Do třetice ...

Od posledního závodu Horské výzvy v Krkonoších uplynulo pár dnů, emoce lehce opadly a svaly, potrhané dlouhými, strmými seběhy, přestávají bolet. Nezbývá tedy, než dopsat poslední díl příběhu, této horské "bohatýrské trilogie".

Krkonoše, Špindlerův Mlýn – Svatý Pert, pátek 2.srpna, 20:00, tým VX.

Děj se opakuje … opět, oblečeni do běžeckého, se snažíme ve spacácích, na karimatce za autem, o pár hodin spánku. 30 minut před startem obouváme boty a bereme sbalené batohy. U potoka, kde jsme spali, se do půlnoci výrazně ochladilo a to nás přiměje obléct ještě jedno tričko … sice dírkaté ze všech stran, ale jedna vzduchová vrstva to bude.

23:30, start. Před námi je 68 km se 3.100 metry převýšení a snaha udržet prozatímní celkové umistění v seriálu (16. místo).

Po pár stovkách metrů vbíháme do centra Špindu, kde se na pár minut stáváme rozptýlením a zábavou pro četné návštěvníky barů a diskoték. Někteří fandí, jiní jen nevěřícně koukají na šílence, běžící do nočních hor.

Ochlazení u potoka, které nás přimělo k oblečení triček, je ale to tam a naopak zjišťujeme, že nás čeká tropická noc. Říkáme si, že to je tím rozehřátým městem a v lese se to hned ochladí. Opak je však pravdou … v horkém vzduchu se ve svitu čelovek mihotají oblaka prachu, zvířeného botami běžců před námi. Stoupáme na Dvoračky a v nepolevujícím vedru musíme trička navíc zase odložit.

Pole běžců se pomalu trhá, přesto v technicky nejtěžsím úseku, kterým je seběh Labským dolem, je stále docela tlačenice. Běží se po cestě, poskládané z velkých žulových bloků, je třeba dávat pozor na každý krok. Jedno špatné došlápnutí a byl by konec … Běžíme s trekovými holemi a tak jimi občasná zakopnutí naštěstí korigujeme. Jednou se mi ale podaří zakopnout tak silně, že pád vyrovnávám na poslední chvíli. Noha šíleně bolí a snažím se zjistit, zda to neskončilo utrženými nehty a zda z boty neteče krev proudem. Naštěstí to jen bolí … No jo, tak dlouho jsem vybíral vhodné boty na takový závod a nakonec byla volba špatná. Je důležité podstatně víc chránit špičky nohou, právě pro podobné případy. Tak příště …

Příjemné ochlazení přichází až ve stoupání Bílým Labem na Luční boudu. Ve druhé polovině stoupání je však cesta zase velmi kamenitá, stoupání tvoří spoustu schodů a tak z nás pot opět jen kape. Nad horizontem se objevuje slabý červený proužek a silueta Sněžky. Svítá ... máme za sebou 35 km. První sluneční paprsky se nás dotýkají o dalších 10 km dál. Postupně jsou teplejší a teplejší, ale daří se to nějak přežít. Nezávidím běžcům, kteří budou na trati déle, nebo těm na poloviční trati. Horké počasí trvá již dlouho a ani dnešek nebude vyjímkou a teploty vystoupají až na 35°C.

  

Asi 10 km před cílem přichází na parťáka Martina větší krize … no fakt se vleče :-) … snažím se ho nějak motivovat … skoro bych mu vymluvil díru do hlavy … „doběhneme támhle do té zatáčky a támhle k tomu stromu nebo ke kytce na louce. Pak kousek popojdeme a znovu ke kytce ...“ A pak jsme na posledním vrcholu a před námi je poslední kopec dolu, do cíle. Krize je pryč, zbývá už jen bolest a únava, přesto běžíme a běžíme … Pár kilometrů před cílem už hlava moc nepracuje a zcela bezmyšlenkovitě se opírám o hůl při přeběhu trámového mostu. Samozřejmě se hrot hole trefuje přesně do mezery, kde pevně uvázne … hůl se s trhnutím napruží, škubnutí ramene mě katapultuje zpět a hůl , vyvlečená z poutka, vystřelí vysoko do vzduchu. Ještě si tak na závěr vykloubit rameno … ale naštěstí to bylo opět jen vyděšení. Poslední velmi strmý seběh sjezdovkou a je tu cíl. 10:39 hod, 24. místo v kategorii.

Dlouhé minuty trvá, než jsme schopni začít normálně komunikovat.

Třetí díl Horské výzvy byl asi nejtěžší a velmi technický. Obtížný terén, velké teplo, v jednom místě běh po trase s nutnou asistencí GPS, strmé seběhy, nemilosrdně devastující svaly nohou.

Krkonoše jsou, na naše poměry, už velké hory. Čtyřikrát v průběhu závodu stojíme na jejich úpatí, či v hlubokých údolích, čtyřikrát stojíme na jejich vrcholech. Z tohoto pohledu se celkové metry převýšení jeví jako zcela bezpředmětné číslo. Prostě to byly fakt velký kopce …

Ale závod jsme si opravdu užili … kdy se nám opět naskytne při jednou „výletu“ vidět skoro celé Krkonoše? Jasné počasí přinášelo neustále výhledy do dálek a naštěstí stále bylo dost sil koukat se kolem sebe (i když fotek moc nevzniklo).

Tak … a teď ještě zhodnotit celý seriál ...

V průběhu tří závodů jsme běželi ledem i peklem ... v Jeseníkách jsme se brodili po kolena ve sněhu, běželi mlhou a mrazem, z návleků jsme otloukali ledovou námrazu. Na Šumavě jsme bloudili nocí po bahnitých cestách, plných obrovských kořenů a běželi po kotníky ve vodě podmáčenými loukami, po deštích, které pár dnů před tím způsobily rozsáhlé povodně. V Krkonoších jsme běželi tropickou nocí i dnem, po cestách z obrovských žulových kamenů, z nichž i v nejchladnější části noci sálalo teplo, jak z pece.

Vždy jsme si ale zachovali dostatek optimismu a motivace, každý z běhů se hluboce zapsal do paměti a ani na vteřinu jsme neměli pocit, že „už nikdy“.

A jak to celé tedy dopadlo ??

Zatím neoficiálně - v bodovém pořadí celého seriálu je na dlouhých tratích registrováno 570 týmů. 223 (39%) z nich nikdy nestanulo v cíli, když nedokázali překonat obtíže závodu. Dokonce jsem ve výsledcích zaregistroval 2 týmy, které dva závody nedokončili a teprve při třetím pokusu dosáhli cíle. To je opravdový boj ducha ...
Celý seriál ovšem absolvovalo pouhých 43 týmů, z nichž jen 26 bodovalo ve všech závodech, zbývajících 17 týmů některý ze závodů nedokončilo. V té nejužžší tabulce 26-ti týmů držíme 6. místo.

Vyrovnanými výkony ve všech třech částech závodu jsme nasbírali dostatečný počet bodů, abychom ve velké konkurenci nakonec obsadili 9. místo v absolutním pořadí a 7. místo v kategorii "mužů". Stáli jsme proti týmům o polovinu mladším, proti reprezentantům a jiným "profíkům". Samozřejmě ... tito borci nám byli schopni v cíli závodu nadělit několik hodin, ale naše síla byla jinde. Znamenalo to být připraven třikrát po sobě v průběhu čtyř měsíců, být zdravý, neprokaučovat taktiku, ale ani vybavení, či jídlo a pití. Znamenalo to být schopen běžet do tmavé noci, kontrolovat trasu ... a pokaždé podat stejně vyrovnaný výkon. Prostě nepropadnout ... nepadnout na kolena.

Do 100-mílových distancí tomu ještě hodně chybí a borci, běhající tyto závody, by se mohli nad mými úvahami pousmát. Ale jsou to mé limity, mé úvahy a má vůle.
Také v mé hlavě došlo k mentálnímu posunu a já jsem zjistil, že i za hranicí 42,2 km se dá běžet dál.

Děkuji všem, kteří tento příběh hráli se mnou.