čtvrtek 20. prosince 2012

Pohledy odjinud (3.část)

Strach

Je krásné svěží ráno, když kráčíme mezi tyrkysovými jezery horskou dolinou uprostřed Fanských hor, v dalekém Tadžikistánu.
Mnoho dní jsme cestovali letadly, autobusy, náklaďáky a nakonec pěšky, abychom v následujících dnech mohli lézt na vrcholy, z nichž nejvyšší přesahují 5.000 metrů.


Někde za hřebenem už vyšlo slunce a osvětluje okolní vrcholy, my ale ještě dlouho půjdeme stínem, než i nás ohřejí sluneční paprsky.
Naším cílem je hora se jménem jak z Pohádek tisíce a jedné noci - Alaudin, jehož vrchol sahá do výšky 4.142 metrů. Samotný vrchol však dnes zůstává až druhořadým cílem. Tím prvním je výstup jižní hranou hory, vysokou 600 metrů. Vrchol určitě nesahá až do nebe a 600 metrů ve světě horolezců také není příliš, přesto s přibližující se horou v nás stoupá napětí. Hrana se nad námi strmě zvedá k vrcholu a ve své střední části chystá obtíže v podobě série převisů. Ale to hlavní, co zrychluje náš dech, je skutečnost, že dnes to bude sólový výstup, tedy takový, při kterém nebudeme používat žádná lana ani žádné jiné prostředky na jištění. Jen své zkušenosti, sílu a mysl.
Nabízí se otázka, zda tyto prostředky budou dostatečné pro zajištění bezpečnosti, když na druhé straně vah stojí pád do stametrové hloubky se zcela zřejmým koncem. Co nás vede k takovému a rozhodnutí, nač tolik zvyšovat riziko ?
Naší odpovědí je, že právě toto je pravá podstata horolezectví ... překonání strachu, který takový výstup s sebou přináší. To je právě ono, co nás znovu a znovu, jak droga, nutí stoupat k vrcholům, znovu a znovu proti onomu strachu bojovat a nenechat jej ovládnou naše tělo či naši mysl. A je tu další otázka ... je to ještě normální ? Vždyť strach z bolesti či strach ze smrti je biologicky zakódován v každém organismu. Právě strach je tou obrannou bariérou, která nás má zastavit před něčím, co by přímo ohrožovalo naše životy ... a my ten strach vlastně vyhledáváme.

Slunce ozářilo celou hranu když začínáme lézt. Metry pod našima nohama se mění v desítky a stovky, jediná chyba by byla tou poslední a nikdy bychom se nedozvěděli, jaká vlastně byla. Nelze tedy udělat žádnou !! Stanuli jsme nejen na hraně hory, ale i na hraně života ... a někde tady, mezi nebem a zemí, za tuto hranu můžeme opatrně nahlédnout. Jeden jediný krok za tuto hranu by ale byl už bez možnosti návratu. Proto mozek, ač ovlivněn strachem, nesmí udělat jediné chybné rozhodnutí, tělo musí poslouchat jako stroj. Celý svět se vtěsnal jen do následujícího pohybu, do následujícího kroku ... a dalšího ... a dalšího ...
Najednou už další krok není, jsme na vrcholu. Svět kolem nás se znovu otevírá v obrovském uvolnění, znovu vnímáme hory kolem nás ... slunce zapadá.
Pozdě v noci se vracíme zpět do tábora v údolí. Nikdo nás nevítá, nejsou z nás žádní hrdinové, jen všechno kolem nás vidíme asi trochu jinak.

úterý 11. prosince 2012

Jak se neztratit ...

Krátká úvaha nad vlastní radostí z mé znovu zprovozněné outdoorové navigace Garmin, původně blokované a licencované ze všech možných stran, přinesla pár komentářů, ale i náhodný souběh s příspěvkem 12Honzy o noční variantě Pražské stovky.
Satelitní navigace je dnes asi už vnímána jako základní standart, i když přeci jen řidič v autě s místní SPZ a puštěnou navigací, ve mě vždycky vyvolá úsměv ... ale třeba opravdu něco hledá. Nad hlavami nám krouží ... tedy pardon ... visí desítky satelitů GPS, Galilea či ruského Glonassu, obchody jsou plné všech možných navigačních přístrojů, kdejaký běžec jej má na ruce na cestě za městem (to jen pro evidenci treninku, že ...), navigovat umí skoro každý telefon a tak slovo "zabloudit" asi brzo zmizí ze slovníku.
Já sám většinu svých aktivit poslední doby podporuji snadností elektronické orientace. Ovšem nebylo tomu tak vždycky ... a tak jako porozumění s Honzovým "strachem" či naopak vlastně odvahou vyrazit do mrazivé noci na desítky kilometrů dlouhý přesun, kde jakákoliv odchylka od optimálu významně poznamená výsledek, dávám k dobru pár "mapových příběhů" z dávno minulých akcí ...

... mapa první ...1984
S kamarádem Otou jsme začali courat po Jizerkách ne už jen tak, ale s vážným úmyslem vytvořit novou verzi horolezeckého průvodce po dané oblasti. Tenkrát se nám během několika let podařilo vytvořit materiál, který dodnes tvoří základy knižně vydaných a aktuálně prodávaných průvodců. Na náš záměr ale nestačily dostupné turistické mapy v měřítku 1:100 000 a tak jsme používali již tenkrát unikát - originální mapu Jizerek, kterou nakreslil Josef Matouschek již  v roce 1927, v měřítku 1:50 000, v níž byl zachycen snad opravdu každý kámen. Když šlo do tuhého, přidali jsme buzolu ... a bylo to. Na místě jsme pak ručně dokreslily, co bylo třeba upřesnit a tyto mapy jsou v průvodcích dodnes - Galileo, neGalileo...
K mapám jsem tím získal takový trochu jiný vztah.

... mapa druhá ...1989
Po mnoha dnech cestování z Evropy do Asie ... letadly, horšími letadly, autobusy a nejhoršími náklaďáky se zfetovanými řidiči ... se dostáváme do Zaalajského údolí v oblasti Pamiru. Tak jako nám říkali, že na Pamíru máme zapomenout na hodinky a bude stačit řídit se pojmy "jaro a léto", tak bylo  třeba přehodnotit i pojmy rozměrové. "Údolí" tady znamená plochu rovnou jak fotbalové hřiště, dlouhou 250 a širokou 50 kilometrů. Ve vzdálenosti několika dnů pochodu od kraje údolí se tyčí vrchol hory, která je naším cílem. Mapy neexistují ... tohle asi jen tak nerozchodíme !! 


Tedy abych to zase moc nedramatizoval ... mapu máme ... hřebenový náčrtek části Pamíru v neznámém měřítku, okopírovaný z jakési knihy o sovětsko-čínské expedici z roku 1955 a jako naprostý skvost ruskou mapu v podobném stylu, zobrazující oblast asi 90 x 40 km.



Po dvou dnech šílené jízdy náklaďákem na pomezí Afghánistánu a Číny, kdy řidič z každého bočního údolí čeká letící protitankovou raketu, nás vykládá uprostřed obrovské roviny a se slovy, že za 30 dnů se sejdeme na stejném místě, mizí v oblaku prachu. Tohle přece nemůže nikdy klapnout !! V dálce vidíme běžet velbloudy a tak jen hořce vtipkujeme, že na zpáteční cestu si stopneme tak akorát je.
30 dnů uplynulo, na kopec jsme vylezli a teď sedíme uprostřed stepi pod pálícím sluncem a čekáme na náklaďák. Zatím uplynulo jen půl dne a tak jsme v klidu. Pak se na mnoho kilometrů vzdáleném horizontu objeví oblak prachu ... to snad není možné ... náš náklaďák !! Bez map, bez navigace a telefonů, na ploše velké jak polovina Čech. Mapy by nám akorát překážely ... tohle je možné opravdu jen v Rusku (to by měli soudruzi radost) !!

... mapa třetí ... 1991
Tak jsme styl předchozí akce dopracovali k opravdové dokonalosti. Tentokrát míříme do Himálaje, což by se mohlo zdát civilizovanější, ovšem do oblasti zcela mimo obvyklé (a povolené) treky - do oblasti Rolwalingu. Jediný "mapový" podklad je pár náčrtků a několik řádků z knihy "Napříč střechou světa" Petera Hillaryho (ano, ano ... syna slavného dobyvatele Everestu), kde popisuje, jak pod vedením místních styčných důstojníků a s řadou nosičů oblastí prošli.
Jsme tři, na průvodce nemáme peníze a na turistické ambasádě v Kathmandu musíme trochu zkreslit údaje do Trekking Permitu, aby nás pak náhodou někde nezatkli místní policajti.
Vyrážíme! Těch pár vět "kudy" si pamatujeme, na zbytek se snad doptáme. Uprostřed deštivé noci a podhorského himálajského lesa nás řidič vysadí z autobusu ... prý jsme tady. Je tma a ticho, déšť a zima dotváří tu správnou atmosféru. Jsme v Himálaji.


Ráno se tedy opravdu ptáme na cestu a zde je místní popis trasy: "půjde dva dny podél řeky až dojdete k mostu, dáte se přes něj, pak do kopce a dolinou dál šest dnů. Pak uhnete doleva přes čelo ledovce, odpoledne odbočíte doprava a za pár hodin jste tam." Slovem "tam" je myšlen konec oblasti Rolwaling a horský přechod ve výšce 5.700 metrů do oblasti osmitisícovky Cho-Oyu a dál Everestu.


Po 24 dnech pochodu a asi 450 km jsme zpět v Kathmandu. Prošli jsme oblastí, kam byl přístup turistům zakázán, vystoupili jsme v této oblasti na vrchol vysoký 6.200 metrů, stáli jsme pod Cho-Oyu a pod Everestem. Bez jediné mapy !!

2012
Tak se mi prosím nedivte, že s místní SPZ jezdím po městě s puštěnou navigací ... užívám si to !

neděle 9. prosince 2012

Global Positioning System

... to bylo tak...
Poslední dobou (před 6-8 lety) se naše lezecké a skialpialpinistické výlety nějak víc zvrtávaly ke složitosti, logistika akcí se stávala náročnější a bez předchozích příprav by leckdy vyvstal větší či menší problém. Mluvím o různých přesunech do oblastí, pohybu v místě či přesunech po trasách vlastních akcí. Tak jako před dvaceti lety jsme byli schopni absolvovat měsíční pobyt v asijských velehorách bez mobilních telefonů, internetu a Googlu, dnes jsme jako nutnost viděli zabezpečení pohybu s asistencí GPS i v evropských podmínkách.

... uf, tedy to je úvod ...

Česky to znamená, že postupně jsme se všichni v naší partičce vybavili outdoorovými GPS-kami a více či méně úspěšně se popasovali s různými PC aplikacemi. Tak i já jsem v roce 2008 zakoupil jednoho z Garminů, naistaloval programy a zaregistroval všechny možné licence.


V počítačích jsme pak sestavovali různé trasy a takto vybaveni a připraveni jsme v zimních Alpách byli schopni v difusní bílé tmě najít dveře od horské chaty, když s pouhou papírovou mapou bychom si nebyli jisti, jestli jsme stále ve stejném údolí. Současně s tím jsme objevili hračičku zvanou Geocaching a tak když jsme zrovna nelezli či nelyžovali, hledali jsme plastové krabičky plné různých nesmyslů. Celkově pěkná legrácka, ovšem přivádějící k naprostému šílenství mou ženu, když s pohledem upřeným na GPS display jsem byl schopen půl hodiny v neznámém městě jezdit kolem 20 metrů vysoké reklamy na McDonald a nedostat se na jeho parkoviště. Ale v horách fakt dobrý ...

No a jak už to tak v životě bývá, jednoho dne napadli můj počítač marťani a já z něj už nevypáčil ani jednu nulu či jedničku. Přes všechny ty garminí licence, registrace a ugrade se mi nepodařilo celý systém přenést do nového počítače a tak GPS-ka trávila víc času v šuplíku nebo jsem ji užíval jen bez podpory PC.

Až přišel čas Běhu a plán Velké Věci (jak jsem se již zmínil). Velká Věc je po uskutečněné registraci již v chodu a jednou z povinných nutností je právě GPS ...  a já jen dodávám ... pod možno funkční. Tak jsem tedy usedl k PC s odhodláním všechny ty keycody nějak prolomit nebo (lépe) obejít. Nejsem žádný ajťák, ale jen obyčejný uživatel, ale ... světe div se ... podařilo se.  A tak mám v počítači několik mapových aplikací s řadou nových map nahraných i do vlastní GPS. Jsem fakt dobrej ...
Znovu jsem si tak vzpoměl na ty plastové krabičky, poschovávané v různých úkrytech a po řadě marných pokusů jsem nakonec trefil zapomenuté přihlašovací údaje na Geocaching.com.  Hurá na krabičky ...
Jak jsem zjistil, i někteří jiní běhající blogeři se baví stejným způsobem - tedy hledají ty různé skrýše a dostanou-li se do hledáčku náhodných svědků, dělají jako že si prohlížejí šišky na stromě a z GPS-ky vykouzlí telefon, že ... Ale je to nádherné zpestření běhů po okoukaných trasách, nebo objevování nových.

Po absolvování svého druhého maratonu v polovině listopadu se dostavil posezónní útlum a trošku i výpadek v běhu. Ale spuštěním Velké Věci a znovuobjevem geocachingu je tu opět Motivace, opravdu s velkým M. Kešky sice kromě souřadnic často teď ukrývá i vrstva sněhu, ale všechny ty poslední věci opět nastartovaly velkou chuť běhat. Dnešních 13 km v mrazivých, ale sluncem zalitých horách to jen podpořilo. A tak běhám znovu s chutí, lehkou nohou a lehkou myslí ...