14 + 1 zdarma

Opět mi to nedá, abych se nevrátil o dva měsíce zpět ... některé historky stojí za zaznamenání i s odstupem času ...

Noční cesta opravdu luxusním autobusem je za námi a nás již třetí rok za sebou čeká 14 dnů dovolené na chorvatském ostrově Murter. Tentokrát si to opravdu užijeme, protože je před námi velká premiéra. Poprvé za dobu manželství (prosím pěkně ... 23 let) jsme s mojí manželkou Renatou Terezkou sami ... tedy bez dětí !! A tak mám v plánu každý den běhat, válet se na kamenných plážích, koupat se v pěnících vlnách a žít o bílém chlebu a rajčatech s cibulí. Den za dnem se vše vrchovatě naplňuje.

Hned druhý den po příjezdu vyrážím po šesté ranní hodině na vpravdě gumpovský běh. Nemám žádný pevný směr ani žádný pevný cíl ... prostě běžím. Náhle se v hlavě objeví další cíl, na křižovatce odbočím ... běžím dál, ale cestou si to rozmyslím ... odbočka na druhou stranu a běžím za novým cílem ... dalo to 17 km a dvě hodiny ... zkrátka, chtělo se mi běhat.

Další dny běhám po různých částech ostrova ... ráno se život teprve probouzí. Když se vracím po dvou hodinách do kempu, většinou ještě všichni kolem spí.

Tak jako před rokem, i teď postupně kuji plán na delší běh, který by to pobíhání spojil do nějakého celku. Vloni jsem si vymyslel oběh ostrova po pobřeží ... pobřežní promenády se střídaly s lezením po skalách v divocích úsecích. Některé kousky jsem ale vynechal, protože se mi zdály až příliš složité a těžké. Letos to tedy dotáhnu k dokonalosti a nevynechám nic. Jenže jak dny běží, zdá se mi, že opakovat stejný běh by nebylo to pravé. Když tedy ne pobřeží, co tedy? Jistě ... co jiného než HORY !! No ... spíš jen hory, protože i ta nejvyšší na ostrově má jen 125 metrů nad mořem. A když už mám námět, je třeba tomu dát i nějakou myšlenku. Horolezci mají takový projekt, který se jmenuje Seven Summits, či Koruna planety. Jde o výstupy na nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Tak ... je to jasné ... udělám si svou vlastní ostrovní variantu. Vyberu 7 nejvyšších či nejvýznamnějších vrcholů tak, aby pokud možno pokrývaly plochu celého ostrova, najdu a natrénuju přístupové a výstupové trasy a pak to spojím jedním během. Krásný cíl !

Začnu v kempu na recepci, kde si koupím cyklistickou speciálku ostrova. Po jejím rozbalení zjišťuji, že na jejím provedení pracovali jistě ti nejlepší místní kartografové ... ovšem maximálně tak z nějaké dětské školky. Mapa je plná najivních kresbiček domečků, kostelů a různých kopečků. Mezi nimi jsou barevně vyznačeny různé tematické cyklo okruhy. Další ráno strčím mapu do ledvinky a jdu na první "vrcholový" průzkum.

Jednotlivé cyklotrasy mají na mapě vždy svou barvu, každý okruh má své téma ... třeba "Okruh olivovými háji", nebo "Kostely ostrova" či jiné. "Olivové háje" zcela jasně okamžitě odhalují kvality mapy ... popis dobrý, zajímavé téma ... ale aby bylo možné okruh vytvořit, nakreslil autor trasu i tam, kde ve skutečnosti žádná cesta nevede !! Pustit se mimo cestu je ale téměř nemožné ... všude sice olivy, ale taky macchie, známé chorvatské kamenné zítky a mezi tím vším pavučiny s obřími pavouky. Terén pro běh v tílku a kraťasech jako dělaný. Tudy cesta tedy nevede, takže jinak ...

Po večerech sedím nad satelitní mapou v tabletu a v maximálním přiblížení se snažím hledat cesty či delší linie kamenných zídek, které by mě přivedly k tomu kterému vrcholu. Obrázek se snažím vtisknout do paměti a druhý den, uprostřed křoví, se zvědavými pavouky za krkem, pak cestu realizovat. Ač se to zdá poněkud divoké ... jde to.
Přidávám jeden vrchol za druhým ... 7 jich mám hravě ... tak to zvednu na 7+1. Jenže i to je záhy překonáno, vrcholy přibývají ... běžím na průzkum jednoho a v tom se otevře pohled na další s nádhernou kamennou rampou, mířící od pobřeží přímo na vrchol ... no to nejde vynechat. Jsem na 11 ... 12 samozřejmě použít nemůžu, to je chráněné autorskými právy ... takže minimálně 13.
Na obrázkové mapě pomalu vzniká klikatá čára propiskou ... to bude moje trasa. Nic neměřím, nepočítám kilometry ... jen se těším na den D.

Světlá obloha nad obzorem říká, že slunce brzy vyjde. Čára propiskou se v předchozích dnes uzavřela do okruhu a ten jsem se snažil uložit do paměti. S touto navigací, jedním bidonem a pár sušenkami v kapse vyrážím na svých "7 vrcholů" ... pravda ... bude jich trochu víc.

1. Čvrdak 112 m.n.m. je první, s dokonalým kruhovým výhledem po okolních Kornatských ostrovech a kostelem, který navštívil i papež.

3. Široka 78 m je nejdál od všech cest, střežená ostrými trny keřů a jistě neméně ostrými kusadly nohatých bestií. Tady jsem se při průzkumu trochu zamotal a 100 m macchií mezi zítkami mi trvalo skoro půl hodiny. Teď to bylo o fous lepší ...

9. Glavatac 110 m m je těsně nad spícím kempem, i když možná touhle dobou už moje Terezka vstává, aby mi vyrazila naproti a doprovodila mě na posledních kilometrech běhu.

12. Raduč 125 m je nejvyšším vrcholem ostrova. V 1. světové válce střežil přístavní město Murter a na vrcholu jsou nejen zbytky betonových budov a různých střílen, ale celý vrchol hory je protkán podzemními chodbami. Ponořit se do jejich temnot chce jistou dávku odvahy.

13. Veli vrh 80 m je nejstrmějším vrcholem, přístupová cesta osciluje někde mezi turistikou a horolezectvím. Z vrcholu volám Terezce ... je to smluvený signál, aby naše setkání bylo dobře načasované. Trochu jsem se u toho zahleděl a teď nemůžu najít cestu dolů. Vždy slezu kousek po skalách a kamenech a skončím v křoví. Ještě dva pokusy .. a pak se prostě proderu skrz ... jsem už skoro dole, když se mi cestu podaří najít. Pozdě, ale přece ... z trnama rozřezaných nohou malinko stéká krev do bot.

 

14. Gradina 63 m je římským opevněním, na jejímž úpatí leží stavby staré 2.000 let.

15. Sveti Frane 40 m je kostel, u kterého jsme se měli setkat s Terezkou ... není tu. Pokračuji dál, však jí jdu naproti ... nemůžeme se minout.

Čas mezitím pokročil, slunce je už vysoko na obloze ... tomu odpovídá i teplota. Začínám toho mít dost, říkám si, jestli jsem maličko nepřestřelil.
Na náměstí v Betině se konečně potkáváme ... Terezka přesně věděla, na co poslední kilometry myslím ... orosená lahev minerálky, kterou mi podává, je pravým vysvobozením. Moc děkuju, máš ty se mnou svatou trpělivost. Posledních 5 km už zdoláváme spolu, Terezka za asistence koloběžky.

Jsem zpátky ... GPS prozrazuje:
39,4 km, +885 m převýšení, čas 5:37 hod, vystoupil jsem celkem na 14 ostrovních vrcholů + 1 vrchol malého ostrůvku, spojeného s Murterem 2 m širokou šíjí. Ještě je třeba dodat, že už dlouho před cílem bylo krásných cca 30°C ... takže přestřelil ...

Ale řekněte sami ...kdy si uděláte takovýhle pěkný výlet !!!

UT4M - návrat do hor (2. část)

Každý závod se snažím alespoň trochu naplánovat, samozřejmě zvlášť počáteční tempo ... hlavně to nepřepálit. Pokaždé se pak sám sebe ptám, proč jsem se zase nechal strhnou a letěl jako blázen s ostatními. Ani tady to není jinak ... všichni vystřelí jak na desítku a tak samozřejmě ... hurá, za nimi ... první kilometr 5:38. Myslím, že to je ideální začátek 82 km dlouhého závodu !! Pravda ... start je mírně z kopce, ale druhý kilometr mírně do kopce za 5:55 není o moc lepší. Jenže pak to odbočí do stráně a začíná nejstmější výstup celého závodu s parametry jak na Vertical Kilometer. Na cca 3,8 km, z místa startu v Rioupere do oblasti Arsele, nastoupáme o 1.200 m výš !! Cesta se klikatí strmým svahem, plným kamenů ... těžko se dostává před pomalejší běžce, ale pár míst dopředu se podaří. Honza s Pavlem se mi ztratili hned po startu a jsou někde předemnou ... no uvidíme.
Tenhle první úsek má místy stoupání až 60% (říká Google Earth), jsou zde krátké úseky, zajištěné ocelovými lany, v jednou místě přidaly nylonové lano dokonce sami pořadatelé. Na hraně stoupání se na chvíli otevře pohled zpět do údolí ... do té hloubky nejde skoro ani dohlédnout.

Dál se trasa vlní mezi plochými hřbety rozsáhlého lyžařského střediska Chamrousse, okolní vrcholy jsou ztraceny v mlze ... možná lepší varianta, než se opékat na slunci.
Na velké občerstvovačce a kontrole na vlastním vrcholu Chamrousse 2.240 m se opět setkávám s Honzou a Pavlem, dál ale vyrážíme každý opět sám. Výrazně se ochladilo a tak přidávám tenkou bundu, kterou pak budu oblékat a svlékat stejně, jako budeme stoupat na vrcholy či klesat do údolí.

Nízká tráva všude kolem a velké množství ovčího trusu náhle nabádá k ostražitosti. Mnohokrát organizátoři vysvětlovali, jak se tady chovat ... ne ovce, ale jejich strážci nás mohou nejen pěkně prohnat. Naštěstí včera Honza svědomitě dohlížel na náš trenink "setkání s ovčáckým psem". A tak nás vodil ve městě v parku kolem všech čivav a jiných vořechů a kontroloval, jestli se jim nedíváme do očí. No nedíváme ... to bychom si k tomu museli lehnout na zem.
Naštěstí jsme ovce jen slyšeli v dálce ... myslím, že ovčácký pes by se nám zpříma podíval do očí sám ... a to jsme zatím netrénovali. Dopadlo to tedy dobře ...
 

Z běhu se stává vysokohorský výstup a nebýt rady Honzy Bartase "neděste se tempa třeba i 20 min / km", asi bych hodně znejistěl. Poslední kilometr pod vrcholem Grand Colon 2.370  mi trval skoro půl hodiny.
Konečně se trasa zlomí a začíná velmi strmý seběh, dlouhý nekonečných 20 km. Těsně pod vrcholem potkávám naše známé - Lídu a Vláďu, kteří právě zde překonávají 100. kilometr své dlouhé trasy. Vidím slzy vyčerpání v Lídiných očích a sázel bych na to, že závod v tomhle stavu nemůže dokončit. O mnoho hodin později se ale jen potvzuje, že "ultra je v hlavě" a Lída po 50-ti hodinách od startu stojí v cíli. Nezbývá než smeknout ...

Asi v polovině seběhu z Grand Colonu je kontrola, kde opět potkávám Honzu. Zdá se, že máme dost podobné tempo a tak se během dalších kilometrů dohodneme, že se zkusíme držet spolu. Pomalu se blíží noc a některá rozhodnutí možná bude lepší dělat ve dvou. Ale když jeden "umře", druhý ho nechá bez milosti ležet na zemi ... taková je dohoda.
Konečně se dostáváme dolu do údolí k řece Isere, je za námi masiv Belledonne a s ním i polovina závodu. Trochu se zdržíme na největší občerstvovačce naší trasy, organizátoři nám s úsměvem nabízejí nejen teplou polívku, ale i třeba masáž nebo postel na spaní. Polévku ano ... ostatní s díky odmítáme a vyrážíme k vrcholu druhého masivu Chamechaude 2.082 m. Dlouhá noc je před námi ...

Už doma, dlouho před startem, jedna z mých obav bylo značení trati. Po řadě špatných zkušeností z různých domácích závodů si říkám, jak budu řešit situaci, až v noci, sám bez mapy v neznámých horách, nebudu vědět kudy kam. Na soukromém anglickém brifinku se tedy podrobně vyptáváme ... pořadatelé vysvětlují a říkají "nebojte ... však uvidíte". A to tedy měli pravdu ... široké půlmetrové reflexní pásky jsou snad co 100 metrů, z jednoho místa jich před sebou vidíme většinou několik a když pak v noci zasvítím čelovkou před sebe, vidím řadu svítících fáborků, zcela neomylně ukazujících směr. Nezabloudili jsme ani jednou ... naprosto dokonalé !!

Už víc jak hodinu běžíme tmou a cestu osvětlují jen naše čelovky, když se před námi mihne povědomá výbava a oblečení ... dobíháme Sama Straku. Na to, kolik už toho má za sebou, vypadá ale velmi optimisticky a ja jasné, že za pár hodin je cíl jeho. Přejeme si navzájem francouzské "Bon Voyage" a míříme dál k nejvyššímu vrcholu druhého masivu.
Ještě než začneme stoupat na vrchol Chamechaude, čeká nás "veselá historka" na občerstvovačce na lavicích pod volným nebem. Po strmém výstupu si musím převléct propocené triko, neboť výška a noc se hlásí opět svým chladem. A tak se v té hrozné zimě musím nejprve svléknou a než se mi podaří nasoukat se do nového kompresního trika, klepe se mi brada tak, že bych si snad vyrazil všechny zuby. Vidím, že Honzu to velmi pobavilo, ale sám na tom není o moc lépe. Lepí si prsty na nohou, ale který z nich vlastně bolí a který se nakonec zalepit podaří, vůbec netuší. Ale je to bezva ... prý to moc pomohlo. Zdá se tedy, že placebo efekt funguje i s lepící páskou. A taky platí, že nejvíc potěší kamarádovo neštěstí ... alespoň vyrážíme dál v dobré náladě.

Výstup na vrchol vede serpentinami ve strmém svahu a čelovky běžců před námi se tánhou jak klikatý had až někam do nebe. Kousek stoupání po kamenech ... otočka vlevo ... opět stoupání po kamenech ... otočka vpravo ... a znovu ...  a znovu ... a znovu ...
Končně chlapík na terénní kontrole zapíše naše čísla do seznamu a naše cesta začíná opět klesat, snad bude dole trochu tepleji ...tady je fakt kosa.

 Opět se chvíli zdržíme na kontrole pod posledním kopcem Saint Eynard 1.310 m. Přichází má nejhorší krize závodu ... připadám si jak v nějaké svěrací kazajce. Je mi strašná zima, celé tělo je úplně ztuhlé ... nemůžu mluvit, nemůžu se skoro ani pohnout, při myšlence na jídlo nebo i jen pití se žaludek obrací naruby. Hrozné ... vyrážíme dál do temné noci. Honza se snaží co může mě nějak morálně povzbudit či opět probrat k životu ... možná mě měl kopnou do zadku, ať koukám mazat !! Byl ale podstatně mírnější a během každého dalšího kroku naštěstí cítím, jak se tělo opět probouzí k životu ... za pár minut jsem zase fit ... můžeme pokračovat naplno dál. Do cíle zbývá něco přes 10 km ...
Na posledním vrcholu běžíme pár metrů od ostré skalní hrany ...  stovky metrů pod námi svítí noční Grenoble. Tam nás za hodinu a půl čeká cíl ... tak jako se Cimrman při své cestě na severní pól bavil o požáru Národního divadla, slále častěji se nám v mysli vynořuje teplá sprcha a studená plechovka s pivem ... iThinkBeer ve své ryzí podobě.

Konečně probíháme bránou Bastily, kde jsme byli na průzkumu v pátek. Trasa skutečně vede chodbami a schodišti uvnitř pevnosti a tak se nám náš výlet vyplácí. Potkáváme pár běžců, kteří se vrací po schodech zpět, či jinak váhají ... jo, jo ... jsme za velký znalce ... pojďte za námi, mi to tu dobře známe.

Kousek před Bastilou jsme  doběhli Pavla ... prý už fakt nemůže ... nohy hrozně bolí. Přejeme mu tedy hodně štěstí a běžíme dál. Za minutku za námi po cestě lítá štěrk ... Pavel je tady ... prý to doběhneme ve třech. Jenže než to stihne dopovědět, bojovný duch v něm vítězí a Pavel mizí ve tmě před námi. Znovu ho uvidíme až v hotelu.

A pak už je tu město a za chvíli park a cílová brána. Společně ... bok po boku ... s Honzou protínáme cíl. Je půl šesté ráno ...

Telefon domů, že žijeme ... Terezka opravdu celou noc sledovala online přenos časů z jednotlivých kontrol a celou noc mě tak morálně podporovala ... moc děkuju.
Pak sprcha, pivo a na tři hodiny postel. V neděli dopoledne si ještě vyzvedáváme finisherská trika, balíme a čeká nás opět 1.100 km zpět.

A jak to uzavřít ?? Opět je to další posun mého běhu, opět je svět jiný než byl včera.

Honzo, děkuju za mnoho hodin společného boje ... tak jako lezení, takovéhle věci jde opravdu dělat jen s kamarády, na které je možné se spolehnout i v těžkých chvílích.

Malou statistiku na závěr si samozřejmě neodpustím:

85,9 km, převýšení +5.480 m, 186 startujících, 169 v cíli, v mé katagorii je tento poměr 35 / 24, časem 19:37 hod jsem obsadil 8. místo v kategorii a 82. místo celkově.

UT4M - návrat do hor (1. část)

Vrátím se nejdřív hodně zpátky a začnu malou otázečkou ... pamatujete ještě povinnou základní vojenskou službu ? Já dokonce absolvoval ještě tu dvouletou a celou tu dobu jsem proběhal v jedné Vojenské tělovýchovné jednotě (to stejně byly bezva názvy). S návratem do civilu jsem si pak svato-svatě slíbil, že už nikdy běhat nebudu !!! Říkal jsem, že běh mi tenkrát úpně zničil kolena ... dneska ale vím, že to vlastně jen tak trochu pobolívalo :-)
Uběhlo téměř 30 let, než jsem znovu vyběhl "na suchu", ale byla to jen z nouze ctnost. Vracíval jsem se tou dobou z práce většinou až za tmy, kdy se už nedalo jít na kolo. A tak jsem začal běhat.
Po roce jsem narazil někde na webu na různá běžecká videa a jedno z nich mám uložené v paměti počítače i hlavy dodnes. Salomon 4 Trails ... v tu chvíli pro mě velmi emotivní ... celých 30 let jsem lezl jako horolezec po různých horách a teď, při pohledu na ono video, jsem si řekl, že takhle se jednou do těch hor zase vrátím !!
Konec vzpomínek.

Někdy začátkem roku přišel Honza s fantastickým návrhem (on stejně jiné, než fantastické návrhy, plány a myšlenky nemá) ... jet na horský ultra závod do francouzských Alp - Ultra Tour des 4 Massifs. Jak název napovídá, jde o běh přes 4 samostatné horské masivy v okolí Grenoblu, v kratší verzi se běží pouze část trasy a masivy tak zůstavají "pouze"dva.
No jasně, proč ne ... termín "počítačové hrdinství" je už myslím dostatečně známý. A tak za pár dnů odesílám přihlášku a platbou startovného alespoň trochu potvrzuji své prozatimní odhodlání. Ač ještě bez zkušeností ze Silvy, která teprve přijde, přihlašuji se rozumně "pouze" na 90 km trasu, zatímco Honza neváhá se 160 km. (Honzu nakonec okolnosti přimějí své rozhodnutí změnit a absolvuje také trasu 90 km.) Parametry obou tratí jsou ovšem přímo strašlivé - na kratší je převýšení 5.000 m, dlouhá má pak D+ 10.000 metrů, nejvyšší bod trasy dosahuje do výšky 2.370 m.n.m.

Čas plyne a tak je třeba nejen trénovat, ale připravovat i povinnou výbavu, kterou jsem zatím nikdy nepotřeboval ... nepromokavé oblečení, rescue folii ale i třeba "osobní" hrnek na pití či polévku, dvě čelovky, atd ...
Pro úplné potvrzení přihlášky je ovšem třeba také dodat zdravotní potvrzení, vypracované na originálnálním francouzském dotazníku. Když ho předkládám k orazítkování své obvoďačce, nevěří svým očím, co to po ní chci ... tak jako já, v dotazníku nerozumí ani jedinému slovu. Jsem však připraven googlovským překladem ... ovšem razítko není zadarmo. Pod takovou šílenost se prý jen tak nepodepíše a tak absolvuji kompletní vyšetření ... alespoň máme všichni klid, prý bych to snad mohl přežít.

 14 dnů před závodem naposledy testuji svoji výkonnost, ovšem opět na trochu specifickém závodu - Maratonu Českým rájem v Prachově. Že jde o závod v terénu je jasné, že bude o trochu delší než maraton avizují pořadatelé s předstihem, ale že se teplota v průběhu závodu bude pohybovat kolem 30°C je jasné až při závodě. No ... byla to docela rychta ... zase jsem to nějak přežil. Jestli jsem ale opravdu připraven, se uvidí až na místě.

5 dnů před odjezdem konečně kupuji poslední část výbavy - běžecký batoh. Vyhlídl jsem si ho na netu už před delší dobou, ale stále nebyl na skladě. V obchodě ho prohlížím zleva - zprava, zkouším na zádech ... zdá se to dobrý. Doma ho pak tedy nabalím na podobnou váhu, jakou ponesu při závodě ... a je to úplně na prd! Batoh nedrží v dobré pozici, všelijak se kroutí ... no prostě špatný. Zítra ho vrátím a beru svůj starý. Jenže v noci mi to nedá, stále na to myslím a pak se rozhoduji k radikálním kroku - oželím možnost případné reklamace a batoh nůžkama rozstříhám. V "horské" švadlence kupuji nějaké popruhy a přezky a pak to celý den zase dávám dohromady. 20-ti km testovací běh pak dopadá docela dobře. Vše je tedy na hromadě ... balím, jsem připraven.

Ve středu v 10 večer jsme společně s Pavlem Z. u Honzy a lehce před půlnocí vyrážíme na 1.100 km dlouhou cestu do Francie ... druhý den před polednem jsme ubytováni v hotelu v Grenoble, asi 5 minut pěšky od místa startu.

Odpoledne hned vyrážíme na "nácvik" posledního úseku trasy, vedoucí z historické vojenské pevnosti Bastila do cíle .. cca 5 km. Bude jistě dobré, když v téhle části závodu nezabloudíme. Jdeme v "civilu", protože to spojujeme s krátkou prohlídkou města. Pevnost je oblíbeným výletním cílem, vede tam z města lanovka, mi ale samozřejmě absolvujeme výstup pěšky nekonečnými serpentinami a kamennými schodišti. Za dva dny, někdy nad ránem, by tady měl náš závod pomalu spět ke svému konci a znalost různých cestiček se nám bude jistě hodit.

Na úplném začátku celé této akce ale stál Sam Straka ... to on řekl Honzovi o tomto závodu a tak je jen otázkou času, kdy ho tady potkáme. Po té, co se vrátíme z Bastily zpět dolů do města opravdu netrvá dlouho a potkáváme se s dalšími českým závodníky. V podvečer chvilku posedíme v hospůdce u piva, Sam a další dva čeští běžci - Lída a Vláďa - ráno startují na dlouhé trati a tak je pivko opravdu jen jedno.

V 7:30 ráno stojíme u startu dlouhé trati, našim běžcům přejeme "bon courage". Slunce vychází nad vysokými hřebeny hor, když za velmi emotivního hudebního doprovodu startuje asi 400 běžců do závodu trvajícího pro mnoho z nich dva dny a dvě noci. Téměř každý třetí z nich však do cíle nedorazí.

Po návratu do hotelu se pomalu pouštíme do přípravy vybavení na náš závod. Jen tak pro odlehčení situace vyřknu naše letité lezecké heslo pro balení batohu: "Co nemáš nepotřebuješ". Ovšem jaké reakce následují, by mě nenapadlo ani v nejdivočejším snu. Teorie hesla se neustále rozvíjí, místo balení se trumfujeme, kdo vymyslí větší kravinu, až nakonec jako absolutního vítěze vyhlašujeme Pavla Z. Ten totiž připraví v hlasovém překladači svého telefonu ono heslo ve francouzštině. Pro kontrolu povinné výbavy při registraci jsme připraveni na dotaz, kde máme to či ono, pustit z telefonu hlasový záznam "Ce que vous ne le faites pas, vous n'avez pas besoin". Jen není jisté, zda bychom si tím nevysloužili doživotní diskvalifikaci na všechny další běhy. Tak uvidíme ... 

Kontrola vybavení proběhla naštěstí bez jakýchkoliv incidentů a i odpovědi na dotazy typu "kde máte jídlo" - no v ledničce, " a "kde telefon" - no na nabíječce, byly akceptovány a po aktivaci čipu jsem byl z kontroly propuštěn.
O chvíli později absolvujeme brífing provedený kompletně ve francouzštině, kde - jak říkal Honza - nerozumíme ani číslovky. Ale se zájmem nasloucháme, aby všichni viděli, že nebereme závod na lehkou váhu. Na konci rozpravy je naštěstí anglicky sděleno, že následuje ještě stručný brífing v angličtině. Tam se nás dostaví celkem 5: Američanka, Japonec, co ale poběží jen 40 km trasu a 3 Češi. Opět je především zdůrazňován problém setkání se stády ovcí, resp. jejich strážci - tedy pasteveckými psy. Prý hlavně je nepřekvapit a nedívat se jim do očí ... no to jsem zvědav. Závěrečné společné foto našeho týmu s řediteli závodu je takovým malým bonusem.

Sobota, 6:00 - budíček. V klidu snídáme a po osmé hodině odjížíme připravenými autobusy na vzdálený start našeho závodu, do hlubokého údolí mezi 2. a 3. masivem. Když zakloníme hlavy, co to jde, vidíme skalnaté stráně mizející v mracích. Tam někam poběžíme ...

V 10:01 se rozbíhají mé stopky, aby se -když to dobře dopadne - za jeden den a jednu noc zase zastavily v cíli. Boj začíná ...

Dětské ultra - 2. část (Silva)

Tak nezbývá, než potvrdit Honzovu hlášku o tom, že "kamarádi tě přivedou jedině do průšvihu...) Je to tak !! Ale od začátku.
Masivní účast spřátelených běžců na závodu Silva Nortica samorřejmě zpunktoval Honza ... však ho známe - úsměv od ucha k uchu ... "to se vám bude líbit, nádherná trasa ... vlastně je to úplně lehký ... jasně, že mluvím o 103 km !!!!"

A tak jsem podlehl všeobecné euforii a v doměnce, že to bude náramná zábava, jsem se přihlásil. Naštěstí ve chvíli, kdy jsem na netu vyplňoval přihlášku, dostal jsem nějaký krátký záchvat zdravého rozumu a přihlásil se "pouze" na 90 km. A hned jsem dostal kázání, že to už je jedno jestli 90 nebo 103 a že to klidně můžu změnit v průběhu závodu ... prostě poběžím tu delší. To zrovna !!
Jak se závod pomalu blížil, přišel hlavní inciátor s "průhlednou výmluvou", že se z důvodu služební cesty nemůže závodu zúčastnit. No jistě, zatímco všichni kamarádi se budou "trápit" na trase závodu, hlavní iniciátor se bude "výletovat" na druhé straně zeměkoule. Aby tedy nějak odčinil svou neúčast, nabídl mi (protože jsem flink a všechno mi trvá), že na mě převede svou zaplacenou registraci. OK, beru ... ovšem netuším, že právě dostávám danajský dar. Protože tento převod organizátorům chvilku trval, jsme rádi, že se podařilo přepsat alespoň jména. Změna trasy je už zjevně nad síly pořadatelů a tak jako bonus dostávám i trasu 103 km !!
Pravda je, že chvíli jsem s touto myšlenkou koketoval, ale pud sebezáchovy nakonec zvítězil ... takže běžím 90. Howg!
Den před závodem pak vyrážíme v tříčlenné sestavě - Martin, Tomáš a já - směr jih. Když večer dorazíme na místo, všichni běžci, které znám, jsou už na místě (rozuměj v hospodě). Jen hlavní iniciátor Honza chybí a zatímco zítra budou všichni trpět, bude on na svůj rekreační běh shlížet poněkud šikmým pohledem. No nic ... jdem spát.

4:30 - budíček
5:30 - START

Vyrážím opatrně, snažím se, aby čas na km nebyl pod 6 minut. Po chladném ranním startu jsem se už trochu zahřál, ale brzy toho budou všichni litovat ... horký den je před námi. Sem tam se míjím se známými běžci, prohodíme pár slov, ale jinak je to celkem osamělý běh.
Na 30. km přichází dosud nepoznaná krize - chce se mi spát !! Motám se po silnici sem tam a mám pocit, že když si sednu, tak ve vteřině spím. Snažím se všemožně probrat, soukám do sebe jakýsi gel konzistence želé. Je to tak odporné, že mě spánek přechází, ovšem další kilometry bojuji s tím, abych to želé - když už jsem ho do sebe pracně dostal - zase rychle nevyblil. Fuj- to je hnus, velebnosti !
Někde na 60. km se trasy dělí na 103 a 90 ... v hlavě mám jasno, pořadatelům hlásím 90 a odbočuji pravo. Zatím držím luxusní čas 6:35 min/km a vše jde krásně. Je ale opravdu šílené vedro, na asfaltu se dělají černé bubliny a dehydratace úspěšně postupuje. Kdyby byl cíl na metě 70 km, vše by bylo super - čas i pocit. Ale ještě pár kilometrů zbývá ... na 80. si říkám, že už toho mám opravdu dost. Lýtkovými svaly začínají pocukávat křeče a posledních 5 km už běžím spíš sporadicky. Když se to do lýtek zakousne s patřičnou prudkostí, nebýt okolních keřů asi bych spadl na zem.

Kilometr před cílem mě někdo poplácá po zádech ... Veverka !! No nepřidám se ... jsem rád, že žiju. A pak je tu cíl, GPS naměřila 91 km !! Je to můj kilometrový rekord!

Pomocí plotu na stadionu se sesunu na zem a další hodinu se snažím najít polohu, kdy mě bude všechno bolet co nejméně. Pomalu se blíží večer, když se velmi volným krokem přesuneme zpět do penzionu a poté do hospody. Tady proběhne poslední epizoda závodu ...  když se ostatní již chladí oroseným pivem, já s hlavou v hajzlové míse přemýšlím, jestli mi nezbyl ještě kousek z toho úžasného gelu ze 30. kilometru. Nezbyl ...
Další ultra je za mnou, takové opravdovější ... víc se muselo běžet a proto i to utrpení bylo opravdovější ... regenerace bude jistě o trochu delší.

O den či dva později mě "dojal" článek o Silvě na Běhej.com ... cituji výňatek:

Na jihu Čech se kromě mistrovského ultra na 103 km běželo i „dětské“ ultra na 90 km a kratší distance – maraton a půlmaraton.

Takže děkuji ... zvládnul jsem dětské ultra! Ale zase nedopadlo tak špatně:

90 km (naměřeno 91), čas 11:36:00, celkově 13. místo z 25 běžců, v kategorii 1. místo ...tentokrát ze tří běžců, takže o 30% lépe než na Mácháči.

Dětské ultra - 1. část (Mácháč)

Jsem se svými zápisky stále nějak ve skluzu ... znáte tu reklamu na McDonald s "kostkou ve skluzu" ? ... ta je vtipná ... tak to vlastně není se mnou tak hrozný. Hlavně si to zapsat, po letech bych si už nic nepamatoval. To jsem takhle byl jednou na výletě v Himálaji a říkal jsem si, že takové zážitky nikdy nezapomenu. Houby ... takže raději napsat.

Krátce po jabloneckém Běhu do pohody jsem na stránkách závodu objevil "upoutávku" na další akci, pořádanou stejnou partičkou ... Mácháč Running Festival. V propozicích jsou kromě klasiky na 10 a 25 km i dva "bosoběhy" na 1 a 7 km (to bude po borových šiškách luxusní záležitost), ale také ultra na 60 km. To bude ono !! Není to zase tak strašná pecka, je tam nádherný terén, žádné dlouhé kopce ale "jen" ostré krátké výběhy a seběhy ... kořeny, kameny, písek. Tam si jistě spravím chuť z nezvládnuté Brdské !!

Počítačové hrdinství funguje okamžitě ... ťuk, ťuk ... a jsem přihlášený. Však ono to nějak dopadne ... ale je fakt, že se opravdu těším.

abc

Počasí sice není nic moc, vypadá to každou chvíli na déšť, ale není zima ... to půjde, ale bunda do běžeckého batohu jde pro jistotu taky. Na startu se potkávám s Advidem, ale po dvou větách je jasné, že společně moc času nestrávíme. Plánované časy jsou dost odlišné a jak říkám ... poučen (už zase) Brdskou, nechci na začátku běžet rychleji, než nějakých 5:45 na km.

S Advidem vydržím běžet tak 2 km, jistě by to šlo i dál, ale chci dodržet plán ... takže se loučíma zůstávám vzadu. Většinu trasy pak běžím sám a snažím si držet své tempo.
Trasa spojuje tři odlišné okruhy ... obě trasy závodů na 10 a 25 km a pak ještě přidá posledních 25 km. V průběhu závodu se tak dvakrát probíhá místem startu. Na začátku třetího kola začíná pršet ... takže posledních 20 km v dešti a bundě.
Na 40. km dobíhám Advida a tak chvilku pokecáme, jenže pak se na dohled před námi objeví loňský vítěz mé kategorie. No co kdyby byl první i letos ... to si nemůžu nechat ujít. Advid se trochu trápí s křečemi, nechávám ho tedy svému osudu a vyrážím na "stíhačku". Za chvíli jsem v závěsu a brzy vidím, že soupeř se do kopců dost trápí ... a tak tedy vyčkám na co nejstrmější výběh, trochu to vydechnu a s předstíranou lehkostí borce předbíhám. Za hranou kopce bych sice potřeboval nějakou resuscitaci, ale to už nikdo nevidí.
Krátké, ostré výběh po kamenech a kořenech a zrovna tak strmé seběhy si začínají vybírat svou daň ... pod kopcem nevím, jak se dostanu nahoru a nahoře zase nevím, jak se dostat dolu.
Do cíle zbývá tak  5-6 km, když v Doksech přehlédnu značení, musím se kousek vrátit a trochu pohledat ... a v ránu je vše opět nahnuté. Ten loňský vítěz je 100 m za mnou. Ze všech sil se mu snažím utéct ... je to velké trápení, ale nakonec se to podaří. Jsem v cíli !

Pořád prší a tak se jdu převlíct do auta ... tam půl hodiny sedím a přemýšlím, jak to udělat, abych neskončil v křečích. No, nějak se to povedlo... chvíli pak počkám na výsledky a vidím, že závěrečné trápení se vyplatilo ... je z toho 1. místo v kategorii, ale jak jsem psal už dřív - při počtu dvou běžců jsem kategorii sice vyhrál, ale zárověň jsem byl předposlední. Nic moc ... ale dvě lahve vína na bedně potešily ...
Obvyklá statistika: 60 km, 06:37:58, celkově 10. místo ze 41 běžců a 1. místo v kategorii.