Během mé služby se nic zvláštního nestalo

Trošku parafrázuji malou zmínku v posledním zápisu VP o POP3 a nebo taky třeba už dávno skoro zapomenutou Základní vojenskou službu ... tam by ještě chybělo "Soudruhu kapitáne,..."

Takže během tohoto tréninkového týdne se nic zvláštního nestalo ... skoro.

Pár už rutinních běhů Do a Z práce, kvůli nějakým povinnostem jsem je ani nestihl uskutečnit každý den. V sobotu odpoledne jsem tedy vyrazil vyvětrat psa na ještědské sjezdovky. Po 11-ti km jsme opět doma ... sprcha, obídek ... pes chrní v pelechu, já skoro taky v křesle před televizí. Jen tak cvičně roluji v telefonu Facebookem ... a to byla velká chyba.

Mezi jinými kravinami problikne ta super-kravina ... 2.Noční Divočina ... běh,Liberec. Kliknu na to a je po spaní. Cituji tedy ze stránek akce:

Propozice druhého nočního závodu Divočina:

V sobotu 5. 12. 2015 v 16:33 odjíždí vlak z libereckého vlakového nádraží směrem Hejnice. Sraz je ve vlaku. Závod začíná otevřením dveří vlaku v zastávce Hejnice. Od této chvíle se odpočítává čas. Běží se dle určené trasy. Cílem závodu je Klub Had na Harcově. Tam se pokusíme zajistit drobné občerstvení a zábavu. Po skončení závodu proběhne oslava výkonu všech borců a borkyň, kteří se závodu účastnili. Prosím všechny účastníky o „selfie“ fotografii ve vlaku, u kříže na Ořešníku a na Holubníku. V průběhu závodu bude možné zamíchat pořadím malým trikem. Kdo se vykoupe v chladných vodách přehrady Černé Nisy, získává v cíli bonusové ohodnocení odečtením 30-i minut z celkového času. Koupání samozřejmě není povinné, ale kdo se rozhodne podstoupit riziko nachlazení a srdečního infarktu, musí se u toho vyfotit! Celková délka závodu je 24 kilometrů. Přejeme všem pěkný zážitek z dalšího divokého závodu a těším se na vás ve vlaku.

Jen pro ujasnění situace ... jsou tři hodiny odpoledne a běžecké oblečení je v pračce ... takže sice lákavá nabídka, ale trochu nereálná ... nebo že by ne ?? Do odjezdu vlaku zbývá ještě 1,5 hod ... prohrabu tedy běžecký šuplík a zkompletuji další sadu oblečení, přidávám ručník, protože to koupání stojí za časový bonus, přihodím dvě tatranky, dobiju čelovku a telefon ... jsem připraven! V duchu tradic místních závodů je třeba nahrát do hlavy mapu ... tentokrát opravdu žádné značení, žádné kontroly či občerstvovačky ... je dost pravděpodobné, že v jizerské noci tam budu sám ... a některé úseky jsou opravdu těžké a v noci složité na orientaci.

Terezka se chystá na jakousi dámskou párty a tak mě deset minut před odjezdem vlaku vykládá před nádražím. Na Facebooku bylo na akci přihlášeno skoro 60 běžců a zdá se, že všichni jsou již zde.

Až se zase vrátím do Liberce, dojdu si pro Terezku do hospody a jedeme autem zpátky domů. Takový je plán.

Ve vlaku nikoho neznám, přesto se za chvíli pouštíme s okolosedícími do debaty o závodu. Borec naproti se ptá: "Už jste někdo běžel závod v noci ? Já ještě ne, ale před chvílí jsem si na to koupil čelovku. Jenže v Jizerkách to vůbec neznám!" Pomáhej pánbůh ...

Vlak zastavil a první borci vyskakují do tmy. Je odstartováno ! Přesně ve dveřích vlaku spouštím svého Garmina a snažím se alespoň chvilku udržet kontakt s prvními skupinami. Po kilometru cesta mizí v lese a začíná nejtěžší výstup závodu, na Ořešník.

Studený vichr hučí nad horami, pod vrcholem se objevují zbytky zmrzlého sněhu a noříme se do husté mlhy nízkých mraků. Závod začíná vypadat na to, že kdo přežije, vyhraje. Na vlastní skalnatý vrchol Ořešníku se vystupuje po strmých vytesaných schodech. Naštěstí je tu zábradlí, kterého se ani na chvíli nepouštím. Na všechny strany je to velmi vysoko a vichr s námi lomcuje ze všech sil. Jak v tomhle nahoře udělat selfie fakt nevím, dám dva pokusy a kašlu na to. Nějak to dopadne, jen rychle pryč odsud.

Těžkým kamenitým terénem sbíháme do údolí ke Štolpišskému vodopádu a pak zase stoupání až ke druhému kontrolnímu bodu na Holubníku. Mlha je čím dál hustší, orientace je tady těžká, úzká stezka se klikatí mezi stromy a velkými kameny ... najednou se mi zdá, že jsme mimo cestu ...tedy spíš na jiné cestě, pohodlné lesácké, pro svážení dřeva ... a tak to být nemá. Kontroluji to s GPS mapou ... jasně ... asi o půl km jsem přeběhl odbočku. Postupně zastavuji asi 20 běžců ... nikdo neví, kde je. Pěkná příprava !! A tak celou tu tlupu dovedu až na vrchol Holubníku. Opět skalnatý výstup, tentokrát bez zábradlí .... a opět sefie u kříže. Jenže ten už asi nějaké předchozí vichry smetly někam do údolí. Takže v pozadí, pro správnou identifikaci místa, je pouze noc.

Na vrchol jsem všechny vedl a šel jsem tedy jako první, tam pak 20 borců udělalo čelem vzad a rázem jsem poslední ... pro dobrotu na žebrotu. Tak to tedy ne ...všechny vás předběhnu a dělejte si tady sami co chcete ... v terénu, který jde hezky česky nazvat "z bláta do louže", případně "z bláta do louže se sněhem", se mě udrželi jenom dva. Jo, jo ... tady jsem doma ...

Konečně se dostáváme do běhatelného terénu, tempo se zvyšuje na nějakých 5:20 a rychle se tak blíží perla dnešního běhu ... koupačka na Černé Nise. Plánuju to celé tak na 10 minut, takže 20 získám jako bonus. Ptám se parťáků, jestli do toho jdou taky ... tohle prý ale nedají.

Stojím sám v černé mlze, u rozlehlé hladiny vody, která je černá i ve dne, když nebe je modré. Jizerky jsou proslavené svými pomníčky a moc dobře vím, že blízko za hranicí světla mé čelovky jeden takový je ... to se někdo v té černé vodě utopil. Lezu do vody ...myslel jsem, že to bude horší ... selfie chvíli trvá a když konečně lezu na břeh, necítím nohy. Kupodivu se ale nijak neklepu a tak se mi daří docela rychle se obléct ... pravda ... propocené triko se mezitím pěkně vychladilo. Celé to trvalo 12 minut.

Zase se pomalu rozbíhám ... do cíle je to necelých 10 km, polovina výrazně z kopce. Pípne mi Garmin při měření dalšího kilometru ... joj, to to ale běží ... na zlomek vteřiny se kochám pohledem na displej ... a v dalším zlomku vteřiny se válím po zemi, po kamenech. Dost to bolelo ... jsem trochu od bláta, ale celej, tak valím dál.

Konečně cíl ... vcházím do hospody, vypínám Garmin a jdu se zapsat do cílové listiny. Čas něco kolem 3:30 hod, celkově 18. místo, které koupelový bonus vylepší asi o 3 místa. Kontrolní body a koupání se potvrzuje jen čestným slovem ... jinak by mě asi za moje selfie museli jistě diskvalifikovat.

Ořešník - 1.pokus neplatný - fotím někoho jiného.

Ořešník - 2. pokus - fotím, ale nevím co.

Holubník - trochu lepší - jsem vpravo.

Černá Nisa - já a voda

Ve vlaku jsem byl zcela zjevně nejstarší, jinak většinou studenti TUL, která to vlastně pořádala ... takže s výsledkem spokojen!!

Jenže den ještě nekončí. Terezka mi sděluje, že zábava na její párty je plném proudu a domů tak prý pojede až později. Místo svezení autem tedy vyrážím další 3 km na tramvaj a ze zastávky pak ještě 1 km domů.

Vykoupanej a najedenej se válím v křesle, když opět volá Terezka ... jestli bych ji i auto nemohl vyzvednou ...párty prý jede a tak už nemůže řídit. MHD v tuhle dobu už nic nezachrání a tak si dám 4 km noční procházky městem.

Mám za sebou dnes odpoledne skoro 50 km ... je půlnoc, když konečně sedím v autě a Terezka se bezelstně zeptá: 

Tak jaký to bylo?

Dobrý.

To jsem ráda, že sis dnešní odpoledne tak hezky užil.

No nedali byste jí korunu?

P.S. Nedá mi to a tak ještě přidávám foto z cílového "čipového měření". Dnes se tato fotka objevila na fcb ... děkuji autorovi za "vypůjčení".

Akce Sněžka aneb Jak to bylo doopravdy

Zase poslední ... náš krásný plán běhu ze Sněžky do Hřenska už všichni popsali. HH jako vždy provedl myšlenkový rozbor akce, VP se až nostalgicky zasnil a t-b provedl sportovně-technický rozbor ... vlastně ještě zbývá Tomáš.

Kdo by ale chtěl číst nějaké další vylití duše ?? A tak já tedy zde uvedu pouze stručný popis všeho, jak to skutečně bylo a co se kde odehrálo.

Všechno začalo už podstatně dříve, kde jinde než v Corleone ... skupinka HC se potajmu sesedla v nejtmavším koutku ... máme to od vedení totiž zakázané! A už se začalo řešit ... kolem čeho zase někdy poběžíme, po stopách koho či odkud kam. Jeden hlas trumfuje druhý, návrhy typu dálkové turistické trasy E3 ze Španělska přes Jizerky do Bulharska probouzí zasněné pohledy do exotických dálek ... a tak už ani nevím, kdo do toho halasu prohodil "Sněžka - Hřensko". Jistě ... další blbost jako to Bulharsko. Raději jdeme tedy opět do společnosti dát si nějaké to pivko.

Netrvá dlouho a přistává mi v PC mail: tak běžíme 13. listopadu !! A kam, proboha ?? No přece do toho Hřenska !! Než se vzpamatuju z prvního šoku, je tu od Tomáše další mail s GPX trasou a detailním itinerářem ... následuje potvrzení ubytování v Peci pod Sněžkou a zabukované jízdenky na autobus. To snad není možný ... ty magoři to myslí vážně. S díky tedy odmítám ... ale tu mailovou smršť bych nikomu nepřál ... dobře, dobře ... poběžím, ale jenom ze Sněžky domů, tedy do Jizerek ... no tak OK ... na konec Jizerek. 

No ale stejně tomu běhu moc šancí nedávám, v tenhle termín je v Krkonoších už většinou sníh. Pro podporu svého argumentu prohrábnu fotoarchiv a hned partičce HCiTB odesílám výstražnou fotografii.

Obratem mám uklidňující odpověď ... no jo, ale ta fotka byla pořízena až v mnohem pozdějším termínu, až 17. listopadu - tedy o celé 4 dny později !! Hm, tomu rozumím, ale stejně si pro jistotu vezmu lyže s sebou.
Ona celá logistika bude trochu náročnější, protože vše co si s sebou na start přineseme, s tím pak celou trasu poběžíme. A tak když vyrážím v pátek autobusem do Prahy, připadám si trochu jako bezďák. Šusťákový kompletek, sice koupený nedávno, ale svým střihem nebezpečně připomínající sedmdesátá léta. Kdysi jsem četl v jedné humorné knížce (Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách) že, "bunda byla tak starého typu, že v západních zemích už zase přicházela do módy". K tomu všemu zbytek věcí táhnu ve velkém hnědém šusťákovém pytli ... sám za sebe se stydím!

Na Černém Mostě vyhlížím ostatní členy týmu a protože mám dost času, jdu si dát pizzu. Vytáhnu hrst drobných, když v tom vyrazí z metra HH. V mé duši se rozprostřel klid ... 12 je totiž ještě větší vágus než já !! Psí kostkáče, tričko s nápisem jaká jsme si dělávali za mlada s kartonovou šablonkou, lehce opršelou bundičku podobného střihu, jako mám já ... a v ruce igelitovou tašku z Tesca. Zachrastím drobnými, co mám v kapse a prohodím ... "tak co, kolik dali cestou tobě?" Honza nezaváhá ani chvilku a z kapsy vytáhne stejnou hrst drobných ...

Luxusní dálkový bus dostatečně popsal na svém blogu t-b a tak jen opakuji jeho trefnou glosu "autobus sebevrahů". Obsazujeme zadní pětku jak v teenegerovských dobách, připraveni hrát oblíbenou hru s prázdnou lahví. Timing mistrů předvádí t-bird, když do autobusu nastupuje 3 minuty před jeho odjezdem. A ještě než dosedne, má v ruce tu lahev - ovšem plastovou, s vínem. Následují stejně plastové kelímky a autobus se rozjíždí. V Hradci je lahev prázdná a tak 12 bez váhání vyráží pro novou. První ztráty jsme málem utrpěli už zde, když se autobus rozjel a naše pětka ještě nebyla kompletní. Úplně stejnou scénku předvádíme znovu v Trutnově, tentokrát rozjíždějící se autobus dobíhá VP.
Většinu cestujících tvoří mládež s velkými batohy, chystající se strávit "horský víkend" v Peci ...  trochu mi to připomíná oblíbený film "Sněženky a machři". Někdo z nich se otáčí k nám s udiveným dotazem "vy jste ještě nikdy nejeli dálkovým autobuse?" ... odpovídám, že takovýmhle tedy ještě ne! V Peci jsme s krásným 30-ti minutovým zpožděním.

Penzion Sluníčko jistě v době svého vzniku předváděl turistům z NDR nebývalý luxus, dnes už ovšem trochu ztrácí dech ... paní domu je ale milá a snídaně je ráno připravena na čas.
Hned před vchodem je ale jasné, že plány se dnes budou měnit a nic nebude jisté. Jak jsem ale napsal výše - já jsem připraven.

Ovšem ne tak VP ... tak jako Bohumil Hanč před lety si na svůj osudový závod nevzal kabát, VP si zapomněl doma kalhoty. Tedy ne že by přijel v trenýrkách, ale ty běžecké nemá ... ale i ty outdoorové, vyztužené, s asi 10-ti různými zipy prý budou dobré ... musí.

Jak jsme předpokládali, lanovka jede jen na Růžovku ... dál to "pre silný vietor nepremává".

Na vrcholu Sněžky se schováme za kapli a když se pevně semkneme, udržíme se chvíli na místě a asi na 5. pokus nám náhodně oslovený polský turista udělá nerozmazanou fotku.

Po náročném sjezdu z vrcholu, pro urychlení dalšího postupu, odkládáme lyže do úschovy odpadkového koše u bývalé Obří boudy.

Německá vojska před Moskvou doplatila na "ruskou" zimu a své chabé vybavení. Ne tak my ... jsme zkušení a připravení. Jen Honza se svým síťovaným nátělníkem trochu pokulhává, ale prý s tím takhle počítal a nátělník je ze zateplené zimní síťoviny. Nevím, jestli mu můžeme věřit, ale pravdou je, že tak tichý běh s HH jsme ještě nezažily. Vyprávění různých veselých historek je omezeno na minimum, většinu času Honza totiž drží pevně skousnuté zuby, aby si je zimomřivým třesem nevyrazil. No, všechno zlé je pro něco ... ale fuj, to ode mne nebylo hezké!

Na Sněžných jámách se zima svým náporem naposled pokouší nás zastavit, ale to na nás neplatí. Je nám totiž taková kosa, že vidina blížící se Jizerky a plánované hospody nás žene vpřed neutuchající silou.
HH se vybavil běžeckými nesmeky, spíše připomínající horolezecké mačky, které si nasadil hned na začátku běhu. Je nadšen, jak krásně to drží ... jen souhlasně pokyvuji hlavou s naší oblíbenou lezeckou hláškou, že "kdybychom se nestyděli, lezeme v mačkách i v létě". Vidím, že toho se Honza pevně chytil, a své mačky nesundává ani když se dostáváme do nižších poloh na hranicích mezi Krkonošemi a Jizerkami. A tak za ním odletují drny, klacky, kusy bláta ... naštěstí nový povalový chodník odolává.

Déšť ustává a na Jizerky padá tma, když vyrážíme z hospody Pyramida do jizerské etapy.
t-bird celé Krkonoše trpěl pomalou chůzí po namrzlých kamenech a tak když se dostáváme na mokré jizerské panely a asfalt, mizí závratným tempem ve tmě. Zastaví ho ovšem hned bufet na Promenádě, který je k našemu překvapení otevřený. Prý si Petr jen doplní vodu ... mají čaj ... lepší bude doplnit to uvnitř ... panečku tady je teplo, tak si dáme panáka, ne?
Je jasné, že dle původního plánu společně s VP končíme na Oldřichovském sedle, tedy po cca 65 km. Jenže předpověď není dobrá a zbytek týmu by čekal těžký boj s pomalou trasou a velmi špatným počasím. Rozhodujeme se tedy společně akci ukončit ve známé hospodě U Kozy.

"Co si dáte?", ptá se slečna servírka ... nějaké návrhy máme, ovšem to není, tohle taky ne, tohle došlo o tohle teprve bude. Tak nám přineste pivo a aby náhodou nedošlo, vezměte jich rovnou 10. "Prosím?"

A že tu akci dokončíme jindy ... to je jisté.

P.S. Nebo že by to celé bylo trochu jinak ??

Boboloppet

Že si s tím závoděním v Jizerkách nedám pokoj, když dobře vím, že na startu jsou tady obvykle reprezentanti v biatlonu a běžeckém lyžování, potom bývalí reprezentanti v biatlonu a běžeckém lyžování ... pak možná tak 1-2 pitomci, co si koledujou o poslední místo ... a já!!

Úplně náhodou jsem narazil v jakési termínovce na místní závod s názvem Boboloppet, resp. Boboběh ... 30 km, start za 14 dnů v Bedřichově, tedy vlastně doma. No to je jasný, tam musím být. Tak mě to natěšilo, že mě nijak nevaroval název pořádajícího týmu - Silvini Madhus. Tedy, jak je v kraji zvykem - lyžaři běžci.

Propozice píší, že je sice možné závod běžet samostatně, ale primárně je běh součástí triple: běžky 90 km, in line nevím kolik a běh 30 km. Aha, tak lyžaři se nudí a vymysleli si tedy tuhle ptákovinu. Ani to nestačí jako varování ??

Další kolo pro vystavení stopky by mohl být pohled do startovky. No jistě - každé druhé jméno je doplněno poznámkou Silvini Madhus Team. Zase nic ?

Tak do třetice: kategorie Muži 18-100 !!

Konečně! Konečně mi došlo, že poslední místo je jisté ... no a mám já to vlastně zapotřebí ??

Takže druhý den vyplňuji on-line přihlášku, kterou pro jistotu obratem zaplatím ... přece nebudu posera. Ostatně ..dělám to pro radost a tak se aspoň hezky proběhnu po kopcích.

Neděle: vyšlo to úplně přesně. Včera pršelo, mlha jako prase ... a dnes teplo, sluníčko, panoramata ... to bude čumendo! A hned potěšení na prezentaci ... Vy vypadáte ňákej starej, takže kategorie nad 50 ??  Jistě, jistě ... paráda ... proti informaci v propozicích je tedy zavedena kategorie 50+ ...no ale že nebudu poslední to stejně neznamená. Oni ti bývalí repre jsou nebezpeční i jako dědci.

Na reprezentaci našeho týmu jsem si připravil nové závodní triko, ale dostali jsme lyžařská startovní čísla ... takže vlastně tílka a bylo po reprezentaci iTB. Škoda.

Následuje výklad trati a pořadatelům nezbývá, než věřit, že všichni jsou místní ... trasa není značena, vše je ale po turistických značkách, na křižovatkách budou pořadatelé a kde nebudou, bude směrová cedule závodu. Jen jsem nepostřehl, jak se orientovat na těch cca 80% křižovatek, kde nebylo nic !! No ještě, že jsem doma a mám to celý v hlavě.
10, 9, 8 ... a už se běží. První - reprezentanti - peláší jak o závod, druzí - taky reprezentanti - upalují s nimi. Pak je tu skupinka asi pěti běžců, kde se tak-tak držím a něco zbylo asi za námi, ale neotáčím se, aby to nevypadalo, že nemůžu už na startu.

V plánu mám šetřit se na jeden z nejbrutálnějších stoupáků Jizerek údolím Malého Štolpichu, který je někde mezi km 20-25. Do té doby to jsou spíš rovinky, či mírná stoupání/klesání ... ale abych se aspoň trochu udržel ve hře, znamená to běžet pokud možno pod 5 min/km. Dobrý ... jde to a ani se mi nechce blinkat :-)
Jo ... krom absence značení jako bonus je připojena absence občerstvovaček. Ba ne, to vlastně trochu kecám ... na 15. a 25. km (stejné místo) mají asi tak 5 bidonů ... ne, děkuju, mám jeden svůj.

Dlouhý seběh na severní stranu hor je za mnou, ze skupinky v níž jsem byl cca 10 km po startu se mi podařilo trochu ucuknout, ale jsem teď sám a tak to bude horší s kontrolou tempa. Stoupák nejřív jen lehčeji, pak ale asi tak 20% a 2 km a ještě 2 km mírněji na vydechnutí ... tak jen nezdechnout, jinak je po závodě.

Oba nejstrmější kilometry něco přes 10 minut (samozřejmě jeden každý) ... jsem nahoře a ještě žiju.
Kilometr před cílem se objeví na dohled maník, který mě ve Štolpichu předběhl stylem "Kilian", ale zdá se, že na to doplatil. Ta lehkost mu už chybí a tak se ve mě probudí duch závodníka ... toho dám i kdybych si měl triko poblít. A taky jo ... tedy dal jsem ho 300 m před cílem.
Cílový čas sice měří jen tak podle stopek a diktují ho rovnou do zápisu, ale stejně žádná velká tlačenice není ... těch asi 60 startujících se pěkně rozprostřelo po trase ... z výsledků pak zjistím, že mezi prvním a předposledním byla na těch 30-ti km mezera 1:48 hod. Poslední závodník dokonce nestihl čtyřhodinový limit, protože díky již zmíněné absenci značení se mu už nepodařilo najít prostor cíle. Ale abych dokončil myšlenku ... sice časy zapisují rukou, ale mají přehled ... 10 vteřin po mém doběhu hlásí "druhý veterán v cíli" ... juchů !! A že těch veteránů moc nebylo se už historie ptát nebude.

Na vyhlášení už reprezentuji tým naplno a doma při vybalování výher ještě jednou. Krásná dvoulitrová plechovka černé svijanské dvanáctky ... jen to syklo !! Za jiný tým bych snad ani závodit nemohl ... a už vůbec ne za nějaký Silvini Madhus ... že?

Reparát

Pauza v psaní tak dlouhá, že ani nevím, kdy bych zase měl začít.

Dalším závodem po Jablonecké Pohodě byl Mácháč Run Fest 60k. Vloni sice v dešti, ale zaběhnutým časem pro mě excelentní závod - letos bohužel moc nevyšel. Počasí ano, ale na 40. km zradilo koleno a tak jsem se docíle už jen dobelhal se strašlivým časem cca 8 hodin.

Chorvatská dovolená na konci června byla tentokrát na jiném místě, a to na poloostrově Pelješac ... terénem na běhání ale trochu zklamala. Většinou to bylo po asfaltové promenádě. Pravdou ale je, že přímo nad kempem se tyčil horský hřbet s nejvyšším bodem Sv. Ilja 961 m.n.m. Za těch deset dnů jsem to tedy jednou dal ... 18 km za 2:50 nebylo špatné a z dlouhého strmého seběhu mě dokonce pěkně bolely nohy. Celkem ale dovča přidala do deníčku jen necelých 100 km.

Pak, vytržen z kořenů, jsem změnil tréninkovou lokalitu a začal běhat po cestách a sjezdovkách na Ještědu. Spoustou práce v novém domově ale kilometry moc nepřibývaly a přitom se mílovými kroky blížil důležitý závod.

Na jaře jsme totiž s VP až furiatsky vyhlásili přípravu na závod 55-50 aneb Trofeo Kima v roce 2016. Tam ovšem pořadatelé požadují kvalifikační závod, kterým by mělo být dokončení jakéhokoliv závodu se statutem Sky. Takže jsem se velmi brzy přihlásil na Krkonošský SkyMaraton, který se svou délkou 47 km a nádhernou trasou zdál být ideální volbou.

8. srpna ráno vystupuji z auta ve Špindlu, vyfasuji čip a za chvíli jsem připraven ke startu. Ovšem ne zcela dostatečně si zřejmě uvědomuji panující podmínky - dlouhodobá vedra, která by měla kulminovat právě dnes atakováním 40°C.

První kilometry sice stoupají, ale zatím ve stínu lesa. Vedro je řádné, ale slunce není přímé ... říkám si, že každý rok trénuji v Chorvatsku, takže jsem vlastně zvyklý.

U malého stolku první občerstvovačky polknu trochu vody a po pár kilometrech se dostáváme ven z lesa. Brzy si uvědomuji, že peklo začíná ...
U Labské boudy mě kelímky u cesty upozorňují, že jsem asi nějak minul občerstvovačku. Vracím se tedy pár metrů zpět, nechci pití nijak podcenit ... ale občerstvovačka nikde !! Pak si přeci jen mezi kosodřevinou všimnu malého stolečku, ke kterému je ovšem zcela nemožné se dostat. A tak jako mnoho ostatních piju přímo z Labe, které teče o pár metrů dál. Několikrát nabírám vodu do kšiltovky a celý se polévám ... nádhera.
Jenže to slunce fakt pálí ... piju a ochlazuju se v každém potoce, který je u cesty a nejsem sám. Na další občerstvovačce na 26. km dám trochu iontů a nějakou sušenku. V propozicích jsem zahlédl slovo "meloun" ale i tady ho nějak postrádám. Až potom zjišťuji, že je v plánu jen na poslední stanici na 39. km ... tedy 8 km před cílem.
32. km u Bílého Labe je jak malá oáza ... hluboké tůně v Labi prostě nemůžu nějak opustit. Mám toho plný zuby ... a přitom 30 km si dám klidně odpoledne po práci a nic se neděje.
Jenže to slunce ...

Po pár minutách dalšího stoupáku pod Kozími hřbety začíná být jasné, že tohle nedopadne dobře. Skoro dvě hodiny v podstatě už jen jdu nekonečným stoupajícím traverzem ... dvě hodiny na slunci, dvě hodiny bez vody ... dlouhé minuty sedím vedle cesty a přemítám, jestli zvracet hned a nebo to donesu ještě kousek dál. Tak zase popojdu .. a zase .. a zase. Dehydratace probíhá na plný pecky a spolehlivě si vybírá svou daň. Je to jasný ... jakmile se dostanu pod sjezdovku na Stohu, kudy trasa dál pokračuje, tak to balím. Už nemůžu ...

Jenže pak si vzpomenu na slova nejlepšího kamaráda Honzy ... "ultra se rodí z bolesti" nebo slova o tom, že "ultra není o tom jestli se vyhrává, ale to tom, že se nevzdává..." A jak bych to vysvětlil ředitelce týmu - no o tom ani nemluvit. Co bylo po mém loňském nedokončení Pražské 100 ... to jsem si za rámeček nedal :-)

Jsem pod Stohem, konečně občerstvovačka s melounem. Jenže meloun se celý den pěkně vyhříval na slunci, takže je téměř nepoživatelný.
Zase dlouhé minuty sedím v Labi a chladím se, vylil jsem taky zbytek teplé coly z vaku a napouštím do něj ledovou vodu z řeky. Ač jsem byl pevně rozhodnu tady závod skončit, pokračuju dál. Sjezdovka končí snad až v nebi ... každých 10-20 kroků musím odpočívat. Těch asi 500 metrů mi trvalo hodinu !!
Takže je jasné, že další sjezdovku na Pláně už nepůjdu. S posledním zbytkem rozumu to vidím jako naprostý hazard se zdravím, neřku-li se životem. A tak pod sjezdovkou to místo vlevo točím vpravo ... konec ... mířím rovnou do cíle. Ještě 45 minut ale trvá než se tam dostanu.
Je asi 6 hodin večer, když pár set metrů před koncem míjím ve Špindlu digitální teploměr ... 34°C !!! Pak jen odevzdám čip, nahlásím DNF ... poslední rozumná myšlenka je, že si nemůžu sednout na sedačku v autě, ale raději na zem u  dveří ... to abych si ty boty nepoblil moc z vejšky. Pak už jen sedím na zemi a jak říká Honza Bartas ... občas si trochu ublinknu.

Tak jako ráno, opět se potkáváme s týmovým kolegou Pavlem, který hned hlásí ..."mám nový osobák ... na sjezdovce na Pláně jsem se poblil ... a hned 2x". Ale dokončil to !!! Blahopřeji.

Kvalifikace na Kimu tedy nevyšla a plány tak dostávají první trhlinu. Do konce roku ale ještě v rámci Českého poháru Skyrunningu zbývá jeden závod ... Nezmar SkyMaraton - 44 km ve Slezských Beskydech. Jenže tohle rozhodnutí přijde až za pár dnů ... teď se budu týden vzpamatovávat, Terezka se o mě stará jak o mimino ... tělo dostalo pěkně do držky !! Jen pro ilustraci ... celou noc po závodě spím pod mokrým ručníkem.

Jen to za pár dnů barvitě vylíčím Honzovi, už do práce přináší pošťák balíček ... sahara kšiltovka Salomon ... jistě že od Honzy - prý se mi určitě bude příště hodit. Ještě, že mám tak hodné kamarády, kteří neřeknou, "když na to nemáš, tak se na to vys**".
Samozřejmě své si přisadí i VP ... a když prý už jsme jednou team Vx ... a on potřebuje taky kvalifikaci na Kimu, tak prý už objednal hotel v Beskydech a mám se rychle registrovat. No tak jo ... co s váma mám dělat.

Odříkám tedy svou naštěstí jen mírně nakousnutou účast na Saar Chalenge na Vysočině, ale týden před Nezmarem se ještě půjdu proběhnou za barák - tedy na Salomon Trail Running Cup na Ještědu ... krásných 17 km na Ještěd, dolu na druhou stranu, pak otočka a přes hřeben znovu zpátky do Liberce. 
Déšť před startem a 10°C mi dělají vyloženě radost. Závod tak byl pěkně v tempu, žádné zádrhele ... nakonec 18 km a D+850 za průměrných 6:13 na km. Sice žádná délka, ale před Nezmarem mě to vyloženě potěšilo ... sakra, proč vlastně běhám ty dlouhý ??

No a konečně je tu pátek, den před Nezmarem ... čas na reparát nadešel. To dáš, říkám si a následně mě v tom utvrzuje nechtěně vyslechnutý telefon v autobuse. Paní říká:".. no já ty indiánky neměla nikdy ráda ... takovej divnej zákusek ... ale tuhle jsem šla kolem cukrárny a oni je tam měly a tak si říkám - to dáš. Koupila jsem tedy 4 a večer jsem je všechny sežrala!!" No jasně ... když paní dá TOHLE, tak nějaký maraton po kopcích mě nemůže rozházet.

Vše klape jako na drátkách, VP se opět ukazuje jako rozený organizátor a tak nejenže vlak jede, kdy má, ale v 10 večer o nás v hotelu dokonce vědí a dostaneme i večeři. Jo a na pivo nejen myslíme.

Ráno je jasné, že předpověď počasí nezklamala, jak se dozvídáme později - nezklamala ani pověst Nezmara a tak celý den bude pršet, foukat studený vítr, bude mlha a všude bláto. Ale můžeme se obléct, takže o 100% lepší než Krkonoše. Potkáváme se také s Velkým Šéfem českého skyrunningu a na konverzační předstartovní otázku "tak jak, Same ?", dostáváme absolutně dokonalou odpověď: "No nevím, za posledních 5 let jsem nic tak krátkého neběžel." No to se mi tedy ulevilo, že to dnes nebude dlouhé.

Start ... první kilometry po rovině, ale máme svůj plán ... určitě nezačít pod 6 min/km. Daří se ... první kilometr 6:02.

Trasa tvoří jasný logický okruh, který si jen občas "odskočí" ze svého směru do údolí a pro získání výškových metrů to vezme zase nahoru ... vždy po nějaké sjezdovce. Na těch 44 km okruhu si je dáme celkem 3. Ale pořád to jde v pohodě. Občas zaslechneme stížnosti na značení trasy, nám se bloudění naštěstí vyhýbá ... jednou nás po pár metrech špatné odbočky volají zpět soupeři, ale to byla jasně naše blbost ... a jednou se nám velmi vyplácí domácí příprava s opakovanou prohlídkou trasy v Google Earth. Do druhé sjezdovky odbočujeme i bez viditelného značení, brzy se ale potvrzuje správnost rozhodnutí ... spousta lidí právě tady dost bloudí.

Poslední, naprosto luxusní občerstvovačka kromě rohlíků se škvarkama a řady dalších lahůdek nabízí i úsměvnou chvilku. 6 hodin už běžíme v dešti a bahně, jsme totálně promočení ... na občerstvovačce v jakési zahradní restauraci si sednu na venkovní lavičku a v hustém dešti si klidně pochutnávám na zmíněném rohlíku. Vtom paní od občerstvení povídá: "pojďte si sednou dovnitř, budete mokrej..." no hned jí ale dojde, co je to za kravinu ... myslím, že už víc zmoknout nemůžeme.

V posledních kilometrech seběhu před cílem opět trochu bojuji s bolestí kolena. Jsem ale rád, že to není to stejné jako na Mácháči ... takže nemám v prd*** jen jedno, ale obě. Kilometr před cílem starostlivý pořadatel zajistí, abychom nepřišli do cíle jako prasata a tak nás dvakrát po sobě pošle přes řeku po kolena ve vodě ... boty jako nový.

Cíl ... reparát vyšel !!!

Tady se musím omluvit parťákovi VP - v cíli to mělo vypadat jinak. Martin vše dokonale naplánoval, prostě akce to byla jeho a tak jsem byl připraven, že pokud to dotáhneme do cíle společně, 2 metry před páskou zpomalím a než VP zareaguje, jeho čip zapípá. Ve výsledcích tak bude přede mnou. Jenže pár set metrů před cílem se mezi nás zamotal jiný běžec a začal závodit. Tak se přihodilo, že můj čip prošel časomírou o 0,02 sec dřív než ten Martinův. Tak promiň, kámo ...

Dokonalost Martinova plánování se v plné síle projevila až s mým odjezdem z Prahy domů. Dva dny cestujeme 400 km tam a 400 zpět, mezitím si 6 hodin zaběháme ... a v sobotu večer potřebuji stihnout poslední autobus do Liberce ve 23.00. Metrem na ČM přijíždím 3 minuty před odjezdem autobusu. Prostě takový timing jen tak nevymyslíš.

Děkuji, Martine !!!

První bod cesty na Kimu je splněn. Teď už zbývá jen promyslet, jak naložit se skutečností, která vyplynula z výsledku Nezmara - víme, že jeden ze závodníků se Kimy zúčastnil, ale nestihl velmi tvrdé časové limity ... a tady nám nadělil skoro hodinu. Tak ... co s tím ? Budeme muset ještě trochu popřemýšlet ... nebo třeba potrénovat.

Jak jsme nakupovali ve slevě

... gerontovo pozdní odpoledne (a večer) ...

Konečně mažu z práce rychle domů ... dnes bude ve schránce nová várka reklamních letáků, tak bude večer počteníčko. Dvířka od schránky jsou trochu vyboulená ... no jo vlastně, minule jsem to nevybral.

Rychle, rychle ... párky k večeři, lógráka ke zprávám na Nově abych byl v obraze ...  v podání Novy to znamená, že mi neunikne kde se pobodali cikáni a kde shořel brloh bezdomovců ... dvě minutky zpráv z politiky a ze světa nějak přežiju.

Pak už honem vyčistit zuby, pr*** otřít vlhkým ubrouskem, abych neplácal vodou a rychle do postele ... sakra, ještě jsem nechal brejle na stole ... a konečně se ponořím do všech těch letáků.

Kaufland ... banány za 12, mlíko za 18,90 ... strašný, ale naštěstí mám ještě karton za 8,90 z minula. Baumax, Jysk, Okay, Teta ... konečně Globus ... trochu si oddechnu, protože tam je svět ještě v pořádku. Samozřejmě, Terezka vedle mě v posteli, taky s brejlema na nose (bez nich už nedáváme ani ránu) mě upozorňuje, kde mají levnější salám ... a najednou trošku šok. Leták Intersportu!!
Co se dá dělat, zkusíme i tady najít nějakou tu slevu, přece to nevyhodím bez přečtení. A tu to máme ... akce "Běž si pro slevu", prý kolik km uběhneš, takovou slevu dostaneš. Hledám v tom nějaký háček ... a je na světě. Trasa musí mít podobu písmen IS, musí se nahrát do telefonu do jakési aplikace Endomondo a pak jaksi složitě sdílet na fcb. Jo a vybrané zboží musí být z běžeckého sortimentu. To je těch háčků tedy trochu víc, ale červíček hlodá ... to jako třeba když by někdo uběhl 100 km, tak to dostane zadarmo?
No ... je zase zaděláno na nějaký průšvih a tak druhý den tedy vyrážím do místního Intersportu, položit prodavači několik záludných otázek.
100 km ?? ... jasně, dostane to zadarmo, ale že by se někdo takový našel není prý příliš pravděpodobné. Svatá prostoto !!

Sedám ke compu a jen tak trošku poťukám do mapy ... moc to nešetřím ... a první hrubá je na světě. IS tvarově dobré, pár úseků se ještě doladí ... stovka to sice není, ale 85 taky dobrých.
Jak s tím naložit, ptám se doma ... přece nemůžu zavolat HH, ten by se toho hned chytil a pak už by nebylo cesty zpět. Jenže hned dostanu vynadáno, že si to syslím ... a tak tedy volám.
Jako bych to nevěděl ... prý je to vynikající nápad !! Pár mailů v následujících dne to doladí.

Je 18. dubna, 23:30 a část HCiTB stojí v mírném dešti na nádraží v Křižanech. Zapínáme GPS a ve složení 12H, t-b, VS a nový žadatel iTB Martin, vyrážíme zcela bez cesty do černého lesa. Pěkně to začíná !!

Obloha nad obzorem se začíná trochu prosvěcovat, když překonáváme metu maratonu ... jsme v polovině. Na Martinovi už chvíli pozorujeme, že to asi není úplně ono ... pak přiznává, že včera absolvoval v rámci jakési léčky pobyt na kapačce s následným varováním, že následují tři dny se má vyvarovat jakéhokoliv pohybu. Později toto HH okomentuje slovy, že tím Martin splnil podmínky pro přijetí do iTB ... pokud by měl zájem.
Martin si tedy zajišťuje odvoz domů a my zbývající "tři mušketýři" vstupujeme do druhé, výrazně obtížnější poloviny běhu. Od Jizery na Malé Skále nás čekají stoupání na Kopaninu, opět seběh do "díry" a další stoupák na Javorník a dál pak až na Ještěd.
Někde za sněhovými mraky vyšlo slunce, občas vyšle paprsek na průzkum ... ale dál nic. Je pěkná kosa.

Někde za Javorníkem během pár metrů překonáváme teplotní rozhraní s názvem zelená-bílá a pod nohama začíná křupat prašan ... na t-birdovi letní silničky jako dělané !

Těsně pod Ještědem chlapci získávají ... po mírném přemlouvání majitele restaurace ... pěkně vychlazené pivo. Já to v tý kose fakt nedávám, tak aspoň držím místo na zahrádce.

Čas neúprosně ubíhá, pražská sekce má načasované další odpolední programy a tak po poradě s mapou na parkovišti lehce upravujeme trasu. Tvar zůstane zachován, pár kilometrů sice ubyde, ale zase to nebude taková streska.

Jak klesáme z Ještědu, prašan se změní na zelenou trávu a kytičky. Honza, jako statistik konstatuje, že na Ještědu je statisticky vzato vždy sníh !! V poslední době tady byl asi 4x ... ať to bylo, kdy to bylo, vždy byl sníh, takže všechna měření proběhla s nulovou odchylkou. To jsem rád, že u nás v Sudetech je prostě na některé věci spoleh.

Po cca 11-ti hodinách a 76 km náš běh pro slevu končí, přesně v duchu známého rčení "nechci slevu zadarmo".
Odpolední program pražské sekce je zachráněn.

A jak to bylo dál ?? 
Záznam GPS se povedl, za asistence mého syna se povedlo vložení trasy na fcb, Intersport mi to schválil a ve středu tedy stojím v prodejně, v ruce vybrané boty a papír na slevu. Prodačky na mě vytřeští oči a začnou pátrat v nějakých interních manuálech o co vlastně jde. Že by ještě nebylo vyhráno ? Vidím, že se nad informacemi evidentně trápí, tak navrhuji 20-ti minutový timeout ... jdeme s Terezkou na zmrzlinu.
Po našem návratu ale vidím úsměvy prodavaček, takže se asi vše v dobré obrátilo. Jen ještě poslední bezelstná otázka ... když prý mám tak velkou slevu, proč si nevyberu něco dražšího? No protože, milá zlatá, nic dražšího z daného sortimentu už tu nemáte !! Aha ... to máte pravdu.

Asics Gel Cumulus 16

No ... a jsou boty za takový prachy opravdu lepší, než všechny ty ostatní, co mám doma ?? Musím potvrdit, že ano.
Dnes jsem v nich absolvoval závod na 10 km ... po rovině, napůl silnice se šotolinou ... a proti loňsku jsem si o jedno místo v celkovém pořadí polepšil ! To sice zní jako ironie, ale není ... ve svém věku jsem rád za to, že zhoršování naštěstí probíhá pomalu.

Takže ... pánové z iTB a hosté ... děkuji, že se chytíte každé kraviny. Slibuji ale, že letos už si s tí dám pokoj ... nebo alespoň na chvíli. Před námi je závodní sezóna.

P.S Děkuji Honzovi a Martinovi za "vypůjčení" fotek.

Stáří a podobné neduhy

Asi nějak stárnu ... 3 měsíce jsem nic nenapsal ... tak se vrátím, kde jsem minule skončil a nějak to posunu dál.

"Olafe, z takových připomínek si nevyvozuj osobní odpovědnost za něčí nespokojenost. Obtížnost a tím i povaha terénu na Tvé P100 z předchozích ročníků je v dnešní době snadno dohledatelná a nejen před letošní registrací na stránkách nechybí upozornění o vysoké náročnosti trati, určené trénováným jedincům. Pokud povaha trati letošní P100 přesto někoho zaskočila, budiž, může se stát a reakce na takový střet s realitou bývá zajímavá a čtivá, ale tím by to mělo končit a nemělo by chybět poděkování, že jsi přispěl k nalezení fyzických nebo psychických limitů těchto účastníků, s nimiž mohou dále pracovat . Pokud snad pod návalem laktátu ve svalech a nehezkych vzpomínek na pár metrů jiloviteho traverzu, nalézají jiná slova než slova vděku za perfektně připravenou akci, vykoupenou Tvojí dovolenou a nočními přípravami, potom si je po zásluze a zcela bez skrupulí dovoluji poslat zpět na samý začátek běžecké přípravky, na pražskou dlažbu do stáda PIMu. Dostanou najíst , napít každých 5km, ušetří za baterie do čelovky i hůlky, a sanitka  je do cíle přiveze, pokud jim na Libeňském mostě dojde..."

Tak s takovým vzkazem z hlubin sociálních sítí jsem ukončil loňský rok ... jj, ačkoliv jsem nechtěl, vracím se tímhle citátem k mé nedokončené Pražské 100 a tímto si jej uchovávám, aby mi vždy připoměl, kam patřím !!
Naštěstí jsem na Vánoční besídce iTB dostal od Leony celou (tedy dokončenou) pražskou "stovku" a vzápětí od svého syna knihu Škorpilova škola běhu (darovanou v nejlepší víře - takže opravdu děkuji). Obojí mám doma neustále na očích a snažím se vzít si s toho ponaučení.

Díky studiu knihy a mentální přípravě na 1/2 PIM či něco podobného, mi trochu ubyly naběhané kilometry, ale holt teorie si žádá svoje.

Ale zpět do reálu !!

V životě se stávají různé věci.
Při zcela banálním ošetření jakési alergické reakce mojí manželky Terezky tak jaksi náhodou zjistili lékaři zvýšené hodnoty krevního tlaku. Z řady dalších vyšetření pak vyšla najevo jakási srdeční a plicní vada, obě spolu spojené a jedna druhou negativně ovlivňující. Příčina doposud neznámá.
Z bikových vyjížděk po lesích a občasného mírného proběhnutí se tak stal boj s výstupem po schodech či s 5-ti minutovou cestou od tramvaje domů.
Veškerý letošní běžecký program tak reviduji a preventivně ruším akce, kde je má účast vázána i další kamarády. Nechci nikomu komplikovat situace s odříkáním svých účastí na poslední chvíli. Když to prostě aktuálně vyjde, tak určitě někam vyrazím a když bude potřeba abych pomohl své manželce, tak budu s ní.
A tak se prvním krokem stalo storno mé letenky do Londýna, kde VP organizoval běh Okolo Londýna (čtěte u Honzy nebo u Martina). Třeba někdy příště, ale život jde dál a jistě budou i další podobné plány.

Jeden z nich přišel vzápětí a na jeho počátku byly vlastně dva spouštěcí mechanismy. Prvním z nich byla zmínka o jistém trailovém závodu v Itálii, o který bychom se jednou chtěli pokusit právě s VP a kterému jsme prozatím dali pracovní název 55-50.
Druhým byly mé černé myšlenky nad Milošovou knihou, zdravotními zprávami Terezky či vlhkem, chladem a tmou mého zimního pobíhání po lesích. Co jiného v té chvíli udělat, než zvednout telefon a o poslední chvíle života před sebevraždou se podělit s kamarádem z nejlepších ... s 12H.
No ... prý ať s tím ještě chvíli počkám, jen co trochu roztaje sníh, vyrazí k nám na sever ... potěšit Renatku malým dárkem, sebrat mi provaz a trochu se společně proběhnou po lesích. Pokládám telefon a vidím, že slunce znovu vyšlo!
Ihned informuji manželku, že se na její zahrádku přijede podívat kontrola až z Prahy a že bude tedy potřeba mít uhrabáno i v květináčích.
V okamžitém nadšení ale ztrácím trpělivost nad pomalu tajícím sněhem a v hlavě se rodí myšlenka, že běžet můžeme i na jih a že by to šlo ideově spojit právě s myšlenkou 55-50. Sedám k mapě a za chvíli je to na světě ... pracovní název Kima CZE se za pár dnů stane oficiálním. Originální Trofeo Kima je sice v Itálii, ale i komik Felix Holzman hledal svůj ztracený aluminiový klíček pod lampou, kde je na to lépe vidět a ne ve tmě za rohem, kde klíč ztratil. Tak proč bychom si Kimu nezaběhli tady, když je to blíž.

22. března v 7:00 se schází tvrdé jádro buňky (dále HCiTB) na parkovišti pod hradem Frýdštejn a začíná "Den splněných přání".
12H už má na Rondu natrénováno a tak by prý chtěl trochu přitvrdit v technické náročnosti a svou vrozenou závrať tak definitvně poslat do ... kam patří.
Okrout nás minule od začátku běhu Mordorem lákal na vrchol jedné za skal a když se mu to v závěru splnilo, ze samé radosti nás táhl bažinami uprostřed lesů bez cest a ještě bez ostychu tvrdil, jak dobře to tu zná.
T-bird nás ujišťoval, že začal trénovat pohyb ve výškách ... zatím prý sice jen na pojízdné plošině ve skladu ... ale plošinu prý neustále zdvihá.
No a Veverka Pražský už byl tak nespokojen se svými spolulezci při horolezeckém treninku, že si na jištění pořídil naviják.
Dalším z řady našich tematických běhů tak každému z účastníků splním jeho tajná přání.

Vyrážíme ... pár metrů normální cesty a pak už jen schody nahoru, schody dolu, kořeny, žebříky, skály, vyhlídky vysoko nad řekou, vlhké úzké chodby hluboko ve skalách, jeskyně ...

Naším běžeckým areálem se dnes stal Přírodní park Maloskalsko a žádný z jeho atributů nemůžeme vynechat ... Frýdštejn, Panteon, Sokol, Suché skály, Klokočské a Betlémské skály, údolí Jizery ... Všude čeká nějaká atrakce - na Panťáku první dřevěné žebříky a pohled na hladinu řeky z výšky téměř 100 metrů, na Kalichu vlhké, mechovaté skalní chodby s řadou vyhlídek či naopak černých průlezů pod skalami. Na Suškách další exponované žebříky a dokonce i výstup severní stěnou Střední věže ... Okrout se snažil, ale vlhký písek a běžecké boty naštěstí včas zavelely k ústupu ... i tak byl adrenalin výrazně hnědší.
Všechny skalní oblasti jsou areálem mého lezeckého mládí a tak jsem pod nejednou skálou zamáčkl slzu vzpomínek.

"Vypůjčil" jsem si pár fotek z internetu, doufám, že mě nikdo nebude kamenovat.

Vranovský hřeben, Panteon

Kalich

Chléviště

Suché skály

Klokočské skály

Jizera u Dolánek

Prostě HCiTB v plné parádě ... až z toho vzešel opatrný dotaz, jestli nevytváříme frakci a zda by toto nemohlo být důvodem k vyloučení z naší běžecké skupiny. No ... snad si to nějak obhájíme ... a myslím, že bychom mohli pro iTB připravit drsnější akcičku, než je oblíbený POP. Třeba nám pak prominou naše malé separé.

Pro ucelení pohledu na akci Kima CZE se určitě ještě podívejte na blog k Honzovi.

Celou trasu samozřejmě myslíme na pivo, ale časový program je neúprosný ... Tomáš se vrací hned zpět domů, ale my ostatní myšlenky měníme v činy ... v Liberci vyzvedáváme Terezku a za chvíli se už sklenice nosí. Následným přesunem do cukrárny ještě vyrovnáme kalorickou bilanci dne ... a těšíme se na další podobně praštěnou akcičku.

Provaz jsem zahodil sám a teď konstatuji, že v březnu jsem vytvořil svůj nový rekord v měsíčním objemu naběhaných kilometrů. S Petrem Hapkou si prozpěvuji "kde jsi mé stáří, pozvi ho dál " a sám dodávám ... ale prd, necháme to na později !!

Nejvíc všem ještě jednou děkuje moje Terezka za hromadu dárků a přestože ze setkání s neznámýni lidmi měla strach, byla ze všeho nakonec velmi nadšená a večer mi tiše sdělila ... "oni jsou úplně normální !!"

P.S. Fakt, jo ??