závěrečné přípravě, vybavení operačním materiálem a posledními instrukcemi se Pernický a Musil v září 1944 přesunuli z Anglie na osvobozené italské území. Po nezdařeném pokusu o vysazení ze 7. října se nové výzvy k akci dočkali 21. prosince 1944. Tentokráte byli úspěšní. Dvoučlenná skupina Tungsten seskočila nad územím Protektorátu hodinu před půlnocí.

Parašutisté měli bohužel smůlu. Místo Českomoravské vysočiny přistáli v polích někde u Kutné Hory. Zorientovali se až druhý den večer. Zjistili, že od místa působení je dělí téměř 80 km. Sedm dlouhých mrazivých nocí trval pochod po lesních cestách, ve sněhových závějích ... s vyčerpáním, hladem a omrzlinami. Přesto na kontaktní adresu dorazili a svůj úkol splnili. Operace Tungsten byla jednou z nejúspěšnějších v průběhu války.


Pernického boj však neskončil ani po roce 1945. Jako voják zůstal v aktivní službě a absolvoval Vysokou školu válečnou. Po komunistickém puči v roce 1948 byl však zatčen, obviněn z protistátní činnosti a odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Většinu svého trestu strávil jako lamač v uranových táborech v západních Čechách. Prošel pověstnými lágry na Jáchymovsku a Příbramsku.
V roce 1960 se dočkal amnestie. Vrátil se domů s vírou, že je konečně svobodný, ale nebylo tomu tak. Persekuce komunistického režimu trvala až do revoluce v roce 1989. Pernický si prošel tvrdou dřinou v cihelně a jako důchodce si na život přivydělával jako topič.
Zemřel v roce 2005 v hodnosti generálmajora.

A teď vám povím příběh o současných vojácích...

Vždy na konci roku pořádá 43. armádní výsadkový prapor v Chrudimi - pověstné Červené barety - akci k uctění památky vojáků z operace Tungsten.

Jde o 70 km dlouhý pochod 4-6-ti členných týmů. Pochod je rozdělený na dvě stejně dlouhé etapy. Na každých 35 km je stanoven časový limit 8 hodin, mezi těmito úseky je povinná 5-ti hodinová přestávka.


Pro nás všechny ultratrailové běžce, kteří jsme se zrovna trochu pousmáli nad kilometráží a limitem, to trochu upřesním:
- většinu účastníků pochodu tvoří profesionální vojáci, zlomek pak tvoří "vojančením postižení hobíci". Všichni ovšem absolvují pochod v plné polní, tedy ve vojenské maskovací uniformě, kanadách, s vojenským batohem a spacákem, profíci pak se skutečnými zbraněmi. Trasa je oznámena při brífingu těsně před startem a vede po běžných turistických cestách bez dalšího značení. 5-ti hodinový odpočinek probíhá na volném prostranství nádvoří starého hradu, bez dalšího zajištění.

Zdá se, že na pořekadle o jablku něco bude ... můj syn studuje posledním rokem na střední škole s dlouhým názvem "Záchranářství a bezpečnost obyvatel". Do školy chodí (někdy) ve vojenské uniformě, při vyučování se učí různým bojovým uměním, střílí z vojenských zbraní, chodí na několikadenní horské pochody, či slaňuje ze skal. Ale taky má třeba zdravotnictví či právo ...
Svůj tennegerský pokoj má vyzdobený plakáty vojáků z afghánských misí a všemu dominuje skoro 1,5 dlouhý model pověstné vojenské pušky Chey Tac z filmu Odstřelovač.
Ve volném čase závodí ve známém seriálu závodů Spartan Race a sem-tam si "odskočí" za svými reprezentačními povinnostmi v Českém bobovém týmu na nějaký ten závod po Evropě. Tak mě snad ani nepřekvapilo, když mi oznámil, že se na uvedený pochod přihlásili ...

8. listopadu 2014 ve 9:30 vyráží 6 spolužáků na trasu ... nejpozději za 21 hodin by měli být zpět. Počasí je tentokrát milosrdné a tak naštěstí nedojde na skutečně zimní doplňky.


První etapa byla v pohodě ... slunce se pomalu sklání k obzoru, když společně s kanadami zouvají i první utrhané nehty.

Do druhé etapy vyráží tým ve 22:30 ... zničené nohy s krvavými puchýři jdou do vysokých kožených bot opravdu velmi ztuha ... na to, že jsou to 19-ti letí kluci, nezbývá než konstatovat, že to mají v hlavě až překvapivě srovnané. Před nimi je pochod dlouhou podzimní nocí.

Několik kilometrů trvá, než se všechny svaly zase dají do pohybu, ovšem jen na chvíli ... vzápětí přichází krizový stav, trvající nepřetržitě až do konce.
Na 50. km tým ztrácí prvního člena, dál už to prostě nejde. Než se pořádně srovnají se skutečností, že je jich jen pět, ztrácí správný směr. Náprava stojí 2 km navíc a možná to je zlomem, kdy v rukou zdravotníků končí další člen týmu. "Lidské rezervy" došli ... teď už to musí všichni vydržet, jinak nebude tým hodnocen ... tedy ono známé DNF.

Do cíle zbývá posledních 10 km a 3,5 hod času ... zdá se to být dost, ale nakonec do vypršení limitu zbývá pár minut.

5:25 ... kdo nemá GPS je na nekonečné ploše vojenského letiště, zahaleného do mlhy a tmy, zcela ztracený. Do cíle však zbývají poslední stovky metrů ... 
Ze 187 účastníků na startu jich do cíle nedorazilo 48 ... tedy každý čtvrtý !!




Ještě pro malé přiblížení specifik závodu uvádím v následujících fotografiích známou hru "Najdi 7 rozdílů". Malinko jsem to modifikoval ... stačí když na každé fotce najdete rozdíl jeden.


Tak ... a teď se vás/nás ptám ... ultráci, běžci dlouhých tratí ... Dali bychom to taky ?? Opravdu ?

P.S. Asi ano ... ale stejně je to mazec !

čtvrtek 6. listopadu 2014

Recenze trailových produktů zn. Quechua

Produkty různých sportovních značek, prezentované u nás prodejním řetězcem Decathlon, jsou zatím doménou spíše rekreačních sportovců a na „profi“ scéně se objevují pouze sporadicky. Ne tak ovšem na domácí půdě, tedy ve Francii, o čemž mě přesvědčila má nedávná účast na ultra trailovém závodě v okolí Grenoblu. Značky Quechua či Kalenji zde měly stejné zastoupení jako např. Salomon.
Zřejmě tak není důvod k nějakým obavám z použítí výrobků těchto značek, jen je třeba si na jejich přítomnost zvyknout.



Na začátku podzimu jsem dostal k testování dva produkty, s nimiž se právě v Decathlonu můžete setkat. Jde o boty a batoh, určené k použití v trailrunningu, neboli běhu v terénu. V první fázi se jedná o výrobky značky Quechua, konkrétně o boty MT 500.3 a batoh Extendet 0-10L.

BOTY QUECHUA MT 500.3

Pokud dnes cokoliv sháníme, jistě první informaci budeme hledat na internetu - ostatně, je to nejpohodlnější. Nabídka na stránkách se mění dle sezony, v této chvíli tedy popis bot nenajdete. Zde je tedy alespoň základní náhled a jednoduchý popis:




Nevím, zda jsou informace dostatečné pro rozhodnutí o koupi bot, následující text by tomu snad mohl napomoci.



První pohled.

Samozřejmě cenovka je první selekcí, v době poříení bot byla jejich cena 1.890,- což mi přijde sice trochu výše, ovšem za tuto cenu by boty už měly také něco nabídnout.
Další pohled upoutává výrazná reflexní barva svršku boty, v dnes tak moderní žluto-zelené ... proč ne, bereme-li barvu jako jeden z bezpečnostních prvků pro přesuny po silnici, není toho nikdy dost. V nabídce i červená varianta.
Beru botu poprvé do ruky - váha slušná, výrobce udává 330 gr. pro velikost 43. Celkové zpracování je na pohled kvalitní, řada částí svršku je lepená, šití je tedy vidět minimum. Vyndávám z boty technicky pěkně propracovanou vložku z několika různých materiálů. Na okrajích je vložka výrazně zvednutá, což naznačuje, že v botě bude dobře držet na svém místě.
Podrážka má cca 4-5 mm hluboký grip, plocha jednotlivých částí je dostatečně velká aby podrážka dobře odolávala opotřebení. Také výrazná torzní tuhost celé boty naznačuje vyšší stabilitu v terénu. Drop výrobce neudává, odhaduji to na nějaký střed, cca 8 mm.
Rychloupínací šněrovací systém je příjemným prvkem, uvidíme, jak se bude chovat v praxi. Pro milovníky klasických tkaniček ovšem výrobce tyto k botě přikládá v samostatném sáčku.
Vrchní tkanina je dostatečně hustá, aby zabránila pronikání prachu a jiných nečistot. Při vysokých teplotách se ale bude noha zřejmě více potit.





První dojem z běhu je tvrdá podrážka, tedy ve smyslu rozložení tlaku od terénu do celé plochy chodidla. Výztuha v podrážce, kterou výrobce nazývá X-Stab, zabraňuje tomu, abychom cítili - leckdy bolestivě - tlak každého kamenu a chodidlo tak dostatečně chrání proti poranění. Při neopatrném došlapu také eliminuje možnost podvrtnutí kotníku.
Výrazně zvednutá špička boty usnadňuje i zrychluje odraz, ale především - po celou dobu testování se mi nepodařilo zakopnout ... paráda. Na zvláštní převalení boty do odrazové fáze bylo třeba si trochu zvyknout, ale po pár kilometrech je to velice příjemné.
Celkově středně široká bota pevně obepíná nohu, nedovolí její přílišné posouvání uvnitř boty a postavení hlavně příčné klenby je více konzistentní. Ve finále to znamená menší riziko různých otlaků či odřenin.
V místě nártu celou botu obepíná pevný, volně posuvný pásek označený jako 360°System, který kontroluje předo-zadní posun nohy v botě.

Po 100 km.
Před vlastním během je dobré si pohrát s rychlošněrováním a kontrolovaně utáhnout každé křížení samostatně. Volný konec tkaničky je přichycen pod příčným gumovým páskem, což je podstatně rychlejší, než skládání volného šněrování do kapsy na jazyku boty.
Bota je samozřejmě určena především do terénu, případné přeběhy po asfaltu se ale dají vydržet, středně vysoký grip naštěstí příliš nebrzdí. Jistota záběru v terénu je dostatečná, i když zatím jsem se nedostal do opravdového bahna.
Potvrdila se tuhost podrážky, ovšem malé výhrady bych měl k informaci výrobce, že boty jsou vhodné pro všechny distance. Pro většinu běžců tomu tak pravděpodobně bude, ovšem jakmile zamíříme do oblasti ultraběhů, ukáže se bota jako málo tlumená. Po opravdu dlouhých bězích je noha více unavená z poměrně tvrdých nárazů, podrážka sice nohu dobře chrání,  ale nárazy málo tlumí. Takže můj limit je maraton, na delší běh už bych botu vyměnil za tlumenější.
Absolutně dokonalé jsou ovšem seběhy s kopce, nejlépe ještě v kamenitém terénu. Díky rychloupínacímu 360° Systému během pár vteřin dotáhnu šněrování v místě zpevňujícího pásku a ten pak nohu drží za nárt a nedovolí sklouzávání nohy v botě dopředu. Zabraňuje tak kontaktu prstů s vnitřkem boty a ani po dlouhém seběhu ve vyšším tempu tak nehrozí "černé nehty".

 

Po 200 km.
Vše drží stále jak má, nikde nelezou žádné roztrhané nitky, vše vypadá stále jako nové. Překvapením je i stav podrážky - prakticky žádné znatelné opotřebení, dokonce i na patě je na podrážce stále patrné jemné drážkováné na povrchu každého výstupku. 

Po 300 km.
Ani při téměř každodenním používání necítím na nohách žádné otlaky, ani různé typy ponožek nepřinášejí změnu komfortu. Vrchní tkaninu jsem lehce stříknul impregnací a zatím tak dostatečně odolává zvýšené podzimní vlhkosti.
Jako poslední část testu zbývá úplné "zničení" bot naplněním poměrně drsného testu "kilometr=koruna". Takže mě čeká ještě 1500 km ... na jaře dám vědět.




P.S. Ještě na závěr testu jsem udělal malé srovnání, kdy jsem vyběhl ve vysoce tlumených botech, které používám na dlouhá, technická ultra. Měkká podrážka běh přeci jen více zpomaluje a tak chceme-li závodit v terénu, bude Quechua dobrou volbou a o nějaké to místečko si jistě polepšíme.

Klady:
360° System
zvednutá špička
odolnost podrážky

Zápory:
vyšší cena
menší tlumení ve špičce


BATOH QUECHUA EXTENDET 0-10 L

Hledání na webu bylo tentokrát bezproblémové a základní informace jsou tak snadno k dispozici.



Jde tedy o běžecký batoh pro delší běh, kdy musíte vyřešit transport nezbytného minimálního vybavení, jídla a pití. Objemem hydrovaku 2 litry tak vyhoví několika-hodinovým běhům.
První pohled opět příjemně naladí, je to typ batohu, které mám rád. Probereme si tedy jednotlivé části batohu a pak hurá do lesů.

Krátký batoh, připomíná více běžecké vesty, uchycením rameních poruhů se však více blíží batohům. Celková ergonomie batohu je velmi důležitá, musí perfektně sedět na zádech a dokonale obepínat tělo. Tím se zamezí nechtěnému poskakování batohu při běhu. Veškeré nezbytnosti by měly být snadno uložitelné a hlavně dosažitelné. Každá manipulace s batohem zdržuje - možná ne tolik při výletě, ale v případě závodu se začnou vteřiny sčítat.

Mírně polstrovaný zádový systém ze síťované tkaniny je příjemný, zbytečně nezatěžuje větší váhou a eliminuje i nějaký ten zapomenutý malý hrbol při balení výbavy. Záda plynule přecházejí do širokých ramenních popruhů, úzkými popruhy jsou pak spojeny se spodní částí. Na přední straně popruhů jsou integrované kapsy, které pojmou menší elektroniku, či jídlo nebo jiné malé nezbytnosti. Nosné popruhy jsou vpředu spojeny dvojicí hrudních pásků.
Hlavní komora batohu je přístupná otvorem v horní části a zipem na boku. Celý batoh tak lze dostatečně otevřít a vyjmout i hlouběji uložené věci bez nutnosti vysypat celý batoh. Toto se mi jeví jako velice důležitý prvek.
Z vnější strany je na batohu otevřená přiléhající kapsa z elastické síťoviny a z tenké gumičky se svorkou jsou vytvořena poutka na hole.




Dvoulitrový hydrovak je uložen v samostatné komoře a zavěšen na pásku se suchým zipem. Hadičku lze podle potřeby vyvést na obě strany. Uzavření hydrovaku posuvnou lištou a dobře těsnící náústek zamezují zpětnému nasávání vzduchu a hydrovak tak při běhu neobtěžuje nepříjemným šploucháním tekutiny. Venkovní část hadičky lze ale upevnit pouze provlečením do gumového oka, což je komplikované a zdržující, bez zajištění ale houpající se hadička překáží a rozčiluje.



Objem batohu je dostatečný i na delší ultra v mírnějším počasí, kdy oblečení je minimum. I případné doplnění hydrovaku je díky posuvné liště rychlé.

Boční kapsy jsou při troše snahy dosažitelné i bez sundání batohu a bez zbytečného zdržování.

Takže konec teorie a vyrazit vše potvrdit praxí. Naplním hydrovak, kapsy zatížím "zbytečnostmi", dopředu něco k jídlu a GPS, na bok telefon, dovnitř nějaké tričko, do poutek hole. Abych si všeho užil do sytosti, naplánuji si cca 30-ti km běh po horách.
Bohužel už po pár metrech zjišťuji, že hrudní upínací systém nedokáže dostatečně zajistit polohu batohu a ten při běhu nepříjemně poskakuje na zádech. Není to sice nijak velký pohyb, za chvíli na něj trochu přivyknu, ale přesto bych si představoval pevnější uchycení. Celý tento jen je zřejmě způsoben vysoko položenými hrudními spínacími popruhy. Asi by to chtělo jiné řešení - viz. foto ?



Nosné ramenní popruhy se zdají dostatečně tuhé a ani při zatížení batohu cca 4 kg, se nezařezávají nepříjemně do ramen. Hrudní upínací pásky jsou ale připevněny malými háčky a manipulace s nimi je obtížnější. Klasická trojzubá přezka by tomuto místu slušela lépe.

Přichází čas na pití a tím se potvrzuje nedostatečné, či příliš zdlouhavé upínání hadičky ... přitom řešení jiného francouzského výrobce je dostatečné a elegantní. Také aretace náústku se ukazuje příliš pevná, jednotlivé části nemají výraznější grip pro uchopení a "vycvaknout" náústek spocenými prsty se stává složitým oříškem.




Vzhledem k řadě různých "vychytávek" by batohu slušel nějaký návod k použití - nejlépe něco jako na následujícím obrázku:



Jako celek je ale batoh ovšem velmi elegantní a s přihlédnutím k cenové relaci bude jistě dobrou volbou pro delší běhy "mimo civizaci".

Klady:
ergonomie
přístup dovnitř batohu
vnější kapsy
poutka na hole

Zápory:
nedostatečné zajištění polohy batohu
upnutí hadičky hydrovaku

pátek 19. září 2014

Jak jsem se stal testovacím běžcem

To vlastně ani sám nevím, prostě náhoda. I když jedna pravda říká, že náhoda přeje připraveným. To bylo tak ...

UT4M za dveřmi a s tím nutnost nějak dořešit batoh, který by byl dle mých představ a který by samozřejmě nestál "salomon" Kč. Jako očekávaná novinka se objevil jeden nadějný kousek na stránkách Decathlonu, ovšem stále nebyl na skladě. 5dnů před odjezdem konečně ... jeden kousek. Prodavač se mi ochotně věnuje, vypadá jako by věděl o čem mluví, ptá se kam to mám ... no a za chvíli z něj vyleze, že taky běhá traily. Batoh beru a slovo dalo slovo ... po závodě ve Francii mám dát vědět, jak vše dopadlo. Určitě přijdu ...

Hned večer batoh trochu nabalím, hodím na záda ... a všechno špatně. Nedrží to v dobré pozici, všelijak divně se kroutí ... je mi to moc líto, na pohled vypadá dobře, ale zítra ho vrátím. S tímhle by asi běžet nešlo.
Jenže v noci mi to pořád šrotuje v hlavě, nechce se mi běžet takový závod se starým batohem, když jsem se tak natěšil. K ránu mi "prdne v kouli" ... nevrátím !! Jen se vzbudím, vyhazuju do koše účtenku i s možností reklamace a nůžkama batoh roztříhám ... no, jen trochu. Pak vytáhnu jehlu, tlustou jak pletací jehlici, kombinačky a nit, co by se s ní daly šít koňský sedla a dám se do práce. Zavzpomínám na mládí, kdy žádný Hudy neexistoval a kdy jsme si batohy a sedáky na lezení šili doma ... a dám se do práce. Odpoledne je batoh zase pohromadě, naplním hydrovak a jdu testovat do lesa za barák. Test se protáhl na 20km, ale dobrý ... batoh beru !!

Po návratu z Grenoblu batoh vyperu (jo, jo ... trošku smrdí) a jdu za "kolegou" do Decathlonu. Nevěří svým očím, co jsem s batohem udělal, ale všechny úpravy si fotí a sám je pokládá za docela logické ... prý zkusí fotky poslat s připomínkami do Francie. No to jsem zvědav !!
No a pak to přijde ... prý jestli bych nechtěl občas pro Decathlon otestovat pár věcí a napsat nějakou nezávislou recenzi. Pravda ... jsem trochu zaskočen, ale nakonec ... proč ne. Pár dnů si to ještě necháváme projít hlavou a pak do toho jdeme.
Dostávám k testování běžecké trailové boty Quechua MT 500.3 a batoh stejné značky s označením Extendet 0-10L.



Tak ... a je konec běhání pro radost ... přijdu domů z práce a zase jdu do práce. I psovi vysvětluju, že je konec s honem na srnky, každý běh se teď bude muset vyhodnotit, zaevidovat, popsat ... tak nevím, jak by ten lov zvěře vykazoval. Mám měsíc na zkoušení a pak budu muset něco napsat ... dám to i sem, sám jsem zvědav.

V sobotu se na Bedřichově běžel 1. ročník Jizerské 50 RUN na trasách 10 a 23 km. Přihlásil jsem se tedy s úmyslem boty vyzkoušet, ale nakonec po prvních zkušenostech a hlavně s ohledem na profil a povrch trati jsem zvolil jiný model. Všechno se běží po šotolině nebo jiném pevném povrchu, kameny žádné, pár kořenů ... převýšení cca 320 metrů ... skoro takový silniční závod. Až na pár kousků je všechno po širokých cestách, takže rychlý závod.
Když už jsem to nakousnul ... startuji ze čtvrté řady, mezi cca 300 běžci ... no opravdu se letí jak po silnici. V celém závodu je jeden jediný kopec, který stojí za úvahu, ale i ten má sotva 1,5 km a můj čas se tam trochu přiblíží k 6 min/km ... jinak vše pod 5 min/km.


Občerstvovačky jsem trochu zredukoval a tak z toho bylo jen jedno polknutí vody z kelímku na 15. kilometru ... poslední km pak za 4:02 ... a je tu cíl.
Dnes je se  mnou moje Terezka a tak se spolu couráme mezi stánkama a čekáma na vyvěšení nějakých výsledků ... nemuselo by to totiž dopadnou špatně. Trochu kritiky na pořadatele ... na to, že je vše měřeno čipy se mi zdá, že 1,5 hod do vyvěšení výsledků je dost dlouho. Ale nakonec se to čekání vyplatilo ... teď ale nevím, jak dál pokračovat v psaní. Před pár dny totiž ředitelka našeho nového Klubu trailových běžců rozeslala hromadným mailem stanovy, kde je jasně v bodu 4 psáno: "Nesmí se (moc) vytahovat se svými úspěchy.", ale zase v bodu 7 se říká: "Na závodech i mimo ně musí klub hrdě a veřejně reprezentovat."
Tak ho tedy hrdě a veřejně prezentuju !!



Ještě trochu stastiky:
23 km, 1:50:02, 64/273 celkově, 2/24 v kategorii.

Tak závodní testování bot zatím nevyšlo, ale na konci října bude závodní nasazení na Janovské 19. Vlastně ... do té doby by měla být recenze hotová ... takže rychle zase do lesa !

úterý 9. září 2014

14 + 1 zdarma

Opět mi to nedá, abych se nevrátil o dva měsíce zpět ... některé historky stojí za zaznamenání i s odstupem času ...

Noční cesta opravdu luxusním autobusem je za námi a nás již třetí rok za sebou čeká 14 dnů dovolené na chorvatském ostrově Murter. Tentokrát si to opravdu užijeme, protože je před námi velká premiéra. Poprvé za dobu manželství (prosím pěkně ... 23 let) jsme s mojí manželkou Renatou Terezkou sami ... tedy bez dětí !! A tak mám v plánu každý den běhat, válet se na kamenných plážích, koupat se v pěnících vlnách a žít o bílém chlebu a rajčatech s cibulí. Den za dnem se vše vrchovatě naplňuje.


Hned druhý den po příjezdu vyrážím po šesté ranní hodině na vpravdě gumpovský běh. Nemám žádný pevný směr ani žádný pevný cíl ... prostě běžím. Náhle se v hlavě objeví další cíl, na křižovatce odbočím ... běžím dál, ale cestou si to rozmyslím ... odbočka na druhou stranu a běžím za novým cílem ... dalo to 17 km a dvě hodiny ... zkrátka, chtělo se mi běhat.


Další dny běhám po různých částech ostrova ... ráno se život teprve probouzí. Když se vracím po dvou hodinách do kempu, většinou ještě všichni kolem spí.

Tak jako před rokem, i teď postupně kuji plán na delší běh, který by to pobíhání spojil do nějakého celku. Vloni jsem si vymyslel oběh ostrova po pobřeží ... pobřežní promenády se střídaly s lezením po skalách v divocích úsecích. Některé kousky jsem ale vynechal, protože se mi zdály až příliš složité a těžké. Letos to tedy dotáhnu k dokonalosti a nevynechám nic. Jenže jak dny běží, zdá se mi, že opakovat stejný běh by nebylo to pravé. Když tedy ne pobřeží, co tedy? Jistě ... co jiného než HORY !! No ... spíš jen hory, protože i ta nejvyšší na ostrově má jen 125 metrů nad mořem. A když už mám námět, je třeba tomu dát i nějakou myšlenku. Horolezci mají takový projekt, který se jmenuje Seven Summits, či Koruna planety. Jde o výstupy na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Tak ... je to jasné ... udělám si svou vlastní ostrovní variantu. Vyberu 7 nejvyšších či nejvýznamnějších vrcholů tak, aby pokud možno pokrývaly plochu celého ostrova, najdu a natrénuju přístupové a výstupové trasy a pak to spojím jedním během. Krásný cíl !

Začnu v kempu na recepci, kde si koupím cyklistickou speciálku ostrova. Po jejím rozbalení zjišťuji, že na jejím provedení pracovali jistě ti nejlepší místní kartografové ... ovšem maximálně tak z nějaké dětské školky. Mapa je plná najivních kresbiček domečků, kostelů a různých kopečků. Mezi nimi jsou barevně vyznačeny různé tematické cyklo okruhy. Další ráno strčím mapu do ledvinky a jdu na první "vrcholový" průzkum.


Jednotlivé cyklotrasy mají na mapě vždy svou barvu, každý okruh má své téma ... třeba "Okruh olivovými háji", nebo "Kostely ostrova" či jiné. "Olivové háje" zcela jasně okamžitě odhalují kvality mapy ... popis dobrý, zajímavé téma ... ale aby bylo možné okruh vytvořit, nakreslil autor trasu i tam, kde ve skutečnosti žádná cesta nevede !! Pustit se mimo cestu je ale téměř nemožné ... všude sice olivy, ale taky macchie, známé chorvatské kamenné zítky a mezi tím vším pavučiny s obřími pavouky. Terén pro běh v tílku a kraťasech jako dělaný. Tudy cesta tedy nevede, takže jinak ...

Po večerech sedím nad satelitní mapou v tabletu a v maximálním přiblížení se snažím hledat cesty či delší linie kamenných zídek, které by mě přivedly k tomu kterému vrcholu. Obrázek se snažím vtisknout do paměti a druhý den, uprostřed křoví, se zvědavými pavouky za krkem, pak cestu realizovat. Ač se to zdá poněkud divoké ... jde to.
Přidávám jeden vrchol za druhým ... 7 jich mám hravě ... tak to zvednu na 7+1. Jenže i to je záhy překonáno, vrcholy přibývají ... běžím na průzkum jednoho a v tom se otevře pohled na další s nádhernou kamennou rampou, mířící od pobřeží přímo na vrchol ... no to nejde vynechat. Jsem na 11 ... 12 samozřejmě použít nemůžu, to je chráněné autorskými právy ... takže minimálně 13.
Na obrázkové mapě pomalu vzniká klikatá čára propiskou ... to bude moje trasa. Nic neměřím, nepočítám kilometry ... jen se těším na den D.

Světlá obloha nad obzorem říká, že slunce brzy vyjde. Čára propiskou se v předchozích dnes uzavřela do okruhu a ten jsem se snažil uložit do paměti. S touto navigací, jedním bidonem a pár sušenkami v kapse vyrážím na svých "7 vrcholů" ... pravda ... bude jich trochu víc.

1. Čvrdak 112 m.n.m. je první, s dokonalým kruhovým výhledem po okolních Kornatských ostrovech a kostelem, který navštívil i papež.

3. Široka 78 m je nejdál od všech cest, střežená ostrými trny keřů a jistě neméně ostrými kusadly nohatých bestií. Tady jsem se při průzkumu trochu zamotal a 100 m macchií mezi zítkami mi trvalo skoro půl hodiny. Teď to bylo o fous lepší ...


9. Glavatac 110 m m je těsně nad spícím kempem, i když možná touhle dobou už moje Terezka vstává, aby mi vyrazila naproti a doprovodila mě na posledních kilometrech běhu.


12. Raduč 125 m je nejvyšším vrcholem ostrova. V 1. světové válce střežil přístavní město Murter a na vrcholu jsou nejen zbytky betonových budov a různých střílen, ale celý vrchol hory je protkán podzemními chodbami. Ponořit se do jejich temnot chce jistou dávku odvahy.




13. Veli vrh 80 m je nejstrmějším vrcholem, přístupová cesta osciluje někde mezi turistikou a horolezectvím. Z vrcholu volám Terezce ... je to smluvený signál, aby naše setkání bylo dobře načasované. Trochu jsem se u toho zahleděl a teď nemůžu najít cestu dolů. Vždy slezu kousek po skalách a kamenech a skončím v křoví. Ještě dva pokusy .. a pak se prostě proderu skrz ... jsem už skoro dole, když se mi cestu podaří najít. Pozdě, ale přece ... z trnama rozřezaných nohou malinko stéká krev do bot.

 

14. Gradina 63 m je římským opevněním, na jejímž úpatí leží stavby staré 2.000 let.


15. Sveti Frane 40 m je kostel, u kterého jsme se měli setkat s Terezkou ... není tu. Pokračuji dál, však jí jdu naproti ... nemůžeme se minout.

Čas mezitím pokročil, slunce je už vysoko na obloze ... tomu odpovídá i teplota. Začínám toho mít dost, říkám si, jestli jsem maličko nepřestřelil.
Na náměstí v Betině se konečně potkáváme ... Terezka přesně věděla, na co poslední kilometry myslím ... orosená lahev minerálky, kterou mi podává, je pravým vysvobozením. Moc děkuju, máš ty se mnou svatou trpělivost. Posledních 5 km už zdoláváme spolu, Terezka za asistence koloběžky.



Jsem zpátky ... GPS prozrazuje:
39,4 km, +885 m převýšení, čas 5:37 hod, vystoupil jsem celkem na 14 ostrovních vrcholů + 1 vrchol malého ostrůvku, spojeného s Murterem 2 m širokou šíjí. Ještě je třeba dodat, že už dlouho před cílem bylo krásných cca 30°C ... takže přestřelil ...

Ale řekněte sami ...kdy si uděláte takovýhle pěkný výlet !!!

pátek 5. září 2014

UT4M - návrat do hor (2. část)


Každý závod se snažím alespoň trochu naplánovat, samozřejmě zvlášť počáteční tempo ... hlavně to nepřepálit. Pokaždé se pak sám sebe ptám, proč jsem se zase nechal strhnou a letěl jako blázen s ostatními. Ani tady to není jinak ... všichni vystřelí jak na desítku a tak samozřejmě ... hurá, za nimi ... první kilometr 5:38. Myslím, že to je ideální začátek 82 km dlouhého závodu !! Pravda ... start je mírně z kopce, ale druhý kilometr mírně do kopce za 5:55 není o moc lepší. Jenže pak to odbočí do stráně a začíná nejstmější výstup celého závodu s parametry jak na Vertical Kilometer. Na cca 3,8 km, z místa startu v Rioupere do oblasti Arsele, nastoupáme o 1.200 m výš !! Cesta se klikatí strmým svahem, plným kamenů ... těžko se dostává před pomalejší běžce, ale pár míst dopředu se podaří. Honza s Pavlem se mi ztratili hned po startu a jsou někde předemnou ... no uvidíme.
Tenhle první úsek má místy stoupání až 60% (říká Google Earth), jsou zde krátké úseky, zajištěné ocelovými lany, v jednou místě přidaly nylonové lano dokonce sami pořadatelé. Na hraně stoupání se na chvíli otevře pohled zpět do údolí ... do té hloubky nejde skoro ani dohlédnout.



Dál se trasa vlní mezi plochými hřbety rozsáhlého lyžařského střediska Chamrousse, okolní vrcholy jsou ztraceny v mlze ... možná lepší varianta, než se opékat na slunci.
Na velké občerstvovačce a kontrole na vlastním vrcholu Chamrousse 2.240 m se opět setkávám s Honzou a Pavlem, dál ale vyrážíme každý opět sám. Výrazně se ochladilo a tak přidávám tenkou bundu, kterou pak budu oblékat a svlékat stejně, jako budeme stoupat na vrcholy či klesat do údolí.

Nízká tráva všude kolem a velké množství ovčího trusu náhle nabádá k ostražitosti. Mnohokrát organizátoři vysvětlovali, jak se tady chovat ... ne ovce, ale jejich strážci nás mohou nejen pěkně prohnat. Naštěstí včera Honza svědomitě dohlížel na náš trenink "setkání s ovčáckým psem". A tak nás vodil ve městě v parku kolem všech čivav a jiných vořechů a kontroloval, jestli se jim nedíváme do očí. No nedíváme ... to bychom si k tomu museli lehnout na zem.
Naštěstí jsme ovce jen slyšeli v dálce ... myslím, že ovčácký pes by se nám zpříma podíval do očí sám ... a to jsme zatím netrénovali. Dopadlo to tedy dobře ...
 





Z běhu se stává vysokohorský výstup a nebýt rady Honzy Bartase "neděste se tempa třeba i 20 min / km", asi bych hodně znejistěl. Poslední kilometr pod vrcholem Grand Colon 2.370  mi trval skoro půl hodiny.
Konečně se trasa zlomí a začíná velmi strmý seběh, dlouhý nekonečných 20 km. Těsně pod vrcholem potkávám naše známé - Lídu a Vláďu, kteří právě zde překonávají 100. kilometr své dlouhé trasy. Vidím slzy vyčerpání v Lídiných očích a sázel bych na to, že závod v tomhle stavu nemůže dokončit. O mnoho hodin později se ale jen potvzuje, že "ultra je v hlavě" a Lída po 50-ti hodinách od startu stojí v cíli. Nezbývá než smeknout ...



Asi v polovině seběhu z Grand Colonu je kontrola, kde opět potkávám Honzu. Zdá se, že máme dost podobné tempo a tak se během dalších kilometrů dohodneme, že se zkusíme držet spolu. Pomalu se blíží noc a některá rozhodnutí možná bude lepší dělat ve dvou. Ale když jeden "umře", druhý ho nechá bez milosti ležet na zemi ... taková je dohoda.
Konečně se dostáváme dolu do údolí k řece Isere, je za námi masiv Belledonne a s ním i polovina závodu. Trochu se zdržíme na největší občerstvovačce naší trasy, organizátoři nám s úsměvem nabízejí nejen teplou polívku, ale i třeba masáž nebo postel na spaní. Polévku ano ... ostatní s díky odmítáme a vyrážíme k vrcholu druhého masivu Chamechaude 2.082 m. Dlouhá noc je před námi ...



Už doma, dlouho před startem, jedna z mých obav bylo značení trati. Po řadě špatných zkušeností z různých domácích závodů si říkám, jak budu řešit situaci, až v noci, sám bez mapy v neznámých horách, nebudu vědět kudy kam. Na soukromém anglickém brifinku se tedy podrobně vyptáváme ... pořadatelé vysvětlují a říkají "nebojte ... však uvidíte". A to tedy měli pravdu ... široké půlmetrové reflexní pásky jsou snad co 100 metrů, z jednoho místa jich před sebou vidíme většinou několik a když pak v noci zasvítím čelovkou před sebe, vidím řadu svítících fáborků, zcela neomylně ukazujících směr. Nezabloudili jsme ani jednou ... naprosto dokonalé !!


Už víc jak hodinu běžíme tmou a cestu osvětlují jen naše čelovky, když se před námi mihne povědomá výbava a oblečení ... dobíháme Sama Straku. Na to, kolik už toho má za sebou, vypadá ale velmi optimisticky a ja jasné, že za pár hodin je cíl jeho. Přejeme si navzájem francouzské "Bon Voyage" a míříme dál k nejvyššímu vrcholu druhého masivu.
Ještě než začneme stoupat na vrchol Chamechaude, čeká nás "veselá historka" na občerstvovačce na lavicích pod volným nebem. Po strmém výstupu si musím převléct propocené triko, neboť výška a noc se hlásí opět svým chladem. A tak se v té hrozné zimě musím nejprve svléknou a než se mi podaří nasoukat se do nového kompresního trika, klepe se mi brada tak, že bych si snad vyrazil všechny zuby. Vidím, že Honzu to velmi pobavilo, ale sám na tom není o moc lépe. Lepí si prsty na nohou, ale který z nich vlastně bolí a který se nakonec zalepit podaří, vůbec netuší. Ale je to bezva ... prý to moc pomohlo. Zdá se tedy, že placebo efekt funguje i s lepící páskou. A taky platí, že nejvíc potěší kamarádovo neštěstí ... alespoň vyrážíme dál v dobré náladě.

Výstup na vrchol vede serpentinami ve strmém svahu a čelovky běžců před námi se tánhou jak klikatý had až někam do nebe. Kousek stoupání po kamenech ... otočka vlevo ... opět stoupání po kamenech ... otočka vpravo ... a znovu ...  a znovu ... a znovu ...
Končně chlapík na terénní kontrole zapíše naše čísla do seznamu a naše cesta začíná opět klesat, snad bude dole trochu tepleji ...tady je fakt kosa.

 Opět se chvíli zdržíme na kontrole pod posledním kopcem Saint Eynard 1.310 m. Přichází má nejhorší krize závodu ... připadám si jak v nějaké svěrací kazajce. Je mi strašná zima, celé tělo je úplně ztuhlé ... nemůžu mluvit, nemůžu se skoro ani pohnout, při myšlence na jídlo nebo i jen pití se žaludek obrací naruby. Hrozné ... vyrážíme dál do temné noci. Honza se snaží co může mě nějak morálně povzbudit či opět probrat k životu ... možná mě měl kopnou do zadku, ať koukám mazat !! Byl ale podstatně mírnější a během každého dalšího kroku naštěstí cítím, jak se tělo opět probouzí k životu ... za pár minut jsem zase fit ... můžeme pokračovat naplno dál. Do cíle zbývá něco přes 10 km ...
Na posledním vrcholu běžíme pár metrů od ostré skalní hrany ...  stovky metrů pod námi svítí noční Grenoble. Tam nás za hodinu a půl čeká cíl ... tak jako se Cimrman při své cestě na severní pól bavil o požáru Národního divadla, slále častěji se nám v mysli vynořuje teplá sprcha a studená plechovka s pivem ... iThinkBeer ve své ryzí podobě.


Konečně probíháme bránou Bastily, kde jsme byli na průzkumu v pátek. Trasa skutečně vede chodbami a schodišti uvnitř pevnosti a tak se nám náš výlet vyplácí. Potkáváme pár běžců, kteří se vrací po schodech zpět, či jinak váhají ... jo, jo ... jsme za velký znalce ... pojďte za námi, mi to tu dobře známe.


Kousek před Bastilou jsme  doběhli Pavla ... prý už fakt nemůže ... nohy hrozně bolí. Přejeme mu tedy hodně štěstí a běžíme dál. Za minutku za námi po cestě lítá štěrk ... Pavel je tady ... prý to doběhneme ve třech. Jenže než to stihne dopovědět, bojovný duch v něm vítězí a Pavel mizí ve tmě před námi. Znovu ho uvidíme až v hotelu.
A pak už je tu město a za chvíli park a cílová brána. Společně ... bok po boku ... s Honzou protínáme cíl. Je půl šesté ráno ...

Telefon domů, že žijeme ... Terezka opravdu celou noc sledovala online přenos časů z jednotlivých kontrol a celou noc mě tak morálně podporovala ... moc děkuju.
Pak sprcha, pivo a na tři hodiny postel. V neděli dopoledne si ještě vyzvedáváme finisherská trika, balíme a čeká nás opět 1.100 km zpět.

A jak to uzavřít ?? Opět je to další posun mého běhu, opět je svět jiný než byl včera.
Honzo, děkuju za mnoho hodin společného boje ... tak jako lezení, takovéhle věci jde opravdu dělat jen s kamarády, na které je možné se spolehnout i v těžkých chvílích.


Malou statistiku na závěr si samozřejmě neodpustím:
85,9 km, převýšení +5.480 m, 186 startujících, 169 v cíli, v mé katagorii je tento poměr 35 / 24, časem 19:37 hod jsem obsadil 8. místo v kategorii a 82. místo celkově.