pátek 30. listopadu 2012

Tulák Charlie

Titulek jsem si samozřejmě vypůjčil, abych evokoval chronicky známé obrázky rozšmajdaných bot Charlie Chaplina.


Ano, ano ... o boty jde především. Na toto téma mě přivádí slavnostní okamžik, kterým je "proběhání" mých prvních bot. Něco málo přes 2000 km ... myslím, že mají dost ! Ve vnitřku pár vydřených děr, původní tuhost či jakýsi tonus boty již vzal za své, podrážka trochu ztratila svůj původní profil, jediné co kupodivu nese nejmenší následky, je šití ... ani jedna vypáraná nitka. Ale asi už mají nárok na důchod, myslím, že boty za necelých 1000 Kč odpracovaly své a mě přinesly mnoho chvil radosti i trápení. Chvilka nostalgie ...


... král je mrtev, ať žije král.

A tak sedím u compu a kochám se, kochám všemi možnými značkami bot a vybírám, které že si to na jaro koupím. Ty první, které dnes odcházejí do důchodu, jsem koupil úplně náhodně. Nevypadaly špatně, nebyly drahé a celkem mi padly. Co vlastně kupuji jsem ani netušil ... ale i přesto se mi odvděčily Během. V tu chvíli mi bylo úplně jedno jestli je model Top nebo Basic, pečlivě jsem je vždy čistil a sušil, ukládal do krabice a s radostí, jako by to bylo poprvé, je skoro každý den opět nazouval a vyrážel ven.
Dnes je tedy naposledy - dokonale vyčištěné - ukládám do krabice a tu zpět do botníku. Budou tady sice zabírat místo, ale že bych je měl vyhodit, mě ani ve snu nenapadlo. Prostě tyhle šedo-červené Ádošky pro mě vždy budou symbolem začátku Běhu. Ostatně ... já staromilec, abych je ještě někdy nevytáhl opět na světlo ...

Boty na zimu už jsou připravené, opět to byl nákup bez přípravy - prostě mě v obchodě zaujaly, ale tentokrát jsem už měl alespoň základní představu o tom, co kupuju (červené boty !!). Abych vypadal jako profík, říkám prodavačce ... " jo, ty jsou s watershieldem ... to bude na zimu dobré". Jen se mi malinko zazdálo, že trošku neví, jestli se stále bavíme o botech, co máme v ruce. Ale to nic ...
Už jsem je i trochu oběhal, ale teď, když už všude kolem leží hromady čerstvého sněhu, nezbývá než v nich zůstat na trvalo ... tedy než ten sníh zase roztaje.


K nákupu bot na jaro už přistupuju se vší odpovědností. (Chystají se totiž Velké Věci !!) K vyřešení dilematu frekventovaného tématu pata-špička či maximum-minimum jsem pročetl řadu článků na netu i v časopisech. Postupem času jsem si sám vytvořil zcela anarchistický názor, který mi naštěstí potvrdil MUDr. Pirk v říjnovém čísle časopisu Run: " ... jestliže někdo do svý třiceti let běhal v botách a najednou začne běhat bos, tak si musí nohy poškodit. Já to považuji jenom za reklamní trik ...".
K tomu přidávám: já do svých padesáti ...Tím je úplně jasno a tlumených bot se vůbec nebudu bát. Ale to bude dilema ... které ... které ? Sedím u PC, obcházím prodejny ... jistě k velké "radosti" obchodníků občas nějaké boty zkusím, ale předem vím, že je nekoupím. Něco si vždycky vymyslím, proč ne ... no prostě neseděj, že ... Skoro se bojím okamžiku, kdy si boty koupím a nebudu už mít důvod kochat se u počítače či v prodejnách. Už se taky zdá jasné, že jedny boty - jako doposud - stačit nebudou. Trail - silnice, teplo - zima, sucho - mokro ... uf, to bude makačka. Ale až přijde jaro, budou boty připravené a já natěšený na novou sezonu. I když vlastně ta moje sezona nekončí, jen teď na pár měsíců přezuju jiné boty a přidám běžky.

Takže ... až si vyberu ty jarní trailovky, mrknu se ještě po nějakých silničkách, že ...

pondělí 19. listopadu 2012

Pohledy odjinud (2.část)

březen 1999 

Trůny bohů.
 
"Hory většinou vzbuzovaly v lidech strach. Dnes už asi ne tolik, i když některá nebezpečí nabádají přinejmenším k opatrnosti.
Strmé horské štíty bývají často těžko dostupné, sníh neroztává ani v létě, bouře tu zuří daleko silněji a laviny mohou přinést zkázu i do údolí. Velké laviny, které postihly tuto zimu většinu alpských zemí, skutečně ukazují pravou tvář hor. Kdo tedy dříve do hor nemusel, vyhnul se jim.


Ještě jedna zvláštnost bývá horám připisována - jsou nazývány Trůny Bohů. Zvláště v oblasti Himálaje jsou hory sídlem řady klášterů, kde mají věřící nejen klid na meditace, ale také jsou zde svým bohům blíž.

Himálajský vrchol Kančendženga je třetí nejvyšší horou světa, vysokou 8.586 metrů a její název v překladu znamená "Pět Skříněk Věčného Sněhu". Místní obyvatelé jsou přesvědčeni, že na vrcholu této hory opravdu sídlí bohové.
V roce 1899 poprvé k hoře přicházejí evropané společně s italským fotografem Vittoriem Sellou, který pořizuje jedny z prvních snímků hor. Pokusy o výstup na vrchol začínají v roce 1929. Co tomu ale řeknou bohové? Nebudou se zlobit, že jsou vyrušováni ze svého klidu?
26 let se horolezci pokoušeli o dosažení vrcholu, ale podařilo se to až v roce 1955 anglické výpravě. Dvě dvojice dosáhli vrcholu ve dvou po sobě jdoucích květnových dnech. Svůj výstup však ukončili několik metrů pod vlastním vrcholem a tím tak vyjádřili respekt k posvátnému místu místních domorodců - Trůnům Bohů.

Je rok 1989 a i my stoupáme s kamarády k našemu nejvyššímu vrcholu, do výšky 7.135 metrů, na nejvyšší horu pamírského Zaalajského hřebene v Kirgizii. Po 14-ti denní aklimatizaci zahajujeme pětidenní výstup ze základního tábora ve výšce 3.600 metrů. Ze čtvrtého výškového tábora pak už vede cesta jen k vrcholu.



Ráno nám ve stanu přimrzal vařič ke spacákům, teplota venku se blíží -40°C, vrchol se zdá ještě daleko. Vzhůru pokračujeme jen pomalu, po deseti, dvaceti krocích vždy odpočinek. Najednou je ticho a klid, vítr se utišil, vidíme vrchol. Zbývá už jen pár posledních metrů, ale ty zůstanou nepřekonány. Na samotný vrchol nevystoupíme. Protože ... co kdyby ..."

neděle 11. listopadu 2012

Nikdy neříkej nikdy

Tak zase sedíme s Veverkou u večerního Skypu a spřádáme další běžecké plány. Závod jizerskými ledovými pláněmi je za námi, nohy přestaly bolet a omrzliny se rozehřály ... tak co ještě letos spácháme ?? Na monitoru naskakuje otázka: "Hele, víš, že se za pár dnů běží Horolezecký Krosmaraton v České Lípě?" 
No jasně, že vím ... viděl jsem v termínovce na Běhej.com. Nejsem ale blázen! Po zkušenosti z mého jediného absolvovaného maratonu v Plasech, kde jsem ukázal, kolik rozumu mají začátečníci, jsem jasně prohlásil, že dokud nebudu běhat treninkové třicítky s "prstem v nose", tak na maraton nejdu. A protože na dlouhé treninky už letos moc času nebude, tak až příští rok. Jasně ... za chvíli na monitoru bliká, že Veverka má stejně v plánu nedělní 3,1 km na Velké kunratické. Tak jakých 42, že ?

Jenže myšlenka byla zaseta ...
"Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat ... Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. "

Tak si minulou sobotu takhle běžíme se Samem tichými, mlhavými Jizerkami, hlavou mi kolují různé nesmysly a najednou je to tu ... Bittner !! Samozřejmě, že jsem už závod "prolustroval" na netu - čtyři kola 10,5 km, mírně zvlněný terén, podle fotek široké rovné lesní cesty. Tam by asi šlo dobře kontrolovat rychlost a vyhnout se tak příliš rychlému začátku. No uvidíme ... naštěstí na konci 20-ti kilometrového běhu se cítím dostatečně unavený a tak je jasné, že fakt nikam nepojedu. Celý týden pro jistotu statečně držím hubu, abych pak náhodou nemusel vysvětlovat, proč jsem vzdal ve druhým kole nebo proč jsem to běžel pět hodin ... a tak. To kdyby moje prozatimní rozhodnutí nějak nevyšlo.

Další sobotu ráno sedím v autě, směr Česká Lípa, cíl - Horolezecký Krosmaraton. No nevyšlo to. Dokonce se mnou jede moje sluníčko, aby mě hřálo a svítilo na cestu v tom sychravém podzimu a aby mi do každého kola podalo suchýho kulicha.
Rozprava před startem se omezila na konstatování, že jde už nevím o kolikátý ročník a že na startu je nás asi 58. Zřejmě se předpokládá, že trať všichni znají, protože o značení a dalších "malichernostech" nepadne ani slovo. Pak startér chvíli volá závodníky na startovní čáru a jen tak mezi řečí řekne "TEĎ". Zřejmě to znamená, že je odstartováno. Poněkud rozpačitě tedy všichni mačkáme stopky a vyrážíme kamsi do lesů. Vidím první zatáčku označenou mlíkem, tak to snad bude ono ... no, poběžím za ostatními.

Plán je hlavně to nepřepálit a pokud možno se dostat pod magickou hranici čtyř hodin. Držím se ve skupince asi 6-ti běžců a po pár kilometrech se čas ustálí na 5:25 / km. Je to sice o trochu rychlejší, než jsem plánoval, ale zdá se, že to jde celkem bez velkého úsilí. Skoro stále se běží po příjemně měkkém jehličí nebo písku. Sice to asi na rychlosti nepřidá, ale zase to bude šetrnější ke kloubům a svalům. Něco za něco.
První kolo je za mnou, je celkem teplo, nefouká a tak při miniservisu od svého sluníčka odmítám nový kulich. Naopak přibírám parťáka a další kolo se mnou poběží Sam. Nechám ho raději celé kolo na vodítku a tak mě tahá jak praštěnej. Sem tam ale ztrácím nějaké vteřiny různým očuchávání, očůráváním či konáním jiných potřeb. Ach jo ... no, brachu, jedno kolo a zase jdeš do péče k paničce !! Na celé kolo se přitom přidávám k jednomu z běžců a celkem v pohodě tak prokecáme dalších 10 km.
Vracím psa, beru si nějaký cukr a pití a mažu do třetího kola. Čas se stále drží na stejném průměru ... to je dobré. Dočasný spoluběžec se za chvíli omluví, že musí trochu zpomalit a tak zůstávám sám.
Na servisu do posledního kola říkám, že už toho začínám mít dost, ale mé sluníčko mě povzbudí slovy: "Žádný takový, koukej mazat, když už jsme sem jeli !!" No tak tedy mažu. Ještě 4 km a bum ... narazil jsem do zdi !! Trvá kilometr než ji jakž takž přelezu a zase trochu zrychlím. Ale už to není nic moc, klouby bolí jako čert ... ale běžím. Ztrácím dvě místa do celkového pořadí, ale co ... Přepínám GPS do jiného módu a sleduji, jestli to bude pod 4 hodiny. Cíl je na dohled - bude !!







 Nohy se mi klepou, že skoro nedojdu k autu, ale plán je splněn. Svůj maratonský čas jsem vylepšil o 36 minut. To bylo určitě tou rovinou. Ještě tři maratony a můžu myslet na olympiádu. 
Za chvíli volám Veverkovi, že má pěkný průšvih, protože kvůli němu jsem MUSEL běžet tenhle závod. A odpověď ? "No to máš blbý, protože teď už nikdy nesmíš běžet přes ty čtyři hodiny."
Doma ze záznamu GPS pak zjišťuji, že s tou rovinou to nebylo zas tak horký - celkové převýšení vydalo na 370 metrů !

Ale letos už fakt nic nepoběžím. A jestli jo, tak si ukousnu palec na noze !!

P.S. Fotky tentokrát moc nevyšly, fotografka byla asi rozklepanější než já. Třeba něco přidá pořadatel - tak to zkopíruju dodatečně.