Reparát

Pauza v psaní tak dlouhá, že ani nevím, kdy bych zase měl začít.

Dalším závodem po Jablonecké Pohodě byl Mácháč Run Fest 60k. Vloni sice v dešti, ale zaběhnutým časem pro mě excelentní závod - letos bohužel moc nevyšel. Počasí ano, ale na 40. km zradilo koleno a tak jsem se docíle už jen dobelhal se strašlivým časem cca 8 hodin.

Chorvatská dovolená na konci června byla tentokrát na jiném místě, a to na poloostrově Pelješac ... terénem na běhání ale trochu zklamala. Většinou to bylo po asfaltové promenádě. Pravdou ale je, že přímo nad kempem se tyčil horský hřbet s nejvyšším bodem Sv. Ilja 961 m.n.m. Za těch deset dnů jsem to tedy jednou dal ... 18 km za 2:50 nebylo špatné a z dlouhého strmého seběhu mě dokonce pěkně bolely nohy. Celkem ale dovča přidala do deníčku jen necelých 100 km.

Pak, vytržen z kořenů, jsem změnil tréninkovou lokalitu a začal běhat po cestách a sjezdovkách na Ještědu. Spoustou práce v novém domově ale kilometry moc nepřibývaly a přitom se mílovými kroky blížil důležitý závod.

Na jaře jsme totiž s VP až furiatsky vyhlásili přípravu na závod 55-50 aneb Trofeo Kima v roce 2016. Tam ovšem pořadatelé požadují kvalifikační závod, kterým by mělo být dokončení jakéhokoliv závodu se statutem Sky. Takže jsem se velmi brzy přihlásil na Krkonošský SkyMaraton, který se svou délkou 47 km a nádhernou trasou zdál být ideální volbou.

8. srpna ráno vystupuji z auta ve Špindlu, vyfasuji čip a za chvíli jsem připraven ke startu. Ovšem ne zcela dostatečně si zřejmě uvědomuji panující podmínky - dlouhodobá vedra, která by měla kulminovat právě dnes atakováním 40°C.

První kilometry sice stoupají, ale zatím ve stínu lesa. Vedro je řádné, ale slunce není přímé ... říkám si, že každý rok trénuji v Chorvatsku, takže jsem vlastně zvyklý.

U malého stolku první občerstvovačky polknu trochu vody a po pár kilometrech se dostáváme ven z lesa. Brzy si uvědomuji, že peklo začíná ...
U Labské boudy mě kelímky u cesty upozorňují, že jsem asi nějak minul občerstvovačku. Vracím se tedy pár metrů zpět, nechci pití nijak podcenit ... ale občerstvovačka nikde !! Pak si přeci jen mezi kosodřevinou všimnu malého stolečku, ke kterému je ovšem zcela nemožné se dostat. A tak jako mnoho ostatních piju přímo z Labe, které teče o pár metrů dál. Několikrát nabírám vodu do kšiltovky a celý se polévám ... nádhera.
Jenže to slunce fakt pálí ... piju a ochlazuju se v každém potoce, který je u cesty a nejsem sám. Na další občerstvovačce na 26. km dám trochu iontů a nějakou sušenku. V propozicích jsem zahlédl slovo "meloun" ale i tady ho nějak postrádám. Až potom zjišťuji, že je v plánu jen na poslední stanici na 39. km ... tedy 8 km před cílem.
32. km u Bílého Labe je jak malá oáza ... hluboké tůně v Labi prostě nemůžu nějak opustit. Mám toho plný zuby ... a přitom 30 km si dám klidně odpoledne po práci a nic se neděje.
Jenže to slunce ...

Po pár minutách dalšího stoupáku pod Kozími hřbety začíná být jasné, že tohle nedopadne dobře. Skoro dvě hodiny v podstatě už jen jdu nekonečným stoupajícím traverzem ... dvě hodiny na slunci, dvě hodiny bez vody ... dlouhé minuty sedím vedle cesty a přemítám, jestli zvracet hned a nebo to donesu ještě kousek dál. Tak zase popojdu .. a zase .. a zase. Dehydratace probíhá na plný pecky a spolehlivě si vybírá svou daň. Je to jasný ... jakmile se dostanu pod sjezdovku na Stohu, kudy trasa dál pokračuje, tak to balím. Už nemůžu ...

Jenže pak si vzpomenu na slova nejlepšího kamaráda Honzy ... "ultra se rodí z bolesti" nebo slova o tom, že "ultra není o tom jestli se vyhrává, ale to tom, že se nevzdává..." A jak bych to vysvětlil ředitelce týmu - no o tom ani nemluvit. Co bylo po mém loňském nedokončení Pražské 100 ... to jsem si za rámeček nedal :-)

Jsem pod Stohem, konečně občerstvovačka s melounem. Jenže meloun se celý den pěkně vyhříval na slunci, takže je téměř nepoživatelný.
Zase dlouhé minuty sedím v Labi a chladím se, vylil jsem taky zbytek teplé coly z vaku a napouštím do něj ledovou vodu z řeky. Ač jsem byl pevně rozhodnu tady závod skončit, pokračuju dál. Sjezdovka končí snad až v nebi ... každých 10-20 kroků musím odpočívat. Těch asi 500 metrů mi trvalo hodinu !!
Takže je jasné, že další sjezdovku na Pláně už nepůjdu. S posledním zbytkem rozumu to vidím jako naprostý hazard se zdravím, neřku-li se životem. A tak pod sjezdovkou to místo vlevo točím vpravo ... konec ... mířím rovnou do cíle. Ještě 45 minut ale trvá než se tam dostanu.
Je asi 6 hodin večer, když pár set metrů před koncem míjím ve Špindlu digitální teploměr ... 34°C !!! Pak jen odevzdám čip, nahlásím DNF ... poslední rozumná myšlenka je, že si nemůžu sednout na sedačku v autě, ale raději na zem u  dveří ... to abych si ty boty nepoblil moc z vejšky. Pak už jen sedím na zemi a jak říká Honza Bartas ... občas si trochu ublinknu.

Tak jako ráno, opět se potkáváme s týmovým kolegou Pavlem, který hned hlásí ..."mám nový osobák ... na sjezdovce na Pláně jsem se poblil ... a hned 2x". Ale dokončil to !!! Blahopřeji.

Kvalifikace na Kimu tedy nevyšla a plány tak dostávají první trhlinu. Do konce roku ale ještě v rámci Českého poháru Skyrunningu zbývá jeden závod ... Nezmar SkyMaraton - 44 km ve Slezských Beskydech. Jenže tohle rozhodnutí přijde až za pár dnů ... teď se budu týden vzpamatovávat, Terezka se o mě stará jak o mimino ... tělo dostalo pěkně do držky !! Jen pro ilustraci ... celou noc po závodě spím pod mokrým ručníkem.

Jen to za pár dnů barvitě vylíčím Honzovi, už do práce přináší pošťák balíček ... sahara kšiltovka Salomon ... jistě že od Honzy - prý se mi určitě bude příště hodit. Ještě, že mám tak hodné kamarády, kteří neřeknou, "když na to nemáš, tak se na to vys**".
Samozřejmě své si přisadí i VP ... a když prý už jsme jednou team Vx ... a on potřebuje taky kvalifikaci na Kimu, tak prý už objednal hotel v Beskydech a mám se rychle registrovat. No tak jo ... co s váma mám dělat.

Odříkám tedy svou naštěstí jen mírně nakousnutou účast na Saar Chalenge na Vysočině, ale týden před Nezmarem se ještě půjdu proběhnou za barák - tedy na Salomon Trail Running Cup na Ještědu ... krásných 17 km na Ještěd, dolu na druhou stranu, pak otočka a přes hřeben znovu zpátky do Liberce. 
Déšť před startem a 10°C mi dělají vyloženě radost. Závod tak byl pěkně v tempu, žádné zádrhele ... nakonec 18 km a D+850 za průměrných 6:13 na km. Sice žádná délka, ale před Nezmarem mě to vyloženě potěšilo ... sakra, proč vlastně běhám ty dlouhý ??

No a konečně je tu pátek, den před Nezmarem ... čas na reparát nadešel. To dáš, říkám si a následně mě v tom utvrzuje nechtěně vyslechnutý telefon v autobuse. Paní říká:".. no já ty indiánky neměla nikdy ráda ... takovej divnej zákusek ... ale tuhle jsem šla kolem cukrárny a oni je tam měly a tak si říkám - to dáš. Koupila jsem tedy 4 a večer jsem je všechny sežrala!!" No jasně ... když paní dá TOHLE, tak nějaký maraton po kopcích mě nemůže rozházet.

Vše klape jako na drátkách, VP se opět ukazuje jako rozený organizátor a tak nejenže vlak jede, kdy má, ale v 10 večer o nás v hotelu dokonce vědí a dostaneme i večeři. Jo a na pivo nejen myslíme.

Ráno je jasné, že předpověď počasí nezklamala, jak se dozvídáme později - nezklamala ani pověst Nezmara a tak celý den bude pršet, foukat studený vítr, bude mlha a všude bláto. Ale můžeme se obléct, takže o 100% lepší než Krkonoše. Potkáváme se také s Velkým Šéfem českého skyrunningu a na konverzační předstartovní otázku "tak jak, Same ?", dostáváme absolutně dokonalou odpověď: "No nevím, za posledních 5 let jsem nic tak krátkého neběžel." No to se mi tedy ulevilo, že to dnes nebude dlouhé.

Start ... první kilometry po rovině, ale máme svůj plán ... určitě nezačít pod 6 min/km. Daří se ... první kilometr 6:02.

Trasa tvoří jasný logický okruh, který si jen občas "odskočí" ze svého směru do údolí a pro získání výškových metrů to vezme zase nahoru ... vždy po nějaké sjezdovce. Na těch 44 km okruhu si je dáme celkem 3. Ale pořád to jde v pohodě. Občas zaslechneme stížnosti na značení trasy, nám se bloudění naštěstí vyhýbá ... jednou nás po pár metrech špatné odbočky volají zpět soupeři, ale to byla jasně naše blbost ... a jednou se nám velmi vyplácí domácí příprava s opakovanou prohlídkou trasy v Google Earth. Do druhé sjezdovky odbočujeme i bez viditelného značení, brzy se ale potvrzuje správnost rozhodnutí ... spousta lidí právě tady dost bloudí.

Poslední, naprosto luxusní občerstvovačka kromě rohlíků se škvarkama a řady dalších lahůdek nabízí i úsměvnou chvilku. 6 hodin už běžíme v dešti a bahně, jsme totálně promočení ... na občerstvovačce v jakési zahradní restauraci si sednu na venkovní lavičku a v hustém dešti si klidně pochutnávám na zmíněném rohlíku. Vtom paní od občerstvení povídá: "pojďte si sednou dovnitř, budete mokrej..." no hned jí ale dojde, co je to za kravinu ... myslím, že už víc zmoknout nemůžeme.

V posledních kilometrech seběhu před cílem opět trochu bojuji s bolestí kolena. Jsem ale rád, že to není to stejné jako na Mácháči ... takže nemám v prd*** jen jedno, ale obě. Kilometr před cílem starostlivý pořadatel zajistí, abychom nepřišli do cíle jako prasata a tak nás dvakrát po sobě pošle přes řeku po kolena ve vodě ... boty jako nový.

Cíl ... reparát vyšel !!!

Tady se musím omluvit parťákovi VP - v cíli to mělo vypadat jinak. Martin vše dokonale naplánoval, prostě akce to byla jeho a tak jsem byl připraven, že pokud to dotáhneme do cíle společně, 2 metry před páskou zpomalím a než VP zareaguje, jeho čip zapípá. Ve výsledcích tak bude přede mnou. Jenže pár set metrů před cílem se mezi nás zamotal jiný běžec a začal závodit. Tak se přihodilo, že můj čip prošel časomírou o 0,02 sec dřív než ten Martinův. Tak promiň, kámo ...

Dokonalost Martinova plánování se v plné síle projevila až s mým odjezdem z Prahy domů. Dva dny cestujeme 400 km tam a 400 zpět, mezitím si 6 hodin zaběháme ... a v sobotu večer potřebuji stihnout poslední autobus do Liberce ve 23.00. Metrem na ČM přijíždím 3 minuty před odjezdem autobusu. Prostě takový timing jen tak nevymyslíš.

Děkuji, Martine !!!

První bod cesty na Kimu je splněn. Teď už zbývá jen promyslet, jak naložit se skutečností, která vyplynula z výsledku Nezmara - víme, že jeden ze závodníků se Kimy zúčastnil, ale nestihl velmi tvrdé časové limity ... a tady nám nadělil skoro hodinu. Tak ... co s tím ? Budeme muset ještě trochu popřemýšlet ... nebo třeba potrénovat.