UT4M - návrat do hor (2. část)

Každý závod se snažím alespoň trochu naplánovat, samozřejmě zvlášť počáteční tempo ... hlavně to nepřepálit. Pokaždé se pak sám sebe ptám, proč jsem se zase nechal strhnou a letěl jako blázen s ostatními. Ani tady to není jinak ... všichni vystřelí jak na desítku a tak samozřejmě ... hurá, za nimi ... první kilometr 5:38. Myslím, že to je ideální začátek 82 km dlouhého závodu !! Pravda ... start je mírně z kopce, ale druhý kilometr mírně do kopce za 5:55 není o moc lepší. Jenže pak to odbočí do stráně a začíná nejstmější výstup celého závodu s parametry jak na Vertical Kilometer. Na cca 3,8 km, z místa startu v Rioupere do oblasti Arsele, nastoupáme o 1.200 m výš !! Cesta se klikatí strmým svahem, plným kamenů ... těžko se dostává před pomalejší běžce, ale pár míst dopředu se podaří. Honza s Pavlem se mi ztratili hned po startu a jsou někde předemnou ... no uvidíme.
Tenhle první úsek má místy stoupání až 60% (říká Google Earth), jsou zde krátké úseky, zajištěné ocelovými lany, v jednou místě přidaly nylonové lano dokonce sami pořadatelé. Na hraně stoupání se na chvíli otevře pohled zpět do údolí ... do té hloubky nejde skoro ani dohlédnout.

Dál se trasa vlní mezi plochými hřbety rozsáhlého lyžařského střediska Chamrousse, okolní vrcholy jsou ztraceny v mlze ... možná lepší varianta, než se opékat na slunci.
Na velké občerstvovačce a kontrole na vlastním vrcholu Chamrousse 2.240 m se opět setkávám s Honzou a Pavlem, dál ale vyrážíme každý opět sám. Výrazně se ochladilo a tak přidávám tenkou bundu, kterou pak budu oblékat a svlékat stejně, jako budeme stoupat na vrcholy či klesat do údolí.

Nízká tráva všude kolem a velké množství ovčího trusu náhle nabádá k ostražitosti. Mnohokrát organizátoři vysvětlovali, jak se tady chovat ... ne ovce, ale jejich strážci nás mohou nejen pěkně prohnat. Naštěstí včera Honza svědomitě dohlížel na náš trenink "setkání s ovčáckým psem". A tak nás vodil ve městě v parku kolem všech čivav a jiných vořechů a kontroloval, jestli se jim nedíváme do očí. No nedíváme ... to bychom si k tomu museli lehnout na zem.
Naštěstí jsme ovce jen slyšeli v dálce ... myslím, že ovčácký pes by se nám zpříma podíval do očí sám ... a to jsme zatím netrénovali. Dopadlo to tedy dobře ...
 

Z běhu se stává vysokohorský výstup a nebýt rady Honzy Bartase "neděste se tempa třeba i 20 min / km", asi bych hodně znejistěl. Poslední kilometr pod vrcholem Grand Colon 2.370  mi trval skoro půl hodiny.
Konečně se trasa zlomí a začíná velmi strmý seběh, dlouhý nekonečných 20 km. Těsně pod vrcholem potkávám naše známé - Lídu a Vláďu, kteří právě zde překonávají 100. kilometr své dlouhé trasy. Vidím slzy vyčerpání v Lídiných očích a sázel bych na to, že závod v tomhle stavu nemůže dokončit. O mnoho hodin později se ale jen potvzuje, že "ultra je v hlavě" a Lída po 50-ti hodinách od startu stojí v cíli. Nezbývá než smeknout ...

Asi v polovině seběhu z Grand Colonu je kontrola, kde opět potkávám Honzu. Zdá se, že máme dost podobné tempo a tak se během dalších kilometrů dohodneme, že se zkusíme držet spolu. Pomalu se blíží noc a některá rozhodnutí možná bude lepší dělat ve dvou. Ale když jeden "umře", druhý ho nechá bez milosti ležet na zemi ... taková je dohoda.
Konečně se dostáváme dolu do údolí k řece Isere, je za námi masiv Belledonne a s ním i polovina závodu. Trochu se zdržíme na největší občerstvovačce naší trasy, organizátoři nám s úsměvem nabízejí nejen teplou polívku, ale i třeba masáž nebo postel na spaní. Polévku ano ... ostatní s díky odmítáme a vyrážíme k vrcholu druhého masivu Chamechaude 2.082 m. Dlouhá noc je před námi ...

Už doma, dlouho před startem, jedna z mých obav bylo značení trati. Po řadě špatných zkušeností z různých domácích závodů si říkám, jak budu řešit situaci, až v noci, sám bez mapy v neznámých horách, nebudu vědět kudy kam. Na soukromém anglickém brifinku se tedy podrobně vyptáváme ... pořadatelé vysvětlují a říkají "nebojte ... však uvidíte". A to tedy měli pravdu ... široké půlmetrové reflexní pásky jsou snad co 100 metrů, z jednoho místa jich před sebou vidíme většinou několik a když pak v noci zasvítím čelovkou před sebe, vidím řadu svítících fáborků, zcela neomylně ukazujících směr. Nezabloudili jsme ani jednou ... naprosto dokonalé !!

Už víc jak hodinu běžíme tmou a cestu osvětlují jen naše čelovky, když se před námi mihne povědomá výbava a oblečení ... dobíháme Sama Straku. Na to, kolik už toho má za sebou, vypadá ale velmi optimisticky a ja jasné, že za pár hodin je cíl jeho. Přejeme si navzájem francouzské "Bon Voyage" a míříme dál k nejvyššímu vrcholu druhého masivu.
Ještě než začneme stoupat na vrchol Chamechaude, čeká nás "veselá historka" na občerstvovačce na lavicích pod volným nebem. Po strmém výstupu si musím převléct propocené triko, neboť výška a noc se hlásí opět svým chladem. A tak se v té hrozné zimě musím nejprve svléknou a než se mi podaří nasoukat se do nového kompresního trika, klepe se mi brada tak, že bych si snad vyrazil všechny zuby. Vidím, že Honzu to velmi pobavilo, ale sám na tom není o moc lépe. Lepí si prsty na nohou, ale který z nich vlastně bolí a který se nakonec zalepit podaří, vůbec netuší. Ale je to bezva ... prý to moc pomohlo. Zdá se tedy, že placebo efekt funguje i s lepící páskou. A taky platí, že nejvíc potěší kamarádovo neštěstí ... alespoň vyrážíme dál v dobré náladě.

Výstup na vrchol vede serpentinami ve strmém svahu a čelovky běžců před námi se tánhou jak klikatý had až někam do nebe. Kousek stoupání po kamenech ... otočka vlevo ... opět stoupání po kamenech ... otočka vpravo ... a znovu ...  a znovu ... a znovu ...
Končně chlapík na terénní kontrole zapíše naše čísla do seznamu a naše cesta začíná opět klesat, snad bude dole trochu tepleji ...tady je fakt kosa.

 Opět se chvíli zdržíme na kontrole pod posledním kopcem Saint Eynard 1.310 m. Přichází má nejhorší krize závodu ... připadám si jak v nějaké svěrací kazajce. Je mi strašná zima, celé tělo je úplně ztuhlé ... nemůžu mluvit, nemůžu se skoro ani pohnout, při myšlence na jídlo nebo i jen pití se žaludek obrací naruby. Hrozné ... vyrážíme dál do temné noci. Honza se snaží co může mě nějak morálně povzbudit či opět probrat k životu ... možná mě měl kopnou do zadku, ať koukám mazat !! Byl ale podstatně mírnější a během každého dalšího kroku naštěstí cítím, jak se tělo opět probouzí k životu ... za pár minut jsem zase fit ... můžeme pokračovat naplno dál. Do cíle zbývá něco přes 10 km ...
Na posledním vrcholu běžíme pár metrů od ostré skalní hrany ...  stovky metrů pod námi svítí noční Grenoble. Tam nás za hodinu a půl čeká cíl ... tak jako se Cimrman při své cestě na severní pól bavil o požáru Národního divadla, slále častěji se nám v mysli vynořuje teplá sprcha a studená plechovka s pivem ... iThinkBeer ve své ryzí podobě.

Konečně probíháme bránou Bastily, kde jsme byli na průzkumu v pátek. Trasa skutečně vede chodbami a schodišti uvnitř pevnosti a tak se nám náš výlet vyplácí. Potkáváme pár běžců, kteří se vrací po schodech zpět, či jinak váhají ... jo, jo ... jsme za velký znalce ... pojďte za námi, mi to tu dobře známe.

Kousek před Bastilou jsme  doběhli Pavla ... prý už fakt nemůže ... nohy hrozně bolí. Přejeme mu tedy hodně štěstí a běžíme dál. Za minutku za námi po cestě lítá štěrk ... Pavel je tady ... prý to doběhneme ve třech. Jenže než to stihne dopovědět, bojovný duch v něm vítězí a Pavel mizí ve tmě před námi. Znovu ho uvidíme až v hotelu.

A pak už je tu město a za chvíli park a cílová brána. Společně ... bok po boku ... s Honzou protínáme cíl. Je půl šesté ráno ...

Telefon domů, že žijeme ... Terezka opravdu celou noc sledovala online přenos časů z jednotlivých kontrol a celou noc mě tak morálně podporovala ... moc děkuju.
Pak sprcha, pivo a na tři hodiny postel. V neděli dopoledne si ještě vyzvedáváme finisherská trika, balíme a čeká nás opět 1.100 km zpět.

A jak to uzavřít ?? Opět je to další posun mého běhu, opět je svět jiný než byl včera.

Honzo, děkuju za mnoho hodin společného boje ... tak jako lezení, takovéhle věci jde opravdu dělat jen s kamarády, na které je možné se spolehnout i v těžkých chvílích.

Malou statistiku na závěr si samozřejmě neodpustím:

85,9 km, převýšení +5.480 m, 186 startujících, 169 v cíli, v mé katagorii je tento poměr 35 / 24, časem 19:37 hod jsem obsadil 8. místo v kategorii a 82. místo celkově.