pondělí 3. října 2016

Trans Tatras

"... tak zase za babičkou do Jičína ?", ptá se s úsměvem blondýna za přepážkou Čedoku. Jasně, že za babičkou ... jako skoro každý týden. " ... a moc netlačit, že ..."

Myslím, že to stojí za bližší vysvětlení a tak začnu trochu ze široka. Ostatně celá tahle akce byla velmi obsáhlá, plná velkých emocí a vzpomínek.

Takže, jak to bylo s tou babičkou ...

Když jsme se před lety s lezením trochu otrkali na místních skalkách, začaly naši mysl zaměstnávat "velké" hory. A jediné k dispozici byly v Československu Vysoké Tatry. Všechno ostatní bylo jen na devizák.
I ty Tatry ovšem měly malý zádrhel ... jako středoškoláci, ale i později v práci, jsme měli trochu hlouběji do kapsy. Takže malá finta ... kdo z vás pamatuje psané jízdenky na vlak ? To fungovalo tak, že jste si zašli do Čedoku (pro neznalé ... jediná komunistická cestovka) a tam vám rukou napsali jízdenku kamkoliv ... vtip byl v tom, že originál měl další průpis. V prvním vlaku vám pak průvodčí originál odebral a dál jste cestovali už jen na onu kopii.
Takže jsme si v Čedoku nechali napsat jízdenku z neobsazené stanice někde ještě před Libercem. Kopii jízdenky jsme trochu vygumovali (proto moc netlačit) a přes originál dopsali jízdu až do Popradu a zpět. Ve druhém vlaku, kam jsme nastoupili, jsme samozřejmě již originál neměli, průvodčí bez mrknutí oka procvaknul kopii ... a bylo to. Tatry a zpět za cca 10,- Kčs ... skoro každý víkend.

Tohle a mnoho dalšího mi vytanulo na mysli v té vteřině, kdy Veverka Pražský vyrukoval s nápadem běhu přes Tatry ... JASNĚ, ŽE JO !!! Se slzou v oku jsem za minutu nakliknul trasu ... aby to mělo nějakou logiku, to stejně jinak moc nešlo ... a plán byl na světě. V nezměrném nadšení pak na otázku "kdy?", byla jasná odpověď. Hned!

Až s malým odstupem bylo jasné, že tak rychle to zase nepůjde ... jsou to opravdu velké hory a je třeba si počkat na dobré a stabilní počasí. Plánovaný duben byl skutečně brzo ... sníh je v tu dobu skoro jistý a navíc jsou vysokohorské chodníky uzavřené. Termín tedy vzniká až na druhý pokus ... září bude tutovka.
9.9. v 9.09 večer se 80% členů HCiTB schází na Hlaváku ... opět všichni vymóděni v běžecké s igelitkama v rukou ... no prostě partička, které by každý dal korunu. Při nákupu plechovek držíme minutu ticha za zbylých 20% týmu - tedy za t-birda, který se zcela seriozně připravuje na závod z jiné ligy a Tatry se mu do plánu opravdu nehodí. Cesta začíná.

Z mnoha a mnoha tatranských akcí mám pocit, že jediná logická cesta přes Tatry je jasná a zabloudit se prostě nedá ... přesto ale vzpomínám na jedinou mapu, podle které jsme se tenkrát v Tatrách pohybovali - tou byl Podrobný plán Vysokých Tater od Josefa Joe Hlaváčka z roku 1975. I přes dnes všudypřítomný GPS či Glonas, jsem mapku v přehledném měřítku vytiskl a ve vlakovém kupé chlapce poprosil, aby se vše řádně cestou naučili. Jenže všichni spíš pili pivo, tak nevím ... ale ještě si vás asi vyzkouším !!




Poprad ... dvě minuty do kontaktu !! Máme totiž asi hodinu zpoždění a za dvě minuty nám odjíždí autobus, který by opravdu bylo dobré stihnout. V ruce s igelitovou taškou plnou odpadků a prázdných plechovek od piva sprintuji za ostatními, ve snaze najít nejen autobus, ale i autobusák. Neuvěřitelné se stává skutkem ... odpadky odhazuji před autobusem na zem, poslední skok na schody ... a jedeme.

Ždiar, Belianské Tatry - 7:06 hod. START !!

Celou trasu běhu spíš než nějaký slovní opis, ukáže lépe obrázek.


Monková dolina je pro mě ještě neznámá ... jakmile se však otevře z hřebene pohled na Vysočky, jsem doma. Chvilku mi trvá, než promluvím ... nebyl jsem tu už dlouho a vzpomínek je tak moc ...

 



Severní Kežmarák mi připomíná bivak v lanech při -35°C a všechny prsty na rukou do černa omrzlé nebo třeba sjezd na lyžích Německým žebříkem ...


... vzpomínky plynou ... je jich mnoho. Některé veselé, jiné veselejší o trochu míň. Další dva dny jimi budu chlapce zásobovat.

Dnes si musíme dosyta užít dostatek horských chat ... vypitá piva tak utěšeně přibývají.



První řetězy jsou za námi ... v průběhu těch dvou dnů, jsou právě řetězy jediná místa, kde mlčí dokonce i Honza. Ovšem o to hlasitěji to pak dohání, když tyto úseky zůstanou za námi.




Ve čtyři hodiny odpoledne na Zbojnické chatě probíráme další postup ... je už opravdu dost hodin a tak pro jistotu detailně probíráme časový plán. Výstup dolinou přes řetězy na Prielom, po nejtěžších řetězech dne dolu, zase nahoru na Polský hřeben, pak celou Velickou dolinou na Sliezsky dom a ještě dalších 6 km úplně dolu, pod kopce.
Každý máme před sebou pivo, nad námi vysoké hory a blížící se tma. Tato kombinace nenechá v klidu vedle sedícího chlapíka ... zřejmě zkušeného horala.
"Hele, chlapi ... to, co tu říkáte, je tak na sedm hodin, to nemůžete do tmy stihnout ... je to těžké, jsou tam řetězy !! Tam teď už nemůžete jít." Moje odpověď tak zřejmě vypadá dost furiantsky ... "mi to tu známe, za tři hoďky jsme na Slezanu." Asi myslí, že nevím o čem mluvím a tak vše opakuje ještě jednou. Aby mi tedy dostatečně porozuměl, vše opakuju také ještě jednou. Pak už jen pokrčí rameny... komu není rady, tomu není pomoci.



Zmiňovaný úsek se seběhem až na samé úpatí Tater do Tatranské Polianky nám nakonec trval 3:10 hod. Před penzionem, resp. sanatoriem, kde jsme ubytovaní, hoří svíčky... asi už na nás čekají.


Ze Sanatoria Dr. Groha vyrážíme v neděli až před devátou. Zdržela nás snídaně společná s ostatními hosty či klienty. V běžeckém jsme tam trochu za exoty (opět), někteří senioři totiž přicházejí v sakách a kravatách, jako by každá chvíle měla být jejich poslední ...
Snídani jsme, slovy VP, "vytěžili na maximum" ... Honza vyjednal několik snídaňových přídavků a i ubrousky jsme pak vzali s sebou ... pro těžší případy.

Hned po startu nabereme 1000 m  převýšení, abychom se dostali zpět do směru naší trasy. Ze sedla pod Ostrvou se otevře pohled na Chatu u Popradského plesa ... o 480 výškových metrů níž. Opět rozehráváme známou hru na mezinárodní mistrovství týmů v horském běhu ... turisté uskakují, někteří se ptají co je to za "preteky" ... říkáme že maďarský tým je těsně za námi ... drží nám palce. Honza se chvilku zdržel s focením a tak na dotaz jednoho z turistů, jak na tom jsme odpovídá: "ti tři přede mnou jsou všichni na medailových postech a já jsem ve své kategorii třetí !!" Tak chalani, makajte, nech vyhrajete.
Za 40 minut seběhu, který dal zabrat snad víc, než kdybychom to šli nahoru, sedíme u pivka. Další bude až v cíli o 25 km dál ... klidně bychom jich dali víc, ale už se dotahují i poláci, tak musíme vyrazit.



U Hincova plesa absolvujeme jediné společné foto akce, pak malý kopec do Koprovského sedla a zbývajících pár hodin už to bude jen z kopce na Podbánské, kde naše dvoudenní trasa končí.




Po páté hodině odpoledne si pak v hotelu Perun vyzvedáváme balíček s věcmi, jejichž dopravu nám zajišťoval t-bird ... on sám je už myšlenkami na jiné akci. V recepci opět ostuda, když se naše upocená partička shání po malém balíčku ... "nic tu nemáte ... ale tak přeci ..." a pak slečna recepční přilveče po zemi obří balík. Vše završíme dotazem, kde tady mají schody k řece ... to už ale recepční nepobere vůbec.

Původní plán totiž byl takový, že pro uvedení našich osob do použitelného stavu, použijeme místní welnes ... jenže během posledních kilometrů běhu bylo už takové vedro, že jsme si odhlasovali zrušení welnesu ... vykoupeme se v řece a ušetřená eura raději investujeme ... no jistě že do piva.



Voda byla opravdu svěží ...

Tak jsme opět na konci další akce. Od samé počáteční myšlenky až sem to byla skvělá akce, vše proběhlo podle připraveného plánu ... jak už jsem v nějakém příspěvku dříve napsal: "během mé služby se nic zvláštního nestalo". Jen jsme za ty dva dny uběhli celkem 80 km s převýšením asi 5300m, absolvovali několik obtížných úseků po řetězech a vypili nepočítaně piv.

Tak zase někdy příště ... teď už musíme od vlaku rovnou do práce. Je totiž pondělí ráno ...

středa 31. srpna 2016

Cesta do pravěku

duben 2016

Jsme u konce, před námi se náhle otevírá pohled na širokou řeku ... v hlavě mi okamžitě zazní replika z filmu Karla Zemana:

"... konečně jsme viděli moře !! Bylo široké, bez konce ... a tam někde v dálce, kam není vidět ... tam se zrodil život."

Fakt mi to úplně tak připadalo. Já vím, že MM -  hlavní navigátor a myšlenkový otec akce - sám takové spojení neužíval. V jeho podání šlo o dvě samostatné akce, ale já to mám spojené. Začali jsme před pěti měsíci na Sněžce a dnes jsme na konci ... začali jsme na nejvyšším místě, které je v naší zemi k dispozici a po 135 km a dvou dlouhých bězích jsme na místě nejnižším, v Hřensku. U pramene řeky jsme začali a u té samé řeky končíme v místě, kde překročí hranici do jiné země.

Hodně vody odteklo v té řece ... a příběh pokračuje.


Tentokrát už žádná ostuda před odjezdem, tedy alespoň ne moje ... pražská sekce se dostavuje busem do mé "vyloučené lokality". Večer před akcí zakončíme stylově táborákem, buřtama a pivem ... aby se nám lépe běželo. Přípravu táboráku jsem nijak nepodcenil, na zahradě je obří hromada dřeva ... poleju to nějakým tekutým podpalovačem, Honzovi vrazím do ruky zapalovač a jdu pro pivo. Zahradou zazní lehký výbuch ... oheň hoří vysokým plamenem a všichni se tlemí Honzovu ožehnutému obočí. Tak to bychom měli !!


Kolem sedmé ráno vystupujeme v Hrádku nad Nisou z vlaku a po redukci snídaně můžeme vyběhnout.



Mezi vlastní akcí a tímto zápiskem odteklo mnoho vody v oné řece a tak si paměť jen lehce osvěžím dalším okomentováním několika obrázků.


 


Z Hrádku to bereme "zkratkou přes les", tedy německým Oybinem a Johnsdorfem. Od komančů už hodně času uběhlo, ale stejně je tady ta tráva zelenější !!




Kocháme se krajinou, pivkem ... jo a mezím sem tam trochu popoběhneme.



Kdo se bojí, nesmí do lesa ... ale zato musí do potoka. Prostě, tam, kde měl být most, nebyl ... a kde už být neměl ... tak nebyl.




Aby to neutíkalo tak rychle, navigátor MM nás neustále nutil někam odbočovat, lézt nahoru a dolu ... sem a tam ... jedna vyhlídka ... další vyhlídka ... faktem ale je, že trasu měl Tomáš zmáknutou dokonale.

No a na závěr "jednu veselou" někde tak z poloviny trasy.
Nastal čas na oběd ... po chvíli běhu jsme vytipovali favorita ... jenže hospoda byla totálně narvaná. Kuchař z toho byl evidentně nervózní, protože z kuchyně se ozýval řev a nadávky ... ale po chvíli to utichlo. Asi ho zabil ...
Téhle napjaté atmosféry ovšem využil H12 a se slovy "držte hubu, já to zařídím...", zmizel směrem ke kuchyni. Za pár minut byl oběd na stole a okolo čekající němečtí turisté jen čuměli. Až venku Honza prozradil, jak to udělal.

Přišel do kuchyně s následující historkou:
"Dobrý den, já jsem šéf české běžecké reprezentace ... právě tu probíhá extrémní závod. Těsně za námi je družstvo němců, kluci už jsou dost unavený a tak jestli jim nedáte hned najíst, tak nás ty němci předběhnou. A to byste přece nechtěli !!"

Kuchař musel být evidentně dost vystresovaný z právě proběhlé vraždy svého pomocníka a tak tomu uvěřil. Jinak si to nedokážu vysvětlit ...



... konečně jsme viděli moře !! Bylo široké, bez konce ...

úterý 2. února 2016

LOB B5h

ODPM ... kdo ví, co to znamená ??  Nic ?  Tak napovím ... pak to pokračovalo v SSM a když za mnou přišli, abych "vstůpil", tak jsem je poslal ... no tam ... do KSČ jsem "nevstůpil" a z kanceláře šel makat na střechy.

Proč takový úvod ... no ODPM znamená Okresní dům pionýrů a mláděže. Tenkrát jsem to ještě tak nevnímal, ale skautský šátek jsem (donucen) vyměnil za červený pionýrský a ve zmíněném Domě utužoval kolektiv a morálku. Nakonec ... lepit lodičky v Kroužku mladých modelářů nebylo tak špatné.

Ovšem jednoho dne se tam objevil nový vedoucí s dotazem, zda bychom nechtěli "vstůpit" do nově zakládaného kroužku Orientačního běhu. Tak jsem se trochu naučil, co znamenají všechny ty čáry na mapě a občas jsme vyrazili běhat do lesa za město.
V ODPM to začalo a zrovna tak rychle skončilo. Od té doby ale mám rád mapy.

... skoro 40 let pauza ...

LOB B5h ... víte, co to znamená ?? Nic, že ... taky bych nevěděl. To zase takhle "nicnedělám" u počítače, když odkudsi na mě vyskočí - "Lyžařský orientační běh Bedřichovská pětihodinovka"
Okamžitě se vynořila již zmíněná vzpomínka na ODPM (to jsou ty prazážitky). Cvičně tedy pročtu propozice ... hm ... nejstarší Ski Adventure Race v ČR, závod dvojic, 30 různě bodovaných kontrol zakreslených v mapě a soutěž "kdo nasbírá za 5 hodin víc bodů".
Na běžkách už jsem nezávodil dlouho, tak proč si to nepřipomenout ... obzvláště v domácím prostředí. Tedy samozřejmě podmínkou je, že napadne nějaký sníh. Zatím, ač prosinec a pak i leden, je to spíš na sekačku na trávu.
Taky je třeba doplnit tým o druhého člena, ale tady není co řešit ... Vx Team není třeba nijak křísit, prostě když se řekne, tak se jede a basta. Černí, modří i růžoví si dají VP+VS snadno dohromady ... a je zde Veverka Express (i to má svou historii).
Limit 100 závodních týmů se pomalu plní a tak nezbývá než opět usednout ke compu ... jsme zapsáni na 82. místě ve startovce.

Sníh padá, teploměr klesá ... týden před závodem při ranním běhu "Do" jako obvykle kontroluji teploměr na meteostanici na letišti ... krásných chlazených -13°C.
Přípravu na závod tedy můžu zahájit a tak se mi 4 dny před startem daří najít skatové boty ... super, lyže a hůlky jsem při tom také zahlédl.

Sníh přestal padat, teploměr stoupá ... dva dny před závodem při ranním běhu "Do" jako obvykle kontroluji teploměr na meteostanici na letišti ... krásných hřejivých +6°C. Abych to tedy shrnul, je o cca 20°C tepleji ... lepší počasí jsme si nemohli přát !

V sobotu večer společně s hustým deštěm přijíždí VP. Plni optimismu sledujeme předpověď počasí ... ač je téměř +10°C, během několika hodin by mělo začít sněžit a mrznout a zítra tak pojedeme po tvrdé urolbované trati s 5cm prašanu. No kdo by tomu nevěřil ??
A tak si otevřeme pivo a sedneme nad mapu, kterou jsem vyfasoval při prezentaci. Tak kudy to vezmeme ... sem ... sem a ještě sem. V mapě je zakresleno 34 kontrol, ke kterým zítra po odstartování závodu dostaneme tabulku s jejich bodovou hodnotou. A o ty půjde především, jenže základem je taková trasa, kterou stihneme v časovém limitu ... ani míň, ani víc. Všechny kontroly určitě neobjedeme a tak je třeba zvolit nějaké optimální řešení. Podle loňské mapy odhadujeme, kolik kde bude asi bodů. Pak vezmeme tlustý fix a náš závod si zakreslíme do mapy. 57 km, na 5 hodin to znamená průměrné tempo 5:15 min/km ... bez jediné pauzy !! Samozřejmě něco sežere značení karty na kontrolách a asi sem tam nahlédnout do mapy. Takže cca 5:10 tempo pohybu ... nevypadá to tak zle, jen to zopakovat 57x za sebou !!

Zkušení orienťáci mi před závodem radili, že zcela jistě budeme potřebovat "mapník" ... to je takové malé lešení před ksichtem, aby bylo při jízdě lépe vidět na mapu a hůře pod nohy do stopy. No jistě ... bez toho nemůžeme žít !!!
Mapa má formát A3, v nepromokavém provedení ... testneme to tedy pod sprchou a za 30 vteřin to co zbylo z mapy, je spláchnuté v hajzlu. Tudy cesta nevede.
Práci s mapou tedy zahájíme nůžkami a během 5-ti minut máme oboustrannou mapičku A5, zavařenou v igelitovém pouzdru ... jj, takhle se to dělá !



Celou mapu si stejně nahráváme na HDD (čti: do hlavy), abychom se s ní moc nezdržovali.
Pak ještě do ledvinky banán a tatranku ... jsme připraveni ! Jo vlastně ještě ten sníh ... uvidíme tedy ráno.

Díky mé Terezce, která nám slíbila odvoz na start, můžeme spát skoro o dvě hodiny déle. Takže když se konečně vykulíme, venku je sníh a mrzne.
20 minut před startem jsme vysazeni z auta, trochu se protáhneme, koukneme na první metry naší trasy, abychom zjistili, že sice není upravená rolbou ... ale ono to půjde.
10:14 ... start ... všichni mají mapníky, někteří mají na krku obří pouzdra s celou mapou. My ale zase máme čelenky černé buňky ... přesto to vypadá, jako bychom se do závodu přimotali omylem.
Po 100 metrech dostáváme slíbenou bodovou tabulku - tedy lísteček cca 5x15 cm, na kterém je zapsáno 68 číselných údajů !! Bez brýlí ani h****, stejně to ale není v plánu. Než se nám lísteček podaří uložit do kapsy, tak mi dvakrát spadne do sněhu a málem uletí ... ještě že máme jasno, jak s tím naložit.
Všechno tedy běží jak má a tak jsme takoví frajeři, že to pos***me hned na třetí kontrole. Takže 200 m zpět ... ztráta cca 5 minut zatím vypadá jako nic, ale dojde na to.
Faktem je, že stopa je perfektní, jede to do kopce i z kopce ... dolu jsem většinou trochu rychlejší než VP a tak ho postrkuji hůlkou tak dlouho, až slíbí, že příště si namaže lyže :-)
Na Jizerce, tedy asi v polovině, ukazuje GPSka průměrné tempo o 1 sec lepší proti plánu ... oho ... hned jsme povyrostli každý o 10 cm !! Jenže za pár kilometrů je nám sražen hřebínek trochu dolu nízkou hladinou tatranek v krvi. Takže se trochu přidusíme sušenkou, zapijeme jedním chlazeným (jonťákem) a valíme dál.
V mapě jsme měli ještě nějaké varianty, kdybychom byli rychlejší ... ale bohužel nejsme. 1,5 km nejhoršího kopce závodu - ze Smědavy k bunkru - je tak na hranici vrácení tatranky někam do lesa. Naštěstí jsme udrželi ...

Pár kilometrů před cílem musíme trochu změnit plány ... moc kratší to asi nebude, ale ne do kopce. Na okraji závodních bedřichovských tratí je ale jasné, že budeme potrestáni.
Poslední sjezd, finiš na stadionu ... cíl, je to za námi. Limit jsme prokaučovali o 5:45 min ... a to je přesně to přejetí té kontroly na začátku závodu. 15 trestných bodů nás nemine. Trochu víc jsme se asi taky zdrželi na kontrolách, nakonec jsme jich posbírali 18. Celkové tempo tak vyšlo na 5:19, čisté tempo běhu 5:09 a 57,63 km. Plán tedy v podstatě vyšel, jen ta malá chybka na začátku ...

Výsledky jsou vyvěšeny ... plán splněn ... 3. místo v kategorii, absolutně 25. ze 100 týmů. Na bedně dostáváme tašku a v ní jeden bidon a jeden Birell. To asi abychom nezapomněli, že jsme tým a o vše se hezky rozdělili. Jo ... taky nás trochu bolí nohy a ruce ... a trochu tak nějak všechno. To máme z toho, že celej rok jen lítáme v maratonkách po lese.



Děkuji Veverko, že JSME TÝM !! Půlku Birellu jsem ti schoval.

Děkujeme taky Terezce, že nás nejen odvezla nahoru, ale i dolu a dokonce v mrazu čekala na naši velkou výhru :-) viz taška na fotce.



úterý 19. ledna 2016

Návrat slepých bulharů

Znáte to ... začnete dělat něco, co nevyžaduje úplnou pozornost, jdete běhat na své obvyklé kolečko či něco podobného a do hlavy se vám vetře nějaký nesmysl ... nejčastěji asi nějaký popěvek či úryvek čehosi ... a najednou se přistihnete, že si to stále opakujete. Znovu a znovu ...  a ještě. Ti trochu soudnější se za chvíli zamyslí, za už to není náhodou signál, resp. pokyn k návštěvě psychiatra ... ty odolnější to ale ani nezastaví.

To si takhle v sobotu běžím dlouhým stoupáním v hlubokém sněhu na Ještědský hřeben k chatě U Šámalů ... 7 kiláků do kopce. Dost monotónní záležitost ... a jak si tak pomalu nabírám sníh do bot, narazím na stopy lyží. Cesty jsou tady úzké, strmé, pro běžkaře se nijak neupravují a tak mi v té monotónnosti chvíli trvá, než mi dojde, že to jsou stopy skialpinistických lyží ! No jasně ... vždyť vlastně celý Ještěd je ideální terén na skialpové procházky. Všude je tu spousta cestiček a z hřebene můžu sjet zcela libovolně ... sjezdovky, cesty nebo volně lesem.
Páni ... jak dlouho už jsem na skialpech nestál? Pár let to bude ... a to jsme sjížděli kde co v Tatrách i Alpách. Jasně ... zítra vyženu pavouky z bot a vyrazím na SKIALPECH. To bude takový můj malý návrat.
Chvíli si o tom tak přemýšlím, úsměv od ucha k uchu ... návrat ... návrat ...

Jestli znáte film "Slavnosti sněženek" asi není třeba se ptát ... krásná scéna, kdy celá partička hlavních aktérů vyrazí z hospody na bicyklech domů. Ihned je zastaví bdělá hlídka VB, ventilky z duší končí odhozeny do lesa ... a jak všichni kráčejí vedle svých kol, Rudolf Hrušínský praví: "To je jak návrat slepých bulharů do vlasti".
A přesně tenhle "návrat" se mi opakuje stále dokola, až do konce běhu. Asi se v týdnu zastavím u svého psychiatra pro něco silnějšího ...

Vtipná scénka z filmu mi nedá pokoj ani doma ... sice se tomu při sledování filmu pokaždé zasměji, ale o co šlo v historické realitě nevím.

... někde na konci 12. století při jednom z moha válečných bojů se střetli Bulhaři s Byzantskou říší ... Bulhaři dostali hrozně na prdel, 14 000 vojáků bylo zajato a všichni byli oslepeni. Ve 100-členných oddílech bylo pouze jednomu vůdci ponecháno jedno oko ... a takto absolvovali pochod plný hrůzy zpět do vlasti.

Nic veselého, ale alespoň znám souvislosti.

Ještě v sobotu večer jsem všechny skialpové "komponenty" našel, vyčistil či jinak aktivizoval, vše nabalil na batoh ... připraven v neděli hned ráno vyrazit.

Počasí ideální, ještě trochu sněhu připadlo ... to se to bude šlapat. Nejdřív musím doběhnou k lesu, takže 2 km v maratónkách, boty a lyže na zádech. Sakra ... nějak jsem už asi zapomněl, jak je to všechno těžké ... sice jsem si řekl, že zkusím alespoň trochu běžet ...  ale jde to pomalu.



Konečně ... přezouvám se do bot, nacvaknu lyže a běžím. Vlastně tedy jdu, ta lehkost opravdového běhu tomu nějak chybí. Nakonec se ale nějak smířím, že kilometr do kopce mi trvá tak asi o 2-3 minuty déle.




Souvislé stoupání 5 km je za mnou, pásy z lyží jdou do batohu a je tu plánovaný sjezd po sjezdovce ... na jízdu lesem sníh ještě nestačí.
Horní část sjezdovky ze Skalky není ještě otevřená, stojí tam sněžná děla a chrlí sníh na obrovské hromady. Zápasím tedy se střídáním umělého a přírodního sněhu, vše samozřejmě v patřičně silné vrstvě.
Konečně se dostanu na upravenou část Liberecké, ale ani to není žádný luxus ... umělý sníh s ledovými plotnami ... ještě, že za to nemusím platit. Spodní část Skalky je opět uzavřena a ve stejném stavu jako vršek ... tedy haldy umělého sněhu a děla v provozu. Měním tedy plán a mizím vedle v lese. Tudy vede řada tras pro sjezdová kola, po jedné z nich, v mixu sníh-kámen, se pak probojuji dolu.
Lyže a boty opět na záda a pomalým během domů.
Mám toho plný zuby ... asi jsem opravdu nějak zapomněl, že to bývalo těžké ... i když jsme chodívali pomaleji.

Jsem náramně spokojený, ale musím si přiznat, že už jsem se na lyžích pohyboval elegantněji ... a ten návrat slepých bulharů to dnes přeci jen trochu připomínalo.

Ale byl jsem tam !!!





neděle 6. prosince 2015

Během mé služby se nic zvláštního nestalo

Trošku parafrázuji malou zmínku v posledním zápisu VP o POP3 a nebo taky třeba už dávno skoro zapomenutou Základní vojenskou službu ... tam by ještě chybělo "Soudruhu kapitáne,..."

Takže během tohoto tréninkového týdne se nic zvláštního nestalo ... skoro.
Pár už rutinních běhů Do a Z práce, kvůli nějakým povinnostem jsem je ani nestihl uskutečnit každý den. V sobotu odpoledne jsem tedy vyrazil vyvětrat psa na ještědské sjezdovky. Po 11-ti km jsme opět doma ... sprcha, obídek ... pes chrní v pelechu, já skoro taky v křesle před televizí. Jen tak cvičně roluji v telefonu Facebookem ... a to byla velká chyba.
Mezi jinými kravinami problikne ta super-kravina ... 2.Noční Divočina ... běh,Liberec. Kliknu na to a je po spaní. Cituji tedy ze stránek akce:

Propozice druhého nočního závodu Divočina:
V sobotu 5. 12. 2015 v 16:33 odjíždí vlak z libereckého vlakového nádraží směrem Hejnice. Sraz je ve vlaku. Závod začíná otevřením dveří vlaku v zastávce Hejnice. Od této chvíle se odpočítává čas. Běží se dle určené trasy. Cílem závodu je Klub Had na Harcově. Tam se pokusíme zajistit drobné občerstvení a zábavu. Po skončení závodu proběhne oslava výkonu všech borců a borkyň, kteří se závodu účastnili. Prosím všechny účastníky o „selfie“ fotografii ve vlaku, u kříže na Ořešníku a na Holubníku. V průběhu závodu bude možné zamíchat pořadím malým trikem. Kdo se vykoupe v chladných vodách přehrady Černé Nisy, získává v cíli bonusové ohodnocení odečtením 30-i minut z celkového času. Koupání samozřejmě není povinné, ale kdo se rozhodne podstoupit riziko nachlazení a srdečního infarktu, musí se u toho vyfotit! Celková délka závodu je 24 kilometrů. Přejeme všem pěkný zážitek z dalšího divokého závodu a těším se na vás ve vlaku.

Jen pro ujasnění situace ... jsou tři hodiny odpoledne a běžecké oblečení je v pračce ... takže sice lákavá nabídka, ale trochu nereálná ... nebo že by ne ?? Do odjezdu vlaku zbývá ještě 1,5 hod ... prohrabu tedy běžecký šuplík a zkompletuji další sadu oblečení, přidávám ručník, protože to koupání stojí za časový bonus, přihodím dvě tatranky, dobiju čelovku a telefon ... jsem připraven! V duchu tradic místních závodů je třeba nahrát do hlavy mapu ... tentokrát opravdu žádné značení, žádné kontroly či občerstvovačky ... je dost pravděpodobné, že v jizerské noci tam budu sám ... a některé úseky jsou opravdu těžké a v noci složité na orientaci.


Terezka se chystá na jakousi dámskou párty a tak mě deset minut před odjezdem vlaku vykládá před nádražím. Na Facebooku bylo na akci přihlášeno skoro 60 běžců a zdá se, že všichni jsou již zde.
Až se zase vrátím do Liberce, dojdu si pro Terezku do hospody a jedeme autem zpátky domů. Takový je plán.

Ve vlaku nikoho neznám, přesto se za chvíli pouštíme s okolosedícími do debaty o závodu. Borec naproti se ptá: "Už jste někdo běžel závod v noci ? Já ještě ne, ale před chvílí jsem si na to koupil čelovku. Jenže v Jizerkách to vůbec neznám!" Pomáhej pánbůh ...

Vlak zastavil a první borci vyskakují do tmy. Je odstartováno ! Přesně ve dveřích vlaku spouštím svého Garmina a snažím se alespoň chvilku udržet kontakt s prvními skupinami. Po kilometru cesta mizí v lese a začíná nejtěžší výstup závodu, na Ořešník.

Studený vichr hučí nad horami, pod vrcholem se objevují zbytky zmrzlého sněhu a noříme se do husté mlhy nízkých mraků. Závod začíná vypadat na to, že kdo přežije, vyhraje. Na vlastní skalnatý vrchol Ořešníku se vystupuje po strmých vytesaných schodech. Naštěstí je tu zábradlí, kterého se ani na chvíli nepouštím. Na všechny strany je to velmi vysoko a vichr s námi lomcuje ze všech sil. Jak v tomhle nahoře udělat selfie fakt nevím, dám dva pokusy a kašlu na to. Nějak to dopadne, jen rychle pryč odsud.

Těžkým kamenitým terénem sbíháme do údolí ke Štolpišskému vodopádu a pak zase stoupání až ke druhému kontrolnímu bodu na Holubníku. Mlha je čím dál hustší, orientace je tady těžká, úzká stezka se klikatí mezi stromy a velkými kameny ... najednou se mi zdá, že jsme mimo cestu ...tedy spíš na jiné cestě, pohodlné lesácké, pro svážení dřeva ... a tak to být nemá. Kontroluji to s GPS mapou ... jasně ... asi o půl km jsem přeběhl odbočku. Postupně zastavuji asi 20 běžců ... nikdo neví, kde je. Pěkná příprava !! A tak celou tu tlupu dovedu až na vrchol Holubníku. Opět skalnatý výstup, tentokrát bez zábradlí .... a opět sefie u kříže. Jenže ten už asi nějaké předchozí vichry smetly někam do údolí. Takže v pozadí, pro správnou identifikaci místa, je pouze noc.
Na vrchol jsem všechny vedl a šel jsem tedy jako první, tam pak 20 borců udělalo čelem vzad a rázem jsem poslední ... pro dobrotu na žebrotu. Tak to tedy ne ...všechny vás předběhnu a dělejte si tady sami co chcete ... v terénu, který jde hezky česky nazvat "z bláta do louže", případně "z bláta do louže se sněhem", se mě udrželi jenom dva. Jo, jo ... tady jsem doma ...

Konečně se dostáváme do běhatelného terénu, tempo se zvyšuje na nějakých 5:20 a rychle se tak blíží perla dnešního běhu ... koupačka na Černé Nise. Plánuju to celé tak na 10 minut, takže 20 získám jako bonus. Ptám se parťáků, jestli do toho jdou taky ... tohle prý ale nedají.

Stojím sám v černé mlze, u rozlehlé hladiny vody, která je černá i ve dne, když nebe je modré. Jizerky jsou proslavené svými pomníčky a moc dobře vím, že blízko za hranicí světla mé čelovky jeden takový je ... to se někdo v té černé vodě utopil. Lezu do vody ...myslel jsem, že to bude horší ... selfie chvíli trvá a když konečně lezu na břeh, necítím nohy. Kupodivu se ale nijak neklepu a tak se mi daří docela rychle se obléct ... pravda ... propocené triko se mezitím pěkně vychladilo. Celé to trvalo 12 minut.

Zase se pomalu rozbíhám ... do cíle je to necelých 10 km, polovina výrazně z kopce. Pípne mi Garmin při měření dalšího kilometru ... joj, to to ale běží ... na zlomek vteřiny se kochám pohledem na displej ... a v dalším zlomku vteřiny se válím po zemi, po kamenech. Dost to bolelo ... jsem trochu od bláta, ale celej, tak valím dál.

Konečně cíl ... vcházím do hospody, vypínám Garmin a jdu se zapsat do cílové listiny. Čas něco kolem 3:30 hod, celkově 18. místo, které koupelový bonus vylepší asi o 3 místa. Kontrolní body a koupání se potvrzuje jen čestným slovem ... jinak by mě asi za moje selfie museli jistě diskvalifikovat.

Ořešník - 1.pokus neplatný - fotím někoho jiného.

Ořešník - 2. pokus - fotím, ale nevím co.

Holubník - trochu lepší - jsem vpravo.

Černá Nisa - já a voda
Ve vlaku jsem byl zcela zjevně nejstarší, jinak většinou studenti TUL, která to vlastně pořádala ... takže s výsledkem spokojen!!

Jenže den ještě nekončí. Terezka mi sděluje, že zábava na její párty je plném proudu a domů tak prý pojede až později. Místo svezení autem tedy vyrážím další 3 km na tramvaj a ze zastávky pak ještě 1 km domů.
Vykoupanej a najedenej se válím v křesle, když opět volá Terezka ... jestli bych ji i auto nemohl vyzvednou ...párty prý jede a tak už nemůže řídit. MHD v tuhle dobu už nic nezachrání a tak si dám 4 km noční procházky městem.
Mám za sebou dnes odpoledne skoro 50 km ... je půlnoc, když konečně sedím v autě a Terezka se bezelstně zeptá: 

Tak jaký to bylo?
Dobrý.
To jsem ráda, že sis dnešní odpoledne tak hezky užil.

No nedali byste jí korunu?

P.S. Nedá mi to a tak ještě přidávám foto z cílového "čipového měření". Dnes se tato fotka objevila na fcb ... děkuji autorovi za "vypůjčení".