pondělí 3. října 2016

Trans Tatras

"... tak zase za babičkou do Jičína ?", ptá se s úsměvem blondýna za přepážkou Čedoku. Jasně, že za babičkou ... jako skoro každý týden. " ... a moc netlačit, že ..."

Myslím, že to stojí za bližší vysvětlení a tak začnu trochu ze široka. Ostatně celá tahle akce byla velmi obsáhlá, plná velkých emocí a vzpomínek.

Takže, jak to bylo s tou babičkou ...

Když jsme se před lety s lezením trochu otrkali na místních skalkách, začaly naši mysl zaměstnávat "velké" hory. A jediné k dispozici byly v Československu Vysoké Tatry. Všechno ostatní bylo jen na devizák.
I ty Tatry ovšem měly malý zádrhel ... jako středoškoláci, ale i později v práci, jsme měli trochu hlouběji do kapsy. Takže malá finta ... kdo z vás pamatuje psané jízdenky na vlak ? To fungovalo tak, že jste si zašli do Čedoku (pro neznalé ... jediná komunistická cestovka) a tam vám rukou napsali jízdenku kamkoliv ... vtip byl v tom, že originál měl další průpis. V prvním vlaku vám pak průvodčí originál odebral a dál jste cestovali už jen na onu kopii.
Takže jsme si v Čedoku nechali napsat jízdenku z neobsazené stanice někde ještě před Libercem. Kopii jízdenky jsme trochu vygumovali (proto moc netlačit) a přes originál dopsali jízdu až do Popradu a zpět. Ve druhém vlaku, kam jsme nastoupili, jsme samozřejmě již originál neměli, průvodčí bez mrknutí oka procvaknul kopii ... a bylo to. Tatry a zpět za cca 10,- Kčs ... skoro každý víkend.

Tohle a mnoho dalšího mi vytanulo na mysli v té vteřině, kdy Veverka Pražský vyrukoval s nápadem běhu přes Tatry ... JASNĚ, ŽE JO !!! Se slzou v oku jsem za minutu nakliknul trasu ... aby to mělo nějakou logiku, to stejně jinak moc nešlo ... a plán byl na světě. V nezměrném nadšení pak na otázku "kdy?", byla jasná odpověď. Hned!

Až s malým odstupem bylo jasné, že tak rychle to zase nepůjde ... jsou to opravdu velké hory a je třeba si počkat na dobré a stabilní počasí. Plánovaný duben byl skutečně brzo ... sníh je v tu dobu skoro jistý a navíc jsou vysokohorské chodníky uzavřené. Termín tedy vzniká až na druhý pokus ... září bude tutovka.
9.9. v 9.09 večer se 80% členů HCiTB schází na Hlaváku ... opět všichni vymóděni v běžecké s igelitkama v rukou ... no prostě partička, které by každý dal korunu. Při nákupu plechovek držíme minutu ticha za zbylých 20% týmu - tedy za t-birda, který se zcela seriozně připravuje na závod z jiné ligy a Tatry se mu do plánu opravdu nehodí. Cesta začíná.

Z mnoha a mnoha tatranských akcí mám pocit, že jediná logická cesta přes Tatry je jasná a zabloudit se prostě nedá ... přesto ale vzpomínám na jedinou mapu, podle které jsme se tenkrát v Tatrách pohybovali - tou byl Podrobný plán Vysokých Tater od Josefa Joe Hlaváčka z roku 1975. I přes dnes všudypřítomný GPS či Glonas, jsem mapku v přehledném měřítku vytiskl a ve vlakovém kupé chlapce poprosil, aby se vše řádně cestou naučili. Jenže všichni spíš pili pivo, tak nevím ... ale ještě si vás asi vyzkouším !!




Poprad ... dvě minuty do kontaktu !! Máme totiž asi hodinu zpoždění a za dvě minuty nám odjíždí autobus, který by opravdu bylo dobré stihnout. V ruce s igelitovou taškou plnou odpadků a prázdných plechovek od piva sprintuji za ostatními, ve snaze najít nejen autobus, ale i autobusák. Neuvěřitelné se stává skutkem ... odpadky odhazuji před autobusem na zem, poslední skok na schody ... a jedeme.

Ždiar, Belianské Tatry - 7:06 hod. START !!

Celou trasu běhu spíš než nějaký slovní opis, ukáže lépe obrázek.


Monková dolina je pro mě ještě neznámá ... jakmile se však otevře z hřebene pohled na Vysočky, jsem doma. Chvilku mi trvá, než promluvím ... nebyl jsem tu už dlouho a vzpomínek je tak moc ...

 



Severní Kežmarák mi připomíná bivak v lanech při -35°C a všechny prsty na rukou do černa omrzlé nebo třeba sjezd na lyžích Německým žebříkem ...


... vzpomínky plynou ... je jich mnoho. Některé veselé, jiné veselejší o trochu míň. Další dva dny jimi budu chlapce zásobovat.

Dnes si musíme dosyta užít dostatek horských chat ... vypitá piva tak utěšeně přibývají.



První řetězy jsou za námi ... v průběhu těch dvou dnů, jsou právě řetězy jediná místa, kde mlčí dokonce i Honza. Ovšem o to hlasitěji to pak dohání, když tyto úseky zůstanou za námi.




Ve čtyři hodiny odpoledne na Zbojnické chatě probíráme další postup ... je už opravdu dost hodin a tak pro jistotu detailně probíráme časový plán. Výstup dolinou přes řetězy na Prielom, po nejtěžších řetězech dne dolu, zase nahoru na Polský hřeben, pak celou Velickou dolinou na Sliezsky dom a ještě dalších 6 km úplně dolu, pod kopce.
Každý máme před sebou pivo, nad námi vysoké hory a blížící se tma. Tato kombinace nenechá v klidu vedle sedícího chlapíka ... zřejmě zkušeného horala.
"Hele, chlapi ... to, co tu říkáte, je tak na sedm hodin, to nemůžete do tmy stihnout ... je to těžké, jsou tam řetězy !! Tam teď už nemůžete jít." Moje odpověď tak zřejmě vypadá dost furiantsky ... "mi to tu známe, za tři hoďky jsme na Slezanu." Asi myslí, že nevím o čem mluvím a tak vše opakuje ještě jednou. Aby mi tedy dostatečně porozuměl, vše opakuju také ještě jednou. Pak už jen pokrčí rameny... komu není rady, tomu není pomoci.



Zmiňovaný úsek se seběhem až na samé úpatí Tater do Tatranské Polianky nám nakonec trval 3:10 hod. Před penzionem, resp. sanatoriem, kde jsme ubytovaní, hoří svíčky... asi už na nás čekají.


Ze Sanatoria Dr. Groha vyrážíme v neděli až před devátou. Zdržela nás snídaně společná s ostatními hosty či klienty. V běžeckém jsme tam trochu za exoty (opět), někteří senioři totiž přicházejí v sakách a kravatách, jako by každá chvíle měla být jejich poslední ...
Snídani jsme, slovy VP, "vytěžili na maximum" ... Honza vyjednal několik snídaňových přídavků a i ubrousky jsme pak vzali s sebou ... pro těžší případy.

Hned po startu nabereme 1000 m  převýšení, abychom se dostali zpět do směru naší trasy. Ze sedla pod Ostrvou se otevře pohled na Chatu u Popradského plesa ... o 480 výškových metrů níž. Opět rozehráváme známou hru na mezinárodní mistrovství týmů v horském běhu ... turisté uskakují, někteří se ptají co je to za "preteky" ... říkáme že maďarský tým je těsně za námi ... drží nám palce. Honza se chvilku zdržel s focením a tak na dotaz jednoho z turistů, jak na tom jsme odpovídá: "ti tři přede mnou jsou všichni na medailových postech a já jsem ve své kategorii třetí !!" Tak chalani, makajte, nech vyhrajete.
Za 40 minut seběhu, který dal zabrat snad víc, než kdybychom to šli nahoru, sedíme u pivka. Další bude až v cíli o 25 km dál ... klidně bychom jich dali víc, ale už se dotahují i poláci, tak musíme vyrazit.



U Hincova plesa absolvujeme jediné společné foto akce, pak malý kopec do Koprovského sedla a zbývajících pár hodin už to bude jen z kopce na Podbánské, kde naše dvoudenní trasa končí.




Po páté hodině odpoledne si pak v hotelu Perun vyzvedáváme balíček s věcmi, jejichž dopravu nám zajišťoval t-bird ... on sám je už myšlenkami na jiné akci. V recepci opět ostuda, když se naše upocená partička shání po malém balíčku ... "nic tu nemáte ... ale tak přeci ..." a pak slečna recepční přilveče po zemi obří balík. Vše završíme dotazem, kde tady mají schody k řece ... to už ale recepční nepobere vůbec.

Původní plán totiž byl takový, že pro uvedení našich osob do použitelného stavu, použijeme místní welnes ... jenže během posledních kilometrů běhu bylo už takové vedro, že jsme si odhlasovali zrušení welnesu ... vykoupeme se v řece a ušetřená eura raději investujeme ... no jistě že do piva.



Voda byla opravdu svěží ...

Tak jsme opět na konci další akce. Od samé počáteční myšlenky až sem to byla skvělá akce, vše proběhlo podle připraveného plánu ... jak už jsem v nějakém příspěvku dříve napsal: "během mé služby se nic zvláštního nestalo". Jen jsme za ty dva dny uběhli celkem 80 km s převýšením asi 5300m, absolvovali několik obtížných úseků po řetězech a vypili nepočítaně piv.

Tak zase někdy příště ... teď už musíme od vlaku rovnou do práce. Je totiž pondělí ráno ...