Pohledy odjinud (4.část)

Venku pěkně mrzne a tak kdyby vám při běhu byla zima, mrzly ruce či kdoví co jiného, vězte, že může být hůř !!

Bivak, 1986

Slunce zapadlo, letní žár ustoupil nočnímu chladu, pod skalním převisem hoří oheň z borových větví a pískovcové věže Skaláku se ztrácejí v černém nočním nebi. Zítra ráno pokračujeme v lezení a teď plánujeme, co všechno vylezeme.

Tak takových nocí jsme prožili desítky a nikdy nás nenapadlo spojovat je se slovem "bivak". To slovo pochází z francouzštiny a znamená "tábor v poli". Pro nás byl pojem bivak vždy spíše spojen s představou velkých hor, sněhu a ledu. A tak právě první zimní bivak byl pro nás velkou zkušeností. Vlastně ani nešlo o žádnou horolezeckou akci, ale o "pouhý" lyžařský přejezd Velké Fatry.

Čtyři lidi, dva stany, běžky. Poprvé budeme skutečně bivakovat ... jsme mladí a silní ... nic nás nepřekvapí. O pár dnů později už ale budeme vědět, že překvapí a tak jako ještě mnohokrát později, nebudeme připraveni na všechno.

Slunce zapadlo a mráz přituhuje, když mezi několika stromy na okraji planiny stavíme stany. Náš stan je "áčko" s jednoduchou střechou, což nám - jako řada dalších věcí - připraví řadu nemilých překvapení. Z batohů nejprve vyndáme ešusy, ovšem ne na jídlo, ale na odházení sněhu, abychom mohli postavit stan. Lehké, malé lopaty jsme tenkrát ještě neměli. Protože stan je pouze áčko, první zápas nám připtaví tyče, bořící se neustále do sněhu. Jen co to nějak vyřešíme a je tu další problém - kolíky ve sněhu fakt držet nebudou. Zato je můžeme dva dny nosit v batohu na zádech. O sněhových kotvách jsme ještě neslyšeli.

Konečně můžeme vybalit batohy a začít chystat večeři. Nejpracnější je získání vody, roztavení sněhu totiž trvá velmi dlouho. Konečně je vody dost a můžeme začít vařit. Ze sáčků vysypeme polévku, pár minut a budeme jíst. Ovšem je tu další nečekaný problém. Vařič s ešusem je třeba neustále držet, jinak se při prvním neopatrném pohybu může vše rozlít. A je to tak - jeden špatný pohyb a večeři máme ve spacáku. Škoda ... ale teď už to máme nacvičené. Sníh je za chvíli opět roztavený, další polévka vysypána do ešusu a za pár minut budeme jíst. Vařič pečlivě hlídáme, ale opravdu stačí jeden malý neopatrný pohyb .. a polívku máme opět ve spacáku. Čaj k večeři sice nebyl tak výživný, ale byli jsme moc rádi, že alespoň ten jsme si nevylili.

Boj s váhou batohů jsme jistě prohráli už doma a ramena teď máme otlačená až do pořádných modřin. Bohužel při vyřazování zbytečností podlehly i karimatky. Nejsme přece žádný slaboty a vyspíme se i na tvrdým. Ale ne na studeným ! A tak v průběhu noci pod sebe postupně naskládáme všechno, včetně náhradních ponožek. Nepomohlo nic. Karimatky tedy raději již nikdy nevyřazovat !

Konečně je ráno a na řadě je teď jednoduchá střecha našeho stanu, resp. krystaly ledu a sněhu, které se usadily na její spodní straně. Je to vlastně pára z našeho dechu, která během noci zmrzla do zmíněných krystalů. U dvouplášťových stanů tato pára projde vnitřní střechou a zmrzne až na té vnější. Teď ale opět stačí jeden pohyb a všechen led končí v našich spacácích. Dokonalý budíček !

A do pětice: spát se musí pohodlně a tak všechny zbytečné věci putují ven před stan, bohužel včetně našich bot. Do rána je mráz proměnil na kámen a tak nejméně půl hodiny trvá jejich rozehřívání pod bundami, zatímco kamarádi netrpělivě čekají. Poučením je, že boty patří v zimě zásadně do spacáku !

Z prvního zimního bivaku se budeme vzpamatovávat celý týden, ale teď už jsme opravdu borci. Nebo ještě ne ??

 Tak ... a teď se jděte projít ven jen v tričku, chvilku tam vydržte a až vám bude fakt kosa, tak vězte, že to by byl teprve začátek. Zimní noc je dlouhá.

Iceman

Rok sotva začal a už je to tu zase. Ano, ano ... mluvím o závodech, i když tentokrát to bylo - alespoň do chvíle startu - bráno spíše s mírným úsměvem.

To takhle před 14-ti dny přišel do firmy náš nejmladší bikový jezdec a jen tak mezi řečí prohodil, jestli náhodou nejedeme na Icemana. Co to, prosím ?? No to je prý takový týmový běžecko-lyžařský závod. Okamžitě s trochou furianství prohlašujeme, že "samo". Aby bylo jasno o co tedy jde, cituji část propozic:

Disciplíny : běh, běh na lyžích, sjezd.

Start proběhne hromadný a startuje se v tomto pořadí: běh, běh na lyžích, sjezd, běh na lyžích.
Běh:
Běžci startují u horní stanice vleku U ČÁPA a běží okruh dlouhý 2,5 km, první polovina trati je po silnici směr chata U MALAMUTA, tam se trať zlomí do leva na sněhem prošlapanou pěšinu a běžec se vrací směrem k ČÁPOVI, kde předá štafetu běžci na lyžích.
Běh na lyžích:
Běžkař dostane štafetu od běžce a běží volnou technikou okruh dlouhý 5 km mírně zvlněným terénem, připraveným na loukách u ski areálu „U ČÁPA“. Po doběhnutí předá štafetu sjezdaři a má cca 10 minut na přesun k dolní stanici vleku, kde počká na příjezd sjezdaře a ještě jednou převezme štafetu, kterou doveze podél vleku k horní stanici do cíle.
Sjezd:
Sjezdař převezme štafetu od běžkaře v předávacím území u horní stanice vleku, čeká ho běh 250 m k místu kde má připravené lyže, po nazutí jede předem vytyčenou tratí, na které ho čekají dvě místa na nichž bude muset sundat lyže a vyběhnout pokaždé úsek 100 m do kopce. Celý sjezd končí u dolní stanice vleku, tam ho čeká běžkař, který vybruslí sjezdovkou nahoru cca 800m do cíle u horní stanice vleku.

No řekněte, jestli to nebude legrace. Okamžitě jsme sestavili tým a pak se asi týden těšili, jak si to užijeme. Mě čekal běžecký úsek, kde mě sice děsila sprinterská vzdálenost ... ale co, vždyť o nic nejde. Běžkař měl být jasný ... bývalý repre ... jak jinak, když je odsud, že ... Sjezdař taky jasný ... kolega z práce, ale jen když prý najde doma lyže.

Týden před startem ovšem nebyl žádný sníh, ale předpověď ještě dávala nějakou naději. Tu ale nedal běžkař ... celý rok trochu bojoval se zdravím a tak raději vyhlásil, že nepojede ... prý bude zima. Nový běžkař naštěstí potvrdil svou účast den před startem.

Takže je sobota ráno a vyrážíme do místa závodu - Příchovic v Jizerských horách. Na místě je -9°C, sníh křupe pod nohama a beru si tmavé sluneční brýle. Prezentace právě začíná a když vidíme soupeře je vše jasné. Týmů asi nebude moc ... nakonec asi 11 ... takže "ostudě" posledního místa jsme o kousek blíž. Zbývá čas tak akorát na rozběhání, pak rozprava o závodě a start. Další krůček ke konci výsledkové listiny udělá náš sjezdař. Když si obuje lyže a odjede na prohlídku tratě, zůstanou za ním v blyštivém sněhu dvě rezavé čáry. Je zcela jasné, kolik času věnoval přípravě lyží. Běžím po trase závodu asi kilometr z kopce, pak zpátky, svlíknout vrchní oblečení a rychle na start. Daří se mi přijít poslední ... ještě dostanu radu od týmových kolegů, abych se držel těch, co mají na kalhotech nálepku CZE (to mají skoro všichni) ... pak pár vteřin a je tu skutečný start.

Všichni vyráží takovým tempem, jako by cíl byl na konci parkoviště. Při kontrole GPS po závodě zjišťuji, že se odstartovalo rychlostí 18 km/hod a první kilometr se běžel za 3:30 min. Takhle rychle jsem běžel naposled na vojně, kdy jsem dělal atletiku a běhal sprinty. Ještě, že jsem k vánocům dostal knihu "Běhání s Keňany", jinak bych to asi nedal. V zatáčce z parkoviště se dostávám takticky asi na 4. místo, ale tam se udržím tak sotva 200 metrů, pak už se to dělí. 2 km se běží po silnici stále z kopce, ale žádný "volnoběh" ... pořád se na to musí tlačit. Pak odbočka a "zkratkou přes les" do cíle. I poslední úsek do kopce, dlouhý 850 m se stoupáním až 22%, byl tempem 7:00 na km. Celkem 2.85 km za 14:08 s převýšením 100 m. Jdu blejt, velebnosti ... Běh do kopce v mrazivém vzduchu pěkně osvěžil dech a tak se následující minuty dusím sípavým kašlem.

Zatímco náš běžkař pěkně krouží po zkráceném okruhu v mírně zasněžené oranici, popadám druhý mražený dech a s foťákem vyrážím kousek dolu po sjezdovce, abych podpořil poslední úsek - tedy bruslení sjezdovkou nahoru. Sjezdař mizí dole a za chvíli vidím "naše barvy"stoupat opět nahoru. Musím se pochválit ... jde to našemu týmu hezky. Jsme v cíli, čas - necelých 40 minut a umístění tak někde v půlce.

Netrvá dlouho a je tu vyhlášení výsledků. Nemuselo by to být špatné, jsou tu samý mlaďoši a naše kategorie je 30+. Jo, jo ... 2. místo v kategorii se ztrátou 2:36 na první tým v naší kategorii, kde jsou samý specialisti, co běhaj Vasák a podobný věci a celkově 5. místo se ztrátou 5:04 na absolutní vítěze. To nás fakt těší !! Jako velké finále se dozvídáme, že na lísteček "jídlo + pití" dostaneme ve zmíněné hospodě U čápa normální celý oběd s polívkou a pitím dle vlastního výběru. Fakt dobrý - takže sportovní výkon dorazíme zelňačkou, vepřo-knedlo-zelem a jedním nealkáčovým.

Pět hodin po ranním odchodu jsem zpět doma ... moc hezky se ten začátek sezony povedl. Když se ale večer chlubím "bratranci Veverkovi", suše se zeptá, jestli jsem běžel bos ... že prý maratonci se na tři kiláky ani neobouvaj !! Děkuju za optání ...bylo chladno, tak jsem se raději obul.

My nesmíme ani naznačovat

Tak už je to tady ! Valí se to ze všech stran, kouká to na mě ze všech blogů, už se to probíralo i v práci. Jasně, že mluvím o různých novoročních předsevzetích, ročních plánech, termínech, přihláškách či registracích. Já jsem si dal předsevzetí, že si žádné nedám, že prostě budu pokračovat dál, jako by se nic nedělo. Jeden den skončí a další začíná ... nic zvláštního. Jak jsem řekl, tak jsem udělal a na blogu dělal mrtvýho brouka.

Ovšem  samozřejmě, já starý ješita, novoročně plánuji, hledám termíny a ... buď zticha!! No a pak si "nějaký" Honza12 napíše:

"Pokud i Vy (určitě) máte nějaký svůj tajný cíl a metu, tak zkuste taky odhodit zábrany a jít do toho. Doba je nám nakloněna, 13 je přeci jen čertovský tucet, a to by v tom byl čert, že... :)... abychom si to nezkusili. Tak jen do toho!"

Cimrmanova Smrtka sice říká, že "my nesmíme ani naznačovat ...", ale tak já tedy naznačím.

V pátek 21.12.2012 svět neskončil a tak jsem šel jako obvykle běhat. Nic zvláštního, jako obvykle se Samem našich 10 km po tmě v lese. Po běhu (jako skoro obvykle) jsem se zvážil, abych položil základní laťku řízkům, vlašským salátům a rozličným cukrovinkám ... 77,4 ... dobrý. Kromě asi dvou dnů, kdy bylo tak hnusně, že by ani psa nevyhnal (chudinka Sam, to bych mu fakt neudělal), jsem běhal každý den. Celkem to dalo něco přes 100 km a váha 1.1.2013 ukázala 77,6. Dopadlo to dobře ... to je první náznak ... dobrá váha (tělesná) se bude hodit.

Jak už jsem psal v jednom z předchozích příspěvků, už nějakou dobu slídím po internetu a chystám nákup jarních trailovek ... budou se hodit (náznak druhý). A pak ... 24.12. ...to my tedy řekněte, jak to ten Santa nebo český Ježíšek, může vědět, na co v tom kompu čumím? Ale ať je to jak chce ... jsou tam ... nový trailovky !!

Hned jsem se pustil do zkoušení a testování a rozběhávání. Tedy ... to je něco !! Úplně jiný boty než moje předchozí, v každým došlapu to opravdu podržej, v terénu luxus - na silnici trochu kopýtko, ale tam běhat nebudeme (náznak třetí). A teď jen trénovat a trénovat!!  Plány míří vysoko, jen abych ale ze sebe nedělal borce a necpal se někam, kam nepatřím. Běhám "už" druhý rok, od 1.1. do 31.12.2012 se mi nepodařilo překonat ani 2000 km (1920), tak abych si nenabil hubu. Právě proto raději mlčím, abych nemusel vysvětlovat, proč to neklaplo.

Jenže v tom nejedu sám, tentokrát to bude týmová práce (náznak čtvrtý) a tím pádem velká odpovědnost. Provedli jsme registraci, zaplatili dohromady skoro 3000,- startovné ... není cesta zpátky. Vytvořili jsme tedy nejen tým s vlastním názvem, ale dokonce i vlastním logem a do vínku jsme si nechtěně dali i vlastní kategorii ... je nám dohromady 99 let !

Po svátcích hned v prvních dnech proběhla pracovně-týmová párty (máme cyklistický tým registrovaný v ČSC) a tam všichni probírali, co bylo a co bude, až přišla řada na mě. "Tak na kolika bikových závodech jsi byl ... ?" A musel jsem s pravdou ven. Nijak jsem mezi bikery neventiloval své běhací počínání, a tak jsem jen řekl: "... na žádných". Otazníky v očích jsem musel umlčet přiznáním ke dvěma krosovým maratonům, třem "bednám" a celkem 16-ti závodům v sezóně. "A co letos?", zní další otázka. A tak jsem musel s pravdou ven. Jenže tady to ještě nepřiznám, myslím ale, že "náznaků" bylo dost.

V každém případě motivace je obrovská ... čas tedy běží a Velká Věc se blíží.

Takže to je moje takové předsevzetí ... a zábrany jsou odhozeny.

Pohledy odjinud (3.část)

Strach

Je krásné svěží ráno, když kráčíme mezi tyrkysovými jezery horskou dolinou uprostřed Fanských hor, v dalekém Tadžikistánu.
Mnoho dní jsme cestovali letadly, autobusy, náklaďáky a nakonec pěšky, abychom v následujících dnech mohli lézt na vrcholy, z nichž nejvyšší přesahují 5.000 metrů.

Někde za hřebenem už vyšlo slunce a osvětluje okolní vrcholy, my ale ještě dlouho půjdeme stínem, než i nás ohřejí sluneční paprsky.

Naším cílem je hora se jménem jak z Pohádek tisíce a jedné noci - Alaudin, jehož vrchol sahá do výšky 4.142 metrů. Samotný vrchol však dnes zůstává až druhořadým cílem. Tím prvním je výstup jižní hranou hory, vysokou 600 metrů. Vrchol určitě nesahá až do nebe a 600 metrů ve světě horolezců také není příliš, přesto s přibližující se horou v nás stoupá napětí. Hrana se nad námi strmě zvedá k vrcholu a ve své střední části chystá obtíže v podobě série převisů. Ale to hlavní, co zrychluje náš dech, je skutečnost, že dnes to bude sólový výstup, tedy takový, při kterém nebudeme používat žádná lana ani žádné jiné prostředky na jištění. Jen své zkušenosti, sílu a mysl.

Nabízí se otázka, zda tyto prostředky budou dostatečné pro zajištění bezpečnosti, když na druhé straně vah stojí pád do stametrové hloubky se zcela zřejmým koncem. Co nás vede k takovému a rozhodnutí, nač tolik zvyšovat riziko ?

Naší odpovědí je, že právě toto je pravá podstata horolezectví ... překonání strachu, který takový výstup s sebou přináší. To je právě ono, co nás znovu a znovu, jak droga, nutí stoupat k vrcholům, znovu a znovu proti onomu strachu bojovat a nenechat jej ovládnou naše tělo či naši mysl. A je tu další otázka ... je to ještě normální ? Vždyť strach z bolesti či strach ze smrti je biologicky zakódován v každém organismu. Právě strach je tou obrannou bariérou, která nás má zastavit před něčím, co by přímo ohrožovalo naše životy ... a my ten strach vlastně vyhledáváme.

Slunce ozářilo celou hranu když začínáme lézt. Metry pod našima nohama se mění v desítky a stovky, jediná chyba by byla tou poslední a nikdy bychom se nedozvěděli, jaká vlastně byla. Nelze tedy udělat žádnou !! Stanuli jsme nejen na hraně hory, ale i na hraně života ... a někde tady, mezi nebem a zemí, za tuto hranu můžeme opatrně nahlédnout. Jeden jediný krok za tuto hranu by ale byl už bez možnosti návratu. Proto mozek, ač ovlivněn strachem, nesmí udělat jediné chybné rozhodnutí, tělo musí poslouchat jako stroj. Celý svět se vtěsnal jen do následujícího pohybu, do následujícího kroku ... a dalšího ... a dalšího ...

Najednou už další krok není, jsme na vrcholu. Svět kolem nás se znovu otevírá v obrovském uvolnění, znovu vnímáme hory kolem nás ... slunce zapadá.

Pozdě v noci se vracíme zpět do tábora v údolí. Nikdo nás nevítá, nejsou z nás žádní hrdinové, jen všechno kolem nás vidíme asi trochu jinak.

Jak se neztratit ...

Krátká úvaha nad vlastní radostí z mé znovu zprovozněné outdoorové navigace Garmin, původně blokované a licencované ze všech možných stran, přinesla pár komentářů, ale i náhodný souběh s příspěvkem 12Honzy o noční variantě Pražské stovky.

Satelitní navigace je dnes asi už vnímána jako základní standart, i když přeci jen řidič v autě s místní SPZ a puštěnou navigací, ve mě vždycky vyvolá úsměv ... ale třeba opravdu něco hledá. Nad hlavami nám krouží ... tedy pardon ... visí desítky satelitů GPS, Galilea či ruského Glonassu, obchody jsou plné všech možných navigačních přístrojů, kdejaký běžec jej má na ruce na cestě za městem (to jen pro evidenci treninku, že ...), navigovat umí skoro každý telefon a tak slovo "zabloudit" asi brzo zmizí ze slovníku.

Já sám většinu svých aktivit poslední doby podporuji snadností elektronické orientace. Ovšem nebylo tomu tak vždycky ... a tak jako porozumění s Honzovým "strachem" či naopak vlastně odvahou vyrazit do mrazivé noci na desítky kilometrů dlouhý přesun, kde jakákoliv odchylka od optimálu významně poznamená výsledek, dávám k dobru pár "mapových příběhů" z dávno minulých akcí ...

... mapa první ...1984

S kamarádem Otou jsme začali courat po Jizerkách ne už jen tak, ale s vážným úmyslem vytvořit novou verzi horolezeckého průvodce po dané oblasti. Tenkrát se nám během několika let podařilo vytvořit materiál, který dodnes tvoří základy knižně vydaných a aktuálně prodávaných průvodců. Na náš záměr ale nestačily dostupné turistické mapy v měřítku 1:100 000 a tak jsme používali již tenkrát unikát - originální mapu Jizerek, kterou nakreslil Josef Matouschek již  v roce 1927, v měřítku 1:50 000, v níž byl zachycen snad opravdu každý kámen. Když šlo do tuhého, přidali jsme buzolu ... a bylo to. Na místě jsme pak ručně dokreslily, co bylo třeba upřesnit a tyto mapy jsou v průvodcích dodnes - Galileo, neGalileo...

K mapám jsem tím získal takový trochu jiný vztah.

... mapa druhá ...1989

Po mnoha dnech cestování z Evropy do Asie ... letadly, horšími letadly, autobusy a nejhoršími náklaďáky se zfetovanými řidiči ... se dostáváme do Zaalajského údolí v oblasti Pamiru. Tak jako nám říkali, že na Pamíru máme zapomenout na hodinky a bude stačit řídit se pojmy "jaro a léto", tak bylo  třeba přehodnotit i pojmy rozměrové. "Údolí" tady znamená plochu rovnou jak fotbalové hřiště, dlouhou 250 a širokou 50 kilometrů. Ve vzdálenosti několika dnů pochodu od kraje údolí se tyčí vrchol hory, která je naším cílem. Mapy neexistují ... tohle asi jen tak nerozchodíme !! 

Tedy abych to zase moc nedramatizoval ... mapu máme ... hřebenový náčrtek části Pamíru v neznámém měřítku, okopírovaný z jakési knihy o sovětsko-čínské expedici z roku 1955 a jako naprostý skvost ruskou mapu v podobném stylu, zobrazující oblast asi 90 x 40 km.

Po dvou dnech šílené jízdy náklaďákem na pomezí Afghánistánu a Číny, kdy řidič z každého bočního údolí čeká letící protitankovou raketu, nás vykládá uprostřed obrovské roviny a se slovy, že za 30 dnů se sejdeme na stejném místě, mizí v oblaku prachu. Tohle přece nemůže nikdy klapnout !! V dálce vidíme běžet velbloudy a tak jen hořce vtipkujeme, že na zpáteční cestu si stopneme tak akorát je.
30 dnů uplynulo, na kopec jsme vylezli a teď sedíme uprostřed stepi pod pálícím sluncem a čekáme na náklaďák. Zatím uplynulo jen půl dne a tak jsme v klidu. Pak se na mnoho kilometrů vzdáleném horizontu objeví oblak prachu ... to snad není možné ... náš náklaďák !! Bez map, bez navigace a telefonů, na ploše velké jak polovina Čech. Mapy by nám akorát překážely ... tohle je možné opravdu jen v Rusku (to by měli soudruzi radost) !!

... mapa třetí ... 1991
Tak jsme styl předchozí akce dopracovali k opravdové dokonalosti. Tentokrát míříme do Himálaje, což by se mohlo zdát civilizovanější, ovšem do oblasti zcela mimo obvyklé (a povolené) treky - do oblasti Rolwalingu. Jediný "mapový" podklad je pár náčrtků a několik řádků z knihy "Napříč střechou světa" Petera Hillaryho (ano, ano ... syna slavného dobyvatele Everestu), kde popisuje, jak pod vedením místních styčných důstojníků a s řadou nosičů oblastí prošli.
Jsme tři, na průvodce nemáme peníze a na turistické ambasádě v Kathmandu musíme trochu zkreslit údaje do Trekking Permitu, aby nás pak náhodou někde nezatkli místní policajti.
Vyrážíme! Těch pár vět "kudy" si pamatujeme, na zbytek se snad doptáme. Uprostřed deštivé noci a podhorského himálajského lesa nás řidič vysadí z autobusu ... prý jsme tady. Je tma a ticho, déšť a zima dotváří tu správnou atmosféru. Jsme v Himálaji.

Ráno se tedy opravdu ptáme na cestu a zde je místní popis trasy: "půjde dva dny podél řeky až dojdete k mostu, dáte se přes něj, pak do kopce a dolinou dál šest dnů. Pak uhnete doleva přes čelo ledovce, odpoledne odbočíte doprava a za pár hodin jste tam." Slovem "tam" je myšlen konec oblasti Rolwaling a horský přechod ve výšce 5.700 metrů do oblasti osmitisícovky Cho-Oyu a dál Everestu.

Po 24 dnech pochodu a asi 450 km jsme zpět v Kathmandu. Prošli jsme oblastí, kam byl přístup turistům zakázán, vystoupili jsme v této oblasti na vrchol vysoký 6.200 metrů, stáli jsme pod Cho-Oyu a pod Everestem. Bez jediné mapy !!

2012
Tak se mi prosím nedivte, že s místní SPZ jezdím po městě s puštěnou navigací ... užívám si to !