Do třetice ...

Od posledního závodu Horské výzvy v Krkonoších uplynulo pár dnů, emoce lehce opadly a svaly, potrhané dlouhými, strmými seběhy, přestávají bolet. Nezbývá tedy, než dopsat poslední díl příběhu, této horské "bohatýrské trilogie".

Krkonoše, Špindlerův Mlýn – Svatý Pert, pátek 2.srpna, 20:00, tým VX.

Děj se opakuje … opět, oblečeni do běžeckého, se snažíme ve spacácích, na karimatce za autem, o pár hodin spánku. 30 minut před startem obouváme boty a bereme sbalené batohy. U potoka, kde jsme spali, se do půlnoci výrazně ochladilo a to nás přiměje obléct ještě jedno tričko … sice dírkaté ze všech stran, ale jedna vzduchová vrstva to bude.

23:30, start. Před námi je 68 km se 3.100 metry převýšení a snaha udržet prozatímní celkové umistění v seriálu (16. místo).

Po pár stovkách metrů vbíháme do centra Špindu, kde se na pár minut stáváme rozptýlením a zábavou pro četné návštěvníky barů a diskoték. Někteří fandí, jiní jen nevěřícně koukají na šílence, běžící do nočních hor.

Ochlazení u potoka, které nás přimělo k oblečení triček, je ale to tam a naopak zjišťujeme, že nás čeká tropická noc. Říkáme si, že to je tím rozehřátým městem a v lese se to hned ochladí. Opak je však pravdou … v horkém vzduchu se ve svitu čelovek mihotají oblaka prachu, zvířeného botami běžců před námi. Stoupáme na Dvoračky a v nepolevujícím vedru musíme trička navíc zase odložit.

Pole běžců se pomalu trhá, přesto v technicky nejtěžsím úseku, kterým je seběh Labským dolem, je stále docela tlačenice. Běží se po cestě, poskládané z velkých žulových bloků, je třeba dávat pozor na každý krok. Jedno špatné došlápnutí a byl by konec … Běžíme s trekovými holemi a tak jimi občasná zakopnutí naštěstí korigujeme. Jednou se mi ale podaří zakopnout tak silně, že pád vyrovnávám na poslední chvíli. Noha šíleně bolí a snažím se zjistit, zda to neskončilo utrženými nehty a zda z boty neteče krev proudem. Naštěstí to jen bolí … No jo, tak dlouho jsem vybíral vhodné boty na takový závod a nakonec byla volba špatná. Je důležité podstatně víc chránit špičky nohou, právě pro podobné případy. Tak příště …

Příjemné ochlazení přichází až ve stoupání Bílým Labem na Luční boudu. Ve druhé polovině stoupání je však cesta zase velmi kamenitá, stoupání tvoří spoustu schodů a tak z nás pot opět jen kape. Nad horizontem se objevuje slabý červený proužek a silueta Sněžky. Svítá ... máme za sebou 35 km. První sluneční paprsky se nás dotýkají o dalších 10 km dál. Postupně jsou teplejší a teplejší, ale daří se to nějak přežít. Nezávidím běžcům, kteří budou na trati déle, nebo těm na poloviční trati. Horké počasí trvá již dlouho a ani dnešek nebude vyjímkou a teploty vystoupají až na 35°C.

  

Asi 10 km před cílem přichází na parťáka Martina větší krize … no fakt se vleče :-) … snažím se ho nějak motivovat … skoro bych mu vymluvil díru do hlavy … „doběhneme támhle do té zatáčky a támhle k tomu stromu nebo ke kytce na louce. Pak kousek popojdeme a znovu ke kytce ...“ A pak jsme na posledním vrcholu a před námi je poslední kopec dolu, do cíle. Krize je pryč, zbývá už jen bolest a únava, přesto běžíme a běžíme … Pár kilometrů před cílem už hlava moc nepracuje a zcela bezmyšlenkovitě se opírám o hůl při přeběhu trámového mostu. Samozřejmě se hrot hole trefuje přesně do mezery, kde pevně uvázne … hůl se s trhnutím napruží, škubnutí ramene mě katapultuje zpět a hůl , vyvlečená z poutka, vystřelí vysoko do vzduchu. Ještě si tak na závěr vykloubit rameno … ale naštěstí to bylo opět jen vyděšení. Poslední velmi strmý seběh sjezdovkou a je tu cíl. 10:39 hod, 24. místo v kategorii.

Dlouhé minuty trvá, než jsme schopni začít normálně komunikovat.

Třetí díl Horské výzvy byl asi nejtěžší a velmi technický. Obtížný terén, velké teplo, v jednom místě běh po trase s nutnou asistencí GPS, strmé seběhy, nemilosrdně devastující svaly nohou.

Krkonoše jsou, na naše poměry, už velké hory. Čtyřikrát v průběhu závodu stojíme na jejich úpatí, či v hlubokých údolích, čtyřikrát stojíme na jejich vrcholech. Z tohoto pohledu se celkové metry převýšení jeví jako zcela bezpředmětné číslo. Prostě to byly fakt velký kopce …

Ale závod jsme si opravdu užili … kdy se nám opět naskytne při jednou „výletu“ vidět skoro celé Krkonoše? Jasné počasí přinášelo neustále výhledy do dálek a naštěstí stále bylo dost sil koukat se kolem sebe (i když fotek moc nevzniklo).

Tak … a teď ještě zhodnotit celý seriál ...

V průběhu tří závodů jsme běželi ledem i peklem ... v Jeseníkách jsme se brodili po kolena ve sněhu, běželi mlhou a mrazem, z návleků jsme otloukali ledovou námrazu. Na Šumavě jsme bloudili nocí po bahnitých cestách, plných obrovských kořenů a běželi po kotníky ve vodě podmáčenými loukami, po deštích, které pár dnů před tím způsobily rozsáhlé povodně. V Krkonoších jsme běželi tropickou nocí i dnem, po cestách z obrovských žulových kamenů, z nichž i v nejchladnější části noci sálalo teplo, jak z pece.

Vždy jsme si ale zachovali dostatek optimismu a motivace, každý z běhů se hluboce zapsal do paměti a ani na vteřinu jsme neměli pocit, že „už nikdy“.

A jak to celé tedy dopadlo ??

Zatím neoficiálně - v bodovém pořadí celého seriálu je na dlouhých tratích registrováno 570 týmů. 223 (39%) z nich nikdy nestanulo v cíli, když nedokázali překonat obtíže závodu. Dokonce jsem ve výsledcích zaregistroval 2 týmy, které dva závody nedokončili a teprve při třetím pokusu dosáhli cíle. To je opravdový boj ducha ...
Celý seriál ovšem absolvovalo pouhých 43 týmů, z nichž jen 26 bodovalo ve všech závodech, zbývajících 17 týmů některý ze závodů nedokončilo. V té nejužžší tabulce 26-ti týmů držíme 6. místo.

Vyrovnanými výkony ve všech třech částech závodu jsme nasbírali dostatečný počet bodů, abychom ve velké konkurenci nakonec obsadili 9. místo v absolutním pořadí a 7. místo v kategorii "mužů". Stáli jsme proti týmům o polovinu mladším, proti reprezentantům a jiným "profíkům". Samozřejmě ... tito borci nám byli schopni v cíli závodu nadělit několik hodin, ale naše síla byla jinde. Znamenalo to být připraven třikrát po sobě v průběhu čtyř měsíců, být zdravý, neprokaučovat taktiku, ale ani vybavení, či jídlo a pití. Znamenalo to být schopen běžet do tmavé noci, kontrolovat trasu ... a pokaždé podat stejně vyrovnaný výkon. Prostě nepropadnout ... nepadnout na kolena.

Do 100-mílových distancí tomu ještě hodně chybí a borci, běhající tyto závody, by se mohli nad mými úvahami pousmát. Ale jsou to mé limity, mé úvahy a má vůle.
Také v mé hlavě došlo k mentálnímu posunu a já jsem zjistil, že i za hranicí 42,2 km se dá běžet dál.

Děkuji všem, kteří tento příběh hráli se mnou.

Okolo ostrova

Rok se s rokem sešel a řek, do kterých nevstoupíš dvakrát, přibývá. Konečně je tu letní dovolená a opět cesta za teplem – tedy válení se na břehu moře v Chorvatsku. Po delší době opět volíme cestu autem - tak jako mnohokrát předtím. Pro čtyři lidi se dvěma psy a nákladem po střechu je to stejně jediná možná varianta. (Víte, kolik věcí potřebujete na dovolenou ? No přece - jak máte velké auto!)

Při plánování „kam ?“, jsme zavzpomínali na doby, kdy děti ještě lezly po zemi a rozhodli se vyrazit do oblíbeného kempu na ostrově Krk. Na netu jsme se dozvěděli, že kemp vybavili welnesem a dalšími vymoženostmi, přidali hvězdy na modrou vlajku … ale ruku v ruce s tím, přidali i nějaké nuly do ceníku. Tak nic … jinam.

Bez dalšího experimentování jsme tedy zvolili loňskou variantu – tedy ostrov Murter na okraji Kornatského národního parku a kemp Kosirina se skalnatými plážemi a dokonale čistým mořem. Scénář pobytu převezmu loňský ... tedy ráno trochu poběhat, pak trochu pospat, poválet se na pláži, namočit se do vody a k jídlu hromady zeleniny. No to se tedy těším ...

Kemp Kosirina ... paráda, že ...

Na místo přijíždíme odpoledne a tak jen dáme dohromady náš "cikánský tábor" a jdeme vyležet únavu z cesty. Hned ráno ale už beru Ádošky a vyrážím rozběhat ztuhlé nohy ... po mnoha hodinách za volantem byly ztuhlé dost a tak to šlo opravdu ztuha. Dnes se vracím po necelých 10-ti kilometrech ...

14 dnů po návratu na mě bude čekat poslední díl Horské výzvy a tak mám v plánu po jednoduchých trasách naběhat pokud možno trochu víc, než běhám doma. Chci vstávat tak po páté hodině, na nějaký kratší okruh vzít s sebou Sama dokud je chladněji a pak to ještě dorazit sám.
Jenže ...
Hned první den zjišťuji, že i to "chladněji" by bylo na chudáka pejska příliš a tak volíme v budoucích dnech jen procházky a koupání. Většinu ostatního času pak prospí pod zaparkovaným autem. A já dostávám poněkud šílený nápad - po pobřeží oběhnu celý ostrov, najednou ... tedy při jediném běhu. Asi se pěkně proběhnu a ohřeju !! Typuju to tak ke 40-ti km.

Nebude to asi úplně jednoduché technicky ani orientačně. JZ část ostrova je téměř neobydlená, protkaná prašnými a kamenitými cestami a cestičkami, pobřeží v této části je velmi skalnaté. Pár složitých míst asi bude i v jiných částech ostrova. A jako perlička pro přípravu ... nemám žádnou mapu ! V průběhu následujícího týdne tak každé ráno vyrážím do jiné části ostrova na průzkum cesty. Někdy je to jasné a jednoduché, jindy bloudím a vracím se s nepořízenou. Postupně ale sestavuji jednotlivé úseky k sobě, až zbývá posledních pár míst, o nichž si myslím, že budou snadná.
Ve chvílích odpočinku listuji v oblíbených časopisech a ke svému překvapení nalézám v časopisu Koktejl článek o ostrově Murter a v jednom odstavci autor popisuje svůj pokus o cestu právě po obtížném JZ pobřeží. Postřehy neocenitelné ...

Den D ... 4:00 ... zvoní budík ... venku je černá tma. Přesto vstávám a pomalu se chystám na cestu. Dávám si dvojitou porci kukuřičných lupínků, beru běhací ledvinku se dvěma malými lahvičkami, něco k jídlu a na první úsek ještě lahev s pitím do ruky. První dvě hodiny budu asi mimo dosah civilizace, pak půjde doplňovat pití v kempech. Pár minut před pátou zapínám GPS-ku a vyrážím na cestu.

Některé fotky v následující galerii nejsou z aktuálního běhu, zobrazují ale popisované místo a byly pořízeny při některém z průzkumných běhů.

Vyrážím těsně před pátou ... první kilometry vedou po příjemné pěšině.

Po 3 km přez úzkou šíji vybíhám na vrchol malého ostrůvku ...

... k malému majáku. Nad Kornatskými ostrovy svítá.

V zátoce Sv.Nikola cesta definitivně končí ... dál je jen skalnaté pobřeží.

Cestu hned od počátku střeží spousty pořádných pavouků ... snažím se vyhýbat. ale občas to nevyjde. Věřím, že z vláken pavučin lze vyrábět neprůstřelné vesty.

Ploché skalnaté pobřeží se změnilo v kolmé ... místy mají skály výšku tak 6 metrů.

Béžím po úzkých rampách, tento úsek je dlouhý asi 3 km. Často však musím přelézat do jiných "pater" a běh se mění v lezení. Pode mnou číhají krabi a chobotnice ... prostě všechno mě tu chce sežrat.

Jižní špišku ostrova obíhám "vnitrozemím", konečně se z pohybu stává běh.

Znovu se dostávám na pobřeží ... od městečka Jezera už je cesta spíše pobřežní promenáda. Teď už to půjde.

Teď běžím až tam úplně dozadu ...

... jsem tam. Městečko Betina a nejvyšší bod běhu ... pěkně po schodech nahoru.

2000 let staré zbytky římské osady Colentum ... historii mám rád.

Murter ... velká marina s jachtami, jako má ruský miliardář Abramovič ...

... ale taky loděnice s loděmi, které už to mají za sebou nebo na lepší dny znovu čekají.

Znovu přebíhám úzkou šíji, tentokrát na severní straně ostrova ... i ve stínu už bude určitě 30°C.

Po 4,5 hodinách znovu Kosirina.

Tak takhle to vypadá v Googlu ... běh byl proti směru hodinových ručiček.

 Jsem v cíli, mám toho dost ... ale jinak jsem náramně spokojený. DAL JSEM TO !! Horská výzvo ... kde jsi ??

Jako obvykle malá statistika:
35, 5 km, 4:34 hodiny, nejrychlejší kilometr 5:40, nejpomalejší 12:50, 1. místo (nikdo jiný neběžel).
Za celou dovču jsem za 15 hodin naběhal 125 km. 
Howg !

Hlavně když je motivace

Jo, jo ... asi to známe všichni ... tu otázku "proč vlasně bych měl někam běžet". Sám na sobě jsem si v životě už dvakrát vyzkoušel totální ztrátu motivace.

Před lety byl konec zimní běžecko-lyžařské sezony vždy ve znamení závodu Po hřebenech Krkonoš, možná dnes známější jako Krkonošská 70. Dřív se to ale opravdu běhalo po hlavním krkonošském hřebeni (a dokonce v 10-ti členných družstvech). Po absolvování asi tak 25-ti ročníků mi najednou přišlo, že už se mi na běžky nechce, dal jsem je do komory a tam zůstaly 7 let. Když jsem je pak zase vytáhl, byly v tak zoufalém stavu, že jsem koupil komplet novou výbavu. No prosím ... k čemu to bylo dobré.

Pak přišla doba horských kol a 12 let závodění na 100 km maratonech. Po absolvování posledního "Salzu" jsem kolo pověsil na hák a říkal jsem si, že nějak už nemám čas.

A tak jsem začal běhat. Baví mě to a trvá to "už" dva roky. Ztráta motivace je tak zatím v nedohlednu, ale přesto je dobré občas vymyslet něco "jiného" a aktivitu tak trochu "refrešnout". Nedávno jsem si vymyslel zábavu v podobě absolvování cyklistického závodu, samozřejmě bez kola a ještě v soutěži s kolegou z práce (on na kole na trochu delší trati), kdo bude rychlejší.

Teď se dostal na program běh Hodkovice - Ještěd, pořádaný v sobotu 29.6., v rámci Českého poháru v běhu do vrchu. Ostatně ... běžel jsem to už vloni a tak to nešlo vynechat a mít pak možnost porovnat závratný nárůst výkonnosti.

Den před závodem jsem trochu kombinoval možnosti logistiky, protože se běží z A do B, přičemž do A se z domu musím přesunout autem. Z B zpět k autu je možné využít autobusu pořadatelů nebo manželku, která by auto převezla a v cíli na mě počkala. Ovšem taky je tu "chlapštější" možnost a to, v cíli se otočit a 14 km běžet zase zpět. No..a F5 pro motivaci je na světě !!

Ráno počasí přeje a tak po procházce se psem pomalu snídám a přemýšlím, jestli opravdu vyrazím a jak s tím dál naložím. A najednou mám sbaleno, sedím v autě a jedu na start. Varianta asistence manželky se vyřešila sama - v 9:30, kdy jsem odjížděl, byl doma absolutní klid - všichni spali. A rozhodnutí, zda autobus či běh zpět ,vyřeším v cíli. Pro jistotu jsem si tam nechal odvést běžecký batoh se suchým tričkem a nějakým jídlem.

Start z náměstí je za pár vteřin ... dodatečně zjišťuji, že na startu se objevila jména jako třeba Magál či Kreisinger, což podniku dává dostatečnou vážnost. A už se běží, Magál i Kreisinger jsou okamžitě v trapu a většina ostatních s nimi. Raději se ani neohlížím ... nechci vidět, jestli nejsem náhodou (skoro) poslední.

14,2 km a skoro 800 m převýšení je docela slušná porce a tak se snažím, co to jde. Po pár kilometrech jsem se dostal "mezi své" a tak občas předběhnu já je, občas mi to oni zase vrátí. Trasu znám nazpaměť, jak dlouhý kopec za zatáčkou ještě bude tedy nemusím řešit. Vlastní vrchol Ještědu jednou probleskne ze vzdálenosti asi 10-ti km a pak až v posledních dvou kilometrech.

Neběželo se úplně špatně ... ale kopec je to stejně jako prase! Jedinou občerstvovačku 6 km po startu jsem proběhl jako "profík", což mělo za následek to, že jsem minul kelímek s pitím a z mokré ruky mi vzápětí vypadla i 1/4 jablka. Hm ... bezva !! Ale co ... vedro zas takové není, tak tu hoďku a půl dám bez ničeho. Cíl ... mačkám stopky na 01:25:39. Dávám si "dvojku bílého", tedy čisté vody, pár sušenek a z auta pořadatelů lovím svůj batoh. Teď dojde na lámání chleba ... nohy přeci jen trochu bolí, za mnou je hodina a půl běhu bez jídla a pití a další případná hodina a půl přede mnou. Ani z kopce to asi žádná úleva nebude. Beru suché triko ... a pak mazácky míjím autobus a vyrážím na zpáteční cestu. V batohu mám jednu energy tyčku a asi 0,3 l pití ... ale ono to půjde !!

Ještědský hřeben je krajinově vděčná záležitost, cesta vede místy po otevřených loukách s rozhledy desítky kilometrů na všechny strany. Ačkoliv jsem cestu po hřebeni absolvoval už mnohokrát, na loukách se vždy zastavuji a "dalekými výhledy" maskuji bolící nohy. Ale nakonec se to přeci jen podobá běhu a cesta zpět je tak jen o 10 minut delší, než vlastní závod. To pití mi nakonec přeci jen trochu chybělo, dehydratace se večer přihlásila ke slovu bolestí hlavy. Brzy jsem to ale "přepil" ...

Když dobíhám zpět do prostoru startu, právě začíná vyhlašování výsledků. Ty jsou už vyvěšeny v kompletní podobě na informační tabuli a tak obratem zjišťuji, jak jsem se s tím popasoval. Nedávno jsem na blogu napsal, že "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky", ale není to tak docela pravda.

Vloni jsem závod běžel za 01:25:32, letos o 7 vteřin déle a umístění v kategorii bylo v obou letech naprosto shodné. Takže z toho plyne, že celý rok jsem se dřel "úplně zbytečně" :-)

... ale zase jsem se pěkně proběhl a ujistil se, že mě to fakt baví ...

Vás taky ??

P.S. Pár fotek přidám, jen co se nějaké objeví ... fotograf tam byl.

Záskok

... aneb Horská výzva pokračuje.

Dva měsíce uplynuly jako voda (to bych teď raději měl zvoli jiný příměr) a je tu 2. díl trailového seriálu Horská výzva. Místem pořádání je šumavský Zadov a k poměření sil je připravený okruh dlouhý 74 km s převýšením téměř 2.000 metrů.

Opět jsme se snažili naběhat, co nám čas dovolil, opět jsme vše pečlivě naplánovali a už se jen těšili. 

A pak se to všechno nějak zamotalo a naše snažení se změnilo v improvizaci, ovšem to jsme ještě netušili, jak to celé dopadne ...

Veverka Pražský zvolil poměrně netradiční přípravu, kdy 10 dnů před závodem odcestoval do Turecka s cílem vystoupit na vrchol Araratu, nejvyšší turecké hory, vysoké 5.137 metrů. Aby však měl svědomí čisté, přibalil do batohu běhací minimusky - prý po výstupu zbyde ještě nějaký čas a tak bude trochu běhat, aby vše trochu urovnal.

No, to jsem byl tedy zvědavý ...

Návrat z Turecka je totiž plánovaný až ve čtvrtek večer, tedy den před startem závodu. Při takové akci se ovšem může přihodit cokoliv a tak si přeci jen necháváme zadní vrátka v podobě možného náhradníka. Jenže koho oslovit, koho najít ?? Posledních 12 let se pohybuji výhradně mezi cyklisty a ti jsou pro běh zcela nepoužitelní. Co s tím ... fakt nevím.
A tak se odhodlávám k poměrně zoufalému kroku a oslovuji Honzu12, běžce, kterého znám pouze z blogu. V průběhu roku jsme si navzájem napsali pár komentářů ke svým příspěvkům, vyměnili pár mailů s informacemi, ale jinak je to naprosto cizí člověk, navíc co se běhu týče, tak zcela jistě o několik levelů výše. Přesto však z jeho článků cítím, že pohledem na svět bychom si mohli být blízko.
Trochu se mi klepou ruce, když vytáčím jeho číslo ... mou otázku následuje odpověď - ANO !!  Je to sice ještě nějak podmíněné, ale teď mi zní to "ano" a ruce se mi možná klepou ještě víc. Teda ... to jsem se asi nacpal někam, kam nepatřím.
Naštěstí je to ale jen náhradní plán, pevně věřím Veverkovi, že na Ararat nejen hravě vystoupí, ale poté se dokonale připraví na běh Šumavou. V pondělí ovšem přichází z Turecka zpráva, že vrcholu bylo dosaženo, ale účast na Horské výzvě je nemožná !!
Náhradní plán tedy vstupuje v plnou platnost a tak znovu volám Honzovi. Ten, ač právě absolvoval 100 km trail na Silvě, opět souhlasí, pokud bude pro i jeho mírně poškozený palec na noze.

A tak v pátek v 10:30 zastavuju před Honzovým domem a a za pár minut společně vyrážíme na Šumavu. Honza přesně odpovídá představě, kterou jsem si o něm udělal ... tedy naprosto v pohodě, se stejnou vizí běhu a všeho s tím spojeným. Asi si budeme mít co říct a zdá se, že ani v případě závodní krize se navzájem nesežereme.
Dvě hodiny cesty prožvaníme o všem možném, průběžně vysvětluji svou evoluci běhu i týmu Veverka Expres. Honza tak dostává titul "Veverka Náhradní" a nic už nebrání startu.

 

Do závodu zbývá spousta hodin, které většinou proležíme na karimatce, před startem dokonce zvládme asi dvě hodinky se prospat - já ve spacáku, Honza - mírně znevýhodněn - pod psí dekou, co vozím v autě. A pak už jsme na startu. Předchozí dilema s volbou bot, oblečení a další výbavy jsou vyřešena ... poslední minuty ... a je tu start. Tentokrát vyrážíme spíše ze zadní části startovního pole, nemáme v úmyslu se zlikvidovat hned na začátku, času na to bude ještě dost. Postupně za sebou necháváme jedno družstvo za druhým, ze sjezdovky se dostáváme do lesa a za chvilku se objeví problém, který nás bude pronásledovat celý závod. Bloudíme !!
Nejsme ale sami, bloudí snad všichni. V jednu chvíli se uprostřed lesa sejde snad stovka bezradných čelovek, všichni hledí do map či GPS. Nejsme výjimkou, ale GPS se v hustém, vysokém lese taky trochu ztrácí, je zde spousta cest a přesnost zaměření trasy je snížená. Nakonec se podaří situaci nějak vyřešit a dostat se na správnou cestu. Ta je ovšem tak úzká, plná kluzkých kamenů, kořenů a bahna, že se jen obtížně sleduje. Taková situace se pak opakuje ještě několikrát ... prostě noční část byla obtížná jak technicky, tak orientačně.

Konečně vychází slunce, bloudění nás ale bude pronásledovat i za dne ... občas je odbočka nedostatečně označena, občas je na vině naše nepozornost, jednou dokonce někdo přeznačil cestu do špatného směru. Vždy to ale znamená vracení, hledání nové cesty a metry a kilometry navíc postupně přibývají. Naštěstí ani jednou za závod nás to psychicky neovlinilo. V závěru závodu, kousek před Kvildou, dokonce zabloudění připravilo možnost zkrácení trasy, přesto - ač se 70-ti kilometry v nohách - jsme se vrátili na správnou trasu. Na následující kontrole jsme zjistili, že ne všichni tak učinili. Věříme ale tomu, že to nebyl úmysl.

Cesty jsou mokré, plné bahna, na podmáčených loukách se boříme hluboko do vodou prosáklé trávy ... do bot teče vrchem. Zpočátku jsem litoval, že GTX Salomony zůstaly v autě, nakonec se ale prodyšné boty ukazují jako výhodnější, protože co dovnitř nateče, brzy se zase usuší. Když se den oteplí, přijde mi proběhnutí kaluží jako docela osvěžující.

Obdivuji všechny, kteří jsou schopni si zapamatovat přesně průběh celého závodu a celé trasy. Mě to vždy splyne do jednoho celku, z něhož vystupují jen útržky.

Vyšlo slunce, otevírají se "panoramata", slunce rozpouští mlhy v údolích. Zakrátko míjíme blonďaté děvče, které nás za chvíli dobíhá a volá na nás jménem. Všichni se poznáváme z blogů. Perfektní setkání ... jen na pár vteřin, ale moc mě těší. Na naši otázku "kde máš parťáka?" jen suše odpoví: "Ale ... támhle zvrací ve křoví." A dál zase běžíme každý svým tempem.

 

 Běžíme dlouhý úsek podél nádherné řeky Vydry, plné černé vody z rašeliništ a obrovských žulových balvanů. Až bych si snad hubu rozbil, jak se kochám.

 

 Malá krize na mě padá při běhu podél "Vchýnicko-Tetovského plavebního kanálu" - snad 6 km dlouhý úsek, nádherná voda, nádherná příroda, ale zatáčka za zatáčkou stále stejné ... skoro hodinu  stejné tempo. Honza má trpělivost ... "tak teď to dáme támhle k tomu stromu, pak můžeš 50 metrů jít a zase támhle k té kaluži". Jak jsme kanál opustili, trochu jsem se zase zpamatoval.
Celou cestu se navzájem ujišťujeme, že je to fakt "na pohodu", čas není soupeřem ... jde jen o to , závod dokončit.

Blíží se pomalu konec, je už jasné, že blouděním jsme si nějaký ten kilometr přidali ... zdá se, že na GPS padne magických 80 km. Poslední kilometry jsou nekonečné ... průsek jak podle pravítka, táhnoucí se do kopce a z kopce až do nekonečna. Ale stále jsme v dobré náladě, prohodíme pár vtípků s dívčím týmem ... snažíme se ještě běžet, prý nás honit nebudou - nejsme ženský. Jinak by nám to asi nakleply.

Sjezdovka ... běžíme ... cíl. GPS ukazuje 79,69 km.

Za necelé dvě hodiny, umytí a najedení, vyrážíme na cestu zpět. Stahují se černá mračna, za chvíli přijde bouřka s kroupama. To už tu ale nebudeme.

Děkuji Honzovi za neskutečný zážitek, za trpělivost s mou slabostí, za dobrou náladu ... tohle jen tak nezapomenu.

A opět malá statistika na závěr:
na dlouhou trasu odstartovalo 187 týmů, do cíle se dostalo 148 z nich. S časem 12:11:00 jsme v celkovém pořadí obsadili neskutečné 22. místo, v kategorii mužů pak 16. místo. Na výsledek je ještě jeden úhel pohledu - v jednotné kategorii mužů je nám s Honzou dohromady více jak 100 let ! Ještě že Honza tvrdí, že to nebyl žádný závod. Nevím totiž, jak by to vypadalo, když by to závod byl !!!

Vzpoura oceánů

"Peruánský rybář zmizí na volném moři. Hejna vysoce jedovatých medúz obléhají břehy Austrálie. Do Kanady nepřitáhnou velryby. Dorazí se zpožděním několika týdnů a chovají se agresivně. Mezitím tým naftařů narazí na dně Norského moře na zvláštní červy s mohutnými kusadly, kteří se po milionech zavrtávají do země. Jakoby odněkud přičarovaní připadají biologovi Siguru Johansonovi, který živočichy zkoumá a snaží se zjistit, zda by nemohli ohrozit těžbu ropy z moře. Johanson tuší, že za těmito anomáliemi se skrývá řada podivných skutečností: cosi používá život v moři proti člověku. Ke stejnému závěru dospívá i indiánský vědec Leon Anawak, který se poté, co se přes noc zhroutil velrybí turismus, musí potýkat s fanatickými ochránci životního prostředí a americkou armádou, která zničehonic všechny případy přikryje pláštěm mlčení. Vlády USA a Kanady evidentně vědí o hrozbě z oceánů mnohem víc. Propuká katastrofa, která ohrozí další existenci lidstva. Ale co nebo kdo ji rozpoutal? Vědci si musejí přiznat, že člověk ví o planetě, jíž se cítí být vládcem, mnohem méně než o vesmíru."

To je záložka  jedné  z mých nejoblíbenějších knih. Určitě si ji přečtěte, i když teď prozradím pointu, aby následující řádky dávaly smysl.

Oceán už prostě má dost drancování a znečišťování celé země. Na bázi planktonu vytvoří inteligenci, která zcela synchonizuje a řídí veškeré dění v oceánech a člověku ukáže, kdo je na Zemi pánem ...

Tak mi přijde, že to, co se v poslední době děje kolem nás, je přesně taková vzpoura Země. Před dvěma měsící jsme se těšili na 1. závod Horské výzvy v Jeseníkách. Běh po hřebenech jarních hor, samozřejmě s trochou sněhu, ale v údolích kvetoucí petrklíče, či co to všechno na jaře vlastně roste, možná začínající svěží zelené lístky na stromech ... prostě idylka a balzám pro duši. Tak jsme si to představovali.
Jenže týden před startem vzpoura ... a půl metru prašanu, na kopcích -10°C. Při běhu přes Jeseníky místo petrklíčů dvoje návleky na boty, zmrzlé do jedné koule. To jsme si tedy užili idylky ... S touhle vzpourou jsme bojovali 16 hodin a nějak jsme to tedy přežili.

Za pár dnů skutečně začalo jaro a natěšeně jsme běhali po lesních či jiných pěšinách. Příprava na 2. závod serie v plném proudu.
Dva týdny před závodem další pecka s počasím ... na horách opět sníh. Ale to nás nemůže nijak rozházet ... sníh v červnu v těchhle horách je přeci nesmysl.
Závod startuje za týden a teď tohle. POVODEŇ !!! Všechny řeky vylitý z břehů, přehrady přetékají přes hráze ... další trest je tady. V jakých podmínkách poběžíme tentokrát?? Nebo možná je to nějaké varování před takovými závody ?? Ale ne, to je přece blbost.

Ovšem, pevně věřím tomu, že se Země brání. Někde jsem četl takové přirovnání ... představte si Zemi jako pomeranč, kůra je jako kůra zemská, pod ní roztavené horniny s takovou silou magnetismu, že udrží Měsíc před útěkem do vesmíru. V opačném gardu Měsíc přelévá oceány a zvedá jejich hladiny třeba o 10 metrů. A na té kůře stojí člověk tak malý, že se ztrácí i pod mikroskopem ... a sebevědomě prohlašuje, že to všechno ovládá.
To je kravina, co ?? Takže té Vzpouře Oceánů věřím !!

Jen doufám, že tu Šumavu nějak přeběhneme.