Horská výzva - běh nocí

Všechno se  to rozběhlo, startovní koridor i brána jsou v pár vteřinách za námi. Necpali jsme se někam dopředu, ale ani jsme nechtěli zůstat vzadu. Jakmile se doběhne asi po třech kilometrech na konec proježděné cesty, musí se všichni zařadit za sebe do úzké prošlapané stezky a nejméně v prvním stoupání - což je dalších 5 km - nebude možné jakkoliv měnit pozice ... jen držet společné tempo. A tam přeci jen nechceme být příliš vzadu, i když závodit se bude někde úplně jinde.

První kilometr po asfaltu za 6 minut a něco ... pomalu se to zvedá ... další 7 minut, pak 8 a jsme na začátku úzké stezky. Prošlapaná stopa je nerovná, jeden krok za druhým je třeba dávat nohu vždy před špičku nohy druhé ... ani na vteřinu nelze zvednou oči ze země. Krok vedle znamená ztrátu rovnováhy, čerstvý sníh se boří po kolena. 

Mysleli jsme si, že alespoň začátek v údolí bude lepší a tak máme hole zatím na batohu. Trochu se nám tohle rozhodnutí nevyplácí, máme starosti s rovnováhou a občas se boříme nohou či rukou hluboko do sněhu ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu. Tempo se výrazně zpomaluje, ve stoupajícím svahu a nerovném terénu je to již jen chůze, kde překonání jednoho kilometru trvá více jak 20 minut.

Cesta se začíná klikatit a před sebou i za sebou vidíme v serpentinách nekonečnou řadu světýlek, jedno za druhým. Hluboký sníh tlumí zvuky kroků, nikdo nemluví ... 300 týmů kráčí nekonečným tichem.

Po sedmi kilometrech se dostáváme na hřeben. Zastavujeme, abychom si vzali hole a trochu se napili. V obavě před zamrznutím hadiček hydrovaků jsme je nechali raději schované uvnitř batohů.
Očekáváme, že dál na hřebeni bude sněhu třeba méně nebo bude více udusaný ... ani jedno se však nenaplňuje. Naopak, sněhu přibývá a i ve stopě se boříme v prašanu do poloviny lýtek. Had běžců se začíná mírně trhat a tak se občas snažíme tempo zrychlit ... bohužel to moc nejde. Tady někde zažíváme psychicky asi nejobtížnější úsek ... musíme se totiž srovnat s tím, že v hlubokém sněhu bude i zbývajících 55 kilometrů. Ta představa je strašlivá ... GPSky začínají pomalu, ale neúprosně vypočítávat cílový čas ... ani to nechceme vidět.
Přicházejí první - dle našeho soudu - objektivně nebezpečná místa, např. z Šeráku mírně klesající, dlouhý traverz ve velmi strmém svahu, kde případné zakolísání by mohlo znamenat pád, který by sice nebyl fatální, ale v hlubokém sněhu a strmém svahu si nedokážeme představit, jak by bylo možné dostat se zpět na úzkou cestu.

ilustrační foto - cesta pod Šerákem

 Najednou běžíme z kopce po tvrdém podkladu - jsme na sjezdovce na Ramzové, "maličko" jsme poničili manšestr ... no spíš to vypadá, jak po útoku kanců. 16. kilometr a s ním první kontrola s občerstvovačkou. Musíme projít nejen čipovou bránou, ale nechat si pořadatelem také označit startovní kartu. Znamená to sundat rukavice, vyndat z pouzdra papírovou kartu, nechat označit a vše opět uložit. Občerstvovačka je velmi poddimenzovaná a tak trvá než se dostaneme k pití i jídlu ... je to dost tlačenice. Registrujeme, že ze závodu odstupují první dvojice. Kontrolujeme GPSky a snažíme se vstřebat vypočítaný čas závodu ... 17 hodin !!! To nemůžeme přežít ...
Po veškeré té manipulaci na kontrole máme promrzlé ruce a trvá dalších 20 minut, než se podaří krev znovu rozproudit. A to přitom opět stoupáme do kopce a z čepice mi kape pot do sněhu.
Postupně přicházejí další kritická místa.
Vražedný potok (tak se opravdu jmenuje), kde přecházíme přes úzkou hráz s vysokou vrstvou sněhu. Krátké zábradlí je jen uprostřed ... stačilo by, aby se sníh pod nohou zbortil a pád pod hráz by byl velice špatný.

ilustrační foto - Vražedný potok

Obří skály - po stoupání lesem v hlubokém sněhu najednou zakopávám o skalní plotny. Stále je temná noc a v kombinaci s mlhou a drobným sněžením je viditelnost mizivá. Místo sněhu máme pod nohama najednou skálu, černá skalní stěna, pokrytá ledovými krystaly se tyčí nad našimi hlavami, za hranicí světla čelovky končí svět. Depresivní místo, náročné na psychiku.

 

Kdesi na Šeráku se dostáváme na konec urolbované sjezdovky a stopa mizí. Společně s námi je tam asi pět dalších týmů a všichni se vydávají do různých stran, evidentně bez jakékoliv opory v mapě či jiné navigační pomůcky. Takhle to ale přeci nejde a tak po krátké poradě s naší GPSkou vyrážíme správným směrem, abychom po několika desítkách metrů opět našli prošlapanou stezku se značením. Ostatní se vydávají za námi a tak raději ještě jednou kontrolujeme navigaci, abychom náhodou nedostali po hubě, když by to nebylo správně. Naštěstí nás technika neklame, ale raději trochu zrychlíme a všechny týmy se brzy ztrácejí ve tmě.
Pomalu se rozednívá, ale ještě chvíli bude třeba kombinovat počínající denní světlo se světlem čelovky, aby bylo možné dobře rozeznávat všechny nerovnosti stopy. Cesta klesá k Červenohorskému sedlu, když přichází malá krize ... ani snad ne fyzická, ale přichází jakýsi útlum, mám pocit, že bych klidně usnul ... nedokážu se dobře soustředit. Naštěstí brzy skutečně sbíháme na sedlo, kde je kontrola a občerstvovačka. Musím si trochu šlehnout ... samozřejmě nějaký gel a něco na probuzení.
Noc je tedy za námi a s ní i polovina trasy ... od startu uplynulo 8 hodin.

Různé gely a ionty nás vzpamatovávají ... pod kotly opět hoří. V GPS vyměňujeme preventivně baterie a vyrážíme do světlejší části závodu. Světlejší o denní světlo, světlejší o očekávání alespoň krátkých úseků upravené trati, ale obtížnější o oněch 8 hodin, které jsou za námi.

P.S.

Dnes se na stránkách pořadatelů objevilo krátké video ze závodu. Drobné momentky lehce přibližují či naznačují o co mohlo v závodu jít. Vždy jsme ale říkávali, že teprve to, co nebylo vyfotografováno či natočeno, bylo těžké. Teprve tehdy, když fotograf neměl sílu či morál vyndat foťák ... teprve tehdy se lámal chleba.