pátek 26. července 2013

Okolo ostrova

Rok se s rokem sešel a řek, do kterých nevstoupíš dvakrát, přibývá. Konečně je tu letní dovolená a opět cesta za teplem – tedy válení se na břehu moře v Chorvatsku. Po delší době opět volíme cestu autem - tak jako mnohokrát předtím. Pro čtyři lidi se dvěma psy a nákladem po střechu je to stejně jediná možná varianta. (Víte, kolik věcí potřebujete na dovolenou ? No přece - jak máte velké auto!)
Při plánování „kam ?“, jsme zavzpomínali na doby, kdy děti ještě lezly po zemi a rozhodli se vyrazit do oblíbeného kempu na ostrově Krk. Na netu jsme se dozvěděli, že kemp vybavili welnesem a dalšími vymoženostmi, přidali hvězdy na modrou vlajku … ale ruku v ruce s tím, přidali i nějaké nuly do ceníku. Tak nic … jinam.
Bez dalšího experimentování jsme tedy zvolili loňskou variantu – tedy ostrov Murter na okraji Kornatského národního parku a kemp Kosirina se skalnatými plážemi a dokonale čistým mořem. Scénář pobytu převezmu loňský ... tedy ráno trochu poběhat, pak trochu pospat, poválet se na pláži, namočit se do vody a k jídlu hromady zeleniny. No to se tedy těším ...

Kemp Kosirina ... paráda, že ...
Na místo přijíždíme odpoledne a tak jen dáme dohromady náš "cikánský tábor" a jdeme vyležet únavu z cesty. Hned ráno ale už beru Ádošky a vyrážím rozběhat ztuhlé nohy ... po mnoha hodinách za volantem byly ztuhlé dost a tak to šlo opravdu ztuha. Dnes se vracím po necelých 10-ti kilometrech ...

14 dnů po návratu na mě bude čekat poslední díl Horské výzvy a tak mám v plánu po jednoduchých trasách naběhat pokud možno trochu víc, než běhám doma. Chci vstávat tak po páté hodině, na nějaký kratší okruh vzít s sebou Sama dokud je chladněji a pak to ještě dorazit sám.
Jenže ...
Hned první den zjišťuji, že i to "chladněji" by bylo na chudáka pejska příliš a tak volíme v budoucích dnech jen procházky a koupání. Většinu ostatního času pak prospí pod zaparkovaným autem. A já dostávám poněkud šílený nápad - po pobřeží oběhnu celý ostrov, najednou ... tedy při jediném běhu. Asi se pěkně proběhnu a ohřeju !! Typuju to tak ke 40-ti km.

Nebude to asi úplně jednoduché technicky ani orientačně. JZ část ostrova je téměř neobydlená, protkaná prašnými a kamenitými cestami a cestičkami, pobřeží v této části je velmi skalnaté. Pár složitých míst asi bude i v jiných částech ostrova. A jako perlička pro přípravu ... nemám žádnou mapu ! V průběhu následujícího týdne tak každé ráno vyrážím do jiné části ostrova na průzkum cesty. Někdy je to jasné a jednoduché, jindy bloudím a vracím se s nepořízenou. Postupně ale sestavuji jednotlivé úseky k sobě, až zbývá posledních pár míst, o nichž si myslím, že budou snadná.
Ve chvílích odpočinku listuji v oblíbených časopisech a ke svému překvapení nalézám v časopisu Koktejl článek o ostrově Murter a v jednom odstavci autor popisuje svůj pokus o cestu právě po obtížném JZ pobřeží. Postřehy neocenitelné ...

Den D ... 4:00 ... zvoní budík ... venku je černá tma. Přesto vstávám a pomalu se chystám na cestu. Dávám si dvojitou porci kukuřičných lupínků, beru běhací ledvinku se dvěma malými lahvičkami, něco k jídlu a na první úsek ještě lahev s pitím do ruky. První dvě hodiny budu asi mimo dosah civilizace, pak půjde doplňovat pití v kempech. Pár minut před pátou zapínám GPS-ku a vyrážím na cestu.

Některé fotky v následující galerii nejsou z aktuálního běhu, zobrazují ale popisované místo a byly pořízeny při některém z průzkumných běhů.
Vyrážím těsně před pátou ... první kilometry vedou po příjemné pěšině.


Po 3 km přez úzkou šíji vybíhám na vrchol malého ostrůvku ...
... k malému majáku. Nad Kornatskými ostrovy svítá.
V zátoce Sv.Nikola cesta definitivně končí ... dál je jen skalnaté pobřeží.
Cestu hned od počátku střeží spousty pořádných pavouků ... snažím se vyhýbat. ale občas to nevyjde. Věřím, že z vláken pavučin lze vyrábět neprůstřelné vesty.
Ploché skalnaté pobřeží se změnilo v kolmé ... místy mají skály výšku tak 6 metrů.
Béžím po úzkých rampách, tento úsek je dlouhý asi 3 km. Často však musím přelézat do jiných "pater" a běh se mění v lezení. Pode mnou číhají krabi a chobotnice ... prostě všechno mě tu chce sežrat.
Jižní špišku ostrova obíhám "vnitrozemím", konečně se z pohybu stává běh.
Znovu se dostávám na pobřeží ... od městečka Jezera už je cesta spíše pobřežní promenáda. Teď už to půjde.
Teď běžím až tam úplně dozadu ...
... jsem tam. Městečko Betina a nejvyšší bod běhu ... pěkně po schodech nahoru.
2000 let staré zbytky římské osady Colentum ... historii mám rád.
Murter ... velká marina s jachtami, jako má ruský miliardář Abramovič ...
... ale taky loděnice s loděmi, které už to mají za sebou nebo na lepší dny znovu čekají.
Znovu přebíhám úzkou šíji, tentokrát na severní straně ostrova ... i ve stínu už bude určitě 30°C.
Po 4,5 hodinách znovu Kosirina.
Tak takhle to vypadá v Googlu ... běh byl proti směru hodinových ručiček.
 Jsem v cíli, mám toho dost ... ale jinak jsem náramně spokojený. DAL JSEM TO !! Horská výzvo ... kde jsi ??


Jako obvykle malá statistika:
35, 5 km, 4:34 hodiny, nejrychlejší kilometr 5:40, nejpomalejší 12:50, 1. místo (nikdo jiný neběžel).
Za celou dovču jsem za 15 hodin naběhal 125 km. 
Howg !

úterý 2. července 2013

Hlavně když je motivace

Jo, jo ... asi to známe všichni ... tu otázku "proč vlasně bych měl někam běžet". Sám na sobě jsem si v životě už dvakrát vyzkoušel totální ztrátu motivace.
Před lety byl konec zimní běžecko-lyžařské sezony vždy ve znamení závodu Po hřebenech Krkonoš, možná dnes známější jako Krkonošská 70. Dřív se to ale opravdu běhalo po hlavním krkonošském hřebeni (a dokonce v 10-ti členných družstvech). Po absolvování asi tak 25-ti ročníků mi najednou přišlo, že už se mi na běžky nechce, dal jsem je do komory a tam zůstaly 7 let. Když jsem je pak zase vytáhl, byly v tak zoufalém stavu, že jsem koupil komplet novou výbavu. No prosím ... k čemu to bylo dobré.
Pak přišla doba horských kol a 12 let závodění na 100 km maratonech. Po absolvování posledního "Salzu" jsem kolo pověsil na hák a říkal jsem si, že nějak už nemám čas.
A tak jsem začal běhat. Baví mě to a trvá to "už" dva roky. Ztráta motivace je tak zatím v nedohlednu, ale přesto je dobré občas vymyslet něco "jiného" a aktivitu tak trochu "refrešnout". Nedávno jsem si vymyslel zábavu v podobě absolvování cyklistického závodu, samozřejmě bez kola a ještě v soutěži s kolegou z práce (on na kole na trochu delší trati), kdo bude rychlejší.
Teď se dostal na program běh Hodkovice - Ještěd, pořádaný v sobotu 29.6., v rámci Českého poháru v běhu do vrchu. Ostatně ... běžel jsem to už vloni a tak to nešlo vynechat a mít pak možnost porovnat závratný nárůst výkonnosti.

Den před závodem jsem trochu kombinoval možnosti logistiky, protože se běží z A do B, přičemž do A se z domu musím přesunout autem. Z B zpět k autu je možné využít autobusu pořadatelů nebo manželku, která by auto převezla a v cíli na mě počkala. Ovšem taky je tu "chlapštější" možnost a to, v cíli se otočit a 14 km běžet zase zpět. No..a F5 pro motivaci je na světě !!
Ráno počasí přeje a tak po procházce se psem pomalu snídám a přemýšlím, jestli opravdu vyrazím a jak s tím dál naložím. A najednou mám sbaleno, sedím v autě a jedu na start. Varianta asistence manželky se vyřešila sama - v 9:30, kdy jsem odjížděl, byl doma absolutní klid - všichni spali. A rozhodnutí, zda autobus či běh zpět ,vyřeším v cíli. Pro jistotu jsem si tam nechal odvést běžecký batoh se suchým tričkem a nějakým jídlem.
Start z náměstí je za pár vteřin ... dodatečně zjišťuji, že na startu se objevila jména jako třeba Magál či Kreisinger, což podniku dává dostatečnou vážnost. A už se běží, Magál i Kreisinger jsou okamžitě v trapu a většina ostatních s nimi. Raději se ani neohlížím ... nechci vidět, jestli nejsem náhodou (skoro) poslední.
14,2 km a skoro 800 m převýšení je docela slušná porce a tak se snažím, co to jde. Po pár kilometrech jsem se dostal "mezi své" a tak občas předběhnu já je, občas mi to oni zase vrátí. Trasu znám nazpaměť, jak dlouhý kopec za zatáčkou ještě bude tedy nemusím řešit. Vlastní vrchol Ještědu jednou probleskne ze vzdálenosti asi 10-ti km a pak až v posledních dvou kilometrech.
Neběželo se úplně špatně ... ale kopec je to stejně jako prase! Jedinou občerstvovačku 6 km po startu jsem proběhl jako "profík", což mělo za následek to, že jsem minul kelímek s pitím a z mokré ruky mi vzápětí vypadla i 1/4 jablka. Hm ... bezva !! Ale co ... vedro zas takové není, tak tu hoďku a půl dám bez ničeho. Cíl ... mačkám stopky na 01:25:39. Dávám si "dvojku bílého", tedy čisté vody, pár sušenek a z auta pořadatelů lovím svůj batoh. Teď dojde na lámání chleba ... nohy přeci jen trochu bolí, za mnou je hodina a půl běhu bez jídla a pití a další případná hodina a půl přede mnou. Ani z kopce to asi žádná úleva nebude. Beru suché triko ... a pak mazácky míjím autobus a vyrážím na zpáteční cestu. V batohu mám jednu energy tyčku a asi 0,3 l pití ... ale ono to půjde !!
Ještědský hřeben je krajinově vděčná záležitost, cesta vede místy po otevřených loukách s rozhledy desítky kilometrů na všechny strany. Ačkoliv jsem cestu po hřebeni absolvoval už mnohokrát, na loukách se vždy zastavuji a "dalekými výhledy" maskuji bolící nohy. Ale nakonec se to přeci jen podobá běhu a cesta zpět je tak jen o 10 minut delší, než vlastní závod. To pití mi nakonec přeci jen trochu chybělo, dehydratace se večer přihlásila ke slovu bolestí hlavy. Brzy jsem to ale "přepil" ...
Když dobíhám zpět do prostoru startu, právě začíná vyhlašování výsledků. Ty jsou už vyvěšeny v kompletní podobě na informační tabuli a tak obratem zjišťuji, jak jsem se s tím popasoval. Nedávno jsem na blogu napsal, že "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky", ale není to tak docela pravda.
Vloni jsem závod běžel za 01:25:32, letos o 7 vteřin déle a umístění v kategorii bylo v obou letech naprosto shodné. Takže z toho plyne, že celý rok jsem se dřel "úplně zbytečně" :-)

... ale zase jsem se pěkně proběhl a ujistil se, že mě to fakt baví ...
Vás taky ??

P.S. Pár fotek přidám, jen co se nějaké objeví ... fotograf tam byl.