Nadechnout se ...

Jak říká klasik Cimrman "...panímáma stále ještě trochu žije ..." a já taky, i když podle frekvence mých zápisků by se tak nemuselo zdát.

Za ten rok a kousek, co jsem si nic nenapsal, jsem sice běhal asi tak stejně, jako kdykoliv předtím, jen závody jsem trochu omezil. Plánování se totiž stalo komplikovanějším a řadu věcí jsem nakonec na poslední chvíli musel zrušit. Tak jsem naopak raději s nějakými plány vždy vyčkával do poslední chvíle, zda to vyjde ...

Ne, nejsem línější než předtím, nepřestalo mě to zbavit ... jen se některé věci staly důležitějšími.

Není týdne, maximálně měsíce, kdy je někde na webu či jinou formou publikován článek o neuvěřitelných lidských osudech, o vítězném boji s nepřízní osudu, o zásahu vyšší moci, pádu na dno a znovuzrození ... prostě o něčem, co změní život i pohled na svět.

Příběhy velmi emotivní, dojemné. Vždy si říkáte "pane, to je borec, že to dokázal, že to překonal ..."

A jednoho dne se stanete součástí podobného příběhu ... zdá se, že předem prohraného a o to emotivnějšího. Nezbývá nic, něž se smířit a zapomenout, topit se v slzách a zapomínat v alkoholu ... prožil jsem obojí.

Moje manželka, kterou jsem nejednou zmínil v předchozích příspěvcích, se jmenuje Renata Tereza ... ano, asi před 15-ti lety se dala pokřtít v kostele, proto dvě jména. Vyberte si.

Jsme spolu skoro 30 let. Nikdy nebyla žádným supersportovcem, který by stál na startu kdejakého závodu. Přesto jsme spolu prožili mnoho chvil na lyžích, na kole i pěšky. Čekala na mě, když jsem byl v horách a doprovázela na závodech.

Měli jsme chvíle hezké i smutné, chtěli jsme být spolu i bez sebe.

O prvních společných vánocích jako dárek ode mne dostala silniční kolo ... rozebrané na součástky, aby bylo hodně balíčků. No řekněte ... která z Vás by mě nezabila, nebo alespoň nedala kopačky !!!

Stane se jistě každému, že vyrazí za sportovním výkonem a ono to dnes prostě nějak nejde. Stalo se to i nám ... a stalo se to i příště. No nic ... tak to trochu zkrátíme. Až to najednou nešlo vůbec a nešlo to ani pomaleji, až bylo třeba odpočívat i při cestě domů z práce a v domě při výstupu do 4. patra.

Přišla první cesta za lékařem. Vyšetření OK, ale už i 1. patro začal být problém. Modré rty, modré prsty ... následuje další a další vyšetření a stále nic. Tak to trvá skoro dva roky a pak to celé dostane jméno. Plicní hypertenze. To znamená, že uvnitř plic vám praskne céva, do okolí se vylije krev a zasažená tkáň postupně přestane pracovat. Srdce se namáhá mnohonásobně více, krev není okysličená. Pak praskne další céva ... Uvolněná odumřelá tkáň pak může docestovat až k srdci a to zastavit ... navždy.

Žijeme ovšem ve 21. století, takže se to jistě nějak vyřeší. Bohužel ne ... onemocnění je progresivní a nelze jej zastavit. Naštěstí tak kruté to není, pro malé procento je nadějí operace, která poškozenou tkáň odstraní a při správné péči se už problém znovu neobjeví. Potvrzení téhle malé šance stojí další rok různých vyšetření a pobytů v nemocnicích. A pak vám přijde zpráva, že vy jste ten vyvolený .. chtělo by se křičet radostí, jenže nic není jen černé a bílé.

Operace je extrémně náročná, u nás ji dělá pouze jediné pracoviště a úspěšnost není 100%. Ne úspěšnost provedení, ale toho, že se po operaci ještě proberete.

Před třemi týdny jsem svoji Renatu Terezku odvezl do nemocnice a vrátil se domů s pochybnostmi, zde se ještě někdy setkáme. Ten první večer, když mi v půl druhé v noci došla druhá lahev vína, jsem se odpotácel do postele a upadl do těžkého spánku. Pokud by se něco nepovedlo, Renata se to už nikdy nedozví .. já bohužel ano ... jen zatím nevím, co by bylo dál.

Jeden den ráno ji pak odvezou na operační sál a tam se začne odehrávat něco, zcela mimo běžné lidské chápání. Operace probíhá tak, že tělo je připojeno na umělý krevní oběh, který začne tělo ochlazovat na neuvěřitelných 16°C. Za hodinu je Renata v klinické smrti, srdce se zastavilo ... duše někde opodál čeká, zda se bude moci vrátit. 20 minut ... to je čas, kdy je nutné vše v těle opravit, poté začnou probíhat destruktivní změny v mozku.

21 kovových svorek vrací zpět tělo rozdělené na dvě části, krev se ohřívá, srdce se jedním elektrošokem rozbíhá  a duše se .. alespoň prozatím ... vrací.

Večer je ale plný slz ... ještě se neprobudila, ještě není na tomto světě.

A pak se stane zázrak ... mám ji zpátky, dívá se na mě a mluví ... potichu a pomalu ... žije !!!

Za týden spolu v nemocnici vyjdeme 48 schodů, pak sejdeme ven do parku a Renata se poprvé nadechne čerstvého vzduchu. Než jí za dva týdny pustí domů, jsem skoro denně u ní a skoro denně si uvědomujeme, jaký zázrak se stal a že nový život je před námi.

Před námi je možná dalších 30 let života, ve kterém nehodláme promarnit ani jediný den ... člověk nikdy neví ... co kdyby byl poslední.

Ještě nás čeká nejméně měsíc odpočinku a pak přijde čas dlouhé rehabilitace, čas znovu probudit plíce k životu.

Cesta kolem bloku okolních domů měří jeden kilometr. Každý den zkusíme kousek přidat, trochu zrychlit a pak dál a dál. Slibujeme si, že do roka ode dne Jedna spolu vyběhneme na vrchol Ještědu, pod kterým bydlíme. Držte nám palce, prosím.

Přeci jen to trochu odlehčím, protože celý příběh má jednu nečekaně veselou stránku. Dlouhá jizva středem hrudníku Renatu stále velmi bolí a řešením je nošení sportovní běžecké podprsenky. Bylo třeba koupit tedy nějaké nové prádlo, ale i to stávající se velmi obtížně obléká i svléká. Za celý svůj předchozí život jsem tolikrát nesundával (a neoblékal) podprsenku jako teď, za poslední týden.

A vy ... až příště poběžíte do obávaného či dokonce neoblíbeného kopce a každé nadechnutí vás bude bolet, poděkujte Bohu, že můžete. Že se můžete nadechnout.

Trans Tatras

"... tak zase za babičkou do Jičína ?", ptá se s úsměvem blondýna za přepážkou Čedoku. Jasně, že za babičkou ... jako skoro každý týden. " ... a moc netlačit, že ..."

Myslím, že to stojí za bližší vysvětlení a tak začnu trochu ze široka. Ostatně celá tahle akce byla velmi obsáhlá, plná velkých emocí a vzpomínek.

Takže, jak to bylo s tou babičkou ...

Když jsme se před lety s lezením trochu otrkali na místních skalkách, začaly naši mysl zaměstnávat "velké" hory. A jediné k dispozici byly v Československu Vysoké Tatry. Všechno ostatní bylo jen na devizák.

I ty Tatry ovšem měly malý zádrhel ... jako středoškoláci, ale i později v práci, jsme měli trochu hlouběji do kapsy. Takže malá finta ... kdo z vás pamatuje psané jízdenky na vlak ? To fungovalo tak, že jste si zašli do Čedoku (pro neznalé ... jediná komunistická cestovka) a tam vám rukou napsali jízdenku kamkoliv ... vtip byl v tom, že originál měl další průpis. V prvním vlaku vám pak průvodčí originál odebral a dál jste cestovali už jen na onu kopii.

Takže jsme si v Čedoku nechali napsat jízdenku z neobsazené stanice někde ještě před Libercem. Kopii jízdenky jsme trochu vygumovali (proto moc netlačit) a přes originál dopsali jízdu až do Popradu a zpět. Ve druhém vlaku, kam jsme nastoupili, jsme samozřejmě již originál neměli, průvodčí bez mrknutí oka procvaknul kopii ... a bylo to. Tatry a zpět za cca 10,- Kčs ... skoro každý víkend.

Tohle a mnoho dalšího mi vytanulo na mysli v té vteřině, kdy Veverka Pražský vyrukoval s nápadem běhu přes Tatry ... JASNĚ, ŽE JO !!! Se slzou v oku jsem za minutu nakliknul trasu ... aby to mělo nějakou logiku, to stejně jinak moc nešlo ... a plán byl na světě. V nezměrném nadšení pak na otázku "kdy?", byla jasná odpověď. Hned!

Až s malým odstupem bylo jasné, že tak rychle to zase nepůjde ... jsou to opravdu velké hory a je třeba si počkat na dobré a stabilní počasí. Plánovaný duben byl skutečně brzo ... sníh je v tu dobu skoro jistý a navíc jsou vysokohorské chodníky uzavřené. Termín tedy vzniká až na druhý pokus ... září bude tutovka.

9.9. v 9.09 večer se 80% členů HCiTB schází na Hlaváku ... opět všichni vymóděni v běžecké s igelitkama v rukou ... no prostě partička, které by každý dal korunu. Při nákupu plechovek držíme minutu ticha za zbylých 20% týmu - tedy za t-birda, který se zcela seriozně připravuje na závod z jiné ligy a Tatry se mu do plánu opravdu nehodí. Cesta začíná.

Z mnoha a mnoha tatranských akcí mám pocit, že jediná logická cesta přes Tatry je jasná a zabloudit se prostě nedá ... přesto ale vzpomínám na jedinou mapu, podle které jsme se tenkrát v Tatrách pohybovali - tou byl Podrobný plán Vysokých Tater od Josefa Joe Hlaváčka z roku 1975. I přes dnes všudypřítomný GPS či Glonas, jsem mapku v přehledném měřítku vytiskl a ve vlakovém kupé chlapce poprosil, aby se vše řádně cestou naučili. Jenže všichni spíš pili pivo, tak nevím ... ale ještě si vás asi vyzkouším !!

Poprad ... dvě minuty do kontaktu !! Máme totiž asi hodinu zpoždění a za dvě minuty nám odjíždí autobus, který by opravdu bylo dobré stihnout. V ruce s igelitovou taškou plnou odpadků a prázdných plechovek od piva sprintuji za ostatními, ve snaze najít nejen autobus, ale i autobusák. Neuvěřitelné se stává skutkem ... odpadky odhazuji před autobusem na zem, poslední skok na schody ... a jedeme.

Ždiar, Belianské Tatry - 7:06 hod. START !!

Celou trasu běhu spíš než nějaký slovní opis, ukáže lépe obrázek.

Monková dolina je pro mě ještě neznámá ... jakmile se však otevře z hřebene pohled na Vysočky, jsem doma. Chvilku mi trvá, než promluvím ... nebyl jsem tu už dlouho a vzpomínek je tak moc ...

 

Severní Kežmarák mi připomíná bivak v lanech při -35°C a všechny prsty na rukou do černa omrzlé nebo třeba sjezd na lyžích Německým žebříkem ...

... vzpomínky plynou ... je jich mnoho. Některé veselé, jiné veselejší o trochu míň. Další dva dny jimi budu chlapce zásobovat.

Dnes si musíme dosyta užít dostatek horských chat ... vypitá piva tak utěšeně přibývají.

První řetězy jsou za námi ... v průběhu těch dvou dnů, jsou právě řetězy jediná místa, kde mlčí dokonce i Honza. Ovšem o to hlasitěji to pak dohání, když tyto úseky zůstanou za námi.

Ve čtyři hodiny odpoledne na Zbojnické chatě probíráme další postup ... je už opravdu dost hodin a tak pro jistotu detailně probíráme časový plán. Výstup dolinou přes řetězy na Prielom, po nejtěžších řetězech dne dolu, zase nahoru na Polský hřeben, pak celou Velickou dolinou na Sliezsky dom a ještě dalších 6 km úplně dolu, pod kopce.
Každý máme před sebou pivo, nad námi vysoké hory a blížící se tma. Tato kombinace nenechá v klidu vedle sedícího chlapíka ... zřejmě zkušeného horala.
"Hele, chlapi ... to, co tu říkáte, je tak na sedm hodin, to nemůžete do tmy stihnout ... je to těžké, jsou tam řetězy !! Tam teď už nemůžete jít." Moje odpověď tak zřejmě vypadá dost furiantsky ... "mi to tu známe, za tři hoďky jsme na Slezanu." Asi myslí, že nevím o čem mluvím a tak vše opakuje ještě jednou. Aby mi tedy dostatečně porozuměl, vše opakuju také ještě jednou. Pak už jen pokrčí rameny... komu není rady, tomu není pomoci.

Zmiňovaný úsek se seběhem až na samé úpatí Tater do Tatranské Polianky nám nakonec trval 3:10 hod. Před penzionem, resp. sanatoriem, kde jsme ubytovaní, hoří svíčky... asi už na nás čekají.

Ze Sanatoria Dr. Groha vyrážíme v neděli až před devátou. Zdržela nás snídaně společná s ostatními hosty či klienty. V běžeckém jsme tam trochu za exoty (opět), někteří senioři totiž přicházejí v sakách a kravatách, jako by každá chvíle měla být jejich poslední ...
Snídani jsme, slovy VP, "vytěžili na maximum" ... Honza vyjednal několik snídaňových přídavků a i ubrousky jsme pak vzali s sebou ... pro těžší případy.

Hned po startu nabereme 1000 m  převýšení, abychom se dostali zpět do směru naší trasy. Ze sedla pod Ostrvou se otevře pohled na Chatu u Popradského plesa ... o 480 výškových metrů níž. Opět rozehráváme známou hru na mezinárodní mistrovství týmů v horském běhu ... turisté uskakují, někteří se ptají co je to za "preteky" ... říkáme že maďarský tým je těsně za námi ... drží nám palce. Honza se chvilku zdržel s focením a tak na dotaz jednoho z turistů, jak na tom jsme odpovídá: "ti tři přede mnou jsou všichni na medailových postech a já jsem ve své kategorii třetí !!" Tak chalani, makajte, nech vyhrajete.
Za 40 minut seběhu, který dal zabrat snad víc, než kdybychom to šli nahoru, sedíme u pivka. Další bude až v cíli o 25 km dál ... klidně bychom jich dali víc, ale už se dotahují i poláci, tak musíme vyrazit.

U Hincova plesa absolvujeme jediné společné foto akce, pak malý kopec do Koprovského sedla a zbývajících pár hodin už to bude jen z kopce na Podbánské, kde naše dvoudenní trasa končí.

Po páté hodině odpoledne si pak v hotelu Perun vyzvedáváme balíček s věcmi, jejichž dopravu nám zajišťoval t-bird ... on sám je už myšlenkami na jiné akci. V recepci opět ostuda, když se naše upocená partička shání po malém balíčku ... "nic tu nemáte ... ale tak přeci ..." a pak slečna recepční přilveče po zemi obří balík. Vše završíme dotazem, kde tady mají schody k řece ... to už ale recepční nepobere vůbec.

Původní plán totiž byl takový, že pro uvedení našich osob do použitelného stavu, použijeme místní welnes ... jenže během posledních kilometrů běhu bylo už takové vedro, že jsme si odhlasovali zrušení welnesu ... vykoupeme se v řece a ušetřená eura raději investujeme ... no jistě že do piva.

Voda byla opravdu svěží ...

Tak jsme opět na konci další akce. Od samé počáteční myšlenky až sem to byla skvělá akce, vše proběhlo podle připraveného plánu ... jak už jsem v nějakém příspěvku dříve napsal: "během mé služby se nic zvláštního nestalo". Jen jsme za ty dva dny uběhli celkem 80 km s převýšením asi 5300m, absolvovali několik obtížných úseků po řetězech a vypili nepočítaně piv.

Tak zase někdy příště ... teď už musíme od vlaku rovnou do práce. Je totiž pondělí ráno ...

Cesta do pravěku

duben 2016

Jsme u konce, před námi se náhle otevírá pohled na širokou řeku ... v hlavě mi okamžitě zazní replika z filmu Karla Zemana:

"... konečně jsme viděli moře !! Bylo široké, bez konce ... a tam někde v dálce, kam není vidět ... tam se zrodil život."

Fakt mi to úplně tak připadalo. Já vím, že MM -  hlavní navigátor a myšlenkový otec akce - sám takové spojení neužíval. V jeho podání šlo o dvě samostatné akce, ale já to mám spojené. Začali jsme před pěti měsíci na Sněžce a dnes jsme na konci ... začali jsme na nejvyšším místě, které je v naší zemi k dispozici a po 135 km a dvou dlouhých bězích jsme na místě nejnižším, v Hřensku. U pramene řeky jsme začali a u té samé řeky končíme v místě, kde překročí hranici do jiné země.

Hodně vody odteklo v té řece ... a příběh pokračuje.

Tentokrát už žádná ostuda před odjezdem, tedy alespoň ne moje ... pražská sekce se dostavuje busem do mé "vyloučené lokality". Večer před akcí zakončíme stylově táborákem, buřtama a pivem ... aby se nám lépe běželo. Přípravu táboráku jsem nijak nepodcenil, na zahradě je obří hromada dřeva ... poleju to nějakým tekutým podpalovačem, Honzovi vrazím do ruky zapalovač a jdu pro pivo. Zahradou zazní lehký výbuch ... oheň hoří vysokým plamenem a všichni se tlemí Honzovu ožehnutému obočí. Tak to bychom měli !!

Kolem sedmé ráno vystupujeme v Hrádku nad Nisou z vlaku a po redukci snídaně můžeme vyběhnout.

Mezi vlastní akcí a tímto zápiskem odteklo mnoho vody v oné řece a tak si paměť jen lehce osvěžím dalším okomentováním několika obrázků.

 

Z Hrádku to bereme "zkratkou přes les", tedy německým Oybinem a Johnsdorfem. Od komančů už hodně času uběhlo, ale stejně je tady ta tráva zelenější !!

Kocháme se krajinou, pivkem ... jo a mezím sem tam trochu popoběhneme.

Kdo se bojí, nesmí do lesa ... ale zato musí do potoka. Prostě, tam, kde měl být most, nebyl ... a kde už být neměl ... tak nebyl.

Aby to neutíkalo tak rychle, navigátor MM nás neustále nutil někam odbočovat, lézt nahoru a dolu ... sem a tam ... jedna vyhlídka ... další vyhlídka ... faktem ale je, že trasu měl Tomáš zmáknutou dokonale.

No a na závěr "jednu veselou" někde tak z poloviny trasy.
Nastal čas na oběd ... po chvíli běhu jsme vytipovali favorita ... jenže hospoda byla totálně narvaná. Kuchař z toho byl evidentně nervózní, protože z kuchyně se ozýval řev a nadávky ... ale po chvíli to utichlo. Asi ho zabil ...
Téhle napjaté atmosféry ovšem využil H12 a se slovy "držte hubu, já to zařídím...", zmizel směrem ke kuchyni. Za pár minut byl oběd na stole a okolo čekající němečtí turisté jen čuměli. Až venku Honza prozradil, jak to udělal.

Přišel do kuchyně s následující historkou:
"Dobrý den, já jsem šéf české běžecké reprezentace ... právě tu probíhá extrémní závod. Těsně za námi je družstvo němců, kluci už jsou dost unavený a tak jestli jim nedáte hned najíst, tak nás ty němci předběhnou. A to byste přece nechtěli !!"

Kuchař musel být evidentně dost vystresovaný z právě proběhlé vraždy svého pomocníka a tak tomu uvěřil. Jinak si to nedokážu vysvětlit ...

... konečně jsme viděli moře !! Bylo široké, bez konce ...

LOB B5h

ODPM ... kdo ví, co to znamená ??  Nic ?  Tak napovím ... pak to pokračovalo v SSM a když za mnou přišli, abych "vstůpil", tak jsem je poslal ... no tam ... do KSČ jsem "nevstůpil" a z kanceláře šel makat na střechy.

Proč takový úvod ... no ODPM znamená Okresní dům pionýrů a mláděže. Tenkrát jsem to ještě tak nevnímal, ale skautský šátek jsem (donucen) vyměnil za červený pionýrský a ve zmíněném Domě utužoval kolektiv a morálku. Nakonec ... lepit lodičky v Kroužku mladých modelářů nebylo tak špatné.

Ovšem jednoho dne se tam objevil nový vedoucí s dotazem, zda bychom nechtěli "vstůpit" do nově zakládaného kroužku Orientačního běhu. Tak jsem se trochu naučil, co znamenají všechny ty čáry na mapě a občas jsme vyrazili běhat do lesa za město.
V ODPM to začalo a zrovna tak rychle skončilo. Od té doby ale mám rád mapy.

... skoro 40 let pauza ...

LOB B5h ... víte, co to znamená ?? Nic, že ... taky bych nevěděl. To zase takhle "nicnedělám" u počítače, když odkudsi na mě vyskočí - "Lyžařský orientační běh Bedřichovská pětihodinovka"
Okamžitě se vynořila již zmíněná vzpomínka na ODPM (to jsou ty prazážitky). Cvičně tedy pročtu propozice ... hm ... nejstarší Ski Adventure Race v ČR, závod dvojic, 30 různě bodovaných kontrol zakreslených v mapě a soutěž "kdo nasbírá za 5 hodin víc bodů".
Na běžkách už jsem nezávodil dlouho, tak proč si to nepřipomenout ... obzvláště v domácím prostředí. Tedy samozřejmě podmínkou je, že napadne nějaký sníh. Zatím, ač prosinec a pak i leden, je to spíš na sekačku na trávu.
Taky je třeba doplnit tým o druhého člena, ale tady není co řešit ... Vx Team není třeba nijak křísit, prostě když se řekne, tak se jede a basta. Černí, modří i růžoví si dají VP+VS snadno dohromady ... a je zde Veverka Express (i to má svou historii).
Limit 100 závodních týmů se pomalu plní a tak nezbývá než opět usednout ke compu ... jsme zapsáni na 82. místě ve startovce.

Sníh padá, teploměr klesá ... týden před závodem při ranním běhu "Do" jako obvykle kontroluji teploměr na meteostanici na letišti ... krásných chlazených -13°C.
Přípravu na závod tedy můžu zahájit a tak se mi 4 dny před startem daří najít skatové boty ... super, lyže a hůlky jsem při tom také zahlédl.

Sníh přestal padat, teploměr stoupá ... dva dny před závodem při ranním běhu "Do" jako obvykle kontroluji teploměr na meteostanici na letišti ... krásných hřejivých +6°C. Abych to tedy shrnul, je o cca 20°C tepleji ... lepší počasí jsme si nemohli přát !

V sobotu večer společně s hustým deštěm přijíždí VP. Plni optimismu sledujeme předpověď počasí ... ač je téměř +10°C, během několika hodin by mělo začít sněžit a mrznout a zítra tak pojedeme po tvrdé urolbované trati s 5cm prašanu. No kdo by tomu nevěřil ??
A tak si otevřeme pivo a sedneme nad mapu, kterou jsem vyfasoval při prezentaci. Tak kudy to vezmeme ... sem ... sem a ještě sem. V mapě je zakresleno 34 kontrol, ke kterým zítra po odstartování závodu dostaneme tabulku s jejich bodovou hodnotou. A o ty půjde především, jenže základem je taková trasa, kterou stihneme v časovém limitu ... ani míň, ani víc. Všechny kontroly určitě neobjedeme a tak je třeba zvolit nějaké optimální řešení. Podle loňské mapy odhadujeme, kolik kde bude asi bodů. Pak vezmeme tlustý fix a náš závod si zakreslíme do mapy. 57 km, na 5 hodin to znamená průměrné tempo 5:15 min/km ... bez jediné pauzy !! Samozřejmě něco sežere značení karty na kontrolách a asi sem tam nahlédnout do mapy. Takže cca 5:10 tempo pohybu ... nevypadá to tak zle, jen to zopakovat 57x za sebou !!

Zkušení orienťáci mi před závodem radili, že zcela jistě budeme potřebovat "mapník" ... to je takové malé lešení před ksichtem, aby bylo při jízdě lépe vidět na mapu a hůře pod nohy do stopy. No jistě ... bez toho nemůžeme žít !!!
Mapa má formát A3, v nepromokavém provedení ... testneme to tedy pod sprchou a za 30 vteřin to co zbylo z mapy, je spláchnuté v hajzlu. Tudy cesta nevede.
Práci s mapou tedy zahájíme nůžkami a během 5-ti minut máme oboustrannou mapičku A5, zavařenou v igelitovém pouzdru ... jj, takhle se to dělá !

Celou mapu si stejně nahráváme na HDD (čti: do hlavy), abychom se s ní moc nezdržovali.
Pak ještě do ledvinky banán a tatranku ... jsme připraveni ! Jo vlastně ještě ten sníh ... uvidíme tedy ráno.

Díky mé Terezce, která nám slíbila odvoz na start, můžeme spát skoro o dvě hodiny déle. Takže když se konečně vykulíme, venku je sníh a mrzne.
20 minut před startem jsme vysazeni z auta, trochu se protáhneme, koukneme na první metry naší trasy, abychom zjistili, že sice není upravená rolbou ... ale ono to půjde.
10:14 ... start ... všichni mají mapníky, někteří mají na krku obří pouzdra s celou mapou. My ale zase máme čelenky černé buňky ... přesto to vypadá, jako bychom se do závodu přimotali omylem.
Po 100 metrech dostáváme slíbenou bodovou tabulku - tedy lísteček cca 5x15 cm, na kterém je zapsáno 68 číselných údajů !! Bez brýlí ani h****, stejně to ale není v plánu. Než se nám lísteček podaří uložit do kapsy, tak mi dvakrát spadne do sněhu a málem uletí ... ještě že máme jasno, jak s tím naložit.
Všechno tedy běží jak má a tak jsme takoví frajeři, že to pos***me hned na třetí kontrole. Takže 200 m zpět ... ztráta cca 5 minut zatím vypadá jako nic, ale dojde na to.
Faktem je, že stopa je perfektní, jede to do kopce i z kopce ... dolu jsem většinou trochu rychlejší než VP a tak ho postrkuji hůlkou tak dlouho, až slíbí, že příště si namaže lyže :-)
Na Jizerce, tedy asi v polovině, ukazuje GPSka průměrné tempo o 1 sec lepší proti plánu ... oho ... hned jsme povyrostli každý o 10 cm !! Jenže za pár kilometrů je nám sražen hřebínek trochu dolu nízkou hladinou tatranek v krvi. Takže se trochu přidusíme sušenkou, zapijeme jedním chlazeným (jonťákem) a valíme dál.
V mapě jsme měli ještě nějaké varianty, kdybychom byli rychlejší ... ale bohužel nejsme. 1,5 km nejhoršího kopce závodu - ze Smědavy k bunkru - je tak na hranici vrácení tatranky někam do lesa. Naštěstí jsme udrželi ...

Pár kilometrů před cílem musíme trochu změnit plány ... moc kratší to asi nebude, ale ne do kopce. Na okraji závodních bedřichovských tratí je ale jasné, že budeme potrestáni.
Poslední sjezd, finiš na stadionu ... cíl, je to za námi. Limit jsme prokaučovali o 5:45 min ... a to je přesně to přejetí té kontroly na začátku závodu. 15 trestných bodů nás nemine. Trochu víc jsme se asi taky zdrželi na kontrolách, nakonec jsme jich posbírali 18. Celkové tempo tak vyšlo na 5:19, čisté tempo běhu 5:09 a 57,63 km. Plán tedy v podstatě vyšel, jen ta malá chybka na začátku ...

Výsledky jsou vyvěšeny ... plán splněn ... 3. místo v kategorii, absolutně 25. ze 100 týmů. Na bedně dostáváme tašku a v ní jeden bidon a jeden Birell. To asi abychom nezapomněli, že jsme tým a o vše se hezky rozdělili. Jo ... taky nás trochu bolí nohy a ruce ... a trochu tak nějak všechno. To máme z toho, že celej rok jen lítáme v maratonkách po lese.

Děkuji Veverko, že JSME TÝM !! Půlku Birellu jsem ti schoval.

Děkujeme taky Terezce, že nás nejen odvezla nahoru, ale i dolu a dokonce v mrazu čekala na naši velkou výhru :-) viz taška na fotce.

Návrat slepých bulharů

Znáte to ... začnete dělat něco, co nevyžaduje úplnou pozornost, jdete běhat na své obvyklé kolečko či něco podobného a do hlavy se vám vetře nějaký nesmysl ... nejčastěji asi nějaký popěvek či úryvek čehosi ... a najednou se přistihnete, že si to stále opakujete. Znovu a znovu ...  a ještě. Ti trochu soudnější se za chvíli zamyslí, za už to není náhodou signál, resp. pokyn k návštěvě psychiatra ... ty odolnější to ale ani nezastaví.

To si takhle v sobotu běžím dlouhým stoupáním v hlubokém sněhu na Ještědský hřeben k chatě U Šámalů ... 7 kiláků do kopce. Dost monotónní záležitost ... a jak si tak pomalu nabírám sníh do bot, narazím na stopy lyží. Cesty jsou tady úzké, strmé, pro běžkaře se nijak neupravují a tak mi v té monotónnosti chvíli trvá, než mi dojde, že to jsou stopy skialpinistických lyží ! No jasně ... vždyť vlastně celý Ještěd je ideální terén na skialpové procházky. Všude je tu spousta cestiček a z hřebene můžu sjet zcela libovolně ... sjezdovky, cesty nebo volně lesem.

Páni ... jak dlouho už jsem na skialpech nestál? Pár let to bude ... a to jsme sjížděli kde co v Tatrách i Alpách. Jasně ... zítra vyženu pavouky z bot a vyrazím na SKIALPECH. To bude takový můj malý návrat.

Chvíli si o tom tak přemýšlím, úsměv od ucha k uchu ... návrat ... návrat ...

Jestli znáte film "Slavnosti sněženek" asi není třeba se ptát ... krásná scéna, kdy celá partička hlavních aktérů vyrazí z hospody na bicyklech domů. Ihned je zastaví bdělá hlídka VB, ventilky z duší končí odhozeny do lesa ... a jak všichni kráčejí vedle svých kol, Rudolf Hrušínský praví: "To je jak návrat slepých bulharů do vlasti".

A přesně tenhle "návrat" se mi opakuje stále dokola, až do konce běhu. Asi se v týdnu zastavím u svého psychiatra pro něco silnějšího ...

Vtipná scénka z filmu mi nedá pokoj ani doma ... sice se tomu při sledování filmu pokaždé zasměji, ale o co šlo v historické realitě nevím.

... někde na konci 12. století při jednom z moha válečných bojů se střetli Bulhaři s Byzantskou říší ... Bulhaři dostali hrozně na prdel, 14 000 vojáků bylo zajato a všichni byli oslepeni. Ve 100-členných oddílech bylo pouze jednomu vůdci ponecháno jedno oko ... a takto absolvovali pochod plný hrůzy zpět do vlasti.

Nic veselého, ale alespoň znám souvislosti.

Ještě v sobotu večer jsem všechny skialpové "komponenty" našel, vyčistil či jinak aktivizoval, vše nabalil na batoh ... připraven v neděli hned ráno vyrazit.

Počasí ideální, ještě trochu sněhu připadlo ... to se to bude šlapat. Nejdřív musím doběhnou k lesu, takže 2 km v maratónkách, boty a lyže na zádech. Sakra ... nějak jsem už asi zapomněl, jak je to všechno těžké ... sice jsem si řekl, že zkusím alespoň trochu běžet ...  ale jde to pomalu.

Konečně ... přezouvám se do bot, nacvaknu lyže a běžím. Vlastně tedy jdu, ta lehkost opravdového běhu tomu nějak chybí. Nakonec se ale nějak smířím, že kilometr do kopce mi trvá tak asi o 2-3 minuty déle.

Souvislé stoupání 5 km je za mnou, pásy z lyží jdou do batohu a je tu plánovaný sjezd po sjezdovce ... na jízdu lesem sníh ještě nestačí.

Horní část sjezdovky ze Skalky není ještě otevřená, stojí tam sněžná děla a chrlí sníh na obrovské hromady. Zápasím tedy se střídáním umělého a přírodního sněhu, vše samozřejmě v patřičně silné vrstvě.

Konečně se dostanu na upravenou část Liberecké, ale ani to není žádný luxus ... umělý sníh s ledovými plotnami ... ještě, že za to nemusím platit. Spodní část Skalky je opět uzavřena a ve stejném stavu jako vršek ... tedy haldy umělého sněhu a děla v provozu. Měním tedy plán a mizím vedle v lese. Tudy vede řada tras pro sjezdová kola, po jedné z nich, v mixu sníh-kámen, se pak probojuji dolu.

Lyže a boty opět na záda a pomalým během domů.

Mám toho plný zuby ... asi jsem opravdu nějak zapomněl, že to bývalo těžké ... i když jsme chodívali pomaleji.

Jsem náramně spokojený, ale musím si přiznat, že už jsem se na lyžích pohyboval elegantněji ... a ten návrat slepých bulharů to dnes přeci jen trochu připomínalo.

Ale byl jsem tam !!!