Běh jinou dimenzí

S Honzou12 jsem se osobně setkal třikrát. Náhoda to zařídila tak, že jsme spolu běželi druhý závod Horské výzvy na Šumavě, podruhé jsme se setkali v PIMu při návštěvě Běžícího Stína a potřetí jsme se "sešli na bedně" na Baroko Maratonu. Od začátku jsme navzájem cítili stejnou "pošahanost" během, či spíš (jak říká Honza) pobíháním a při každém setkání jsme si plánovali nějakou společnou akci.

Nakonec takový ty řeči začínaly dostávat konkrétnější obrysy, až to zaznělo zcela jasně - proběhneme se společně podzimními Jizerkami. Od Baroka na to máme tak 5-6 týdnů, pak už akutně hrozí, že v Jizerkách napadne sníh.

Začínám tedy plánovat KAM. Honzovy návrhy typu "ukážeš mi svoje trasy" jsou nesmysl, protože na mých trasách není nic extra. Sice vedou v lesích - tady se stejně skoro nikam jinam jít nedá - ale není z nich skoro nic vidět a je to les jako všude jinde. Když Jizerky, tak to musí být něco extra, žádný nudný běh mezi stromy. A tak se každý víkend vypravuji do hor, na místa, která jsou mimo dosah odpoledních popracovních běhů, která jsou mimo běžné bikové či lyžařské trasy. Bloudím mezi skalami, v rašeliništích, na vrcholech a v údolích, dostávám se na místa, kde jsem nebyl desítky let (ano ... píšu to dobře, někde jsem byl znovu po 20-30 letech).

Délka trasy musí být taková, aby stálo za to věnovat tomu celý den volna, ale zase ne tolik, abychom z toho byli na konci vyřízení.

Podzim se nám pomalu taky začal plnit dalšími akcemi a k tomu bylo třeba to sladit s dobrým počasím. No a pak to přišlo - rozhodujeme se během jediného dne, ukazuje se totiž, že času opravdu není moc a počasí zrovna slibuje slunce. Jeden, dva maily, nějaký telefon a je to upečené ... start v sobotu ráno na sv. Václava.
Samozřejmě obratem posílám mail i Veverkovi Pražskému, i když již dříve avizoval, že moc času mít nebude. 

Zde opět krátký výpis z našich mailů:

VP: 

Vy mi tedy serete, takhle na poslední chvíli, už jsem taky starší Veverka na takovýhle šoky, ale děkuji za pozvání, itinerář skvělý, můj Geburtsland to si nemohu nechat ujít, když vám nebudu stačit, tak to někde zkrátím, v neděli běžím Běchovice tak abych tam aspoň došel.

H12:

To jsem se zase dal dohromady s pořádnýma magorama:)... tak budu se těšit nebo děsit?!!! Měj se fajn, těším se na zítřejší běh, děsím se lezení :)

No nic ... děkuji, pánové, za upřímnost.

Sobota ráno. Vše je vymyšlené, připravené ... čekám u busu na kluky. Všechno pak už jde ráz na ráz. Převléknout, malý batůžek (jen já ledvinku) a sedáme do auta, kterým nás moje sluníčko odveze na "start". Mačkáme GPS-ky a jdeme na to. Pro případné znalce přikládám PrtScr z Google Earth.

Dále následují již jen samá pozitiva ... slunce opravdu hřeje, prosvěcuje podzimní bukové lesy ... stoupáme po kamenitých cestách s dřevěnými schody, po skalních stupních a kořenech na první vrchol - Oldřichovský Špičák. Skalní vyhlídka na vrcholu je už trochu zarostlá, stejně tak jako následující Skalní hrad.
Další děj už dostatečně popsal ve svém blogu Honza ... tak jen doplním: proběhneme  průrvou mezi skalami a po úzké rampě zahneme za roh. Okamžitě se ocitáme ve středu údolní stěny Dolní Lysé skály, na koruny stromů najednou koukáme shora. Krátká spárka, komín a plotna a jsme na vrcholu s nejkrásnějším výhledem na severní svahy Jizerek. Obligátní podání rukou, vrcholové foto ... to jsou panoramata !!
Honza má trochu obavy, jak to půjde dolu ... tak tvrdím, že rychleji ... ale tajím, že dolu je to vždy těžší. Po 30-ti letech lezení mi stačí jeden pohled do očí a je mi jasné, co se v hlavě dotyčného děje. Snažím se Honzovi trochu poradit ... ale to se mi to kecá po těch letech lezení. Bojuje statečně a jak už jsem napsal, smekám před jeho odhodláním a vlastně i statečností. Jako lezeckou premiéru mít před sebou sestup v 50-ti metrové stěně ... no, bez dalšího komentáře. To si musí každý zkusit sám. 

Za vrcholem Poledníku opouštíme severní bukové svahu a dostáváme se do centrální části hor. Ta je protkána sítí asfaltek, kterým se bohužel nelze vyhnout. Upravené cesty také znamenají velké množství cyklistů, mezi nimi i řadu mých známých. Na udivené otázky "ty vo.e, kde máš kolo" už ani nereaguji ... v poslední době se tak ptá každý můj známy biker.
Před námi je další "zlatý hřeb" cesty - hřebenová cesta přes vrchol Holubníku ... kořeny a kameny, kde se nedá skoro ani jít, pak klikatý trailík ve vrcholových rašeliništích, dřevěné chodníky a skála na Holubníku, z níž jsou vidět nejen celé Jizerky, ale i hory kolem. Dohlednost je tak 50 km ... super.

Sbíháme několik km do bývalé sklářské osady Kristiánov, v níž se vyrábělo sklo v 18. a 19. století. Sklářské muzeum asi zná kde-kdo, ale pozůstatky sklárny se sklářskými pecemi, zarostlými v kořenech mohutných smrků už asi každý neviděl.

Pak už nás čeká jen přehrada Josefův Důl, výběh na Královku s kamennou rozhlednou ... tu ale nemáme v plánu a stejně máme malé zpoždění, odvoz už na nás čeká. V Bedřichově jsem ještě chtěl zaběhnout k horolezeckému památníku Expedice Peru 1970, jejíž všichni členové tragicky zahynuli pod obří kamennou lavinou. Jméno expedice dnes nese slavná Jizerská padesátka. Foto tedy jen pro ilustraci.

Moje sluníčko opět přijelo do "cíle" autem, odvezeme se do Liberce a pádíme rychle do hospody všechno patřičně zhodnotit. K autobusu zpět do Prahy přicházejí pak kluci dvě minuty před jeho odjezdem. Jo, jo ... když plánovat ... tak přesně !!

Akce absolutně dokonalá, počasí, které v Jizerkách nebývá často a kamarádi kolem. Takový běh jsem ještě nezažil. Děkuji !!!

P.S. Místo fotek jsem zkusil video, tak časem třeba přidám link. Ale to už bude článek stejně hluboko v propadlišti času.