Od
posledního závodu Horské výzvy v Krkonoších uplynulo pár dnů,
emoce lehce opadly a svaly, potrhané dlouhými, strmými seběhy,
přestávají bolet. Nezbývá tedy, než dopsat poslední díl příběhu, této
horské "bohatýrské trilogie".
Krkonoše,
Špindlerův Mlýn – Svatý Pert, pátek 2.srpna, 20:00, tým VX.
Děj
se opakuje … opět, oblečeni do běžeckého, se snažíme ve
spacácích, na karimatce za autem, o pár hodin spánku. 30 minut před startem obouváme boty a bereme sbalené
batohy. U potoka, kde jsme spali, se do půlnoci výrazně ochladilo
a to nás přiměje obléct ještě jedno tričko … sice dírkaté
ze všech stran, ale jedna vzduchová vrstva to bude.
Po
pár stovkách metrů vbíháme do centra Špindu, kde se na pár
minut stáváme rozptýlením a zábavou pro četné návštěvníky
barů a diskoték. Někteří fandí, jiní jen nevěřícně koukají
na šílence, běžící do nočních hor.
Ochlazení
u potoka, které nás přimělo k oblečení triček, je ale to tam a
naopak zjišťujeme, že nás čeká tropická noc. Říkáme si,
že to je tím rozehřátým městem a v lese se to hned ochladí.
Opak je však pravdou … v horkém vzduchu se ve svitu čelovek
mihotají oblaka prachu, zvířeného botami běžců před námi.
Stoupáme na Dvoračky a v nepolevujícím vedru musíme trička
navíc zase odložit.
Pole
běžců se pomalu trhá, přesto v technicky nejtěžsím úseku,
kterým je seběh Labským dolem, je stále docela tlačenice. Běží
se po cestě, poskládané z velkých žulových bloků, je třeba
dávat pozor na každý krok. Jedno špatné došlápnutí a byl by
konec … Běžíme s trekovými holemi a tak jimi občasná
zakopnutí naštěstí korigujeme. Jednou se mi ale podaří
zakopnout tak silně, že pád vyrovnávám na poslední chvíli.
Noha šíleně bolí a snažím se zjistit, zda to neskončilo
utrženými nehty a zda z boty neteče krev proudem. Naštěstí to
jen bolí … No jo, tak dlouho jsem vybíral vhodné boty na takový
závod a nakonec byla volba špatná. Je důležité podstatně víc
chránit špičky nohou, právě pro podobné případy. Tak příště
…
Příjemné ochlazení přichází až ve stoupání Bílým Labem na Luční boudu. Ve druhé polovině stoupání je však cesta zase velmi kamenitá, stoupání tvoří spoustu schodů a tak z nás pot opět jen kape. Nad horizontem se objevuje slabý červený proužek a silueta Sněžky. Svítá ... máme za sebou 35 km. První sluneční paprsky se nás dotýkají o dalších 10 km dál. Postupně jsou teplejší a teplejší, ale daří se to nějak přežít. Nezávidím běžcům, kteří budou na trati déle, nebo těm na poloviční trati. Horké počasí trvá již dlouho a ani dnešek nebude vyjímkou a teploty vystoupají až na 35°C.
Příjemné ochlazení přichází až ve stoupání Bílým Labem na Luční boudu. Ve druhé polovině stoupání je však cesta zase velmi kamenitá, stoupání tvoří spoustu schodů a tak z nás pot opět jen kape. Nad horizontem se objevuje slabý červený proužek a silueta Sněžky. Svítá ... máme za sebou 35 km. První sluneční paprsky se nás dotýkají o dalších 10 km dál. Postupně jsou teplejší a teplejší, ale daří se to nějak přežít. Nezávidím běžcům, kteří budou na trati déle, nebo těm na poloviční trati. Horké počasí trvá již dlouho a ani dnešek nebude vyjímkou a teploty vystoupají až na 35°C.
Asi
10 km před cílem přichází na parťáka Martina větší krize …
no fakt se vleče :-) … snažím se ho nějak motivovat … skoro
bych mu vymluvil díru do hlavy … „doběhneme támhle do té
zatáčky a támhle k tomu stromu nebo ke kytce na louce. Pak kousek
popojdeme a znovu ke kytce ...“ A pak jsme na posledním vrcholu a
před námi je poslední kopec dolu, do cíle. Krize je pryč, zbývá
už jen bolest a únava, přesto běžíme a běžíme … Pár
kilometrů před cílem už hlava moc nepracuje a zcela
bezmyšlenkovitě se opírám o hůl při přeběhu trámového
mostu. Samozřejmě se hrot hole trefuje přesně do mezery, kde
pevně uvázne … hůl se s trhnutím napruží, škubnutí ramene
mě katapultuje zpět a hůl , vyvlečená z poutka, vystřelí
vysoko do vzduchu. Ještě si tak na závěr vykloubit rameno … ale
naštěstí to bylo opět jen vyděšení. Poslední velmi strmý
seběh sjezdovkou a je tu cíl. 10:39 hod, 24. místo v kategorii.
Třetí
díl Horské výzvy byl asi nejtěžší a velmi technický. Obtížný
terén, velké teplo, v jednom místě běh po trase s nutnou
asistencí GPS, strmé seběhy, nemilosrdně devastující svaly
nohou.
Krkonoše
jsou, na naše poměry, už velké hory. Čtyřikrát v průběhu
závodu stojíme na jejich úpatí, či v hlubokých údolích,
čtyřikrát stojíme na jejich vrcholech. Z tohoto pohledu se
celkové metry převýšení jeví jako zcela bezpředmětné číslo.
Prostě to byly fakt velký kopce …
Ale
závod jsme si opravdu užili … kdy se nám opět naskytne při
jednou „výletu“ vidět skoro celé Krkonoše? Jasné počasí
přinášelo neustále výhledy do dálek a naštěstí stále bylo
dost sil koukat se kolem sebe (i když fotek moc nevzniklo).
Tak
… a teď ještě zhodnotit celý seriál ...
V průběhu tří závodů jsme běželi ledem i peklem ... v Jeseníkách jsme se brodili po kolena ve sněhu, běželi mlhou a mrazem, z návleků jsme otloukali ledovou námrazu. Na Šumavě jsme bloudili nocí po bahnitých cestách, plných obrovských kořenů a běželi po kotníky ve vodě podmáčenými loukami, po deštích, které pár dnů před tím způsobily rozsáhlé povodně. V Krkonoších jsme běželi tropickou nocí i dnem, po cestách z obrovských žulových kamenů, z nichž i v nejchladnější části noci sálalo teplo, jak z pece.
V průběhu tří závodů jsme běželi ledem i peklem ... v Jeseníkách jsme se brodili po kolena ve sněhu, běželi mlhou a mrazem, z návleků jsme otloukali ledovou námrazu. Na Šumavě jsme bloudili nocí po bahnitých cestách, plných obrovských kořenů a běželi po kotníky ve vodě podmáčenými loukami, po deštích, které pár dnů před tím způsobily rozsáhlé povodně. V Krkonoších jsme běželi tropickou nocí i dnem, po cestách z obrovských žulových kamenů, z nichž i v nejchladnější části noci sálalo teplo, jak z pece.
Vždy
jsme si ale zachovali dostatek optimismu a motivace, každý z běhů
se hluboce zapsal do paměti a ani na vteřinu jsme neměli pocit, že
„už nikdy“.
A jak to celé tedy dopadlo ??
A jak to celé tedy dopadlo ??
Zatím neoficiálně - v bodovém pořadí celého seriálu je na dlouhých tratích registrováno 570 týmů. 223 (39%) z nich nikdy nestanulo v cíli, když nedokázali překonat obtíže závodu. Dokonce jsem ve výsledcích zaregistroval 2 týmy, které dva závody nedokončili a teprve při třetím pokusu dosáhli cíle. To je opravdový boj ducha ...
Celý seriál ovšem absolvovalo pouhých 43 týmů, z nichž jen 26 bodovalo ve všech závodech, zbývajících 17 týmů některý ze závodů nedokončilo. V té nejužžší tabulce 26-ti týmů držíme 6. místo.
Vyrovnanými
výkony ve všech třech částech závodu jsme nasbírali dostatečný
počet bodů, abychom ve velké konkurenci nakonec obsadili 9. místo
v absolutním pořadí a 7. místo v kategorii "mužů".
Stáli jsme proti týmům o polovinu mladším, proti reprezentantům
a jiným "profíkům". Samozřejmě ... tito borci nám
byli schopni v cíli závodu nadělit několik hodin, ale naše síla
byla jinde. Znamenalo to být připraven třikrát po sobě v průběhu
čtyř měsíců, být zdravý, neprokaučovat taktiku, ale ani
vybavení, či jídlo a pití. Znamenalo to být schopen běžet do tmavé noci, kontrolovat trasu ... a pokaždé podat stejně vyrovnaný
výkon. Prostě nepropadnout ... nepadnout na kolena.
Do
100-mílových distancí tomu ještě hodně chybí a borci, běhající
tyto závody, by se mohli nad mými úvahami pousmát. Ale jsou to mé
limity, mé úvahy a má vůle.
Také v mé hlavě došlo k mentálnímu posunu a já jsem zjistil, že i za hranicí 42,2 km se dá běžet dál.
Také v mé hlavě došlo k mentálnímu posunu a já jsem zjistil, že i za hranicí 42,2 km se dá běžet dál.
Děkuji
všem, kteří tento příběh hráli se mnou.