UT4M - návrat do hor (1. část)

Vrátím se nejdřív hodně zpátky a začnu malou otázečkou ... pamatujete ještě povinnou základní vojenskou službu ? Já dokonce absolvoval ještě tu dvouletou a celou tu dobu jsem proběhal v jedné Vojenské tělovýchovné jednotě (to stejně byly bezva názvy). S návratem do civilu jsem si pak svato-svatě slíbil, že už nikdy běhat nebudu !!! Říkal jsem, že běh mi tenkrát úpně zničil kolena ... dneska ale vím, že to vlastně jen tak trochu pobolívalo :-)
Uběhlo téměř 30 let, než jsem znovu vyběhl "na suchu", ale byla to jen z nouze ctnost. Vracíval jsem se tou dobou z práce většinou až za tmy, kdy se už nedalo jít na kolo. A tak jsem začal běhat.
Po roce jsem narazil někde na webu na různá běžecká videa a jedno z nich mám uložené v paměti počítače i hlavy dodnes. Salomon 4 Trails ... v tu chvíli pro mě velmi emotivní ... celých 30 let jsem lezl jako horolezec po různých horách a teď, při pohledu na ono video, jsem si řekl, že takhle se jednou do těch hor zase vrátím !!
Konec vzpomínek.

Někdy začátkem roku přišel Honza s fantastickým návrhem (on stejně jiné, než fantastické návrhy, plány a myšlenky nemá) ... jet na horský ultra závod do francouzských Alp - Ultra Tour des 4 Massifs. Jak název napovídá, jde o běh přes 4 samostatné horské masivy v okolí Grenoblu, v kratší verzi se běží pouze část trasy a masivy tak zůstavají "pouze"dva.
No jasně, proč ne ... termín "počítačové hrdinství" je už myslím dostatečně známý. A tak za pár dnů odesílám přihlášku a platbou startovného alespoň trochu potvrzuji své prozatimní odhodlání. Ač ještě bez zkušeností ze Silvy, která teprve přijde, přihlašuji se rozumně "pouze" na 90 km trasu, zatímco Honza neváhá se 160 km. (Honzu nakonec okolnosti přimějí své rozhodnutí změnit a absolvuje také trasu 90 km.) Parametry obou tratí jsou ovšem přímo strašlivé - na kratší je převýšení 5.000 m, dlouhá má pak D+ 10.000 metrů, nejvyšší bod trasy dosahuje do výšky 2.370 m.n.m.

Čas plyne a tak je třeba nejen trénovat, ale připravovat i povinnou výbavu, kterou jsem zatím nikdy nepotřeboval ... nepromokavé oblečení, rescue folii ale i třeba "osobní" hrnek na pití či polévku, dvě čelovky, atd ...
Pro úplné potvrzení přihlášky je ovšem třeba také dodat zdravotní potvrzení, vypracované na originálnálním francouzském dotazníku. Když ho předkládám k orazítkování své obvoďačce, nevěří svým očím, co to po ní chci ... tak jako já, v dotazníku nerozumí ani jedinému slovu. Jsem však připraven googlovským překladem ... ovšem razítko není zadarmo. Pod takovou šílenost se prý jen tak nepodepíše a tak absolvuji kompletní vyšetření ... alespoň máme všichni klid, prý bych to snad mohl přežít.

 14 dnů před závodem naposledy testuji svoji výkonnost, ovšem opět na trochu specifickém závodu - Maratonu Českým rájem v Prachově. Že jde o závod v terénu je jasné, že bude o trochu delší než maraton avizují pořadatelé s předstihem, ale že se teplota v průběhu závodu bude pohybovat kolem 30°C je jasné až při závodě. No ... byla to docela rychta ... zase jsem to nějak přežil. Jestli jsem ale opravdu připraven, se uvidí až na místě.

5 dnů před odjezdem konečně kupuji poslední část výbavy - běžecký batoh. Vyhlídl jsem si ho na netu už před delší dobou, ale stále nebyl na skladě. V obchodě ho prohlížím zleva - zprava, zkouším na zádech ... zdá se to dobrý. Doma ho pak tedy nabalím na podobnou váhu, jakou ponesu při závodě ... a je to úplně na prd! Batoh nedrží v dobré pozici, všelijak se kroutí ... no prostě špatný. Zítra ho vrátím a beru svůj starý. Jenže v noci mi to nedá, stále na to myslím a pak se rozhoduji k radikálním kroku - oželím možnost případné reklamace a batoh nůžkama rozstříhám. V "horské" švadlence kupuji nějaké popruhy a přezky a pak to celý den zase dávám dohromady. 20-ti km testovací běh pak dopadá docela dobře. Vše je tedy na hromadě ... balím, jsem připraven.

Ve středu v 10 večer jsme společně s Pavlem Z. u Honzy a lehce před půlnocí vyrážíme na 1.100 km dlouhou cestu do Francie ... druhý den před polednem jsme ubytováni v hotelu v Grenoble, asi 5 minut pěšky od místa startu.

Odpoledne hned vyrážíme na "nácvik" posledního úseku trasy, vedoucí z historické vojenské pevnosti Bastila do cíle .. cca 5 km. Bude jistě dobré, když v téhle části závodu nezabloudíme. Jdeme v "civilu", protože to spojujeme s krátkou prohlídkou města. Pevnost je oblíbeným výletním cílem, vede tam z města lanovka, mi ale samozřejmě absolvujeme výstup pěšky nekonečnými serpentinami a kamennými schodišti. Za dva dny, někdy nad ránem, by tady měl náš závod pomalu spět ke svému konci a znalost různých cestiček se nám bude jistě hodit.

Na úplném začátku celé této akce ale stál Sam Straka ... to on řekl Honzovi o tomto závodu a tak je jen otázkou času, kdy ho tady potkáme. Po té, co se vrátíme z Bastily zpět dolů do města opravdu netrvá dlouho a potkáváme se s dalšími českým závodníky. V podvečer chvilku posedíme v hospůdce u piva, Sam a další dva čeští běžci - Lída a Vláďa - ráno startují na dlouhé trati a tak je pivko opravdu jen jedno.

V 7:30 ráno stojíme u startu dlouhé trati, našim běžcům přejeme "bon courage". Slunce vychází nad vysokými hřebeny hor, když za velmi emotivního hudebního doprovodu startuje asi 400 běžců do závodu trvajícího pro mnoho z nich dva dny a dvě noci. Téměř každý třetí z nich však do cíle nedorazí.

Po návratu do hotelu se pomalu pouštíme do přípravy vybavení na náš závod. Jen tak pro odlehčení situace vyřknu naše letité lezecké heslo pro balení batohu: "Co nemáš nepotřebuješ". Ovšem jaké reakce následují, by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Teorie hesla se neustále rozvíjí, místo balení se trumfujeme, kdo vymyslí větší kravinu, až nakonec jako absolutního vítěze vyhlašujeme Pavla Z. Ten totiž připraví v hlasovém překladači svého telefonu ono heslo ve francouzštině. Pro kontrolu povinné výbavy při registraci jsme připraveni na dotaz, kde máme to či ono, pustit z telefonu hlasový záznam "Ce que vous ne le faites pas, vous n'avez pas besoin". Jen není jisté, zda bychom si tím nevysloužili doživotní diskvalifikaci na všechny další běhy. Tak uvidíme ... 

Kontrola vybavení proběhla naštěstí bez jakýchkoliv incidentů a i odpovědi na dotazy typu "kde máte jídlo" - no v ledničce, " a "kde telefon" - no na nabíječce, byly akceptovány a po aktivaci čipu jsem byl z kontroly propuštěn.
O chvíli později absolvujeme brífing provedený kompletně ve francouzštině, kde - jak říkal Honza - nerozumíme ani číslovky. Ale se zájmem nasloucháme, aby všichni viděli, že nebereme závod na lehkou váhu. Na konci rozpravy je naštěstí anglicky sděleno, že následuje ještě stručný brífing v angličtině. Tam se nás dostaví celkem 5: Američanka, Japonec, co ale poběží jen 40 km trasu a 3 Češi. Opět je především zdůrazňován problém setkání se stády ovcí, resp. jejich strážci - tedy pasteveckými psy. Prý hlavně je nepřekvapit a nedívat se jim do očí ... no to jsem zvědav. Závěrečné společné foto našeho týmu s řediteli závodu je takovým malým bonusem.

Sobota, 6:00 - budíček. V klidu snídáme a po osmé hodině odjížíme připravenými autobusy na vzdálený start našeho závodu, do hlubokého údolí mezi 2. a 3. masivem. Když zakloníme hlavy, co to jde, vidíme skalnaté stráně mizející v mracích. Tam někam poběžíme ...

V 10:01 se rozbíhají mé stopky, aby se -když to dobře dopadne - za jeden den a jednu noc zase zastavily v cíli. Boj začíná ...