Po stopách Boba Hurikána

Po nedávné soukromé jizersko-běžecké akci, na jejímž úspěchu se podílely nádherné Jizerky, dokonalé počasí a úžasná partička kamarádů, je před námi 2. díl poznávacího běhu - tentokrát v režii pražské sekce. Již nějakou dobu probíhá mailová komunikace a nyní se vše pomalu dává do pohybu. Nedalo mi to, a maily jsem soustředil do jednoho bloku ... zdá se mi, že ty naše "kecy" vydají nad lecjaký příspěvek. No, posuďte sami ...

Maily vznikaly v období 24.10. - 5.11.

VP:

Tak pražská (ultra)sekce se lehce zaktivizovala a pomalu abychom začali ladit termín na podzimní pobíhací lahůdku věnovanou Veverkovi Sudetskému jako revanš za jeho jizerské kulturní proběhnutí. Tematika bude trampsko skautská a bude se jmenovat.......no zatím ještě neprozradím.
Po koordinaci s H12 je z pražského pohledu reálný termín někdy v druhé polovině listopadu. H12 má možnost i všední dny (ach ti profesoři), ale to my potulní histopatologové nikoli, dovolená je pryč a brát si na běh zdravotní volno - no nevím..., takže jedině nějaký víkendový den. Dej tedy vědět jaké datum by se ti hodilo na výlet s Hochy od Bobří řeky.

VS:

Tedy pánové ... slza se mi dere do oka. Ještě jsem nikdy neprozradil (VP možná ví), že mé mládí bylo prodchnuto skautingem a později klasickým trampinkem s vlastní T.O. Kanawake. Pak na kytaru na půdě dlouhá léta padal prach, až byla ztracena. Před dvěma měsíci hlavou probleskla myšlenka nákupu nové kytary ... a teď tohle !!!
Už se nemohu dočkat !!!

VP: To jsem rád, že akce byla Sudety kladně přijata. Tvé trampské období si samozřejmě pamatuji, Veverka starší, skoro celý maskovaný, odchází s kytarou (tehdy ještě nezaprášenou) do lesů, zatímco Veverka junior odchází s jabloneckou romskou komunitou sbírat první kuřácké zkušenosti.

H12:

Pánove... sedím ve vlaku z Ostravy a kanou mi slzy.. jen nevím jestli dojetí, nebo smíchu :-)

Moc se těším, Veverka Pražský je rozený organizátor! Asi jej při nejbližší příležitosti navrhnu za předsedu pražské (ultra) sekce...

Vezmu si s sebou i navigaci, ať se cvičím:)... Protože ... modří již vědí ...

VP:

Ano modří již vědí nebo alespoň tuší, ale skauti a gentlemani netrousí, tak prosím nechme Veverku seniora ještě v napětí.

Z pod junácké vlajky zdraví tč. nemaskovaný MVP aka Dřímal (ano opravdu má skautská přezdívka :-)

VS:

Dobré ráno.. tedy začíná to být pěkně napínavé. Vidím, že dnes budu muset vyrazit na nákup knihy: A.B Svojsík, Historie trampingu v Čechách. Doufám, že nějakou takovou vydal !! (přidáno dodatečně: nevydal!) Jo a v sobotu jsem sám doma, tak si musím trochu porovnat v knihovně všechny foglarovky. Abych se zase dostal trochu do obrazu.
Jj, senior se pomalu vylízal z chřipky, pes se mohl zbláznit radostí, když jsem s ním včera při venčení popoběhl asi 100 m. Myslel si, že už nikdy neuvidí les, ale teď mu svitla naděje... a ještě k tomu ta moje dětinská radost z připravované akce. Vyprávěl jsem manželce o nadcházejících plánech a dívala se na mě, jestli nepotřebuju jít na nějaký vyšetření ?? Klidně!

VS (alias Puk ve skautu - Kotouč mi už prostě zůstal, či Monarcha v T.O. - to byl medvěd z nějaké knihy o kanadské divočině) ... tak si vyberte.

H12:

Opět jsem po ránu zasažen a dojat... okolnosti způsobily, že cestuji metrem a tak hned reaguji...

Samé dobré a ještě lepší zprávy!!! VS už popobíhá, no to abych začal seriozně trénovat!!! Trasa navržená MVP, se velmi velmi kryla s mojí představou a pracovním návrhem a tak jen mohu zvolat ono pionýrské:)... Vždy připraven!!!

.... ano přátelé, já kulacký synek jsem trávil mládí v pionýrských oddílech, sice možná maskující v počátcích skauta, ale byl jsem pionýrem!!:)

Moje oddílová přezdívka Cikán ... vzhledem ke svému genotypu jsem netušil, odkud se vzala, posléze pochopil z textu tehdy popularní písně s refrénem... "kdo to byl??? cikán černý cikán":)

Ano, již moji spolužáci a učitelé oceňovali moji schopnost či štěstí se neočekávaně objevovat na místech a v situacích, které by do mě nikdo neřekl nebo kde mne nečekal:)... odchodem na studia jsem tuto přezdívku ztratil, abych se na mff uk stal "bleskem"... :) ... který jednu dobu měl i křestní jméno kulový:)..potvrzujícím onu vlastnost nečekaně něco způsobit či se někde objevit..

Přátelé, občerstvím svoji pamět, prolistuji Rychlé Šípy, naučím se ta správná zaklení, jako například.. jdi mi k šípku!, dej si placku na čelo a aby tě husa kopla!:)

tedy ultra zdar! veverkům zvlášť! z metra zdraví 12:), toho času hrdě nosící označení VN (Veverka Náhradní)

VP:

Vidím plantážnictvo, že vzpomínky na pionýrské doby ve vás vyvolávají samé pozitivní asociace. Jako kdyby jste nikdy nestáli u hrobu neznámého vojína (taky vám vždy přišlo divné, že je to vždycky vojín a nikdy ne aspoň desátník!) a ruka nad čelem vám nedřevěněla. Inu negativní vzpomínky a emoce s časem mizí.

Již se velmi těším do míst, kde losos táhne bílou peřejí, Ztracenka si zpívá píseň písní hulahůůů a Bratrstvo kočičí pracky kuje své zpropadené pikle.

Skvělé zprávy ze severu - Puk už pobíhá, zřejmě stáhl dobrý antivir, takže úspěšnou rekonvalescenci přeje oddělení patologie.

VP:

Pražská běžecká sekce kamarádů táborových ohňů Dřímal-Cikán pilně pracuje na listopadové trase pro VS-Puka - po stopách trampingu. Mohu snad prozradit pracovní název, který je "Tři řeky" a myslím, že pokud počasí dovolí bude to kvalitní, ideově hodnotná akce, hodna Foglarových hochů. Délka je cca 40km, aby to stálo za to.

VS:
TŘI ŘEKY ... to je tedy nádhera. Kilometráž vidím, že chlapská. Ale už trénuju ... zatím ještě občas ruším lesní ticho tuberáckým kašlem, ale za víkend konečně cca 20 km.
Takže Berounka, Vltava a Sázava (či opačně). Ještě když zakomponujete potok Kocábu s její Ascalonou a dalšími ... přemýšlím, jestli to běžet s usárnou a v kanadách :-)
P.S. Všechny foglarovky v knihovně jsem už srovnal.

VP:

No spíše to bude Velká řeka, Hadí řeka a Stará řeka, Zlatou řeku jsem po úvaze vyřadil, je už příliš přecivilizovaná, nedalo by se to hezky naplánovat. A už nevyzvídej Veverko, nebudeš pak překvapenej.. :-)

VP:

Blíží se nám naše říční akce, chlapci, - první možný termín je příští sobota, tedy 16.11. (jak to vidíte, já bych to preferoval, předpověď vypadá dobře). Protože auto jako dopravní prostředek vzhledem ke stylové čistotě je zapovězeno, lámu si hlavu, jak tu logistiku zajistit. Dopravně to problém není, ale abychom na cestu zpět nemuseli jet v mokrém běžeckém, bylo by pěkné mít v cíli civil. Je taky možné to váhově minimalizovat a nést si to každý s sebou v batůžku - opět v rámci stylové čistoty by to bylo namístě. Možná verze je, že by jste mi nějak v týdnu dopravili civil a já to transportoval do Dobřichovic (to ovšem pro VS znamená poštovní transfer.) Dejte vědět.

H12:

Vážení přátelé, milá veverkovic rodino!:)

Jsem velmi potěšen... Příští týden sice budu muset "maličko" vyjednávat s manželkou:), nejmilejším mým jasným slunéčkem:), která si neprozíravě(!!) nahlásila dovolenou na čtvrtek a pátek a včetně soboty chtěla někam jet..

Věřím, že se mi ji úspěšně podaří přesvědčit, že by si v sobotu chtěla "odpočinout" od dovolené a ode mne.. a že by bylo nejlépe, kdybych úplně zmizel z domu!:) .. a že zase v neděli někam vyrazíme:):)..

Dám obratem vědět, ale vidím to, zatím doufám, pozitivně.. soudím podle letu ptáků, předpovědi v rádiu a historické znalosti chování mojí nejmilejší, zřítelnice mých očí..:)

Co se týče oblečení... Samozřejmě nejstylovější je si to táhnout s sebou... a já se tomu vůbec nebráním... tedy pokud na mě nezbyde ještě kytara:)!!!.. jak rozhodnete, tak bude... vlak patří neoddělitelně k trampským výletům, také bych auto zavrhnul... dejte mi znát, ať se připravím!

V napjatém očekávání věcích příštích .. Cikán, aka 12:)

VP:

Dobrá, dobrá, plantážníci , termín tedy ještě necháme uzrát, až co na to Cikánova squaw, Jasné Slunéčko. Ať už to bude 16. nebo 23.11., timing bude obdobný.

Zahajujeme autobusem č.390 ze Smíchovského nádraží do Třebenic, který jede v  9:06, či v 11:06. Pavle, řekni, co lépe konvenuje s dopravou z LBC, komický převlek možný u nás, kde si můžeš event. nechat věci.

Na běh počítám 5-6 hodin, nějaké bloudění, dýmka míru, občerstvení a tak. Konec v Dobřichovicích, odtud vlakem zase na Smíchovské. Zatím je v procesu domluva s dobřichovickými kamarády ohledně možnosti sprchy a převleku, pokud by to nešlo, museli bychom si věci nést na zádech a umejt se v řece. S tím tedy zatím také počkám, až jak dopadne domácí diplomacie H12.

VS:

Tak koukám na autobusy ... navrhuji časnější zahájení akce (abychom pak nezatměli na trase nebo - lépe - v hospodě). Na ČM bych přijel v 7:35, přesun tedy stíhám v pohodě.  Jen musím popřemýšlet, co s tím oblečením...možná bych to převléknutí asi využil, čas by měl být. Dalšímu se přizpůsobím.
Honzo, kytaru ti beru ... dostaneš ji hned na nádraží, to abys neběžel moc rychle.
bratr Puk

H12:

Velmi se mi to libi!!!

Časnější je lepší.. přesně kvůli tmě na trati a možnosti sledovat ta "panoramata" :)...

Teda s tou kytarou:) nevím..:)... možná bychom si mohli půjčit u nějakého, jistě zažehnutého táborového ohně.. jsem ochoten nést sekyrku (malou) :)...

To mytí v řece.. ještě, že s námi neběží takový Machy:)... ten by hned prosazoval, že při umývání musíme přeplavat celou řeku..

Vidím, že každá další akce zvyšuje parametry k neuvěřitelným výšinám:).. Ovšem dopředu říkám, že proti Vašim akcím bude výběh na Karlštejn a Ameriku velmi civilní.. maximálně divoká prasata, souložící dvojice v automobilech.. opilí domorodci.. :).. ale nic jiného v portfoliu nemám..:)

Budu se těšit, zapůsobím na Slunéčko..

bratr Cikán, osada "tucet"

(Pokračování příště ... další komunikace bude jistě zajímavá, ale sejdeme se až na trase ...)

Na sever a na jih

Vlastně je to obráceně ... nejdřív na jih a pak na sever, ale neochodí se to ani tak.

... zde bývalý, trochu posmrkaný běžec...

To byl takový říjnový plán - dva půlmaratony ... jeden na začátku a druhý na konci měsíce. Jeden na jihu, což v tomto podání znamenalo v Hradci Králové a jeden na severu, což je tradiční Janovská 19 v Jizerkách. Ale jak už jsem předeslal, dopadlo to trochu jinak.

Začátkem měsíce mě napadla strašlivá, zákeřná a skoro smrtelná nemoc ... jj, rozumíte tomu dobře - RÝMIČKA !! Byl jsem ale tvrďák a řekl si, že do nemocnice nepůjdu a nemoc porazím vlastními silami. Ale zřejmě už jich nemám tolik, jako před lety a tak jsem dva týdny před maratonem byl běhat jen dvakrát. Prostě se ty sople nechtěly nějak vzdát a úplně lámat přes koleno jsem to taky nechtěl. A tak jsem neběhal. Ale, jak jsem si naplánoval, 13. října ve 12:00 jsem stál na startu Hradeckého půlmaratonu. 700 lidí na startovní čáře prvního ročníku ... pěkný výsledek marketingu pořadatelů. Naše malá firmička byla lehce sponzorky také zaháčkovaná, takže účast byla tak trochu povinná. Že bych to snad neuběhl jsem si nemyslel, ale jak to dopadne jsem si netroufal odhadnout. Ač jsem za dobu svého znovuběhání absolvoval několik desítek závodů, půlmaraton ... a ještě k tomu po rovině ... jsem nikdy neběžel. Nemám žádné srovnání, vlastně netuším, jaké tempo si můžu dovolit, abych to nějak rozumně uběhl. Na jaký cílová čas si mám troufnout ?  A taky co s tím udělá ta potvora rýmička ?? Trochu jsem tedy prolustroval výsledky známých a kamarádů ... a stanovil jsem si (vysoký?) cíl: 1:40, či lépe trochu pod. Ale tajně v duchu jsem si říkal, že i 1:45 bude dobré. V každém případě to ale bude osobák, protože - jak už jsem řekl - je to můj první regulerní půlmaraton. Takže to je s cílovým časem taková jistota.

No a už se zase běží. Tak nějak se držím s davem a čekám, co na to řekne GPS ... a máme tu první výsledky ... jde to podle plánu. Ale ještě je třeba vyčkat na nějaký relevantní údaj. Po 5-ti km to ukazuje průměr 4:40 na km, to tedy znamená cílový čas pod 1:40. Tak zbývá už jen maličkost - udržet tempo zbývajících 16 km.
Kilometry do cíle ubývají, 4x za sebou mi hodinky ukáží 4:26 min/km ... to se v kopcích fakt nepodaří. Blik ... spadlo to na 4:35 ... jsem tedy zvědav. Ráno byla mlha a pěkná kosa, teď jako na potvoru vylezlo slunce a pěkně se do toho opírá ... to aby se líp běželo. Společně s černým oblečením a šátkem na hlavě to tak vytváří pěknou letní atmosféru.

A je tu cíl, tempo se podařilo udržet a základní rekord je tak položen na  1:35:05. Za chvíli jdu prověřit výsledky, samozřejmě těch dědků jako já tu moc není - výsledková listina říká, že 32 a můj čas je na 3. místě.

 

Ovšem to není nic ve srovnání s nejstarším účastníkem závodu, kterému je 86 let a závod uběhl za 3:17. Klobouk dolů ... a snad ani nedoufat, že tohle jednou dokážeme taky.

No a teď tedy přichází to "na sever". Jenže ... asi rýmička ještě nebyla definitivně poražena. V úterý se sotva doplazím z práce domů a ve středu už z postele nevylezu vůbec. Choroba se drží...potvora ... každé ráno vylezu z propocené deky a sundám zcela mokré triko. Na konci týdne už ale musím do práce, aby rodina nezemřela hlady a termíny taky nečekají ...ale jdu domů o trochu dřív. Pes každý večer smutně leží na gauči a asi už se smířil s tím, že les už nikdy neuvidí. Je mi ho opravdu líto.

Zítra je Janovská, ale to fakt nedám. Letošní ročník se musí obejít bez mé účasti ... a zrovna takové luxusní počasí. Tak jdu aspoň na procházku do lesa ... Sam je u vytržení a čumákem otáčí všechny listy v lese, aby zjistil, co to pod nima tak voní. Za poslední měsíc jsem s ním byl běhat dvakrát!!
A dost ... už ho nemůžu takhle trápit ... s*ru na rýmu a přerazím to během. Zítra jdu na to !!

V neděli dám 10 km, podnělí to vydá na 9 a dnes je v plánu 11. To bych z toho jinak opravdu už umřel. Stejně je třeba začít opět trénovat ... velké podzimní akce se opět blíží.

Běh jinou dimenzí

S Honzou12 jsem se osobně setkal třikrát. Náhoda to zařídila tak, že jsme spolu běželi druhý závod Horské výzvy na Šumavě, podruhé jsme se setkali v PIMu při návštěvě Běžícího Stína a potřetí jsme se "sešli na bedně" na Baroko Maratonu. Od začátku jsme navzájem cítili stejnou "pošahanost" během, či spíš (jak říká Honza) pobíháním a při každém setkání jsme si plánovali nějakou společnou akci.

Nakonec takový ty řeči začínaly dostávat konkrétnější obrysy, až to zaznělo zcela jasně - proběhneme se společně podzimními Jizerkami. Od Baroka na to máme tak 5-6 týdnů, pak už akutně hrozí, že v Jizerkách napadne sníh.

Začínám tedy plánovat KAM. Honzovy návrhy typu "ukážeš mi svoje trasy" jsou nesmysl, protože na mých trasách není nic extra. Sice vedou v lesích - tady se stejně skoro nikam jinam jít nedá - ale není z nich skoro nic vidět a je to les jako všude jinde. Když Jizerky, tak to musí být něco extra, žádný nudný běh mezi stromy. A tak se každý víkend vypravuji do hor, na místa, která jsou mimo dosah odpoledních popracovních běhů, která jsou mimo běžné bikové či lyžařské trasy. Bloudím mezi skalami, v rašeliništích, na vrcholech a v údolích, dostávám se na místa, kde jsem nebyl desítky let (ano ... píšu to dobře, někde jsem byl znovu po 20-30 letech).

Délka trasy musí být taková, aby stálo za to věnovat tomu celý den volna, ale zase ne tolik, abychom z toho byli na konci vyřízení.

Podzim se nám pomalu taky začal plnit dalšími akcemi a k tomu bylo třeba to sladit s dobrým počasím. No a pak to přišlo - rozhodujeme se během jediného dne, ukazuje se totiž, že času opravdu není moc a počasí zrovna slibuje slunce. Jeden, dva maily, nějaký telefon a je to upečené ... start v sobotu ráno na sv. Václava.
Samozřejmě obratem posílám mail i Veverkovi Pražskému, i když již dříve avizoval, že moc času mít nebude. 

Zde opět krátký výpis z našich mailů:

VP: 

Vy mi tedy serete, takhle na poslední chvíli, už jsem taky starší Veverka na takovýhle šoky, ale děkuji za pozvání, itinerář skvělý, můj Geburtsland to si nemohu nechat ujít, když vám nebudu stačit, tak to někde zkrátím, v neděli běžím Běchovice tak abych tam aspoň došel.

H12:

To jsem se zase dal dohromady s pořádnýma magorama:)... tak budu se těšit nebo děsit?!!! Měj se fajn, těším se na zítřejší běh, děsím se lezení :)

No nic ... děkuji, pánové, za upřímnost.

Sobota ráno. Vše je vymyšlené, připravené ... čekám u busu na kluky. Všechno pak už jde ráz na ráz. Převléknout, malý batůžek (jen já ledvinku) a sedáme do auta, kterým nás moje sluníčko odveze na "start". Mačkáme GPS-ky a jdeme na to. Pro případné znalce přikládám PrtScr z Google Earth.

Dále následují již jen samá pozitiva ... slunce opravdu hřeje, prosvěcuje podzimní bukové lesy ... stoupáme po kamenitých cestách s dřevěnými schody, po skalních stupních a kořenech na první vrchol - Oldřichovský Špičák. Skalní vyhlídka na vrcholu je už trochu zarostlá, stejně tak jako následující Skalní hrad.
Další děj už dostatečně popsal ve svém blogu Honza ... tak jen doplním: proběhneme  průrvou mezi skalami a po úzké rampě zahneme za roh. Okamžitě se ocitáme ve středu údolní stěny Dolní Lysé skály, na koruny stromů najednou koukáme shora. Krátká spárka, komín a plotna a jsme na vrcholu s nejkrásnějším výhledem na severní svahy Jizerek. Obligátní podání rukou, vrcholové foto ... to jsou panoramata !!
Honza má trochu obavy, jak to půjde dolu ... tak tvrdím, že rychleji ... ale tajím, že dolu je to vždy těžší. Po 30-ti letech lezení mi stačí jeden pohled do očí a je mi jasné, co se v hlavě dotyčného děje. Snažím se Honzovi trochu poradit ... ale to se mi to kecá po těch letech lezení. Bojuje statečně a jak už jsem napsal, smekám před jeho odhodláním a vlastně i statečností. Jako lezeckou premiéru mít před sebou sestup v 50-ti metrové stěně ... no, bez dalšího komentáře. To si musí každý zkusit sám. 

Za vrcholem Poledníku opouštíme severní bukové svahu a dostáváme se do centrální části hor. Ta je protkána sítí asfaltek, kterým se bohužel nelze vyhnout. Upravené cesty také znamenají velké množství cyklistů, mezi nimi i řadu mých známých. Na udivené otázky "ty vo.e, kde máš kolo" už ani nereaguji ... v poslední době se tak ptá každý můj známy biker.
Před námi je další "zlatý hřeb" cesty - hřebenová cesta přes vrchol Holubníku ... kořeny a kameny, kde se nedá skoro ani jít, pak klikatý trailík ve vrcholových rašeliništích, dřevěné chodníky a skála na Holubníku, z níž jsou vidět nejen celé Jizerky, ale i hory kolem. Dohlednost je tak 50 km ... super.

Sbíháme několik km do bývalé sklářské osady Kristiánov, v níž se vyrábělo sklo v 18. a 19. století. Sklářské muzeum asi zná kde-kdo, ale pozůstatky sklárny se sklářskými pecemi, zarostlými v kořenech mohutných smrků už asi každý neviděl.

Pak už nás čeká jen přehrada Josefův Důl, výběh na Královku s kamennou rozhlednou ... tu ale nemáme v plánu a stejně máme malé zpoždění, odvoz už na nás čeká. V Bedřichově jsem ještě chtěl zaběhnout k horolezeckému památníku Expedice Peru 1970, jejíž všichni členové tragicky zahynuli pod obří kamennou lavinou. Jméno expedice dnes nese slavná Jizerská padesátka. Foto tedy jen pro ilustraci.

Moje sluníčko opět přijelo do "cíle" autem, odvezeme se do Liberce a pádíme rychle do hospody všechno patřičně zhodnotit. K autobusu zpět do Prahy přicházejí pak kluci dvě minuty před jeho odjezdem. Jo, jo ... když plánovat ... tak přesně !!

Akce absolutně dokonalá, počasí, které v Jizerkách nebývá často a kamarádi kolem. Takový běh jsem ještě nezažil. Děkuji !!!

P.S. Místo fotek jsem zkusil video, tak časem třeba přidám link. Ale to už bude článek stejně hluboko v propadlišti času.

Revertere ad Baroque

Skoro týden pryč ... a nic. Tedy jako že se mi nějak nechtějí utřídit myšlenky, aby to mělo nějakou hlavu a patu. Ale když to nenapíšu, brzy z toho v hlavě nezbude nic.

Nerad bych, aby to vyznělo jako rouhání, ale bylo to (skoro) snadné a především velmi pěkné.

Mluvím o Baroko Maratonu, který se konal 7. září v Plasech. Po absolvování šumavské Horské výzvy jsme s Honzou12 konstatovali, že se určitě ještě letos na nějakých závodech setkáme a netrvalo dlouho, když padlo slovo "Baroko". 

"Co to je ??", ptá se Honza ..a pak z toho rozpoutá takovou mega akci !! No, ale popořadě ...

Třídílný seriál Horská výzva, který jsme nedávno završili posledním závodem v Krkonoších, totiž ukázal, že i za hranicí 42,2 vede cesta dál. Cesta, po které se dá stále běžet. Myšlenky se seřadily v nových souvislostech a poznáních a s oblibou a jistou nadsázkou citujeme webové stránky Czech Skyrunning Association, kde v článku o tom, jak se pozná ultrabežec, je kromě jiných "perel" uveden text, že ultra jsi tehdy, když ti 26,2 přijde jako občerstvovačka. Pěkné!!

Vloni bylo právě "Baroko" mou maratónskou premiérou a podle toho to taky vypadalo ... přepálený začátek a neskutečná bolest na konci. Kopce nahoru ... pěšky, kopce dolu ... pěšky, bezvědomí v cíli. Teď se tedy vracím "do Baroka" snad poučen, snad silnější a s jasným plánem, jak to běžet.
Pět týdnů mezi Krkonošemi a Barokem tak vyplňuji dlouhými běhy po Jizerkách, při kratších bězích po práci se pak dokonce snažím i o intervaly. Jsem zvědav, jestli to k něčemu bude. Jizerky jistě, Honza12 totiž plánuje nějakou podzimní návštěvu u nás, spojenou s během právě po Jizerkách. A tak obíhám místa, na kterých jsem někdy i léta nebyl, abych pak nebyl za trubku a nebloudil někde po lesích.
Týden před závodem pak už je v plánu jen regenerace, tedy gaučík a koláček. Trochu to "narušuje" středeční výlet do Prahy a akce v Running Mallu. Po Honzově 100-mílovém závodu v Coloradu totiž přijíždí z Nového Mexika do Čech jeho parťák - Běžící Stín. Právě v pražském běžeckém centru je naplánována přednáška či diskuse se Stínem a Honzou o ultra ... a to nemůže náš tým VX vynechat.
O Stínovi už Honza ledacos napsal, ale když slyším naživo jeho úvahy o běhání po horách, tak mě to fakt dostane. Některé věty se směle řadí bok po boku k "občerstvovačce 26,2".
Abych ale udržel myšlenku o tom narušení ... po přednášce totiž následuje společný běh účastníků Stromovkou a okolím. Pro zpestření ... při převlékání Veverka Pražský zjišťuje, že jaksi zapomněl doma běžecké trenky. Získává obratem jakousi slevenku pro účastníky sobotního O2 Run Czech běhu a jde koupit trenky do Adidas Shopu, který je ve stejné budově. Ovšem i po slevě 20% se trenýrky za dva litry zdají dost drahé a tak následujících 11 km lehce dává v Bushman kraťasech. No jo ... když má někdo natrénováno ...
Pak rychle jeden Holgarden a frčím zase busem domů. Doufám tedy, že se mi tahle treninková "mezihra" v sobotu nevymstí.

V pátek večer sedíme v Plasech na zahrádce U Rudolfa a dáváme předzávodní večeři. První malé překvapení nás čeká vzápětí na prezentaci ... ačkoliv oba Veverkové se přihlašujeme a závod platíme zcela nezávisle na sobě, tak jako na nedávné Horské výzvě, máme startovní čísla hned za sebou ... tak jako budou mít čísla za sebou i Honza se Stínem. Závod pak ještě večer prodiskutujeme na chalupě (no spíš na statku) našeho kamaráda Pavla a ráno společně vyrážíme na start. Alespoň letmo se tam setkávám s dalšími blogery a členy Honzovi partičky. Třeba někdy bude víc času ... slunce stoupá po obloze a tak jako vloni, chystá velmi teplý závodní den.

Na startu se nacpeme trochu dopředu, aby se nám první kopec po startu moc nezacpal ... no a ty rychlejší nás nějak převálcujou. A jde se na to ... hned na postartovní louce jsem to vloni tlačil dopředu ve snaze získat čas, místo i prostor ... no a samozřejmě se to pak vymstilo. Teď brzdíme hned od začátku. Zatím běžíme společně s Veverkou, ačkoliv o společné taktice nepadlo ani slovo ... prostě zatím máme stejné tempo. Daří se vybíhat všechny kopce, nohy, dech i srdce zatím pracují jak mají. Střídavě udáváme tempo, ale opět bez jakékoliv dohody ... prostě jednou je vpředu ten a pak onen. Společně se tak dostáváme před další a další soupeře, společně probíháme po nekonečných loukách podél Manětínského potoka, společně vybíháme obávaný Čoubák. 30 km se držíme spolu, bez otáčení spolehlivě podle dechu poznáváme, že jsme za sebou ... inu, jak říká Veverka, jsme "jedna krev".
A pak jako bychom to zakřikli, v jednom ze seběhů si libujeme, jak dobré máme tempo a jak nás nic nebolí ... pak se dostáváme na rovinu a do malinkého houpáčku a najednou slyším, že nic neslyším. No, určitě mě za pár metrů doběhne ... nechce se mi samotnému, ale neotáčím se a nečekám. Až v cíli jsme si řekli, že to v tu chvíli bylo jasné rouhání. Houpáček totiž trochu přibrzdil tempo, příroda si řekla a Veverka musel za křovíčko ... a bylo to ! Setkáváme se až v cíli, ale jen o pár minut.

Kritickou chvíli mám na 37. kilometru. Po delších treninkových bězích mě začalo trochu bolet koleno a tak jsem ho preventivně před závodem zatejpoval. Koleno sice drží, ale začínají trochu tahat všechny zadní svaly na té noze, která se musí prát s tejpovací páskou. Jedním trhnutím se tejpů zbavuji, svaly okamžitě povolují a běží se lépe. Jenže o kilometr dál povoluje i koleno ... to jsem tomu dal !! 5 km do cíle ... naštěstí hlava je nastavena tak, že "už jen 5" a ne "ještě 5", jako to bylo vloni. To je totiž v praxi známý psychologický testík s poloprázdnou či poloplnou sklenicí piva. A tak s tou poloplnou valím do cíle co to dá. Podle času vidím, že by to mohlo vyjít pod 4 hodiny a to by mohlo být blízko bedny. Děsí mě tedy, že najednou se mi za zády mihne nějakej dědek a než se vzpamatuju, bude pryč. Sbíhám Peklem bez ohledu na kolena, stále zrychluji a počítám ... no ono by to mohlo dát 3:55 !! Jsem na cílové louce, otáčím se ... žádný dědek v dohledu, ale i tak je poslední kilometr za 5 minut. Mačkám stopky a nevěřím svým očím ... 3:54:57. Praštím sebou do trávy a pár minut se vzpamatovávám z tempa posledních kilometrů. Ale nesmím prošvihnout Veverku ... jo, jo ... už je tu, opravdu to bylo jen pár minut a je to dokonce jeho nový zdejší osobák. Zdá se ale, že toho má taky dost. Sedí na kořenech pod stromy a na hladině řeky zřejmě hledá odpověď na otázku "proč?". Musím se ho pak zeptat, taky by mě to zajímalo.
Za chvíli se v cíli objevují i Honza se Stínem. Celou cestu jsme čekali, kdy se přes nás převalí, ale zjevně se šetřili na večerní Run Czech.

Pak ale přichází další překvapení ... musím se jít umejt a oblíct firemní tričko ... vyšlo to na bednu. A když nás volají na stupně přichází opět (kolikáté dnes?) překvapení ... společně na bedně stojím s Honzou12. To mě tedy opravdu, ale opravdu těší.

Tak to byl můj "návrat do Baroka". A příští rok ??  Asi budou jiné plány ...

P.S. Fotky nejsou moje, tak doufám, že se autoři nebudou zlobit za jejich vypůjčení. Děkuji.

Do třetice ...

Od posledního závodu Horské výzvy v Krkonoších uplynulo pár dnů, emoce lehce opadly a svaly, potrhané dlouhými, strmými seběhy, přestávají bolet. Nezbývá tedy, než dopsat poslední díl příběhu, této horské "bohatýrské trilogie".

Krkonoše, Špindlerův Mlýn – Svatý Pert, pátek 2.srpna, 20:00, tým VX.

Děj se opakuje … opět, oblečeni do běžeckého, se snažíme ve spacácích, na karimatce za autem, o pár hodin spánku. 30 minut před startem obouváme boty a bereme sbalené batohy. U potoka, kde jsme spali, se do půlnoci výrazně ochladilo a to nás přiměje obléct ještě jedno tričko … sice dírkaté ze všech stran, ale jedna vzduchová vrstva to bude.

23:30, start. Před námi je 68 km se 3.100 metry převýšení a snaha udržet prozatímní celkové umistění v seriálu (16. místo).

Po pár stovkách metrů vbíháme do centra Špindu, kde se na pár minut stáváme rozptýlením a zábavou pro četné návštěvníky barů a diskoték. Někteří fandí, jiní jen nevěřícně koukají na šílence, běžící do nočních hor.

Ochlazení u potoka, které nás přimělo k oblečení triček, je ale to tam a naopak zjišťujeme, že nás čeká tropická noc. Říkáme si, že to je tím rozehřátým městem a v lese se to hned ochladí. Opak je však pravdou … v horkém vzduchu se ve svitu čelovek mihotají oblaka prachu, zvířeného botami běžců před námi. Stoupáme na Dvoračky a v nepolevujícím vedru musíme trička navíc zase odložit.

Pole běžců se pomalu trhá, přesto v technicky nejtěžsím úseku, kterým je seběh Labským dolem, je stále docela tlačenice. Běží se po cestě, poskládané z velkých žulových bloků, je třeba dávat pozor na každý krok. Jedno špatné došlápnutí a byl by konec … Běžíme s trekovými holemi a tak jimi občasná zakopnutí naštěstí korigujeme. Jednou se mi ale podaří zakopnout tak silně, že pád vyrovnávám na poslední chvíli. Noha šíleně bolí a snažím se zjistit, zda to neskončilo utrženými nehty a zda z boty neteče krev proudem. Naštěstí to jen bolí … No jo, tak dlouho jsem vybíral vhodné boty na takový závod a nakonec byla volba špatná. Je důležité podstatně víc chránit špičky nohou, právě pro podobné případy. Tak příště …

Příjemné ochlazení přichází až ve stoupání Bílým Labem na Luční boudu. Ve druhé polovině stoupání je však cesta zase velmi kamenitá, stoupání tvoří spoustu schodů a tak z nás pot opět jen kape. Nad horizontem se objevuje slabý červený proužek a silueta Sněžky. Svítá ... máme za sebou 35 km. První sluneční paprsky se nás dotýkají o dalších 10 km dál. Postupně jsou teplejší a teplejší, ale daří se to nějak přežít. Nezávidím běžcům, kteří budou na trati déle, nebo těm na poloviční trati. Horké počasí trvá již dlouho a ani dnešek nebude vyjímkou a teploty vystoupají až na 35°C.

  

Asi 10 km před cílem přichází na parťáka Martina větší krize … no fakt se vleče :-) … snažím se ho nějak motivovat … skoro bych mu vymluvil díru do hlavy … „doběhneme támhle do té zatáčky a támhle k tomu stromu nebo ke kytce na louce. Pak kousek popojdeme a znovu ke kytce ...“ A pak jsme na posledním vrcholu a před námi je poslední kopec dolu, do cíle. Krize je pryč, zbývá už jen bolest a únava, přesto běžíme a běžíme … Pár kilometrů před cílem už hlava moc nepracuje a zcela bezmyšlenkovitě se opírám o hůl při přeběhu trámového mostu. Samozřejmě se hrot hole trefuje přesně do mezery, kde pevně uvázne … hůl se s trhnutím napruží, škubnutí ramene mě katapultuje zpět a hůl , vyvlečená z poutka, vystřelí vysoko do vzduchu. Ještě si tak na závěr vykloubit rameno … ale naštěstí to bylo opět jen vyděšení. Poslední velmi strmý seběh sjezdovkou a je tu cíl. 10:39 hod, 24. místo v kategorii.

Dlouhé minuty trvá, než jsme schopni začít normálně komunikovat.

Třetí díl Horské výzvy byl asi nejtěžší a velmi technický. Obtížný terén, velké teplo, v jednom místě běh po trase s nutnou asistencí GPS, strmé seběhy, nemilosrdně devastující svaly nohou.

Krkonoše jsou, na naše poměry, už velké hory. Čtyřikrát v průběhu závodu stojíme na jejich úpatí, či v hlubokých údolích, čtyřikrát stojíme na jejich vrcholech. Z tohoto pohledu se celkové metry převýšení jeví jako zcela bezpředmětné číslo. Prostě to byly fakt velký kopce …

Ale závod jsme si opravdu užili … kdy se nám opět naskytne při jednou „výletu“ vidět skoro celé Krkonoše? Jasné počasí přinášelo neustále výhledy do dálek a naštěstí stále bylo dost sil koukat se kolem sebe (i když fotek moc nevzniklo).

Tak … a teď ještě zhodnotit celý seriál ...

V průběhu tří závodů jsme běželi ledem i peklem ... v Jeseníkách jsme se brodili po kolena ve sněhu, běželi mlhou a mrazem, z návleků jsme otloukali ledovou námrazu. Na Šumavě jsme bloudili nocí po bahnitých cestách, plných obrovských kořenů a běželi po kotníky ve vodě podmáčenými loukami, po deštích, které pár dnů před tím způsobily rozsáhlé povodně. V Krkonoších jsme běželi tropickou nocí i dnem, po cestách z obrovských žulových kamenů, z nichž i v nejchladnější části noci sálalo teplo, jak z pece.

Vždy jsme si ale zachovali dostatek optimismu a motivace, každý z běhů se hluboce zapsal do paměti a ani na vteřinu jsme neměli pocit, že „už nikdy“.

A jak to celé tedy dopadlo ??

Zatím neoficiálně - v bodovém pořadí celého seriálu je na dlouhých tratích registrováno 570 týmů. 223 (39%) z nich nikdy nestanulo v cíli, když nedokázali překonat obtíže závodu. Dokonce jsem ve výsledcích zaregistroval 2 týmy, které dva závody nedokončili a teprve při třetím pokusu dosáhli cíle. To je opravdový boj ducha ...
Celý seriál ovšem absolvovalo pouhých 43 týmů, z nichž jen 26 bodovalo ve všech závodech, zbývajících 17 týmů některý ze závodů nedokončilo. V té nejužžší tabulce 26-ti týmů držíme 6. místo.

Vyrovnanými výkony ve všech třech částech závodu jsme nasbírali dostatečný počet bodů, abychom ve velké konkurenci nakonec obsadili 9. místo v absolutním pořadí a 7. místo v kategorii "mužů". Stáli jsme proti týmům o polovinu mladším, proti reprezentantům a jiným "profíkům". Samozřejmě ... tito borci nám byli schopni v cíli závodu nadělit několik hodin, ale naše síla byla jinde. Znamenalo to být připraven třikrát po sobě v průběhu čtyř měsíců, být zdravý, neprokaučovat taktiku, ale ani vybavení, či jídlo a pití. Znamenalo to být schopen běžet do tmavé noci, kontrolovat trasu ... a pokaždé podat stejně vyrovnaný výkon. Prostě nepropadnout ... nepadnout na kolena.

Do 100-mílových distancí tomu ještě hodně chybí a borci, běhající tyto závody, by se mohli nad mými úvahami pousmát. Ale jsou to mé limity, mé úvahy a má vůle.
Také v mé hlavě došlo k mentálnímu posunu a já jsem zjistil, že i za hranicí 42,2 km se dá běžet dál.

Děkuji všem, kteří tento příběh hráli se mnou.