pátek 19. září 2014

Jak jsem se stal testovacím běžcem

To vlastně ani sám nevím, prostě náhoda. I když jedna pravda říká, že náhoda přeje připraveným. To bylo tak ...

UT4M za dveřmi a s tím nutnost nějak dořešit batoh, který by byl dle mých představ a který by samozřejmě nestál "salomon" Kč. Jako očekávaná novinka se objevil jeden nadějný kousek na stránkách Decathlonu, ovšem stále nebyl na skladě. 5dnů před odjezdem konečně ... jeden kousek. Prodavač se mi ochotně věnuje, vypadá jako by věděl o čem mluví, ptá se kam to mám ... no a za chvíli z něj vyleze, že taky běhá traily. Batoh beru a slovo dalo slovo ... po závodě ve Francii mám dát vědět, jak vše dopadlo. Určitě přijdu ...

Hned večer batoh trochu nabalím, hodím na záda ... a všechno špatně. Nedrží to v dobré pozici, všelijak divně se kroutí ... je mi to moc líto, na pohled vypadá dobře, ale zítra ho vrátím. S tímhle by asi běžet nešlo.
Jenže v noci mi to pořád šrotuje v hlavě, nechce se mi běžet takový závod se starým batohem, když jsem se tak natěšil. K ránu mi "prdne v kouli" ... nevrátím !! Jen se vzbudím, vyhazuju do koše účtenku i s možností reklamace a nůžkama batoh roztříhám ... no, jen trochu. Pak vytáhnu jehlu, tlustou jak pletací jehlici, kombinačky a nit, co by se s ní daly šít koňský sedla a dám se do práce. Zavzpomínám na mládí, kdy žádný Hudy neexistoval a kdy jsme si batohy a sedáky na lezení šili doma ... a dám se do práce. Odpoledne je batoh zase pohromadě, naplním hydrovak a jdu testovat do lesa za barák. Test se protáhl na 20km, ale dobrý ... batoh beru !!

Po návratu z Grenoblu batoh vyperu (jo, jo ... trošku smrdí) a jdu za "kolegou" do Decathlonu. Nevěří svým očím, co jsem s batohem udělal, ale všechny úpravy si fotí a sám je pokládá za docela logické ... prý zkusí fotky poslat s připomínkami do Francie. No to jsem zvědav !!
No a pak to přijde ... prý jestli bych nechtěl občas pro Decathlon otestovat pár věcí a napsat nějakou nezávislou recenzi. Pravda ... jsem trochu zaskočen, ale nakonec ... proč ne. Pár dnů si to ještě necháváme projít hlavou a pak do toho jdeme.
Dostávám k testování běžecké trailové boty Quechua MT 500.3 a batoh stejné značky s označením Extendet 0-10L.



Tak ... a je konec běhání pro radost ... přijdu domů z práce a zase jdu do práce. I psovi vysvětluju, že je konec s honem na srnky, každý běh se teď bude muset vyhodnotit, zaevidovat, popsat ... tak nevím, jak by ten lov zvěře vykazoval. Mám měsíc na zkoušení a pak budu muset něco napsat ... dám to i sem, sám jsem zvědav.

V sobotu se na Bedřichově běžel 1. ročník Jizerské 50 RUN na trasách 10 a 23 km. Přihlásil jsem se tedy s úmyslem boty vyzkoušet, ale nakonec po prvních zkušenostech a hlavně s ohledem na profil a povrch trati jsem zvolil jiný model. Všechno se běží po šotolině nebo jiném pevném povrchu, kameny žádné, pár kořenů ... převýšení cca 320 metrů ... skoro takový silniční závod. Až na pár kousků je všechno po širokých cestách, takže rychlý závod.
Když už jsem to nakousnul ... startuji ze čtvrté řady, mezi cca 300 běžci ... no opravdu se letí jak po silnici. V celém závodu je jeden jediný kopec, který stojí za úvahu, ale i ten má sotva 1,5 km a můj čas se tam trochu přiblíží k 6 min/km ... jinak vše pod 5 min/km.


Občerstvovačky jsem trochu zredukoval a tak z toho bylo jen jedno polknutí vody z kelímku na 15. kilometru ... poslední km pak za 4:02 ... a je tu cíl.
Dnes je se  mnou moje Terezka a tak se spolu couráme mezi stánkama a čekáma na vyvěšení nějakých výsledků ... nemuselo by to totiž dopadnou špatně. Trochu kritiky na pořadatele ... na to, že je vše měřeno čipy se mi zdá, že 1,5 hod do vyvěšení výsledků je dost dlouho. Ale nakonec se to čekání vyplatilo ... teď ale nevím, jak dál pokračovat v psaní. Před pár dny totiž ředitelka našeho nového Klubu trailových běžců rozeslala hromadným mailem stanovy, kde je jasně v bodu 4 psáno: "Nesmí se (moc) vytahovat se svými úspěchy.", ale zase v bodu 7 se říká: "Na závodech i mimo ně musí klub hrdě a veřejně reprezentovat."
Tak ho tedy hrdě a veřejně prezentuju !!



Ještě trochu stastiky:
23 km, 1:50:02, 64/273 celkově, 2/24 v kategorii.

Tak závodní testování bot zatím nevyšlo, ale na konci října bude závodní nasazení na Janovské 19. Vlastně ... do té doby by měla být recenze hotová ... takže rychle zase do lesa !

úterý 9. září 2014

14 + 1 zdarma

Opět mi to nedá, abych se nevrátil o dva měsíce zpět ... některé historky stojí za zaznamenání i s odstupem času ...

Noční cesta opravdu luxusním autobusem je za námi a nás již třetí rok za sebou čeká 14 dnů dovolené na chorvatském ostrově Murter. Tentokrát si to opravdu užijeme, protože je před námi velká premiéra. Poprvé za dobu manželství (prosím pěkně ... 23 let) jsme s mojí manželkou Renatou Terezkou sami ... tedy bez dětí !! A tak mám v plánu každý den běhat, válet se na kamenných plážích, koupat se v pěnících vlnách a žít o bílém chlebu a rajčatech s cibulí. Den za dnem se vše vrchovatě naplňuje.


Hned druhý den po příjezdu vyrážím po šesté ranní hodině na vpravdě gumpovský běh. Nemám žádný pevný směr ani žádný pevný cíl ... prostě běžím. Náhle se v hlavě objeví další cíl, na křižovatce odbočím ... běžím dál, ale cestou si to rozmyslím ... odbočka na druhou stranu a běžím za novým cílem ... dalo to 17 km a dvě hodiny ... zkrátka, chtělo se mi běhat.


Další dny běhám po různých částech ostrova ... ráno se život teprve probouzí. Když se vracím po dvou hodinách do kempu, většinou ještě všichni kolem spí.

Tak jako před rokem, i teď postupně kuji plán na delší běh, který by to pobíhání spojil do nějakého celku. Vloni jsem si vymyslel oběh ostrova po pobřeží ... pobřežní promenády se střídaly s lezením po skalách v divocích úsecích. Některé kousky jsem ale vynechal, protože se mi zdály až příliš složité a těžké. Letos to tedy dotáhnu k dokonalosti a nevynechám nic. Jenže jak dny běží, zdá se mi, že opakovat stejný běh by nebylo to pravé. Když tedy ne pobřeží, co tedy? Jistě ... co jiného než HORY !! No ... spíš jen hory, protože i ta nejvyšší na ostrově má jen 125 metrů nad mořem. A když už mám námět, je třeba tomu dát i nějakou myšlenku. Horolezci mají takový projekt, který se jmenuje Seven Summits, či Koruna planety. Jde o výstupy na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Tak ... je to jasné ... udělám si svou vlastní ostrovní variantu. Vyberu 7 nejvyšších či nejvýznamnějších vrcholů tak, aby pokud možno pokrývaly plochu celého ostrova, najdu a natrénuju přístupové a výstupové trasy a pak to spojím jedním během. Krásný cíl !

Začnu v kempu na recepci, kde si koupím cyklistickou speciálku ostrova. Po jejím rozbalení zjišťuji, že na jejím provedení pracovali jistě ti nejlepší místní kartografové ... ovšem maximálně tak z nějaké dětské školky. Mapa je plná najivních kresbiček domečků, kostelů a různých kopečků. Mezi nimi jsou barevně vyznačeny různé tematické cyklo okruhy. Další ráno strčím mapu do ledvinky a jdu na první "vrcholový" průzkum.


Jednotlivé cyklotrasy mají na mapě vždy svou barvu, každý okruh má své téma ... třeba "Okruh olivovými háji", nebo "Kostely ostrova" či jiné. "Olivové háje" zcela jasně okamžitě odhalují kvality mapy ... popis dobrý, zajímavé téma ... ale aby bylo možné okruh vytvořit, nakreslil autor trasu i tam, kde ve skutečnosti žádná cesta nevede !! Pustit se mimo cestu je ale téměř nemožné ... všude sice olivy, ale taky macchie, známé chorvatské kamenné zítky a mezi tím vším pavučiny s obřími pavouky. Terén pro běh v tílku a kraťasech jako dělaný. Tudy cesta tedy nevede, takže jinak ...

Po večerech sedím nad satelitní mapou v tabletu a v maximálním přiblížení se snažím hledat cesty či delší linie kamenných zídek, které by mě přivedly k tomu kterému vrcholu. Obrázek se snažím vtisknout do paměti a druhý den, uprostřed křoví, se zvědavými pavouky za krkem, pak cestu realizovat. Ač se to zdá poněkud divoké ... jde to.
Přidávám jeden vrchol za druhým ... 7 jich mám hravě ... tak to zvednu na 7+1. Jenže i to je záhy překonáno, vrcholy přibývají ... běžím na průzkum jednoho a v tom se otevře pohled na další s nádhernou kamennou rampou, mířící od pobřeží přímo na vrchol ... no to nejde vynechat. Jsem na 11 ... 12 samozřejmě použít nemůžu, to je chráněné autorskými právy ... takže minimálně 13.
Na obrázkové mapě pomalu vzniká klikatá čára propiskou ... to bude moje trasa. Nic neměřím, nepočítám kilometry ... jen se těším na den D.

Světlá obloha nad obzorem říká, že slunce brzy vyjde. Čára propiskou se v předchozích dnes uzavřela do okruhu a ten jsem se snažil uložit do paměti. S touto navigací, jedním bidonem a pár sušenkami v kapse vyrážím na svých "7 vrcholů" ... pravda ... bude jich trochu víc.

1. Čvrdak 112 m.n.m. je první, s dokonalým kruhovým výhledem po okolních Kornatských ostrovech a kostelem, který navštívil i papež.

3. Široka 78 m je nejdál od všech cest, střežená ostrými trny keřů a jistě neméně ostrými kusadly nohatých bestií. Tady jsem se při průzkumu trochu zamotal a 100 m macchií mezi zítkami mi trvalo skoro půl hodiny. Teď to bylo o fous lepší ...


9. Glavatac 110 m m je těsně nad spícím kempem, i když možná touhle dobou už moje Terezka vstává, aby mi vyrazila naproti a doprovodila mě na posledních kilometrech běhu.


12. Raduč 125 m je nejvyšším vrcholem ostrova. V 1. světové válce střežil přístavní město Murter a na vrcholu jsou nejen zbytky betonových budov a různých střílen, ale celý vrchol hory je protkán podzemními chodbami. Ponořit se do jejich temnot chce jistou dávku odvahy.




13. Veli vrh 80 m je nejstrmějším vrcholem, přístupová cesta osciluje někde mezi turistikou a horolezectvím. Z vrcholu volám Terezce ... je to smluvený signál, aby naše setkání bylo dobře načasované. Trochu jsem se u toho zahleděl a teď nemůžu najít cestu dolů. Vždy slezu kousek po skalách a kamenech a skončím v křoví. Ještě dva pokusy .. a pak se prostě proderu skrz ... jsem už skoro dole, když se mi cestu podaří najít. Pozdě, ale přece ... z trnama rozřezaných nohou malinko stéká krev do bot.

 

14. Gradina 63 m je římským opevněním, na jejímž úpatí leží stavby staré 2.000 let.


15. Sveti Frane 40 m je kostel, u kterého jsme se měli setkat s Terezkou ... není tu. Pokračuji dál, však jí jdu naproti ... nemůžeme se minout.

Čas mezitím pokročil, slunce je už vysoko na obloze ... tomu odpovídá i teplota. Začínám toho mít dost, říkám si, jestli jsem maličko nepřestřelil.
Na náměstí v Betině se konečně potkáváme ... Terezka přesně věděla, na co poslední kilometry myslím ... orosená lahev minerálky, kterou mi podává, je pravým vysvobozením. Moc děkuju, máš ty se mnou svatou trpělivost. Posledních 5 km už zdoláváme spolu, Terezka za asistence koloběžky.



Jsem zpátky ... GPS prozrazuje:
39,4 km, +885 m převýšení, čas 5:37 hod, vystoupil jsem celkem na 14 ostrovních vrcholů + 1 vrchol malého ostrůvku, spojeného s Murterem 2 m širokou šíjí. Ještě je třeba dodat, že už dlouho před cílem bylo krásných cca 30°C ... takže přestřelil ...

Ale řekněte sami ...kdy si uděláte takovýhle pěkný výlet !!!

pátek 5. září 2014

UT4M - návrat do hor (2. část)


Každý závod se snažím alespoň trochu naplánovat, samozřejmě zvlášť počáteční tempo ... hlavně to nepřepálit. Pokaždé se pak sám sebe ptám, proč jsem se zase nechal strhnou a letěl jako blázen s ostatními. Ani tady to není jinak ... všichni vystřelí jak na desítku a tak samozřejmě ... hurá, za nimi ... první kilometr 5:38. Myslím, že to je ideální začátek 82 km dlouhého závodu !! Pravda ... start je mírně z kopce, ale druhý kilometr mírně do kopce za 5:55 není o moc lepší. Jenže pak to odbočí do stráně a začíná nejstmější výstup celého závodu s parametry jak na Vertical Kilometer. Na cca 3,8 km, z místa startu v Rioupere do oblasti Arsele, nastoupáme o 1.200 m výš !! Cesta se klikatí strmým svahem, plným kamenů ... těžko se dostává před pomalejší běžce, ale pár míst dopředu se podaří. Honza s Pavlem se mi ztratili hned po startu a jsou někde předemnou ... no uvidíme.
Tenhle první úsek má místy stoupání až 60% (říká Google Earth), jsou zde krátké úseky, zajištěné ocelovými lany, v jednou místě přidaly nylonové lano dokonce sami pořadatelé. Na hraně stoupání se na chvíli otevře pohled zpět do údolí ... do té hloubky nejde skoro ani dohlédnout.



Dál se trasa vlní mezi plochými hřbety rozsáhlého lyžařského střediska Chamrousse, okolní vrcholy jsou ztraceny v mlze ... možná lepší varianta, než se opékat na slunci.
Na velké občerstvovačce a kontrole na vlastním vrcholu Chamrousse 2.240 m se opět setkávám s Honzou a Pavlem, dál ale vyrážíme každý opět sám. Výrazně se ochladilo a tak přidávám tenkou bundu, kterou pak budu oblékat a svlékat stejně, jako budeme stoupat na vrcholy či klesat do údolí.

Nízká tráva všude kolem a velké množství ovčího trusu náhle nabádá k ostražitosti. Mnohokrát organizátoři vysvětlovali, jak se tady chovat ... ne ovce, ale jejich strážci nás mohou nejen pěkně prohnat. Naštěstí včera Honza svědomitě dohlížel na náš trenink "setkání s ovčáckým psem". A tak nás vodil ve městě v parku kolem všech čivav a jiných vořechů a kontroloval, jestli se jim nedíváme do očí. No nedíváme ... to bychom si k tomu museli lehnout na zem.
Naštěstí jsme ovce jen slyšeli v dálce ... myslím, že ovčácký pes by se nám zpříma podíval do očí sám ... a to jsme zatím netrénovali. Dopadlo to tedy dobře ...
 





Z běhu se stává vysokohorský výstup a nebýt rady Honzy Bartase "neděste se tempa třeba i 20 min / km", asi bych hodně znejistěl. Poslední kilometr pod vrcholem Grand Colon 2.370  mi trval skoro půl hodiny.
Konečně se trasa zlomí a začíná velmi strmý seběh, dlouhý nekonečných 20 km. Těsně pod vrcholem potkávám naše známé - Lídu a Vláďu, kteří právě zde překonávají 100. kilometr své dlouhé trasy. Vidím slzy vyčerpání v Lídiných očích a sázel bych na to, že závod v tomhle stavu nemůže dokončit. O mnoho hodin později se ale jen potvzuje, že "ultra je v hlavě" a Lída po 50-ti hodinách od startu stojí v cíli. Nezbývá než smeknout ...



Asi v polovině seběhu z Grand Colonu je kontrola, kde opět potkávám Honzu. Zdá se, že máme dost podobné tempo a tak se během dalších kilometrů dohodneme, že se zkusíme držet spolu. Pomalu se blíží noc a některá rozhodnutí možná bude lepší dělat ve dvou. Ale když jeden "umře", druhý ho nechá bez milosti ležet na zemi ... taková je dohoda.
Konečně se dostáváme dolu do údolí k řece Isere, je za námi masiv Belledonne a s ním i polovina závodu. Trochu se zdržíme na největší občerstvovačce naší trasy, organizátoři nám s úsměvem nabízejí nejen teplou polívku, ale i třeba masáž nebo postel na spaní. Polévku ano ... ostatní s díky odmítáme a vyrážíme k vrcholu druhého masivu Chamechaude 2.082 m. Dlouhá noc je před námi ...



Už doma, dlouho před startem, jedna z mých obav bylo značení trati. Po řadě špatných zkušeností z různých domácích závodů si říkám, jak budu řešit situaci, až v noci, sám bez mapy v neznámých horách, nebudu vědět kudy kam. Na soukromém anglickém brifinku se tedy podrobně vyptáváme ... pořadatelé vysvětlují a říkají "nebojte ... však uvidíte". A to tedy měli pravdu ... široké půlmetrové reflexní pásky jsou snad co 100 metrů, z jednoho místa jich před sebou vidíme většinou několik a když pak v noci zasvítím čelovkou před sebe, vidím řadu svítících fáborků, zcela neomylně ukazujících směr. Nezabloudili jsme ani jednou ... naprosto dokonalé !!


Už víc jak hodinu běžíme tmou a cestu osvětlují jen naše čelovky, když se před námi mihne povědomá výbava a oblečení ... dobíháme Sama Straku. Na to, kolik už toho má za sebou, vypadá ale velmi optimisticky a ja jasné, že za pár hodin je cíl jeho. Přejeme si navzájem francouzské "Bon Voyage" a míříme dál k nejvyššímu vrcholu druhého masivu.
Ještě než začneme stoupat na vrchol Chamechaude, čeká nás "veselá historka" na občerstvovačce na lavicích pod volným nebem. Po strmém výstupu si musím převléct propocené triko, neboť výška a noc se hlásí opět svým chladem. A tak se v té hrozné zimě musím nejprve svléknou a než se mi podaří nasoukat se do nového kompresního trika, klepe se mi brada tak, že bych si snad vyrazil všechny zuby. Vidím, že Honzu to velmi pobavilo, ale sám na tom není o moc lépe. Lepí si prsty na nohou, ale který z nich vlastně bolí a který se nakonec zalepit podaří, vůbec netuší. Ale je to bezva ... prý to moc pomohlo. Zdá se tedy, že placebo efekt funguje i s lepící páskou. A taky platí, že nejvíc potěší kamarádovo neštěstí ... alespoň vyrážíme dál v dobré náladě.

Výstup na vrchol vede serpentinami ve strmém svahu a čelovky běžců před námi se tánhou jak klikatý had až někam do nebe. Kousek stoupání po kamenech ... otočka vlevo ... opět stoupání po kamenech ... otočka vpravo ... a znovu ...  a znovu ... a znovu ...
Končně chlapík na terénní kontrole zapíše naše čísla do seznamu a naše cesta začíná opět klesat, snad bude dole trochu tepleji ...tady je fakt kosa.

 Opět se chvíli zdržíme na kontrole pod posledním kopcem Saint Eynard 1.310 m. Přichází má nejhorší krize závodu ... připadám si jak v nějaké svěrací kazajce. Je mi strašná zima, celé tělo je úplně ztuhlé ... nemůžu mluvit, nemůžu se skoro ani pohnout, při myšlence na jídlo nebo i jen pití se žaludek obrací naruby. Hrozné ... vyrážíme dál do temné noci. Honza se snaží co může mě nějak morálně povzbudit či opět probrat k životu ... možná mě měl kopnou do zadku, ať koukám mazat !! Byl ale podstatně mírnější a během každého dalšího kroku naštěstí cítím, jak se tělo opět probouzí k životu ... za pár minut jsem zase fit ... můžeme pokračovat naplno dál. Do cíle zbývá něco přes 10 km ...
Na posledním vrcholu běžíme pár metrů od ostré skalní hrany ...  stovky metrů pod námi svítí noční Grenoble. Tam nás za hodinu a půl čeká cíl ... tak jako se Cimrman při své cestě na severní pól bavil o požáru Národního divadla, slále častěji se nám v mysli vynořuje teplá sprcha a studená plechovka s pivem ... iThinkBeer ve své ryzí podobě.


Konečně probíháme bránou Bastily, kde jsme byli na průzkumu v pátek. Trasa skutečně vede chodbami a schodišti uvnitř pevnosti a tak se nám náš výlet vyplácí. Potkáváme pár běžců, kteří se vrací po schodech zpět, či jinak váhají ... jo, jo ... jsme za velký znalce ... pojďte za námi, mi to tu dobře známe.


Kousek před Bastilou jsme  doběhli Pavla ... prý už fakt nemůže ... nohy hrozně bolí. Přejeme mu tedy hodně štěstí a běžíme dál. Za minutku za námi po cestě lítá štěrk ... Pavel je tady ... prý to doběhneme ve třech. Jenže než to stihne dopovědět, bojovný duch v něm vítězí a Pavel mizí ve tmě před námi. Znovu ho uvidíme až v hotelu.
A pak už je tu město a za chvíli park a cílová brána. Společně ... bok po boku ... s Honzou protínáme cíl. Je půl šesté ráno ...

Telefon domů, že žijeme ... Terezka opravdu celou noc sledovala online přenos časů z jednotlivých kontrol a celou noc mě tak morálně podporovala ... moc děkuju.
Pak sprcha, pivo a na tři hodiny postel. V neděli dopoledne si ještě vyzvedáváme finisherská trika, balíme a čeká nás opět 1.100 km zpět.

A jak to uzavřít ?? Opět je to další posun mého běhu, opět je svět jiný než byl včera.
Honzo, děkuju za mnoho hodin společného boje ... tak jako lezení, takovéhle věci jde opravdu dělat jen s kamarády, na které je možné se spolehnout i v těžkých chvílích.


Malou statistiku na závěr si samozřejmě neodpustím:
85,9 km, převýšení +5.480 m, 186 startujících, 169 v cíli, v mé katagorii je tento poměr 35 / 24, časem 19:37 hod jsem obsadil 8. místo v kategorii a 82. místo celkově.