Hlavně když je motivace

Jo, jo ... asi to známe všichni ... tu otázku "proč vlasně bych měl někam běžet". Sám na sobě jsem si v životě už dvakrát vyzkoušel totální ztrátu motivace.

Před lety byl konec zimní běžecko-lyžařské sezony vždy ve znamení závodu Po hřebenech Krkonoš, možná dnes známější jako Krkonošská 70. Dřív se to ale opravdu běhalo po hlavním krkonošském hřebeni (a dokonce v 10-ti členných družstvech). Po absolvování asi tak 25-ti ročníků mi najednou přišlo, že už se mi na běžky nechce, dal jsem je do komory a tam zůstaly 7 let. Když jsem je pak zase vytáhl, byly v tak zoufalém stavu, že jsem koupil komplet novou výbavu. No prosím ... k čemu to bylo dobré.

Pak přišla doba horských kol a 12 let závodění na 100 km maratonech. Po absolvování posledního "Salzu" jsem kolo pověsil na hák a říkal jsem si, že nějak už nemám čas.

A tak jsem začal běhat. Baví mě to a trvá to "už" dva roky. Ztráta motivace je tak zatím v nedohlednu, ale přesto je dobré občas vymyslet něco "jiného" a aktivitu tak trochu "refrešnout". Nedávno jsem si vymyslel zábavu v podobě absolvování cyklistického závodu, samozřejmě bez kola a ještě v soutěži s kolegou z práce (on na kole na trochu delší trati), kdo bude rychlejší.

Teď se dostal na program běh Hodkovice - Ještěd, pořádaný v sobotu 29.6., v rámci Českého poháru v běhu do vrchu. Ostatně ... běžel jsem to už vloni a tak to nešlo vynechat a mít pak možnost porovnat závratný nárůst výkonnosti.

Den před závodem jsem trochu kombinoval možnosti logistiky, protože se běží z A do B, přičemž do A se z domu musím přesunout autem. Z B zpět k autu je možné využít autobusu pořadatelů nebo manželku, která by auto převezla a v cíli na mě počkala. Ovšem taky je tu "chlapštější" možnost a to, v cíli se otočit a 14 km běžet zase zpět. No..a F5 pro motivaci je na světě !!

Ráno počasí přeje a tak po procházce se psem pomalu snídám a přemýšlím, jestli opravdu vyrazím a jak s tím dál naložím. A najednou mám sbaleno, sedím v autě a jedu na start. Varianta asistence manželky se vyřešila sama - v 9:30, kdy jsem odjížděl, byl doma absolutní klid - všichni spali. A rozhodnutí, zda autobus či běh zpět ,vyřeším v cíli. Pro jistotu jsem si tam nechal odvést běžecký batoh se suchým tričkem a nějakým jídlem.

Start z náměstí je za pár vteřin ... dodatečně zjišťuji, že na startu se objevila jména jako třeba Magál či Kreisinger, což podniku dává dostatečnou vážnost. A už se běží, Magál i Kreisinger jsou okamžitě v trapu a většina ostatních s nimi. Raději se ani neohlížím ... nechci vidět, jestli nejsem náhodou (skoro) poslední.

14,2 km a skoro 800 m převýšení je docela slušná porce a tak se snažím, co to jde. Po pár kilometrech jsem se dostal "mezi své" a tak občas předběhnu já je, občas mi to oni zase vrátí. Trasu znám nazpaměť, jak dlouhý kopec za zatáčkou ještě bude tedy nemusím řešit. Vlastní vrchol Ještědu jednou probleskne ze vzdálenosti asi 10-ti km a pak až v posledních dvou kilometrech.

Neběželo se úplně špatně ... ale kopec je to stejně jako prase! Jedinou občerstvovačku 6 km po startu jsem proběhl jako "profík", což mělo za následek to, že jsem minul kelímek s pitím a z mokré ruky mi vzápětí vypadla i 1/4 jablka. Hm ... bezva !! Ale co ... vedro zas takové není, tak tu hoďku a půl dám bez ničeho. Cíl ... mačkám stopky na 01:25:39. Dávám si "dvojku bílého", tedy čisté vody, pár sušenek a z auta pořadatelů lovím svůj batoh. Teď dojde na lámání chleba ... nohy přeci jen trochu bolí, za mnou je hodina a půl běhu bez jídla a pití a další případná hodina a půl přede mnou. Ani z kopce to asi žádná úleva nebude. Beru suché triko ... a pak mazácky míjím autobus a vyrážím na zpáteční cestu. V batohu mám jednu energy tyčku a asi 0,3 l pití ... ale ono to půjde !!

Ještědský hřeben je krajinově vděčná záležitost, cesta vede místy po otevřených loukách s rozhledy desítky kilometrů na všechny strany. Ačkoliv jsem cestu po hřebeni absolvoval už mnohokrát, na loukách se vždy zastavuji a "dalekými výhledy" maskuji bolící nohy. Ale nakonec se to přeci jen podobá běhu a cesta zpět je tak jen o 10 minut delší, než vlastní závod. To pití mi nakonec přeci jen trochu chybělo, dehydratace se večer přihlásila ke slovu bolestí hlavy. Brzy jsem to ale "přepil" ...

Když dobíhám zpět do prostoru startu, právě začíná vyhlašování výsledků. Ty jsou už vyvěšeny v kompletní podobě na informační tabuli a tak obratem zjišťuji, jak jsem se s tím popasoval. Nedávno jsem na blogu napsal, že "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky", ale není to tak docela pravda.

Vloni jsem závod běžel za 01:25:32, letos o 7 vteřin déle a umístění v kategorii bylo v obou letech naprosto shodné. Takže z toho plyne, že celý rok jsem se dřel "úplně zbytečně" :-)

... ale zase jsem se pěkně proběhl a ujistil se, že mě to fakt baví ...

Vás taky ??

P.S. Pár fotek přidám, jen co se nějaké objeví ... fotograf tam byl.

Záskok

... aneb Horská výzva pokračuje.

Dva měsíce uplynuly jako voda (to bych teď raději měl zvoli jiný příměr) a je tu 2. díl trailového seriálu Horská výzva. Místem pořádání je šumavský Zadov a k poměření sil je připravený okruh dlouhý 74 km s převýšením téměř 2.000 metrů.

Opět jsme se snažili naběhat, co nám čas dovolil, opět jsme vše pečlivě naplánovali a už se jen těšili. 

A pak se to všechno nějak zamotalo a naše snažení se změnilo v improvizaci, ovšem to jsme ještě netušili, jak to celé dopadne ...

Veverka Pražský zvolil poměrně netradiční přípravu, kdy 10 dnů před závodem odcestoval do Turecka s cílem vystoupit na vrchol Araratu, nejvyšší turecké hory, vysoké 5.137 metrů. Aby však měl svědomí čisté, přibalil do batohu běhací minimusky - prý po výstupu zbyde ještě nějaký čas a tak bude trochu běhat, aby vše trochu urovnal.

No, to jsem byl tedy zvědavý ...

Návrat z Turecka je totiž plánovaný až ve čtvrtek večer, tedy den před startem závodu. Při takové akci se ovšem může přihodit cokoliv a tak si přeci jen necháváme zadní vrátka v podobě možného náhradníka. Jenže koho oslovit, koho najít ?? Posledních 12 let se pohybuji výhradně mezi cyklisty a ti jsou pro běh zcela nepoužitelní. Co s tím ... fakt nevím.
A tak se odhodlávám k poměrně zoufalému kroku a oslovuji Honzu12, běžce, kterého znám pouze z blogu. V průběhu roku jsme si navzájem napsali pár komentářů ke svým příspěvkům, vyměnili pár mailů s informacemi, ale jinak je to naprosto cizí člověk, navíc co se běhu týče, tak zcela jistě o několik levelů výše. Přesto však z jeho článků cítím, že pohledem na svět bychom si mohli být blízko.
Trochu se mi klepou ruce, když vytáčím jeho číslo ... mou otázku následuje odpověď - ANO !!  Je to sice ještě nějak podmíněné, ale teď mi zní to "ano" a ruce se mi možná klepou ještě víc. Teda ... to jsem se asi nacpal někam, kam nepatřím.
Naštěstí je to ale jen náhradní plán, pevně věřím Veverkovi, že na Ararat nejen hravě vystoupí, ale poté se dokonale připraví na běh Šumavou. V pondělí ovšem přichází z Turecka zpráva, že vrcholu bylo dosaženo, ale účast na Horské výzvě je nemožná !!
Náhradní plán tedy vstupuje v plnou platnost a tak znovu volám Honzovi. Ten, ač právě absolvoval 100 km trail na Silvě, opět souhlasí, pokud bude pro i jeho mírně poškozený palec na noze.

A tak v pátek v 10:30 zastavuju před Honzovým domem a a za pár minut společně vyrážíme na Šumavu. Honza přesně odpovídá představě, kterou jsem si o něm udělal ... tedy naprosto v pohodě, se stejnou vizí běhu a všeho s tím spojeným. Asi si budeme mít co říct a zdá se, že ani v případě závodní krize se navzájem nesežereme.
Dvě hodiny cesty prožvaníme o všem možném, průběžně vysvětluji svou evoluci běhu i týmu Veverka Expres. Honza tak dostává titul "Veverka Náhradní" a nic už nebrání startu.

 

Do závodu zbývá spousta hodin, které většinou proležíme na karimatce, před startem dokonce zvládme asi dvě hodinky se prospat - já ve spacáku, Honza - mírně znevýhodněn - pod psí dekou, co vozím v autě. A pak už jsme na startu. Předchozí dilema s volbou bot, oblečení a další výbavy jsou vyřešena ... poslední minuty ... a je tu start. Tentokrát vyrážíme spíše ze zadní části startovního pole, nemáme v úmyslu se zlikvidovat hned na začátku, času na to bude ještě dost. Postupně za sebou necháváme jedno družstvo za druhým, ze sjezdovky se dostáváme do lesa a za chvilku se objeví problém, který nás bude pronásledovat celý závod. Bloudíme !!
Nejsme ale sami, bloudí snad všichni. V jednu chvíli se uprostřed lesa sejde snad stovka bezradných čelovek, všichni hledí do map či GPS. Nejsme výjimkou, ale GPS se v hustém, vysokém lese taky trochu ztrácí, je zde spousta cest a přesnost zaměření trasy je snížená. Nakonec se podaří situaci nějak vyřešit a dostat se na správnou cestu. Ta je ovšem tak úzká, plná kluzkých kamenů, kořenů a bahna, že se jen obtížně sleduje. Taková situace se pak opakuje ještě několikrát ... prostě noční část byla obtížná jak technicky, tak orientačně.

Konečně vychází slunce, bloudění nás ale bude pronásledovat i za dne ... občas je odbočka nedostatečně označena, občas je na vině naše nepozornost, jednou dokonce někdo přeznačil cestu do špatného směru. Vždy to ale znamená vracení, hledání nové cesty a metry a kilometry navíc postupně přibývají. Naštěstí ani jednou za závod nás to psychicky neovlinilo. V závěru závodu, kousek před Kvildou, dokonce zabloudění připravilo možnost zkrácení trasy, přesto - ač se 70-ti kilometry v nohách - jsme se vrátili na správnou trasu. Na následující kontrole jsme zjistili, že ne všichni tak učinili. Věříme ale tomu, že to nebyl úmysl.

Cesty jsou mokré, plné bahna, na podmáčených loukách se boříme hluboko do vodou prosáklé trávy ... do bot teče vrchem. Zpočátku jsem litoval, že GTX Salomony zůstaly v autě, nakonec se ale prodyšné boty ukazují jako výhodnější, protože co dovnitř nateče, brzy se zase usuší. Když se den oteplí, přijde mi proběhnutí kaluží jako docela osvěžující.

Obdivuji všechny, kteří jsou schopni si zapamatovat přesně průběh celého závodu a celé trasy. Mě to vždy splyne do jednoho celku, z něhož vystupují jen útržky.

Vyšlo slunce, otevírají se "panoramata", slunce rozpouští mlhy v údolích. Zakrátko míjíme blonďaté děvče, které nás za chvíli dobíhá a volá na nás jménem. Všichni se poznáváme z blogů. Perfektní setkání ... jen na pár vteřin, ale moc mě těší. Na naši otázku "kde máš parťáka?" jen suše odpoví: "Ale ... támhle zvrací ve křoví." A dál zase běžíme každý svým tempem.

 

 Běžíme dlouhý úsek podél nádherné řeky Vydry, plné černé vody z rašeliništ a obrovských žulových balvanů. Až bych si snad hubu rozbil, jak se kochám.

 

 Malá krize na mě padá při běhu podél "Vchýnicko-Tetovského plavebního kanálu" - snad 6 km dlouhý úsek, nádherná voda, nádherná příroda, ale zatáčka za zatáčkou stále stejné ... skoro hodinu  stejné tempo. Honza má trpělivost ... "tak teď to dáme támhle k tomu stromu, pak můžeš 50 metrů jít a zase támhle k té kaluži". Jak jsme kanál opustili, trochu jsem se zase zpamatoval.
Celou cestu se navzájem ujišťujeme, že je to fakt "na pohodu", čas není soupeřem ... jde jen o to , závod dokončit.

Blíží se pomalu konec, je už jasné, že blouděním jsme si nějaký ten kilometr přidali ... zdá se, že na GPS padne magických 80 km. Poslední kilometry jsou nekonečné ... průsek jak podle pravítka, táhnoucí se do kopce a z kopce až do nekonečna. Ale stále jsme v dobré náladě, prohodíme pár vtípků s dívčím týmem ... snažíme se ještě běžet, prý nás honit nebudou - nejsme ženský. Jinak by nám to asi nakleply.

Sjezdovka ... běžíme ... cíl. GPS ukazuje 79,69 km.

Za necelé dvě hodiny, umytí a najedení, vyrážíme na cestu zpět. Stahují se černá mračna, za chvíli přijde bouřka s kroupama. To už tu ale nebudeme.

Děkuji Honzovi za neskutečný zážitek, za trpělivost s mou slabostí, za dobrou náladu ... tohle jen tak nezapomenu.

A opět malá statistika na závěr:
na dlouhou trasu odstartovalo 187 týmů, do cíle se dostalo 148 z nich. S časem 12:11:00 jsme v celkovém pořadí obsadili neskutečné 22. místo, v kategorii mužů pak 16. místo. Na výsledek je ještě jeden úhel pohledu - v jednotné kategorii mužů je nám s Honzou dohromady více jak 100 let ! Ještě že Honza tvrdí, že to nebyl žádný závod. Nevím totiž, jak by to vypadalo, když by to závod byl !!!

Vzpoura oceánů

"Peruánský rybář zmizí na volném moři. Hejna vysoce jedovatých medúz obléhají břehy Austrálie. Do Kanady nepřitáhnou velryby. Dorazí se zpožděním několika týdnů a chovají se agresivně. Mezitím tým naftařů narazí na dně Norského moře na zvláštní červy s mohutnými kusadly, kteří se po milionech zavrtávají do země. Jakoby odněkud přičarovaní připadají biologovi Siguru Johansonovi, který živočichy zkoumá a snaží se zjistit, zda by nemohli ohrozit těžbu ropy z moře. Johanson tuší, že za těmito anomáliemi se skrývá řada podivných skutečností: cosi používá život v moři proti člověku. Ke stejnému závěru dospívá i indiánský vědec Leon Anawak, který se poté, co se přes noc zhroutil velrybí turismus, musí potýkat s fanatickými ochránci životního prostředí a americkou armádou, která zničehonic všechny případy přikryje pláštěm mlčení. Vlády USA a Kanady evidentně vědí o hrozbě z oceánů mnohem víc. Propuká katastrofa, která ohrozí další existenci lidstva. Ale co nebo kdo ji rozpoutal? Vědci si musejí přiznat, že člověk ví o planetě, jíž se cítí být vládcem, mnohem méně než o vesmíru."

To je záložka  jedné  z mých nejoblíbenějších knih. Určitě si ji přečtěte, i když teď prozradím pointu, aby následující řádky dávaly smysl.

Oceán už prostě má dost drancování a znečišťování celé země. Na bázi planktonu vytvoří inteligenci, která zcela synchonizuje a řídí veškeré dění v oceánech a člověku ukáže, kdo je na Zemi pánem ...

Tak mi přijde, že to, co se v poslední době děje kolem nás, je přesně taková vzpoura Země. Před dvěma měsící jsme se těšili na 1. závod Horské výzvy v Jeseníkách. Běh po hřebenech jarních hor, samozřejmě s trochou sněhu, ale v údolích kvetoucí petrklíče, či co to všechno na jaře vlastně roste, možná začínající svěží zelené lístky na stromech ... prostě idylka a balzám pro duši. Tak jsme si to představovali.
Jenže týden před startem vzpoura ... a půl metru prašanu, na kopcích -10°C. Při běhu přes Jeseníky místo petrklíčů dvoje návleky na boty, zmrzlé do jedné koule. To jsme si tedy užili idylky ... S touhle vzpourou jsme bojovali 16 hodin a nějak jsme to tedy přežili.

Za pár dnů skutečně začalo jaro a natěšeně jsme běhali po lesních či jiných pěšinách. Příprava na 2. závod serie v plném proudu.
Dva týdny před závodem další pecka s počasím ... na horách opět sníh. Ale to nás nemůže nijak rozházet ... sníh v červnu v těchhle horách je přeci nesmysl.
Závod startuje za týden a teď tohle. POVODEŇ !!! Všechny řeky vylitý z břehů, přehrady přetékají přes hráze ... další trest je tady. V jakých podmínkách poběžíme tentokrát?? Nebo možná je to nějaké varování před takovými závody ?? Ale ne, to je přece blbost.

Ovšem, pevně věřím tomu, že se Země brání. Někde jsem četl takové přirovnání ... představte si Zemi jako pomeranč, kůra je jako kůra zemská, pod ní roztavené horniny s takovou silou magnetismu, že udrží Měsíc před útěkem do vesmíru. V opačném gardu Měsíc přelévá oceány a zvedá jejich hladiny třeba o 10 metrů. A na té kůře stojí člověk tak malý, že se ztrácí i pod mikroskopem ... a sebevědomě prohlašuje, že to všechno ovládá.
To je kravina, co ?? Takže té Vzpouře Oceánů věřím !!

Jen doufám, že tu Šumavu nějak přeběhneme.

Duel

V chladném dopoledni se slunce marně snaží probojovat vrstvou mraků, naopak jejich tmavá barva věstí déšť. Nedaleko hřbitovní zdi se shromažďují přímí i nepřímí účastníci nadcházejícího duelu. Od úst jde pára, ruce studí ... tep stoupá.

Ne, ne ... nezbláznil jsem se, ani to není popis souboje Tychona Brahe, při kterém přišel o špičku svého nosu.

To se totiž chystá start jabloneckého bikového závodu ABB Cup na trasách 33 a 54 km. Tak jsem naskočil do děje, ale úplný začátek následujícího dění začal asi před 14-ti dny. To firemní sítí proběhl první mail o společné účasti členů týmu a dalších spřízněných duší na uvedeném závodu. A aby bylo jasno, tak týmový lídr Pajin hned vyhlásil, že se jede "dlouhá", krátkou prý jezdí jen bábovky. Všichni potvrzjí svou účast a tak mi nezbyde, než se do diskuse zapojit taky. "Nemám kolo ... půjčil jsem ho mladýmu." Pak ovšem přijde krátké zatmění mozku ... "aby jste ale neřekli, že se distancuju ... budu sice bábovka na "krátký", ale zato ji POBĚŽÍM "na suchu", tedy bez kola. To jsem si dal ... všichni se toho okamžitě chytili jak ho... košile a už není cesty zpátky.

Po pár dnech to má ovšem své pokračování, kterým vše ještě graduje. S kolegou od protějšího stolu se tak dlouho hecujeme ... až to padne!! Kdo bude rychlejší ?? Samozřejmě každý na své trase ... tedy 33 běh versus 54 bike. Naštěstí je biková trasa dost obtížná, ale i 33-ka má skoro 1000 m převýšení.

Jsme na startu ... poslední hrdé pohledy z očí do očí ... kdo prohraje bude nadosmrti zostuzen a zesměšněn !! Prásk ... a jede/běží se. První kilometr je po asfaltu, z kopce a po rovině, pak přijde krátká stojka. Tam se mi podaří předběhnou asi 5 posledních bikerů, kteří mají s kopcem fakt velkou práci. Pak už se to tak různě motá ... vystartoval jsem spolu s bikery na dlouhé trati, krátká pak startuje s odstupem 15-ti minut a první jezdci z krátké mě dostihují cca na 4.-5. km.

V první části závodu jsem spíše terčem duchaplných otázek typu "kde máš kolo", ovšem s přibývajícími kilometry si alespoň trochu získávám respekt. V závěru se mnozí bikeři nestačí divit či dokonce uznale pokyvují hlavou.

Časy na kilometr oscilují podle terénu mezi 5-6 minutami, což mi nepřipadá špatné. Ostatně sám si dnešní své počínání omlouvám "testováním materiálu" na nadcházející 2. díl Horské výzvy a tak se nechci moc zrušit. Pořídil jsem si totiž nové letní krosovky (Adidas Kanadia 5 TR) a k tomu zkouším, zda by se nedal batoh nahradit velkoobjemovou ledvinkou se dvěma bidony. Boty se zdají být dobré i když jsem prsty pro jistotu oblepil ze všech stran. Zato ta ledvinka se moc neosvědčuje, dva plné bidony mají svou váhu, pás nedrží na kyčlích, jak jsem si představoval a hned se posune vzhůru do pasu. Hm ... tak to musím opět přehodnotit na batoh - jen pořídím nějaký sofistikovanější, než jsem měl v Jeseníkách.

Obě trasy se opět spojili, občas v kopci poklábosím s bikery, kteří mají stejné tempo, z kopce pak všichni mízí v nenávratnu. Na 25. kilometru mám pocit, že to nějak nechce běžet, ale časy jsou stále stejné ... tak to bude asi jen pocit. 5 km před cílem ještě fakt MUSÍM a to mě stojí tak tři minutky. Tím jsem si prosr.. výsledek a skončil jsem mezi bikery na posledním místě . No nic, i tak je to čas 3:09 na 33 km a tedy průměr přes 10 km za hodinu.

A jak dopadl duel ?? Kolega dokončil závod za dalších 30 minut ... ale vždyť to byla jen hra. Tak úplně klidně stačí, když mi bude v práci říkat "Pane".

Stejná řeka

Známé přísloví praví, že "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky". A tak v duchu tohoto rčení se chystám na jablonecký "Běh do pohody" ze seriálu Mizuno Cup. Je to totiž můj první závod, který ve zcela stejné pododě absolvuji opět po roce znovu. Tak uvidíme, jak je to s tou řekou.

První na řadě byla internetová přihláška ... když čtu propozice zjišťuji, že startovné na místě podražilo téměř trojnásobně. 200 sice není až tak moc, ale přeci jen ... zdá se tedy že do stejné řeky vstupujeme minimálně z druhého břehu. Naštěstí včasná platba převodem je snesitelnější, ale jinak pořadatele asi chápu ... není to výtka, dnes není nic zadarmo.

Před třemi týdny jsme absolvovali totální zimní ultra ... pak, jako mávnutím kouzelného proutku, udeřilo jaro naplno a den před závodem opět padaly teplotní rekordy ... tentokrát naštěstí na té opačné straně teploměru. Ovšem v den závodu se počasí rapidně mění ... teplota padá dolu o 15°C a každou chvíli hrozí déšť. Proti loňskému vedru, v kterém běžci kolabovali, opět změna. Chladnější počasí snad bude více nakloněno lepším časům.

V týdnu před závodem jsem si koupil nové běžecké boty. Ačkoliv jsem měl plán původně jiný, nakonec jsem odcházel se silničními Animo Sana... na závod budou jak dělané. Ovšem široká bota nedrží dobře mou nevalnou příčnou klenbu a po dvou treninkových bězích jsem skoro přišel o kůži na chodidlech. A tak boty končí v treninkové tašce mého syna ... prý jsou na dráhu super. Jak jsem tedy napsal před časem v jednou svém příspěvku, že na to jistě dojde - opět vytahuji z krabice staré Adidasky. Jsou vlastně úplně super.

V sobotu 27. dubna, pár minut před polednem, tedy stojím na starovní čáře, pár metrů za olympionikem Janem Kreisingerem ... pak je tu výstřel a jeho žtutý dres je okamžitě pryč. To mě ovšem nijak nedeprimuje ... mám svůj plán. Vloni jsem trochu nezvládl tempo, na začátku jsem byl na svou chabou výkonnost příliš rychlý, časy na kilometr hodně kolísaly a výsledek 47:32 byl tak akorát startovní čarou k lepším zítřkům. Tentokrát tempo doufám pohlídá GPS a plánuji posun těsně pod 45 minut. První kilometry jsou o pár vteřin rychlejší, snad to nějak vydržím. Trasa vede třikrát kolem jablonecké přehrady a celkem nasbírá 190 m převýšení. Hm ... třikrát kolem přehrady ... to je jak plán německých důchodkyň na nordic walking. Ale já budu závodit !!

Jedno kolo ... druhé kolo je o pár vteřin pomalejší, třetí zase trochu zrychluje ... a máme tu cíl. V podstatě to bylo v pohodě, jak avizuje samotný název závodu, i když chvilku v cíli lapám po dechu.

Kontroluji GPS a za chvíli přichází SMS s výsledky. Čas 42:42 je skoro o 5 minut rychlejší než ten loňský a ze 14. loňského místa v kategorii se posouvám na 7. Bezva ...

Jo, jo ... je to tak, přísloví se potvrzuje. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Tak ať nám to běhá !!