Jmenuje se Sam a před měsícem oslavil 1. narozeniny.
Jako dárek dostal míč, míče totiž miluje. Už jich dostal několik, ale žádný nevydržel dlouho nápor jeho radosti. Honí balon po celém bytě, štěká až mám strach, že klepne jeho i celou naši rodinu. Pak zažene míč do úzkých (rozuměj "do kouta") a tam míč podlehne útoku jeho tesáků. Tentokrát jsme ale do míče řádně invetovali a za 160 Kč jsme koupili skutečný basketbalový míč. Naše úvaha byla taková, že míč bude dostatečně velký, než aby jej Sam mohl chytit mezi zuby. Míč jsme nafoukli dílenskou cyklistickou pumpou "na betonovo". Tak ... konečně míč vydrží a Sam si s ním vyhraje.
Radost byla veliká a trvala celých 10 minut. Poté i basketbalový míč s betonovou tvrdostí podlehl. Nevěřícně Sam držel splasklý míč mezi zuby. V následujících několika dnech zbytky míče rozcupoval na kousky velikosti dopisní známky. Takže do budoucna bude lepší veškerou psí energii vybít během.
Děláme to tak od počátku mých vlastních běhů. To Sam sotva chodil a měli jsme okruh kolem přehrady. No ... úplně okruh to nebyl, došli a doběhli jsme na konec přehrady, tam jsem Sama vzal do náruče a nesl ho domů. Za půl roku už dokázal uběhnout 15 km.
Dnes máme své oblíbené lesní cestičky hned za městem. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se trochu zorientoval, přitom jde o oblast, která má z jednoho konce na druhý sotva 5 km. Sam už své okruhy dokonale zná a neomylně pozná, kdy se blížíme k nejoblíbenějším místům.
Voda.
To je jednoznačně nejoblíbenější zábava - skočit do potoka a běžet vodou tak dlouho, jak jen to jde. Při jednom z běhů v jiné oblasti potok trochu povyrostl na řeku. Sam, bez zkušeností s podobnou záležitostí, se s velikou radostí rozběhl a jedním skokem byl uprostřed proudu. Ten mu podtrhl všechny tlapy a společně s klackem, který pronásledoval, vyrazili na cestu do Baltického moře. Cesta do oceánů naštěstí po 10-ti metrech skončila mělkým úsekem řeky.
Kaluže.
Velké lákadlo. Skočit v plném běhu do bahnité lesní kaluže, ponořit čumák do vody a během několika vteřin se proměnit na černého Jožina z Bažin. Doma to pak znamená zvýšenou spotřebu šampónu. Nejvíc bodů získal po obzvlášť silném dešti. Jedna z pravidelných kaluží získala na rozměrech i hloubce a po dvou skocích Samovi z černého bahna koukala jen hlava. To už ani sprcha nebrala.
Studánka.
Jednu jsme si na jaře zvlášť oblíbili, voda tam padá z metrové výšky do malé tůňky. Už dávno před tím, než tam doběhneme, vidím v psích očích radost a očekávání. Jenže v létě studánka vyschla ... Sam ale vždycky do prázdné tůňky vběhne a pak smutně hledá, kde je voda.
Tak to je můj parťák v běhu ... povídáme si spolu, čeká na mě, když se loudám do kopce, neskutečně si užívá kličkování mezi stromy a skalami, nemá zábrany skočit z třímetrové skály zpět na cestu ...
Po návratu domů jsme oba stejně unaveni, čtyři patra bez výtahu se courá víc než já ... pak padne na gauč a u nudných televizních programů usne. Den co den (skoro).