Baroko Maraton

(dokončení)

Začetl jsem v posledních dnech do všech těch blogů, (a shlédl kdejaké video) popisujících účast na právě skončeném Ultra Trail du Mont Blanc (úžasné, inspirující, před všemi klobouk dolů...) Salomon Borci vždy běží tak lehce, slečna Frostová vždy s úsměvem a tak jsem si myslel, že si závod samotný užiju podobným způsobem. Ano ... užil jsem si vrchovatě !!

Takže jdeme na to ... jak jsem slíbil (Stínovi) ... čas na legraci je tu i když je fakt, že Baroko maraton a Leadville 100 jsou od sebe vzdálené nejen půl světa. A tak jediné, co by mohlo Baroko postavit do jiného světla je to, že je to MŮJ PRVNÍ MARATON V ŽIVOTĚ !! Až dosud můj nejdelší závod měřil 18 km (viz Běh na Spálov) a trval asi hodinu a půl. No nic, už to nezměním ...

Start se blíží, pomalu se oblékáme a konečně jednou nejsem kovářova kobyla. Živím se totiž výrobou sportovních dresů a tak je samozřejmé, že až doposud jsem běhal v ustřižených teplákách. Ale na Baroko jsem si vyrobil set dres + kalhoty a tak vypadám jako profík (tedy aspoň si to o sobě myslím). Později se ale ukáže, že není vše jen o dresu.

Po kontrole loňských výsledků se zdá, že by nemuselo být nerálné atakovat 3. místo v kategorii 50+, což by se mi velice líbilo. Čas je to o 30 vteřin pomalejší, než kolik běháme na poloviční distanci a úvaha je tedy taková, zda toto zpomalení bude stačit i na dvojnásobnou trať. Nebude ... ale to teď ještě nevím.

Start je společný pro všechny tři distance, které se tu běží - tedy 10 km, 1/2 maraton a maraton. Nikam se necpema, řadíme se spíš dozadu, aby nás hned za startovní čarou zbytečně neválcovali běžci z kratších tratí.
10:00 ... běžíme. Desítka se oddělí hned po pár metrech, ostatní běží "zaváděcí" kilometrové kolo po louce a znovu pak proběhnou startovní branou. Na louce se ještě snažíme dostat trochu dopředu, kdyby se to náhodou mělo někde ucpat. Pak už ale srovnáváme tempo ... a nezbývá než uběhnout zbývajících 40 km. Držíme se s MRKM spolu, do kopců se snažíme být rozumní, z kopců to pouštíme "na volnoběh". 25 kilometrů se vše daří podle plánu, sem tam ještě někoho předbíháme. Traily jsou nádherné, úzké stezky podél skal, kde se  ztrácí signál GPS ... paráda ... kilometry přibývají. Pak se mi ale MRKM vzdálí pár desítek metrů a zdá se, že na doběhnutí to už jen tak nebude. Na 30. km MRKM mizí z dohledu a průměrný čas začíná klesat. Pomalu je jasné, že čas na 3. místo se nepodaří udržet. Původní představa 11-ti km do kopců také bere za své, je mi už celkem jedno jestli běžíme do kopce nebo z kopce - ani na jednu stranu to už moc nejde. Lehkost běhu týmu Salomon tak zůstává už jen na videu.
Do cíle zbývá 7 km - já si počítám 6+1, protože poslední kilometr vede opět po startovní louce. Poslední kilometry, ať dolu či nahoru, už nedokážu dostat pod 7 min/km. A je tu cíl ... fakt to tedy bolí ... hodně. Po zkušenostech ze závodů horských kol jsem si myslel, že vím, co mě čeká. Ne ... skutečnost je horší. Na kole se dá ve sjezdech aspoň trochu odpočívat, někdy to jede úplně samo. Běh ale nikdy sám nejde ... nakonec to možná právě z kopce bolí ještě víc. Cíl ... konec !!

Maratonská premiéra je za mnou ... čtvrt hodiny ležím na zemi a snažím se trochu vzpamatovat. No ... pomalu se zvedám a snažím znovu rozhýbat nohy... A pak už balíme, rozčilujeme se, že došel Birrel a že nejsou výsledky. Nějak se jim nedaří a tak tedy odjíždíme domů. Výsledky se dozvím až za čtyři dny ... ačkoliv to v závěru už moc nešlo, za 4:31 se mi podařilo dosáhnout na 5. místo v kategorii. Ano, Honzo12 ... chválit, chválit, chválit ... jsem spokojený. Uběhl jsem ...  a jsem MARATONEC !!

MRKM mi nakonec utekl o 20 minut a zaznamenal skvělý čas 4:10. Blahopřeji a děkuji za 25 km společného boje!!

21:30 ... Polospím, polobdím a v mysli mi plynou scénáře následující chvíle. Blížíme se totiž do cíle cesty a tím k okamžiku nutnosti vystoupení z autobusu.

Scénář č.1: stará paní si hodí přes rameno svojí 10-ti kilovou tašku, opře francouzské hole o sedačky a zeptá se mě, jestli nepotřebuji pomoct s vystupováním z autobusu.

Scénář č.2: potácím se k východu, na schodech se mi podlamují kolena a vypadnu z autobusu hubou rovnou na chodník. Tam už čeká městská policie, kterou na mě - opilce, co se neudrží na nohou - zavolal řidič.

Realita: pomalu se ploužím k východu z autobusu a ve chvíli, kdy se zrovna nikdo nedívá, pevně se chytím madel a velmi zvolna a rozvážně vystoupím na chodník. Stará paní s holema je už asi pryč, policajti tu ještě nejsou tak mažu domů co to dá. Faktem ale je, že moc to nedá. Hřebíky, co mám z každé strany zaraženy do kolen, mě trochu brzdí. A druhý den v 7 ráno už mě zase tahá z postele pes ...

"Co říci závěrem..." 
Sedím zase u počítače a koukám, na jaké závody se přihlásím příští rok. Nějaký plán už se rodí. Prostě magor...