Běh na Spálov

Je sobota 25. srpna a já opět stojím na startu běžeckého závodu, již desátého tento rok. Žádná nejistota, zda závod doběhnu, tedy není (bohužel... pro případného čtenáře)...to by se fakt muselo něco stát. Od události, popsané v předchozím příspěvku, uplynulo dlouhých 9 let a já jsem opravdu poctivě trénoval na svém biku a dokonce i závodil (ještě o tom něco napíšu....někdy). Ale jednu premiéru dnešek má – poprvé běžím s kolegou, s nímž budeme společně pracovat na dobrém tempu, panem „MRKM“, dloholetým lezeckým kolegou, s nímž jsem uskutečnil řadu horských lezeckých akcí. Vlastně jak říká moje paní..žádný kolega, ale téměř vlastní krev...bratranec „Veverka z Bytýšky“.

Krosový běh Tanvald – Spálov jsem vlastně objevil náhodou na internetu a hned jsem se rozhodl, mám to za rohem a je to přesně můj typ běhu. Ve Skypové večerní relaci s Veverkou jsem to nadhodil a ejhle..stejná náhoda a stejný plán i když "z rohu" to má kousek dál ! A tak v sobotu ráno stojíme na prezentaci před tanvaldským nádražím. Znovu žasnu nad zajištěním běžeckých závodů oproti MTB … hned na startu za 50,- Kč starovného dostávám lístek na občerstvení v cíli –poukázku v hodnotě 100,- Kč na cokoliv v tamní hospodě. Na bikách startovné dnes snad pod 400 není a v cíli možná špagety, nebo taky jen něco, co zbylo z občerstvovaček (nechci ale křivdit všem).

Převlečeni, s připnutými čísly se trochu rozhýbáváme...čímž samozřejmě rozhýbeme i střevní peristaltiku....a tak nemohu zatajit veselou historku z natáčení. MRKM vypráví....“sedím na nádražní toaletě a ulevuji střevům, když tu se rozletí dveře toalety (nešly zamknout), vstoupí starší běžec a s ledovým klidem praví: nenech se rušit, jen si převlíknu trenky. Což učiní.... a je pryč.“ No, ještě se máme co učit...od starších zkušených běžců.

Takže tedy stojíme na tom startu společně s dalšími asi 40-ti běžci. 18,5 km dlouhý krosový běh má opravdu pouze lokální význam. Organizátorem běhu je Asociace strojvůdců a je připomínkou železničního neštěstí, které se na zdejší trati stalo v roce 1990.

Prásk ! A už se běží....jo, hlavní je na startu dobře vypadat a přepálit začátek.!! Kromě 18,5 km nás čeká ještě slušné převýšení – asi 550 nahoru a 750 dolu. Chtělo by to tedy začít rozumně, ale včerejší studiun loňských výsledků praví, že nechceme-li skončit hluboko v propadlišti dějin a výsledkových časů, je třeba běžet na úrovni 5 min/km.

A protože kopce a terén přijdou až později, znamená to jediné – přepálit začátek!! Jenže zdá se, že ho přepalují všichni, které ještě vidíme (ostatní jsou už pryč), tak nezbývá než mazat co to dá. Čas 4:05 ale opravdu není naše obvyklé tempo, zvlášť ne v kopcích, ale držíme ho celých 5 km. Pak už zamíří trasa strmě vzhůru a čas dolů...no konečně. Nahoru, dolů, kličky vlevo vpravo, kořeny, kameny, stromy...fakt si to užíváme vrchovatě. Čas se ustálil kousek pod 5 minut na km a tak to nevypadá špatně..a je tu finiš a cíl !! Vteřinu pod 1:29, GPS ukazuje 18,1 km, což je čas 4:55 ...tak to jsme opravdu nečekali... jsme spokojeni.

Zázemí funguje, za pade startovného je dokonce možné se i vykoupat...sice funguje jen modrý kohoutek, ale i tak dobrý.

V hospodě pojistíme regeneraci pečeným žebrem a Birellem a jdeme se podívat na vyhlášení výsledků. Byl jsem totiž celý život trpělivý a počkal jsem si na dobrou kategorii..tak co kdyby náhodou... A opravdu to vyšlo … 2.místo v kategorii. Bratranec Veverka je o pár let mladší, takže jemu to dalo 6.místo … ale i on se dočká.

 Takže díky bratranče za závod, především za vytažení druhého kopce – tam mi bylo těžko. Mé 2.místo je i tvé.

Děkuji své Terezce za morální podporu a za zajištění logistiky – tedy přesunu auta z Tanvaldu do Spálova.

Vše bylo opravdu vydařené !!

Retrospektiva

Myšlenky víří v hlavě, neuspořádané do souvislého toku. Některé jsou již ohlazené časem, jako kamínky v řece, občasná ostrá hranka je ale jen z odlomeného kousku, který je tak již nenávratně pryč. Některé se hranami ještě ostře zařezávají, protože byly do vodního víru strženy teprve nedávno. Kde tedy začít...a nebo všemu nechat volný průběh, riskujíc tak cimrmanovskou klasiku...

„...děj hry autor vracel hned do minulosti a hned zase zpátky, takže jsem brzy nevěděl, kde vlastně jsem...“ (kdo by to neznal, že ..)

Takže tu klasiku..., Cimrman už stejně všechno vymyslel, takže žádné novinky stejně nebudou.

Mé příspěvky do blogu tedy budou zřejmě vířit mezi současností a minulostí více či méně vzdálenou. Zcela jistě nebudu vytvářet žádné štítky či jiné škaltulky, vše je vedeno pod souhrným názvem...život.

Kde tedy začít..a hned to nepodělat ?? V titulku blogu jsem směle napsal, že to bude o horách a běhání..tak tedy vzhůru do těch hor, do chvíle, která těsně předcházela tomu, co bylo před během (čti runningem).

Tak si jednou takhle v pátek dopoledne, v březnu před 9-ti lety, vyšlapujeme s kolegou horolezcem a skialpinistou na horský vrchol někde ve slovenských Roháčích. Lyže na zádech a těšíme se na dlouhý, úžasný sjezd v hlubokém prašanu zpět do údolí.

Měl jsem v posledních letech trochu víc práce, ale mám za sebou dlouhou sportovní historii a tak mě nějaký kopec jen tak nerozhodí. Sníh se trochu boří a trochu přibývá, kopec je strmější a strmější, až v té kombinaci je sníh po pás. Na cestě v údolí jsme žvanili, pak už prohodili jen občas nějaké slovo a teď spíš mlčíme a šetříme dech. Jde to pomalu, občas se zastavím trochu to rozdýchat...poslouchám to ticho. A opravdu je ticho...jsem tu totiž sám !! Zvedám hlavu, abych zkontroloval kolegu a jak daleko nám vlastně ještě chybí k vrcholu. No, jak komu...kolega je již těsně pod vrcholem, zatímco já se hrabu sotva v polovině svahu. Trvalo mi ještě půl hodiny, než jsem se dostal na vrchol.

 

A teď (soudruzi z NDR)....kde se stala chyba ?? Plíce lapají po dechu, srdce bije až v krku a já přemýšlím, jestli si boty pozvracím hned nebo až za chvíli.

Snažím se to nějak zatajit, ale zdá se, že fyzička, kterou jsem léta oplýval, (např. vítězství v lyžařské běžecké 24-hodinovce či více jak 20-ti násobná účast na populární Krkonošské 70) je v pr.... Než jsme dojeli dolů, nohy se mi klepaly a při odpočinku jsem si musel sedat na zem.

Stydím se sám před sebou a celou cestu autem ze Slovenska domů přemýšlím...se stresem do práce...se stresem z práce....a když se mezitím trochu zadaří, všimnu si, že máme doma malé děti.

A DOST !!!

Vyprávím to manželce...hrůza...a ta mě za tři měsíce potom odvede do obchodu a koupí mi (SAMA) hoské kolo !!! Není to sice žádný top model, ale i tak proti mému starému biku je to technika z jiné planety. Dřív jsme na kolech jezdili hodně, ale v poslední době mi novinky trochu utekly a tak na dotaz prodavače, jaké kolo bych si představoval, odpovídám – "červené".

Plný optimismu pak vyrážím ven... po 10-ti km se otáčím zpět a s vypětím posledních sil se mi podaří dostat se domů. Dlouhá cesta k nápravě fyzického stavu začala...

Děkuju své Terezce, že udělal první krok, aby mě z těch sr... vytáhla.

Húlava

...to je slovo, co ??

Trochu mi připomíná spíš jméno podhorské vesnice se třemi stálými obyvateli, v níž největší boom skončil společně s poválečným odsunem Němců do civilizovaných krajin.

Ale pravda je jiná...jak bylo celému národu vysvětleno v hlavní zpravodajské relaci jedné komerční televize. Jde totiž o doprovodný bouřkový jev – jakýsi vodorovný rotující vzdušný vír. Česky bych to viděl asi jako unavený tornádo, který si lehlo na zem.

Proč to ale píšu...byla středa 5 hodin ráno, když se synem společně kontrolujeme na internetu meteoradary, zda dnes opět pokračovat v lesní prázdninové brigádě (já ne..to můj syn). Jediným pohledem zjišťujeme, že ač pátá ranní, valí se na nás bouřka jako prase. A tak syn skáče zpět do postele a já – když už jsem vylezl – jdu do práce. Sedím u svého PC...

No a teď tedy konečně dochází na tu húlavu. Venku, ač den pomalu začíná, se stmívá, až nastává téměř noční tma. Najdnou se prudce rozletí dveře našeho obchodu, oblečení ze stojanu, vzdáleného 4 metry, letí vzduchem, ve vedlejší místnosti se s třeskem rozbíjí okno...a je klid. Všechno trvalo 3 vteřiny. Unavený tornádo prošlo obchodem a kanceláří … proti utrhaným střechám malichernost, ale i tak to bylo „dost hustý“. Taky bych chtěl být někdy tak unavený...

No nic..pobavili jsme se a teď zase k vážné práci.

P.S. první tři fotky jsou ilustrační, další tři jsou reálné...autor tyto fotky uložil na portál rajce.net

Jen na zkoušku...

Proč ??

Ano, ano..ptám se sám sebe. Co mě vede k otevření stránky, na které bych měl (nebo chtěl ?) vyjadřovat své názory, pocity nebo jen sdělit, co že jsem dnes zase dělal. Možná to bude tím, že život se už dostal přes tu magickou věkovou hranici, kdy skončilo ..cet a začalo..sát. A protože zatím ještě nesedím na lavičce a nekrmím holuby...tak možná víc pro sebe, abych jednou nezapoměl, proč to tak (zatím) je. Tak jako jiní si píšou své tajné deníčky, mé ego se rozhodlo pusit myšlenky na veřejnost. Jen abych na to nedoplatil !!
Poslední kapkou do poháru rozhodování o tom, zda psát či nikoliv, byly a jsou blogy dvou pánů běžců, na které jsem již před delším časem narazil....Running Shadow a 12HonzaDe. Každé ráno na pár minut u kafe, než se pustím do pracovního kolotoče, přečtu jejich blogy, co že je nového. Pro mě jejich fakt úžasné úvahy a vyprávění dospěly do bodu zlomu okamžikem Leadville (nevysvětluji dále..kdo ví, ten ví...). Takže to zkusím taky !!!

No ještě jsou i jiné důvody, ale dnes je to jen tak na zkoušku..tak příště.

P.S.

"Pane, proč běháte?  Za co běháte?  Běháte za světový mír?  Běháte za ženská práva?  Podporujete bezdomovce, za zvířata?"

"Chtělo se mi běhat, zkrátka se mi chtělo."

Forrest Gump