Myšlenky
víří v hlavě, neuspořádané do souvislého toku. Některé jsou
již ohlazené časem, jako kamínky v řece, občasná ostrá hranka
je ale jen z odlomeného kousku, který je tak již nenávratně
pryč. Některé se hranami ještě ostře zařezávají, protože
byly do vodního víru strženy teprve nedávno. Kde tedy začít...a
nebo všemu nechat volný průběh, riskujíc tak cimrmanovskou
klasiku...
„...děj
hry autor vracel hned do minulosti a hned zase zpátky, takže jsem
brzy nevěděl, kde vlastně jsem...“ (kdo by to neznal, že ..)
Takže
tu klasiku..., Cimrman už stejně všechno vymyslel, takže žádné
novinky stejně nebudou.
Mé
příspěvky do blogu tedy budou zřejmě vířit mezi současností
a minulostí více či méně vzdálenou. Zcela jistě nebudu
vytvářet žádné štítky či jiné škaltulky, vše je vedeno pod
souhrným názvem...život.
Kde
tedy začít..a hned to nepodělat ?? V titulku blogu jsem směle
napsal, že to bude o horách a běhání..tak tedy vzhůru do těch
hor, do chvíle, která těsně předcházela tomu, co bylo před
během (čti runningem).
Tak
si jednou takhle v pátek dopoledne, v březnu před 9-ti lety,
vyšlapujeme s kolegou horolezcem a skialpinistou na horský vrchol
někde ve slovenských Roháčích. Lyže na zádech a těšíme se
na dlouhý, úžasný sjezd v hlubokém prašanu zpět do údolí.
Měl jsem v posledních letech trochu víc práce, ale mám za sebou
dlouhou sportovní historii a tak mě nějaký kopec jen tak
nerozhodí. Sníh se trochu boří a trochu přibývá, kopec je
strmější a strmější, až v té kombinaci je sníh po pás. Na
cestě v údolí jsme žvanili, pak už prohodili jen občas nějaké
slovo a teď spíš mlčíme a šetříme dech. Jde to pomalu, občas
se zastavím trochu to rozdýchat...poslouchám to ticho. A opravdu
je ticho...jsem tu totiž sám !! Zvedám hlavu, abych zkontroloval
kolegu a jak daleko nám vlastně ještě chybí k vrcholu. No, jak
komu...kolega je již těsně pod vrcholem, zatímco já se hrabu
sotva v polovině svahu. Trvalo mi ještě půl hodiny, než jsem se
dostal na vrchol.
A teď (soudruzi z NDR)....kde se stala chyba ??
Plíce lapají po dechu, srdce bije až v krku a já přemýšlím,
jestli si boty pozvracím hned nebo až za chvíli.
Snažím
se to nějak zatajit, ale zdá se, že fyzička, kterou jsem léta
oplýval, (např. vítězství v lyžařské běžecké 24-hodinovce
či více jak 20-ti násobná účast na populární Krkonošské 70)
je v pr.... Než jsme dojeli dolů, nohy se mi klepaly a při
odpočinku jsem si musel sedat na zem.
Stydím
se sám před sebou a celou cestu autem ze Slovenska domů
přemýšlím...se stresem do práce...se stresem z práce....a když
se mezitím trochu zadaří, všimnu si, že máme doma malé děti.
A
DOST !!!
Vyprávím
to manželce...hrůza...a ta mě za tři měsíce potom odvede do
obchodu a koupí mi (SAMA) hoské kolo !!! Není to sice žádný top
model, ale i tak proti mému starému biku je to technika z jiné
planety. Dřív jsme na kolech jezdili hodně, ale v poslední době
mi novinky trochu utekly a tak na dotaz prodavače, jaké kolo bych
si představoval, odpovídám – "červené".
Plný
optimismu pak vyrážím ven... po 10-ti km se otáčím zpět a s
vypětím posledních sil se mi podaří dostat se domů. Dlouhá
cesta k nápravě fyzického stavu začala...
Děkuju
své Terezce, že udělal první krok, aby mě z těch sr... vytáhla.
Žádné komentáře:
Okomentovat