středa 27. srpna 2014

UT4M - návrat do hor (1. část)

Vrátím se nejdřív hodně zpátky a začnu malou otázečkou ... pamatujete ještě povinnou základní vojenskou službu ? Já dokonce absolvoval ještě tu dvouletou a celou tu dobu jsem proběhal v jedné Vojenské tělovýchovné jednotě (to stejně byly bezva názvy). S návratem do civilu jsem si pak svato-svatě slíbil, že už nikdy běhat nebudu !!! Říkal jsem, že běh mi tenkrát úpně zničil kolena ... dneska ale vím, že to vlastně jen tak trochu pobolívalo :-)
Uběhlo téměř 30 let, než jsem znovu vyběhl "na suchu", ale byla to jen z nouze ctnost. Vracíval jsem se tou dobou z práce většinou až za tmy, kdy se už nedalo jít na kolo. A tak jsem začal běhat.
Po roce jsem narazil někde na webu na různá běžecká videa a jedno z nich mám uložené v paměti počítače i hlavy dodnes. Salomon 4 Trails ... v tu chvíli pro mě velmi emotivní ... celých 30 let jsem lezl jako horolezec po různých horách a teď, při pohledu na ono video, jsem si řekl, že takhle se jednou do těch hor zase vrátím !!
Konec vzpomínek.

Někdy začátkem roku přišel Honza s fantastickým návrhem (on stejně jiné, než fantastické návrhy, plány a myšlenky nemá) ... jet na horský ultra závod do francouzských Alp - Ultra Tour des 4 Massifs. Jak název napovídá, jde o běh přes 4 samostatné horské masivy v okolí Grenoblu, v kratší verzi se běží pouze část trasy a masivy tak zůstavají "pouze"dva.
No jasně, proč ne ... termín "počítačové hrdinství" je už myslím dostatečně známý. A tak za pár dnů odesílám přihlášku a platbou startovného alespoň trochu potvrzuji své prozatimní odhodlání. Ač ještě bez zkušeností ze Silvy, která teprve přijde, přihlašuji se rozumně "pouze" na 90 km trasu, zatímco Honza neváhá se 160 km. (Honzu nakonec okolnosti přimějí své rozhodnutí změnit a absolvuje také trasu 90 km.) Parametry obou tratí jsou ovšem přímo strašlivé - na kratší je převýšení 5.000 m, dlouhá má pak D+ 10.000 metrů, nejvyšší bod trasy dosahuje do výšky 2.370 m.n.m.


Čas plyne a tak je třeba nejen trénovat, ale připravovat i povinnou výbavu, kterou jsem zatím nikdy nepotřeboval ... nepromokavé oblečení, rescue folii ale i třeba "osobní" hrnek na pití či polévku, dvě čelovky, atd ...
Pro úplné potvrzení přihlášky je ovšem třeba také dodat zdravotní potvrzení, vypracované na originálnálním francouzském dotazníku. Když ho předkládám k orazítkování své obvoďačce, nevěří svým očím, co to po ní chci ... tak jako já, v dotazníku nerozumí ani jedinému slovu. Jsem však připraven googlovským překladem ... ovšem razítko není zadarmo. Pod takovou šílenost se prý jen tak nepodepíše a tak absolvuji kompletní vyšetření ... alespoň máme všichni klid, prý bych to snad mohl přežít.

 14 dnů před závodem naposledy testuji svoji výkonnost, ovšem opět na trochu specifickém závodu - Maratonu Českým rájem v Prachově. Že jde o závod v terénu je jasné, že bude o trochu delší než maraton avizují pořadatelé s předstihem, ale že se teplota v průběhu závodu bude pohybovat kolem 30°C je jasné až při závodě. No ... byla to docela rychta ... zase jsem to nějak přežil. Jestli jsem ale opravdu připraven, se uvidí až na místě.

5 dnů před odjezdem konečně kupuji poslední část výbavy - běžecký batoh. Vyhlídl jsem si ho na netu už před delší dobou, ale stále nebyl na skladě. V obchodě ho prohlížím zleva - zprava, zkouším na zádech ... zdá se to dobrý. Doma ho pak tedy nabalím na podobnou váhu, jakou ponesu při závodě ... a je to úplně na prd! Batoh nedrží v dobré pozici, všelijak se kroutí ... no prostě špatný. Zítra ho vrátím a beru svůj starý. Jenže v noci mi to nedá, stále na to myslím a pak se rozhoduji k radikálním kroku - oželím možnost případné reklamace a batoh nůžkama rozstříhám. V "horské" švadlence kupuji nějaké popruhy a přezky a pak to celý den zase dávám dohromady. 20-ti km testovací běh pak dopadá docela dobře. Vše je tedy na hromadě ... balím, jsem připraven.

Ve středu v 10 večer jsme společně s Pavlem Z. u Honzy a lehce před půlnocí vyrážíme na 1.100 km dlouhou cestu do Francie ... druhý den před polednem jsme ubytováni v hotelu v Grenoble, asi 5 minut pěšky od místa startu.


Odpoledne hned vyrážíme na "nácvik" posledního úseku trasy, vedoucí z historické vojenské pevnosti Bastila do cíle .. cca 5 km. Bude jistě dobré, když v téhle části závodu nezabloudíme. Jdeme v "civilu", protože to spojujeme s krátkou prohlídkou města. Pevnost je oblíbeným výletním cílem, vede tam z města lanovka, mi ale samozřejmě absolvujeme výstup pěšky nekonečnými serpentinami a kamennými schodišti. Za dva dny, někdy nad ránem, by tady měl náš závod pomalu spět ke svému konci a znalost různých cestiček se nám bude jistě hodit.





Na úplném začátku celé této akce ale stál Sam Straka ... to on řekl Honzovi o tomto závodu a tak je jen otázkou času, kdy ho tady potkáme. Po té, co se vrátíme z Bastily zpět dolů do města opravdu netrvá dlouho a potkáváme se s dalšími českým závodníky. V podvečer chvilku posedíme v hospůdce u piva, Sam a další dva čeští běžci - Lída a Vláďa - ráno startují na dlouhé trati a tak je pivko opravdu jen jedno.


V 7:30 ráno stojíme u startu dlouhé trati, našim běžcům přejeme "bon courage". Slunce vychází nad vysokými hřebeny hor, když za velmi emotivního hudebního doprovodu startuje asi 400 běžců do závodu trvajícího pro mnoho z nich dva dny a dvě noci. Téměř každý třetí z nich však do cíle nedorazí.

Po návratu do hotelu se pomalu pouštíme do přípravy vybavení na náš závod. Jen tak pro odlehčení situace vyřknu naše letité lezecké heslo pro balení batohu: "Co nemáš nepotřebuješ". Ovšem jaké reakce následují, by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Teorie hesla se neustále rozvíjí, místo balení se trumfujeme, kdo vymyslí větší kravinu, až nakonec jako absolutního vítěze vyhlašujeme Pavla Z. Ten totiž připraví v hlasovém překladači svého telefonu ono heslo ve francouzštině. Pro kontrolu povinné výbavy při registraci jsme připraveni na dotaz, kde máme to či ono, pustit z telefonu hlasový záznam "Ce que vous ne le faites pas, vous n'avez pas besoin". Jen není jisté, zda bychom si tím nevysloužili doživotní diskvalifikaci na všechny další běhy. Tak uvidíme ... 

Kontrola vybavení proběhla naštěstí bez jakýchkoliv incidentů a i odpovědi na dotazy typu "kde máte jídlo" - no v ledničce, " a "kde telefon" - no na nabíječce, byly akceptovány a po aktivaci čipu jsem byl z kontroly propuštěn.
O chvíli později absolvujeme brífing provedený kompletně ve francouzštině, kde - jak říkal Honza - nerozumíme ani číslovky. Ale se zájmem nasloucháme, aby všichni viděli, že nebereme závod na lehkou váhu. Na konci rozpravy je naštěstí anglicky sděleno, že následuje ještě stručný brífing v angličtině. Tam se nás dostaví celkem 5: Američanka, Japonec, co ale poběží jen 40 km trasu a 3 Češi. Opět je především zdůrazňován problém setkání se stády ovcí, resp. jejich strážci - tedy pasteveckými psy. Prý hlavně je nepřekvapit a nedívat se jim do očí ... no to jsem zvědav. Závěrečné společné foto našeho týmu s řediteli závodu je takovým malým bonusem.



Sobota, 6:00 - budíček. V klidu snídáme a po osmé hodině odjížíme připravenými autobusy na vzdálený start našeho závodu, do hlubokého údolí mezi 2. a 3. masivem. Když zakloníme hlavy, co to jde, vidíme skalnaté stráně mizející v mracích. Tam někam poběžíme ...



V 10:01 se rozbíhají mé stopky, aby se -když to dobře dopadne - za jeden den a jednu noc zase zastavily v cíli. Boj začíná ...

pátek 15. srpna 2014

Dětské ultra - 2. část (Silva)

Tak nezbývá, než potvrdit Honzovu hlášku o tom, že "kamarádi tě přivedou jedině do průšvihu...) Je to tak !! Ale od začátku.
Masivní účast spřátelených běžců na závodu Silva Nortica samorřejmě zpunktoval Honza ... však ho známe - úsměv od ucha k uchu ... "to se vám bude líbit, nádherná trasa ... vlastně je to úplně lehký ... jasně, že mluvím o 103 km !!!!"
A tak jsem podlehl všeobecné euforii a v doměnce, že to bude náramná zábava, jsem se přihlásil. Naštěstí ve chvíli, kdy jsem na netu vyplňoval přihlášku, dostal jsem nějaký krátký záchvat zdravého rozumu a přihlásil se "pouze" na 90 km. A hned jsem dostal kázání, že to už je jedno jestli 90 nebo 103 a že to klidně můžu změnit v průběhu závodu ... prostě poběžím tu delší. To zrovna !!
Jak se závod pomalu blížil, přišel hlavní inciátor s "průhlednou výmluvou", že se z důvodu služební cesty nemůže závodu zúčastnit. No jistě, zatímco všichni kamarádi se budou "trápit" na trase závodu, hlavní iniciátor se bude "výletovat" na druhé straně zeměkoule. Aby tedy nějak odčinil svou neúčast, nabídl mi (protože jsem flink a všechno mi trvá), že na mě převede svou zaplacenou registraci. OK, beru ... ovšem netuším, že právě dostávám danajský dar. Protože tento převod organizátorům chvilku trval, jsme rádi, že se podařilo přepsat alespoň jména. Změna trasy je už zjevně nad síly pořadatelů a tak jako bonus dostávám i trasu 103 km !!
Pravda je, že chvíli jsem s touto myšlenkou koketoval, ale pud sebezáchovy nakonec zvítězil ... takže běžím 90. Howg!
Den před závodem pak vyrážíme v tříčlenné sestavě - Martin, Tomáš a já - směr jih. Když večer dorazíme na místo, všichni běžci, které znám, jsou už na místě (rozuměj v hospodě). Jen hlavní iniciátor Honza chybí a zatímco zítra budou všichni trpět, bude on na svůj rekreační běh shlížet poněkud šikmým pohledem. No nic ... jdem spát.

4:30 - budíček
5:30 - START

Vyrážím opatrně, snažím se, aby čas na km nebyl pod 6 minut. Po chladném ranním startu jsem se už trochu zahřál, ale brzy toho budou všichni litovat ... horký den je před námi. Sem tam se míjím se známými běžci, prohodíme pár slov, ale jinak je to celkem osamělý běh.
Na 30. km přichází dosud nepoznaná krize - chce se mi spát !! Motám se po silnici sem tam a mám pocit, že když si sednu, tak ve vteřině spím. Snažím se všemožně probrat, soukám do sebe jakýsi gel konzistence želé. Je to tak odporné, že mě spánek přechází, ovšem další kilometry bojuji s tím, abych to želé - když už jsem ho do sebe pracně dostal - zase rychle nevyblil. Fuj- to je hnus, velebnosti !
Někde na 60. km se trasy dělí na 103 a 90 ... v hlavě mám jasno, pořadatelům hlásím 90 a odbočuji pravo. Zatím držím luxusní čas 6:35 min/km a vše jde krásně. Je ale opravdu šílené vedro, na asfaltu se dělají černé bubliny a dehydratace úspěšně postupuje. Kdyby byl cíl na metě 70 km, vše by bylo super - čas i pocit. Ale ještě pár kilometrů zbývá ... na 80. si říkám, že už toho mám opravdu dost. Lýtkovými svaly začínají pocukávat křeče a posledních 5 km už běžím spíš sporadicky. Když se to do lýtek zakousne s patřičnou prudkostí, nebýt okolních keřů asi bych spadl na zem.

Kilometr před cílem mě někdo poplácá po zádech ... Veverka !! No nepřidám se ... jsem rád, že žiju. A pak je tu cíl, GPS naměřila 91 km !! Je to můj kilometrový rekord!



Pomocí plotu na stadionu se sesunu na zem a další hodinu se snažím najít polohu, kdy mě bude všechno bolet co nejméně. Pomalu se blíží večer, když se velmi volným krokem přesuneme zpět do penzionu a poté do hospody. Tady proběhne poslední epizoda závodu ...  když se ostatní již chladí oroseným pivem, já s hlavou v hajzlové míse přemýšlím, jestli mi nezbyl ještě kousek z toho úžasného gelu ze 30. kilometru. Nezbyl ...
Další ultra je za mnou, takové opravdovější ... víc se muselo běžet a proto i to utrpení bylo opravdovější ... regenerace bude jistě o trochu delší.

O den či dva později mě "dojal" článek o Silvě na Běhej.com ... cituji výňatek:

Na jihu Čech se kromě mistrovského ultra na 103 km běželo i „dětské“ ultra na 90 km a kratší distance – maraton a půlmaraton.

Takže děkuji ... zvládnul jsem dětské ultra! Ale zase nedopadlo tak špatně:

90 km (naměřeno 91), čas 11:36:00, celkově 13. místo z 25 běžců, v kategorii 1. místo ...tentokrát ze tří běžců, takže o 30% lépe než na Mácháči.

pátek 8. srpna 2014

Dětské ultra - 1. část (Mácháč)

Jsem se svými zápisky stále nějak ve skluzu ... znáte tu reklamu na McDonald s "kostkou ve skluzu" ? ... ta je vtipná ... tak to vlastně není se mnou tak hrozný. Hlavně si to zapsat, po letech bych si už nic nepamatoval. To jsem takhle byl jednou na výletě v Himálaji a říkal jsem si, že takové zážitky nikdy nezapomenu. Houby ... takže raději napsat.

Krátce po jabloneckém Běhu do pohody jsem na stránkách závodu objevil "upoutávku" na další akci, pořádanou stejnou partičkou ... Mácháč Running Festival. V propozicích jsou kromě klasiky na 10 a 25 km i dva "bosoběhy" na 1 a 7 km (to bude po borových šiškách luxusní záležitost), ale také ultra na 60 km. To bude ono !! Není to zase tak strašná pecka, je tam nádherný terén, žádné dlouhé kopce ale "jen" ostré krátké výběhy a seběhy ... kořeny, kameny, písek. Tam si jistě spravím chuť z nezvládnuté Brdské !!
Počítačové hrdinství funguje okamžitě ... ťuk, ťuk ... a jsem přihlášený. Však ono to nějak dopadne ... ale je fakt, že se opravdu těším.
abc

Počasí sice není nic moc, vypadá to každou chvíli na déšť, ale není zima ... to půjde, ale bunda do běžeckého batohu jde pro jistotu taky. Na startu se potkávám s Advidem, ale po dvou větách je jasné, že společně moc času nestrávíme. Plánované časy jsou dost odlišné a jak říkám ... poučen (už zase) Brdskou, nechci na začátku běžet rychleji, než nějakých 5:45 na km.


S Advidem vydržím běžet tak 2 km, jistě by to šlo i dál, ale chci dodržet plán ... takže se loučíma zůstávám vzadu. Většinu trasy pak běžím sám a snažím si držet své tempo.
Trasa spojuje tři odlišné okruhy ... obě trasy závodů na 10 a 25 km a pak ještě přidá posledních 25 km. V průběhu závodu se tak dvakrát probíhá místem startu. Na začátku třetího kola začíná pršet ... takže posledních 20 km v dešti a bundě.
Na 40. km dobíhám Advida a tak chvilku pokecáme, jenže pak se na dohled před námi objeví loňský vítěz mé kategorie. No co kdyby byl první i letos ... to si nemůžu nechat ujít. Advid se trochu trápí s křečemi, nechávám ho tedy svému osudu a vyrážím na "stíhačku". Za chvíli jsem v závěsu a brzy vidím, že soupeř se do kopců dost trápí ... a tak tedy vyčkám na co nejstrmější výběh, trochu to vydechnu a s předstíranou lehkostí borce předbíhám. Za hranou kopce bych sice potřeboval nějakou resuscitaci, ale to už nikdo nevidí.
Krátké, ostré výběh po kamenech a kořenech a zrovna tak strmé seběhy si začínají vybírat svou daň ... pod kopcem nevím, jak se dostanu nahoru a nahoře zase nevím, jak se dostat dolu.
Do cíle zbývá tak  5-6 km, když v Doksech přehlédnu značení, musím se kousek vrátit a trochu pohledat ... a v ránu je vše opět nahnuté. Ten loňský vítěz je 100 m za mnou. Ze všech sil se mu snažím utéct ... je to velké trápení, ale nakonec se to podaří. Jsem v cíli !


Pořád prší a tak se jdu převlíct do auta ... tam půl hodiny sedím a přemýšlím, jak to udělat, abych neskončil v křečích. No, nějak se to povedlo... chvíli pak počkám na výsledky a vidím, že závěrečné trápení se vyplatilo ... je z toho 1. místo v kategorii, ale jak jsem psal už dřív - při počtu dvou běžců jsem kategorii sice vyhrál, ale zárověň jsem byl předposlední. Nic moc ... ale dvě lahve vína na bedně potešily ...
Obvyklá statistika: 60 km, 06:37:58, celkově 10. místo ze 41 běžců a 1. místo v kategorii.