neděle 26. srpna 2012

Retrospektiva

Myšlenky víří v hlavě, neuspořádané do souvislého toku. Některé jsou již ohlazené časem, jako kamínky v řece, občasná ostrá hranka je ale jen z odlomeného kousku, který je tak již nenávratně pryč. Některé se hranami ještě ostře zařezávají, protože byly do vodního víru strženy teprve nedávno. Kde tedy začít...a nebo všemu nechat volný průběh, riskujíc tak cimrmanovskou klasiku...
...děj hry autor vracel hned do minulosti a hned zase zpátky, takže jsem brzy nevěděl, kde vlastně jsem...“ (kdo by to neznal, že ..)
Takže tu klasiku..., Cimrman už stejně všechno vymyslel, takže žádné novinky stejně nebudou.
Mé příspěvky do blogu tedy budou zřejmě vířit mezi současností a minulostí více či méně vzdálenou. Zcela jistě nebudu vytvářet žádné štítky či jiné škaltulky, vše je vedeno pod souhrným názvem...život.
Kde tedy začít..a hned to nepodělat ?? V titulku blogu jsem směle napsal, že to bude o horách a běhání..tak tedy vzhůru do těch hor, do chvíle, která těsně předcházela tomu, co bylo před během (čti runningem).

Tak si jednou takhle v pátek dopoledne, v březnu před 9-ti lety, vyšlapujeme s kolegou horolezcem a skialpinistou na horský vrchol někde ve slovenských Roháčích. Lyže na zádech a těšíme se na dlouhý, úžasný sjezd v hlubokém prašanu zpět do údolí.


Měl jsem v posledních letech trochu víc práce, ale mám za sebou dlouhou sportovní historii a tak mě nějaký kopec jen tak nerozhodí. Sníh se trochu boří a trochu přibývá, kopec je strmější a strmější, až v té kombinaci je sníh po pás. Na cestě v údolí jsme žvanili, pak už prohodili jen občas nějaké slovo a teď spíš mlčíme a šetříme dech. Jde to pomalu, občas se zastavím trochu to rozdýchat...poslouchám to ticho. A opravdu je ticho...jsem tu totiž sám !! Zvedám hlavu, abych zkontroloval kolegu a jak daleko nám vlastně ještě chybí k vrcholu. No, jak komu...kolega je již těsně pod vrcholem, zatímco já se hrabu sotva v polovině svahu. Trvalo mi ještě půl hodiny, než jsem se dostal na vrchol.

 
A teď (soudruzi z NDR)....kde se stala chyba ?? Plíce lapají po dechu, srdce bije až v krku a já přemýšlím, jestli si boty pozvracím hned nebo až za chvíli.
Snažím se to nějak zatajit, ale zdá se, že fyzička, kterou jsem léta oplýval, (např. vítězství v lyžařské běžecké 24-hodinovce či více jak 20-ti násobná účast na populární Krkonošské 70) je v pr.... Než jsme dojeli dolů, nohy se mi klepaly a při odpočinku jsem si musel sedat na zem.


Stydím se sám před sebou a celou cestu autem ze Slovenska domů přemýšlím...se stresem do práce...se stresem z práce....a když se mezitím trochu zadaří, všimnu si, že máme doma malé děti.
A DOST !!!

Vyprávím to manželce...hrůza...a ta mě za tři měsíce potom odvede do obchodu a koupí mi (SAMA) hoské kolo !!! Není to sice žádný top model, ale i tak proti mému starému biku je to technika z jiné planety. Dřív jsme na kolech jezdili hodně, ale v poslední době mi novinky trochu utekly a tak na dotaz prodavače, jaké kolo bych si představoval, odpovídám – "červené".
Plný optimismu pak vyrážím ven... po 10-ti km se otáčím zpět a s vypětím posledních sil se mi podaří dostat se domů. Dlouhá cesta k nápravě fyzického stavu začala...

Děkuju své Terezce, že udělal první krok, aby mě z těch sr... vytáhla.

Žádné komentáře:

Okomentovat