Duel

V chladném dopoledni se slunce marně snaží probojovat vrstvou mraků, naopak jejich tmavá barva věstí déšť. Nedaleko hřbitovní zdi se shromažďují přímí i nepřímí účastníci nadcházejícího duelu. Od úst jde pára, ruce studí ... tep stoupá.

Ne, ne ... nezbláznil jsem se, ani to není popis souboje Tychona Brahe, při kterém přišel o špičku svého nosu.

To se totiž chystá start jabloneckého bikového závodu ABB Cup na trasách 33 a 54 km. Tak jsem naskočil do děje, ale úplný začátek následujícího dění začal asi před 14-ti dny. To firemní sítí proběhl první mail o společné účasti členů týmu a dalších spřízněných duší na uvedeném závodu. A aby bylo jasno, tak týmový lídr Pajin hned vyhlásil, že se jede "dlouhá", krátkou prý jezdí jen bábovky. Všichni potvrzjí svou účast a tak mi nezbyde, než se do diskuse zapojit taky. "Nemám kolo ... půjčil jsem ho mladýmu." Pak ovšem přijde krátké zatmění mozku ... "aby jste ale neřekli, že se distancuju ... budu sice bábovka na "krátký", ale zato ji POBĚŽÍM "na suchu", tedy bez kola. To jsem si dal ... všichni se toho okamžitě chytili jak ho... košile a už není cesty zpátky.

Po pár dnech to má ovšem své pokračování, kterým vše ještě graduje. S kolegou od protějšího stolu se tak dlouho hecujeme ... až to padne!! Kdo bude rychlejší ?? Samozřejmě každý na své trase ... tedy 33 běh versus 54 bike. Naštěstí je biková trasa dost obtížná, ale i 33-ka má skoro 1000 m převýšení.

Jsme na startu ... poslední hrdé pohledy z očí do očí ... kdo prohraje bude nadosmrti zostuzen a zesměšněn !! Prásk ... a jede/běží se. První kilometr je po asfaltu, z kopce a po rovině, pak přijde krátká stojka. Tam se mi podaří předběhnou asi 5 posledních bikerů, kteří mají s kopcem fakt velkou práci. Pak už se to tak různě motá ... vystartoval jsem spolu s bikery na dlouhé trati, krátká pak startuje s odstupem 15-ti minut a první jezdci z krátké mě dostihují cca na 4.-5. km.

V první části závodu jsem spíše terčem duchaplných otázek typu "kde máš kolo", ovšem s přibývajícími kilometry si alespoň trochu získávám respekt. V závěru se mnozí bikeři nestačí divit či dokonce uznale pokyvují hlavou.

Časy na kilometr oscilují podle terénu mezi 5-6 minutami, což mi nepřipadá špatné. Ostatně sám si dnešní své počínání omlouvám "testováním materiálu" na nadcházející 2. díl Horské výzvy a tak se nechci moc zrušit. Pořídil jsem si totiž nové letní krosovky (Adidas Kanadia 5 TR) a k tomu zkouším, zda by se nedal batoh nahradit velkoobjemovou ledvinkou se dvěma bidony. Boty se zdají být dobré i když jsem prsty pro jistotu oblepil ze všech stran. Zato ta ledvinka se moc neosvědčuje, dva plné bidony mají svou váhu, pás nedrží na kyčlích, jak jsem si představoval a hned se posune vzhůru do pasu. Hm ... tak to musím opět přehodnotit na batoh - jen pořídím nějaký sofistikovanější, než jsem měl v Jeseníkách.

Obě trasy se opět spojili, občas v kopci poklábosím s bikery, kteří mají stejné tempo, z kopce pak všichni mízí v nenávratnu. Na 25. kilometru mám pocit, že to nějak nechce běžet, ale časy jsou stále stejné ... tak to bude asi jen pocit. 5 km před cílem ještě fakt MUSÍM a to mě stojí tak tři minutky. Tím jsem si prosr.. výsledek a skončil jsem mezi bikery na posledním místě . No nic, i tak je to čas 3:09 na 33 km a tedy průměr přes 10 km za hodinu.

A jak dopadl duel ?? Kolega dokončil závod za dalších 30 minut ... ale vždyť to byla jen hra. Tak úplně klidně stačí, když mi bude v práci říkat "Pane".

Stejná řeka

Známé přísloví praví, že "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky". A tak v duchu tohoto rčení se chystám na jablonecký "Běh do pohody" ze seriálu Mizuno Cup. Je to totiž můj první závod, který ve zcela stejné pododě absolvuji opět po roce znovu. Tak uvidíme, jak je to s tou řekou.

První na řadě byla internetová přihláška ... když čtu propozice zjišťuji, že startovné na místě podražilo téměř trojnásobně. 200 sice není až tak moc, ale přeci jen ... zdá se tedy že do stejné řeky vstupujeme minimálně z druhého břehu. Naštěstí včasná platba převodem je snesitelnější, ale jinak pořadatele asi chápu ... není to výtka, dnes není nic zadarmo.

Před třemi týdny jsme absolvovali totální zimní ultra ... pak, jako mávnutím kouzelného proutku, udeřilo jaro naplno a den před závodem opět padaly teplotní rekordy ... tentokrát naštěstí na té opačné straně teploměru. Ovšem v den závodu se počasí rapidně mění ... teplota padá dolu o 15°C a každou chvíli hrozí déšť. Proti loňskému vedru, v kterém běžci kolabovali, opět změna. Chladnější počasí snad bude více nakloněno lepším časům.

V týdnu před závodem jsem si koupil nové běžecké boty. Ačkoliv jsem měl plán původně jiný, nakonec jsem odcházel se silničními Animo Sana... na závod budou jak dělané. Ovšem široká bota nedrží dobře mou nevalnou příčnou klenbu a po dvou treninkových bězích jsem skoro přišel o kůži na chodidlech. A tak boty končí v treninkové tašce mého syna ... prý jsou na dráhu super. Jak jsem tedy napsal před časem v jednou svém příspěvku, že na to jistě dojde - opět vytahuji z krabice staré Adidasky. Jsou vlastně úplně super.

V sobotu 27. dubna, pár minut před polednem, tedy stojím na starovní čáře, pár metrů za olympionikem Janem Kreisingerem ... pak je tu výstřel a jeho žtutý dres je okamžitě pryč. To mě ovšem nijak nedeprimuje ... mám svůj plán. Vloni jsem trochu nezvládl tempo, na začátku jsem byl na svou chabou výkonnost příliš rychlý, časy na kilometr hodně kolísaly a výsledek 47:32 byl tak akorát startovní čarou k lepším zítřkům. Tentokrát tempo doufám pohlídá GPS a plánuji posun těsně pod 45 minut. První kilometry jsou o pár vteřin rychlejší, snad to nějak vydržím. Trasa vede třikrát kolem jablonecké přehrady a celkem nasbírá 190 m převýšení. Hm ... třikrát kolem přehrady ... to je jak plán německých důchodkyň na nordic walking. Ale já budu závodit !!

Jedno kolo ... druhé kolo je o pár vteřin pomalejší, třetí zase trochu zrychluje ... a máme tu cíl. V podstatě to bylo v pohodě, jak avizuje samotný název závodu, i když chvilku v cíli lapám po dechu.

Kontroluji GPS a za chvíli přichází SMS s výsledky. Čas 42:42 je skoro o 5 minut rychlejší než ten loňský a ze 14. loňského místa v kategorii se posouvám na 7. Bezva ...

Jo, jo ... je to tak, přísloví se potvrzuje. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Tak ať nám to běhá !!

Horská výzva - dobojováno

Konečně jsme na asfaltu!! Škoda, že jen 6 metrů, než přeběhneme silnici na Červenohorském sedle. Ale příjemně naladěni zůstáváme ještě i pár následujících minut ... stoupáme totiž chvíli po sjezdovce a po urolbované cestě. Jenže pak opět přijde obvyklý terén, tedy hluboký sníh a kopec. Čeká nás teď dlouhé stoupání lesem na Velký Jezerník a na Švýcárnu. Postupně zjišťujeme, že nám vlastně kopce vůbec nevadí. I pohyb po rovině je totiž tak obtížný, že v tom není skoro žádný rozdíl. Postupně za sebou necháváme další a další týmy ... celou trasu už z Ramzové se pomalu propracováváme celkovým pořadím dopředu.

Na tu Švýcárnu se fakt těšíme, protože tam by měla začínat asi 6 km dlouhá upravená trasa pro běžkaře. Hurá ... je to tak!! Dál na Praděd a pak na Ovčárnu to vypadá, že konečně poběžíme a trochu si zlepšíme průměrnou rychlost. Běžíme tedy co to dá, ale faktem je, že už to moc nedá ... na Pradědu jsme totiž na 41. kilometru a pomalu začíná doléhat únava. V posledních desítkách metrů před nejvyšším bodem závodu doléhá malá krize na Veverku Pražského. Naštěstí stačí nepatrně zvolnit v tempu a na Pradědu - jediné kontrole umístěné uvnitř budovy - si na pár minut sedneme a zase je všechno v pořádku. Pak seběh 3 km z kopce a jsme na poslední kontrole - na Ovčárně. Opět trochu zmatky kolem čipové kontroly a je tu poslední zásadní rozhodnutí. Tady může podruhé a naposled nastoupit do sběrného autobusu a závod ukončit. Takové myšlenky ovšem na nás nepadají ani náhodou a vyrážíme do posledního, 19 km dlouhého úseku do cíle. 

 Opět stoupáme po holých hřebenech, pak následuje nekonečný traverz úzkou prošlapanou stezkou na Františkovu myslivnu. Začínáme toho mít dost, v botech už cítím mokro a ani oblečení na tom nebude líp. Prudká otočka ... a opět jsme na běžkařské stopě v posledním stoupání na Dlouhé stráně. Kontrolujeme GPSky a začínáme počítat, jak to dopadne v cíli.

Teď by nás opravdu nic nemělo zastavit ... zdá se, že síly vydrží. Trochu jsme si polepšili s průměrem a v cíli bychom mohli atakovat čas 16 hodin, resp. pro nás magických 15:59. Dolujeme poslední zbytky sil a pouštíme se tedy do závodu s časem. Posledních 5-6 km se snažíme co nejvíce běžet, po překonání vrcholu Dlouhých strání zbývá seběh k lanovce na Medvědí hoře a to je vlastně konec. Poslední 2 km vedou přímo pod lanovkou vedle sjezdovky. Valíme co to jde ... zbývají poslední minuty ... nohy ve velmi strmém klesání a rozbitém, ledovatém terénu už vypovídají službu a tak se co chvíli válíme na zemi. Už vidíme, že ta 15-ka na začátku nezůstane ... ale ať. Poslední stovky metrů ... stále běžíme. A pak je tu CÍL ... konec!!  Dali jsme to, 64 km je za námi ... 16:04:54 ... slzy v očích.
Celou trasu jsme se drželi společně, nikdy jsme se od sebe nevzdálili na více jak 5-10 metrů, žádné problémy, žádná velká krize. Ještě chvíli si vychutnáváme úžasný pocit z dokončeného závodu, pak vyrazíme dát si horkou sprchu.
Až teprve, když ze sebe svlékám všechno oblečení, zjišťuji, že nic nezůstalo suché - všechno je skrz naskrz promočené. Horké sprchy se nemůžeme nabažit ... pak dáme ještě pár minut odpočinek a půjdeme zpátky do cíle na večeři a podívat se na výsledky.
Tady se nám to trochu vymkne ... odpočinek nezvládáme, jak jsme plánovali ... probouzíme se až za tři hodiny.
Když sedíme u večeře, tak se venku stmívá ... ve stejné chvíli se vedle nás baví pořadatelé a kuchařky u výdeje jídel ... prý jestli je to už konec a kdy můžou jít domů ??  Odpověď je zdrcující ... na trase je ještě 200 lidí !! Vyvěšené výsledky jsou neúplné a tak sice vidíme čas vítěze a asi prvních deseti týmů ... dál ale nic. Jdeme spát ... užíváme si to 12 hodin.

V 10 hodin dopoledne vyrážíme na cestu domů ... výsledky neznáme, tak budeme ještě do večera napjati. Hlavní ale je, že jsme závod dokončili. Večer se pak probíráme výsledkovou statistikou ...
Do závodu odstartovalo 318 týmů, z toho 10 jich bylo psích. Do cíle nedorazilo 189 z nich, teda asi 60%. V kategorii mužů závod dokočilo 89 týmů z 211 ... a my jsme skončili na 36. místě. Nemůžeme tomu uvěřit !!! Znovu a znovu pročítáme výsleky ... takže celkově závod opravdu dokončilo pouhých 123 "lidských" týmů, poslednímu z nich to trvalo plných 23 hodin a 23 minut. Klobouk dolů, že závod dokončili ...

Zítra začínáme trénovat na druhý závod seriálu ... 75 km na Šumavě.

Horská výzva - běh nocí

Všechno se  to rozběhlo, startovní koridor i brána jsou v pár vteřinách za námi. Necpali jsme se někam dopředu, ale ani jsme nechtěli zůstat vzadu. Jakmile se doběhne asi po třech kilometrech na konec proježděné cesty, musí se všichni zařadit za sebe do úzké prošlapané stezky a nejméně v prvním stoupání - což je dalších 5 km - nebude možné jakkoliv měnit pozice ... jen držet společné tempo. A tam přeci jen nechceme být příliš vzadu, i když závodit se bude někde úplně jinde.

První kilometr po asfaltu za 6 minut a něco ... pomalu se to zvedá ... další 7 minut, pak 8 a jsme na začátku úzké stezky. Prošlapaná stopa je nerovná, jeden krok za druhým je třeba dávat nohu vždy před špičku nohy druhé ... ani na vteřinu nelze zvednou oči ze země. Krok vedle znamená ztrátu rovnováhy, čerstvý sníh se boří po kolena. 

Mysleli jsme si, že alespoň začátek v údolí bude lepší a tak máme hole zatím na batohu. Trochu se nám tohle rozhodnutí nevyplácí, máme starosti s rovnováhou a občas se boříme nohou či rukou hluboko do sněhu ve snaze získat zpět ztracenou rovnováhu. Tempo se výrazně zpomaluje, ve stoupajícím svahu a nerovném terénu je to již jen chůze, kde překonání jednoho kilometru trvá více jak 20 minut.

Cesta se začíná klikatit a před sebou i za sebou vidíme v serpentinách nekonečnou řadu světýlek, jedno za druhým. Hluboký sníh tlumí zvuky kroků, nikdo nemluví ... 300 týmů kráčí nekonečným tichem.

Po sedmi kilometrech se dostáváme na hřeben. Zastavujeme, abychom si vzali hole a trochu se napili. V obavě před zamrznutím hadiček hydrovaků jsme je nechali raději schované uvnitř batohů.
Očekáváme, že dál na hřebeni bude sněhu třeba méně nebo bude více udusaný ... ani jedno se však nenaplňuje. Naopak, sněhu přibývá a i ve stopě se boříme v prašanu do poloviny lýtek. Had běžců se začíná mírně trhat a tak se občas snažíme tempo zrychlit ... bohužel to moc nejde. Tady někde zažíváme psychicky asi nejobtížnější úsek ... musíme se totiž srovnat s tím, že v hlubokém sněhu bude i zbývajících 55 kilometrů. Ta představa je strašlivá ... GPSky začínají pomalu, ale neúprosně vypočítávat cílový čas ... ani to nechceme vidět.
Přicházejí první - dle našeho soudu - objektivně nebezpečná místa, např. z Šeráku mírně klesající, dlouhý traverz ve velmi strmém svahu, kde případné zakolísání by mohlo znamenat pád, který by sice nebyl fatální, ale v hlubokém sněhu a strmém svahu si nedokážeme představit, jak by bylo možné dostat se zpět na úzkou cestu.

ilustrační foto - cesta pod Šerákem

 Najednou běžíme z kopce po tvrdém podkladu - jsme na sjezdovce na Ramzové, "maličko" jsme poničili manšestr ... no spíš to vypadá, jak po útoku kanců. 16. kilometr a s ním první kontrola s občerstvovačkou. Musíme projít nejen čipovou bránou, ale nechat si pořadatelem také označit startovní kartu. Znamená to sundat rukavice, vyndat z pouzdra papírovou kartu, nechat označit a vše opět uložit. Občerstvovačka je velmi poddimenzovaná a tak trvá než se dostaneme k pití i jídlu ... je to dost tlačenice. Registrujeme, že ze závodu odstupují první dvojice. Kontrolujeme GPSky a snažíme se vstřebat vypočítaný čas závodu ... 17 hodin !!! To nemůžeme přežít ...
Po veškeré té manipulaci na kontrole máme promrzlé ruce a trvá dalších 20 minut, než se podaří krev znovu rozproudit. A to přitom opět stoupáme do kopce a z čepice mi kape pot do sněhu.
Postupně přicházejí další kritická místa.
Vražedný potok (tak se opravdu jmenuje), kde přecházíme přes úzkou hráz s vysokou vrstvou sněhu. Krátké zábradlí je jen uprostřed ... stačilo by, aby se sníh pod nohou zbortil a pád pod hráz by byl velice špatný.

ilustrační foto - Vražedný potok

Obří skály - po stoupání lesem v hlubokém sněhu najednou zakopávám o skalní plotny. Stále je temná noc a v kombinaci s mlhou a drobným sněžením je viditelnost mizivá. Místo sněhu máme pod nohama najednou skálu, černá skalní stěna, pokrytá ledovými krystaly se tyčí nad našimi hlavami, za hranicí světla čelovky končí svět. Depresivní místo, náročné na psychiku.

 

Kdesi na Šeráku se dostáváme na konec urolbované sjezdovky a stopa mizí. Společně s námi je tam asi pět dalších týmů a všichni se vydávají do různých stran, evidentně bez jakékoliv opory v mapě či jiné navigační pomůcky. Takhle to ale přeci nejde a tak po krátké poradě s naší GPSkou vyrážíme správným směrem, abychom po několika desítkách metrů opět našli prošlapanou stezku se značením. Ostatní se vydávají za námi a tak raději ještě jednou kontrolujeme navigaci, abychom náhodou nedostali po hubě, když by to nebylo správně. Naštěstí nás technika neklame, ale raději trochu zrychlíme a všechny týmy se brzy ztrácejí ve tmě.
Pomalu se rozednívá, ale ještě chvíli bude třeba kombinovat počínající denní světlo se světlem čelovky, aby bylo možné dobře rozeznávat všechny nerovnosti stopy. Cesta klesá k Červenohorskému sedlu, když přichází malá krize ... ani snad ne fyzická, ale přichází jakýsi útlum, mám pocit, že bych klidně usnul ... nedokážu se dobře soustředit. Naštěstí brzy skutečně sbíháme na sedlo, kde je kontrola a občerstvovačka. Musím si trochu šlehnout ... samozřejmě nějaký gel a něco na probuzení.
Noc je tedy za námi a s ní i polovina trasy ... od startu uplynulo 8 hodin.

Různé gely a ionty nás vzpamatovávají ... pod kotly opět hoří. V GPS vyměňujeme preventivně baterie a vyrážíme do světlejší části závodu. Světlejší o denní světlo, světlejší o očekávání alespoň krátkých úseků upravené trati, ale obtížnější o oněch 8 hodin, které jsou za námi.

P.S.

Dnes se na stránkách pořadatelů objevilo krátké video ze závodu. Drobné momentky lehce přibližují či naznačují o co mohlo v závodu jít. Vždy jsme ale říkávali, že teprve to, co nebylo vyfotografováno či natočeno, bylo těžké. Teprve tehdy, když fotograf neměl sílu či morál vyndat foťák ... teprve tehdy se lámal chleba.

Horská výzva - poslední minuty klidu

Od skončení závodu uplynuly již skoro dva dny, ale stále se mi nějak nedaří srovnat si v hlavě to, co se během sobotní noci, následujícího dne a vlastně i části další noci na hřebenech Jeseníků dělo. Myšlenky přeskakují z jednoho detailu na druhý a nedokáží zatím vytvořit nějaký smysluplný celek. Podstatné je, že jsme akci ve zdraví přežili ... jak vše skončilo zatím ještě zatajím ... pak by jste už třeba neměli chuť číst dál.

Pustím se tedy do popisu toho, co se odehrávalo a třeba to nakonec nějak vykrystalizuje.

Je čtvrtek, 22:00, když zastavujeme před temnou budovou našeho penzionu. Přesto, že příjezd, naplánovaný právě na desátou, jsme přesně dodrželi, zdá se, že na nás nikdo nečeká. Telefon na majitele, s nímž bylo vše domluveno, nikdo nebere. No ... začíná to pěkně. Po několika dalších pokusech necháváme vzkaz na záznamníku a začínáme vymýšlet, jak se situací naložit. Po několika dalších minutách naštěstí zvoní telefon a dostáváme informaci, že majitel za chvíli dorazí. Zdá se, že spaní je tedy vyřešené.

Paní, která přijíždí, nám sděluje, že majiteli byly odcizeny záznamy o ubytování (tedy ... to je ale historka) a tak vlastně nikdo nevěděl, že přijedeme. Chvíli si tedy vyjasňujeme situaci a nakonec paní potvrzuje domluvenou 50-ti % slevu z ceny ubytování, předává nám klíče a může vybalovat. Večeři jsme absolvovali cestou v žamberské hospůdce s pěkným názvem "Imrvere", tak už jen informujeme rodiny, že jsme v pořádku na místě a získáváme aktuální informace o počasí. Bohužel se sami nedokážeme připojit k místní Wi-Fi síti, neboť poskytnuté heslo jaksi nefunguje.

Sobota, 8:00. Se vstáváním nijak nespěcháme, každá hodina spánku se bude hodit. Dopoledne máme v plánu prohlídku dvou úseků trasy. První úsek naší prohlídky je hned po startu, kdy cesta odbočí do údolí a po pár kilometrech se dostane do neupraveného terénu. Zkoušíme, jak moc se to bude bořit, ale teplota kolem nuly sníh hodně zpevnila ... nahoře to může být jiné. Druhý bod naší inspekční cesty je na Červenohorském sedle ve výšce 1013 metrů, na 31. kilometru závodu. Tady je vše už jinak ... mlha, všude silná vrstva námrazy, trochu fouká ... a hluboký, sníh, kde se místy boříme až po kolena. Jen to ne ... snad to ty první prošlapou. Tady to možná trochu naráží na nějakou regulernost ... ti první, co tohle budou prošlapávat, to nemůžou dlouho vydržet. Pak je převálcuje druhý sled, který se dopředu raději moc nehnal. Nevím, nevím ... nikdo nebude chtít dopředu, až se celý závod zastaví a všichni budou dělat jako že si zavazují tkaničky, jen aby nemuseli dopředu.

Do prezentace v 17 hodin máme spoustu času, který trávíme na střídačku jídlem a spánkem.

Po vyzvednutí čísel trochu prohlížíme doběh do cíle a pak už budeme balit běžecký batoh. To je ale dilema ... co ano a co ne. Největším problémem je rozhodnutí, zda brát Gore-Texové oblečení. Nakonec se rozhodujeme, že bundy ano ... a nebudeme litovat.

Hodinu před startem na sebe definitivně všechno oblékáme ... dvě tenká spodní kompresní trika, softshellovou slabou mikinu a tenoučkou větrovku, co se vejde do dlaně. Na nohy tenké spodky a teplé elasťáky, boty GTX Salomony s nízkými návleky a přes to ještě vysoké návleky pod kolena. Na krku multifunkční šátek, stejný na hlavě a přes to Gore čepice, tenké rukavice a opět přes ně další Gore. Běžecký batoh s dvoulitrovým vakem, hromadu energetických gelů, tenká Gore bunda, čelovka, lékárna a spousta dalších drobností, co nás mohou zachránit až bude zle. Do rukou hole a můžeme na start.

...jednou nás za ty drogy zavřou ...

Trochu jsme prokaučovali mapovou přípravu (chybí nám velká, podrobná mapa) a tak nakonec máme připravený itinerář, mapu 1:100 000 od pořadatelů, jednu mapovou GPSku s nahranou trasou a dvoje běžecké GPS hodinky. Otázkou zůstává, co vydrží baterie v mrazu a jak bude vše fungovat.

itinerář

Jdeme na to ...

Poslední minuty ... jsme natěšeni, ale určitě to nebude snadné. Během dne jsme dostali spoustu SMSek se slovy "držte se" ... tak snad nezklameme.
23:30, START ... 310 týmů vyráží do mrazivé, horské tmy. Jen málokterý z nich proběhne zítra cílem.