čtvrtek 12. září 2013

Revertere ad Baroque

Skoro týden pryč ... a nic. Tedy jako že se mi nějak nechtějí utřídit myšlenky, aby to mělo nějakou hlavu a patu. Ale když to nenapíšu, brzy z toho v hlavě nezbude nic.
Nerad bych, aby to vyznělo jako rouhání, ale bylo to (skoro) snadné a především velmi pěkné.
Mluvím o Baroko Maratonu, který se konal 7. září v Plasech. Po absolvování šumavské Horské výzvy jsme s Honzou12 konstatovali, že se určitě ještě letos na nějakých závodech setkáme a netrvalo dlouho, když padlo slovo "Baroko". 
"Co to je ??", ptá se Honza ..a pak z toho rozpoutá takovou mega akci !! No, ale popořadě ...



Třídílný seriál Horská výzva, který jsme nedávno završili posledním závodem v Krkonoších, totiž ukázal, že i za hranicí 42,2 vede cesta dál. Cesta, po které se dá stále běžet. Myšlenky se seřadily v nových souvislostech a poznáních a s oblibou a jistou nadsázkou citujeme webové stránky Czech Skyrunning Association, kde v článku o tom, jak se pozná ultrabežec, je kromě jiných "perel" uveden text, že ultra jsi tehdy, když ti 26,2 přijde jako občerstvovačka. Pěkné!!

Vloni bylo právě "Baroko" mou maratónskou premiérou a podle toho to taky vypadalo ... přepálený začátek a neskutečná bolest na konci. Kopce nahoru ... pěšky, kopce dolu ... pěšky, bezvědomí v cíli. Teď se tedy vracím "do Baroka" snad poučen, snad silnější a s jasným plánem, jak to běžet.
Pět týdnů mezi Krkonošemi a Barokem tak vyplňuji dlouhými běhy po Jizerkách, při kratších bězích po práci se pak dokonce snažím i o intervaly. Jsem zvědav, jestli to k něčemu bude. Jizerky jistě, Honza12 totiž plánuje nějakou podzimní návštěvu u nás, spojenou s během právě po Jizerkách. A tak obíhám místa, na kterých jsem někdy i léta nebyl, abych pak nebyl za trubku a nebloudil někde po lesích.
Týden před závodem pak už je v plánu jen regenerace, tedy gaučík a koláček. Trochu to "narušuje" středeční výlet do Prahy a akce v Running Mallu. Po Honzově 100-mílovém závodu v Coloradu totiž přijíždí z Nového Mexika do Čech jeho parťák - Běžící Stín. Právě v pražském běžeckém centru je naplánována přednáška či diskuse se Stínem a Honzou o ultra ... a to nemůže náš tým VX vynechat.
O Stínovi už Honza ledacos napsal, ale když slyším naživo jeho úvahy o běhání po horách, tak mě to fakt dostane. Některé věty se směle řadí bok po boku k "občerstvovačce 26,2".
Abych ale udržel myšlenku o tom narušení ... po přednášce totiž následuje společný běh účastníků Stromovkou a okolím. Pro zpestření ... při převlékání Veverka Pražský zjišťuje, že jaksi zapomněl doma běžecké trenky. Získává obratem jakousi slevenku pro účastníky sobotního O2 Run Czech běhu a jde koupit trenky do Adidas Shopu, který je ve stejné budově. Ovšem i po slevě 20% se trenýrky za dva litry zdají dost drahé a tak následujících 11 km lehce dává v Bushman kraťasech. No jo ... když má někdo natrénováno ...
Pak rychle jeden Holgarden a frčím zase busem domů. Doufám tedy, že se mi tahle treninková "mezihra" v sobotu nevymstí.

V pátek večer sedíme v Plasech na zahrádce U Rudolfa a dáváme předzávodní večeři. První malé překvapení nás čeká vzápětí na prezentaci ... ačkoliv oba Veverkové se přihlašujeme a závod platíme zcela nezávisle na sobě, tak jako na nedávné Horské výzvě, máme startovní čísla hned za sebou ... tak jako budou mít čísla za sebou i Honza se Stínem. Závod pak ještě večer prodiskutujeme na chalupě (no spíš na statku) našeho kamaráda Pavla a ráno společně vyrážíme na start. Alespoň letmo se tam setkávám s dalšími blogery a členy Honzovi partičky. Třeba někdy bude víc času ... slunce stoupá po obloze a tak jako vloni, chystá velmi teplý závodní den.


Na startu se nacpeme trochu dopředu, aby se nám první kopec po startu moc nezacpal ... no a ty rychlejší nás nějak převálcujou. A jde se na to ... hned na postartovní louce jsem to vloni tlačil dopředu ve snaze získat čas, místo i prostor ... no a samozřejmě se to pak vymstilo. Teď brzdíme hned od začátku. Zatím běžíme společně s Veverkou, ačkoliv o společné taktice nepadlo ani slovo ... prostě zatím máme stejné tempo. Daří se vybíhat všechny kopce, nohy, dech i srdce zatím pracují jak mají. Střídavě udáváme tempo, ale opět bez jakékoliv dohody ... prostě jednou je vpředu ten a pak onen. Společně se tak dostáváme před další a další soupeře, společně probíháme po nekonečných loukách podél Manětínského potoka, společně vybíháme obávaný Čoubák. 30 km se držíme spolu, bez otáčení spolehlivě podle dechu poznáváme, že jsme za sebou ... inu, jak říká Veverka, jsme "jedna krev".
A pak jako bychom to zakřikli, v jednom ze seběhů si libujeme, jak dobré máme tempo a jak nás nic nebolí ... pak se dostáváme na rovinu a do malinkého houpáčku a najednou slyším, že nic neslyším. No, určitě mě za pár metrů doběhne ... nechce se mi samotnému, ale neotáčím se a nečekám. Až v cíli jsme si řekli, že to v tu chvíli bylo jasné rouhání. Houpáček totiž trochu přibrzdil tempo, příroda si řekla a Veverka musel za křovíčko ... a bylo to ! Setkáváme se až v cíli, ale jen o pár minut.


Kritickou chvíli mám na 37. kilometru. Po delších treninkových bězích mě začalo trochu bolet koleno a tak jsem ho preventivně před závodem zatejpoval. Koleno sice drží, ale začínají trochu tahat všechny zadní svaly na té noze, která se musí prát s tejpovací páskou. Jedním trhnutím se tejpů zbavuji, svaly okamžitě povolují a běží se lépe. Jenže o kilometr dál povoluje i koleno ... to jsem tomu dal !! 5 km do cíle ... naštěstí hlava je nastavena tak, že "už jen 5" a ne "ještě 5", jako to bylo vloni. To je totiž v praxi známý psychologický testík s poloprázdnou či poloplnou sklenicí piva. A tak s tou poloplnou valím do cíle co to dá. Podle času vidím, že by to mohlo vyjít pod 4 hodiny a to by mohlo být blízko bedny. Děsí mě tedy, že najednou se mi za zády mihne nějakej dědek a než se vzpamatuju, bude pryč. Sbíhám Peklem bez ohledu na kolena, stále zrychluji a počítám ... no ono by to mohlo dát 3:55 !! Jsem na cílové louce, otáčím se ... žádný dědek v dohledu, ale i tak je poslední kilometr za 5 minut. Mačkám stopky a nevěřím svým očím ... 3:54:57. Praštím sebou do trávy a pár minut se vzpamatovávám z tempa posledních kilometrů. Ale nesmím prošvihnout Veverku ... jo, jo ... už je tu, opravdu to bylo jen pár minut a je to dokonce jeho nový zdejší osobák. Zdá se ale, že toho má taky dost. Sedí na kořenech pod stromy a na hladině řeky zřejmě hledá odpověď na otázku "proč?". Musím se ho pak zeptat, taky by mě to zajímalo.
Za chvíli se v cíli objevují i Honza se Stínem. Celou cestu jsme čekali, kdy se přes nás převalí, ale zjevně se šetřili na večerní Run Czech.

Pak ale přichází další překvapení ... musím se jít umejt a oblíct firemní tričko ... vyšlo to na bednu. A když nás volají na stupně přichází opět (kolikáté dnes?) překvapení ... společně na bedně stojím s Honzou12. To mě tedy opravdu, ale opravdu těší.



Tak to byl můj "návrat do Baroka". A příští rok ??  Asi budou jiné plány ...

P.S. Fotky nejsou moje, tak doufám, že se autoři nebudou zlobit za jejich vypůjčení. Děkuji.