středa 19. září 2012

Běhám se psem

Jmenuje se Sam a před měsícem oslavil 1. narozeniny.


Jako dárek dostal míč, míče totiž miluje. Už jich dostal několik, ale žádný nevydržel dlouho nápor jeho radosti. Honí balon po celém bytě, štěká až mám strach, že klepne jeho i celou naši rodinu. Pak zažene míč do úzkých (rozuměj "do kouta") a tam míč podlehne útoku jeho tesáků. Tentokrát jsme ale do míče řádně invetovali a za 160 Kč jsme koupili skutečný basketbalový míč. Naše úvaha byla taková, že míč bude dostatečně velký, než aby jej Sam mohl chytit mezi zuby. Míč jsme nafoukli dílenskou cyklistickou pumpou "na betonovo". Tak ... konečně míč vydrží a Sam si s ním vyhraje.





Radost byla veliká a trvala celých 10 minut. Poté i basketbalový míč s betonovou tvrdostí podlehl. Nevěřícně Sam držel splasklý míč mezi zuby. V následujících několika dnech zbytky míče rozcupoval na kousky velikosti dopisní známky. Takže do budoucna bude lepší veškerou psí energii vybít během.

Děláme to tak od počátku mých vlastních běhů. To Sam sotva chodil a měli jsme okruh kolem přehrady. No ... úplně okruh to nebyl, došli a doběhli jsme na konec přehrady, tam jsem Sama vzal do náruče a nesl ho domů. Za půl roku už dokázal uběhnout 15 km.


Dnes máme své oblíbené lesní cestičky hned za městem. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se trochu zorientoval, přitom jde o oblast, která má z jednoho konce na druhý sotva 5 km. Sam už své okruhy dokonale zná a neomylně pozná, kdy se blížíme k nejoblíbenějším místům.

Voda.
To je jednoznačně nejoblíbenější zábava - skočit do potoka a běžet vodou tak dlouho, jak jen to jde. Při jednom z běhů v jiné oblasti potok trochu povyrostl na řeku. Sam, bez zkušeností s podobnou záležitostí, se s velikou radostí rozběhl a jedním skokem byl uprostřed proudu. Ten mu podtrhl všechny tlapy a společně s klackem, který pronásledoval, vyrazili na cestu do Baltického moře. Cesta do oceánů naštěstí po 10-ti metrech skončila mělkým úsekem řeky.


Kaluže.
Velké lákadlo. Skočit v plném běhu do bahnité lesní kaluže, ponořit čumák do vody a během několika vteřin se proměnit na černého Jožina z Bažin. Doma to pak znamená zvýšenou spotřebu šampónu. Nejvíc bodů získal po obzvlášť silném dešti. Jedna z pravidelných kaluží získala na rozměrech i hloubce a po dvou skocích Samovi z černého bahna koukala jen hlava. To už ani sprcha nebrala.
Studánka.
Jednu jsme si na jaře zvlášť oblíbili, voda tam padá z metrové výšky do malé tůňky. Už dávno před tím, než tam doběhneme, vidím v psích očích radost a očekávání. Jenže v létě studánka vyschla ... Sam ale vždycky do prázdné tůňky vběhne a pak smutně hledá, kde je voda.

Tak to je můj parťák v běhu ... povídáme si spolu, čeká na mě, když se  loudám do kopce, neskutečně si užívá kličkování mezi stromy a skalami, nemá zábrany skočit z třímetrové skály zpět na cestu ...
Po návratu domů jsme oba stejně unaveni, čtyři patra bez výtahu se courá víc než já ... pak padne na gauč a u nudných televizních programů usne.  Den co den (skoro).

Sam ...




neděle 16. září 2012

Baroko Maraton

(dokončení)

Začetl jsem v posledních dnech do všech těch blogů, (a shlédl kdejaké video) popisujících účast na právě skončeném Ultra Trail du Mont Blanc (úžasné, inspirující, před všemi klobouk dolů...) Salomon Borci vždy běží tak lehce, slečna Frostová vždy s úsměvem a tak jsem si myslel, že si závod samotný užiju podobným způsobem. Ano ... užil jsem si vrchovatě !!
Takže jdeme na to ... jak jsem slíbil (Stínovi) ... čas na legraci je tu i když je fakt, že Baroko maraton a Leadville 100 jsou od sebe vzdálené nejen půl světa. A tak jediné, co by mohlo Baroko postavit do jiného světla je to, že je to MŮJ PRVNÍ MARATON V ŽIVOTĚ !! Až dosud můj nejdelší závod měřil 18 km (viz Běh na Spálov) a trval asi hodinu a půl. No nic, už to nezměním ...

Start se blíží, pomalu se oblékáme a konečně jednou nejsem kovářova kobyla. Živím se totiž výrobou sportovních dresů a tak je samozřejmé, že až doposud jsem běhal v ustřižených teplákách. Ale na Baroko jsem si vyrobil set dres + kalhoty a tak vypadám jako profík (tedy aspoň si to o sobě myslím). Později se ale ukáže, že není vše jen o dresu.


Po kontrole loňských výsledků se zdá, že by nemuselo být nerálné atakovat 3. místo v kategorii 50+, což by se mi velice líbilo. Čas je to o 30 vteřin pomalejší, než kolik běháme na poloviční distanci a úvaha je tedy taková, zda toto zpomalení bude stačit i na dvojnásobnou trať. Nebude ... ale to teď ještě nevím.

Start je společný pro všechny tři distance, které se tu běží - tedy 10 km, 1/2 maraton a maraton. Nikam se necpema, řadíme se spíš dozadu, aby nás hned za startovní čarou zbytečně neválcovali běžci z kratších tratí.
10:00 ... běžíme. Desítka se oddělí hned po pár metrech, ostatní běží "zaváděcí" kilometrové kolo po louce a znovu pak proběhnou startovní branou. Na louce se ještě snažíme dostat trochu dopředu, kdyby se to náhodou mělo někde ucpat. Pak už ale srovnáváme tempo ... a nezbývá než uběhnout zbývajících 40 km. Držíme se s MRKM spolu, do kopců se snažíme být rozumní, z kopců to pouštíme "na volnoběh". 25 kilometrů se vše daří podle plánu, sem tam ještě někoho předbíháme. Traily jsou nádherné, úzké stezky podél skal, kde se  ztrácí signál GPS ... paráda ... kilometry přibývají. Pak se mi ale MRKM vzdálí pár desítek metrů a zdá se, že na doběhnutí to už jen tak nebude. Na 30. km MRKM mizí z dohledu a průměrný čas začíná klesat. Pomalu je jasné, že čas na 3. místo se nepodaří udržet. Původní představa 11-ti km do kopců také bere za své, je mi už celkem jedno jestli běžíme do kopce nebo z kopce - ani na jednu stranu to už moc nejde. Lehkost běhu týmu Salomon tak zůstává už jen na videu.
Do cíle zbývá 7 km - já si počítám 6+1, protože poslední kilometr vede opět po startovní louce. Poslední kilometry, ať dolu či nahoru, už nedokážu dostat pod 7 min/km. A je tu cíl ... fakt to tedy bolí ... hodně. Po zkušenostech ze závodů horských kol jsem si myslel, že vím, co mě čeká. Ne ... skutečnost je horší. Na kole se dá ve sjezdech aspoň trochu odpočívat, někdy to jede úplně samo. Běh ale nikdy sám nejde ... nakonec to možná právě z kopce bolí ještě víc. Cíl ... konec !!

Maratonská premiéra je za mnou ... čtvrt hodiny ležím na zemi a snažím se trochu vzpamatovat. No ... pomalu se zvedám a snažím znovu rozhýbat nohy... A pak už balíme, rozčilujeme se, že došel Birrel a že nejsou výsledky. Nějak se jim nedaří a tak tedy odjíždíme domů. Výsledky se dozvím až za čtyři dny ... ačkoliv to v závěru už moc nešlo, za 4:31 se mi podařilo dosáhnout na 5. místo v kategorii. Ano, Honzo12 ... chválit, chválit, chválit ... jsem spokojený. Uběhl jsem ...  a jsem MARATONEC !!

MRKM mi nakonec utekl o 20 minut a zaznamenal skvělý čas 4:10. Blahopřeji a děkuji za 25 km společného boje!!





21:30 ... Polospím, polobdím a v mysli mi plynou scénáře následující chvíle. Blížíme se totiž do cíle cesty a tím k okamžiku nutnosti vystoupení z autobusu.
Scénář č.1: stará paní si hodí přes rameno svojí 10-ti kilovou tašku, opře francouzské hole o sedačky a zeptá se mě, jestli nepotřebuji pomoct s vystupováním z autobusu.
Scénář č.2: potácím se k východu, na schodech se mi podlamují kolena a vypadnu z autobusu hubou rovnou na chodník. Tam už čeká městská policie, kterou na mě - opilce, co se neudrží na nohou - zavolal řidič.
Realita: pomalu se ploužím k východu z autobusu a ve chvíli, kdy se zrovna nikdo nedívá, pevně se chytím madel a velmi zvolna a rozvážně vystoupím na chodník. Stará paní s holema je už asi pryč, policajti tu ještě nejsou tak mažu domů co to dá. Faktem ale je, že moc to nedá. Hřebíky, co mám z každé strany zaraženy do kolen, mě trochu brzdí. A druhý den v 7 ráno už mě zase tahá z postele pes ...

"Co říci závěrem..." 
Sedím zase u počítače a koukám, na jaké závody se přihlásím příští rok. Nějaký plán už se rodí. Prostě magor...

středa 12. září 2012

Baroko - Urban Running

(pokračování) 
Otevíráme dveře domu a vyrážíme na mnou již netrpělivě očekávaný běh noční Prahou. Bude to opravdu jen krátké a velmi zvolna, aby nám dnes uběhnuté kilometry zítra na Baroko Maratonu nechyběly.
MRKM bydlí ve skutečném centru Prahy - pár metrů od Václaváku a tak již start je první perličkou, neboť hned za dveřmi domu míjíme v těsné blízkosti stolky pizzerie. Jednotlivá sousta hostů se zastavují mezi talíři a ústy a někteří zcela lhostejně, jiní s neskrývaným údivem (...ne ... to přeci nebylo opovržení ...) sledují naše kroky. MRKM mě uklidňuje, prý je to v poho... On sám tu běhá téměř denně a jiných běžců v centru Prahy je prý také dost. Nevím ... za celou cestu jsme potkali snad jen jediného. Faktem je, že vybíháme po 20. hodině, tak už jsou možná všichni doma.
Aby můj hostitel a nyní i průvodce dostál svým slovům o akademicko-historickém okruhu, v každé ulici dostávám referát, co že právě míjíme a většinou jako bonus je přidána nějaká historky či jiný fakt.
Takže první kličky ulicemi jsou věnovány především Fakultním zdravotnickým pracovištím, včetně porodnice či psychiatrie. Kolem kostela Svaté Kateřiny vbíháme do Viničné ulice, lemované po obou stranách vysokými zdmi. Poprvé tady vnímám absolutní odlišnost mých lesních běhů a zdejšího běhu městem. Historické stavby, dlážděné ulice a žlutě svítí pouliční lucerny ... Genius Loci se ozývá. Celou cestu svírám v ruce svůj nový malý foťáček, ale ještě jsem se s ním moc nesžil. Pořízené fotky jsou proto tmavé a rozmazené, ale možná právě to jen podtrhuje onu atmosféru.

 
Historii přerušuje běh přes Nuselský most, odkud - jak říká MRKM - vede nejrychlejší cesta do Nuslí.


Hned za mostem zatáčíme vpravo kolem Kongresového centra a to už se před námi objevuje Vyšehrad.
Tady padne stěžejní věta běhu ... zrovna rozebíráme lesní vs. městský běh, když se přede mnou objeví schody a já to vyslovím - URBAN RUNNING. A už se tohoto slovního spojení nezbavíme. Ne snad, že bychom objevili Ameriku, slovní spojení se celou dobu přímo nabízelo a nejedna firma vyrábějící potřeby pro běh vede pod tímto názvem jistě celou kategorii výrobků. Ale jak jsem napsal Honzovi12 v komentáři, je třeba věci správně pojmenovat, aby měli svou váhu. Tímto jsme tak učinili.
Hlavní branou (otevřenou i v noci a bez cla), kolem nejstarší pražské rotundy sv. Martina, se dostáváme na vyšehradské hradby. Praha pod námi svítí tisíci světly, přeťata černou čarou Vltavy.



V zatáčce rozrážíme skupinu japonských turistů, následují další kličky po hradbách, mineme Vyšehradskou skálu s její legendou o Horymírovi a pak již sbíháme dolů k Vltavě.


Vbíháme na vltavskou náplavku, která měla být přeplněna turisty a běžci, ale nikde nikdo. To jsme ale na konci, vzdáleném od centra a jak se postupně k němu přibližujeme, přibývá i lidí. Běh se tak za chvíli mění v kličkování mezi posedávajícími páry, turisty, běžci, kavárenskými stolky a hudebními kapelami. Na Vltavě troubí výletní parníky. Průměrný čas běhu klesá na 6:40 min/km, z čehož je zřejmé, že teď už jde téměř výhradně o turistiku.
Náplavka je za námi, u Mánesa opět vbíháme do ulic a po několika kličkách jsme opět na dosah Václaváku.
Neskutečný zážitek je za mnou, pražáci možná nevěřícně kroutí hlavou ... ale pro mě to byl první běh skutečným městem. Doma sice také musím vždy proběhnout několika ulicemi, ale to trvá tak 3-4 minuty, pak už ulice lemují aleje obrovských stromů ... a je les. Samozřejmě trail je trail a nedám na něj dopustit, ale takováhle změna je jistě solí běžcova života.
Celý běh, dlouhý necelých 6,5 km, trval dle GPS pouhých 39 minut. Pro mě však byl dlouhý tisíc let. 1000 let od Vyšehradu k Tančícímu domu, 1000 let od Horymírova skoku k Fast foodům u Václavského náměstí.



Tak ... a spát, zítra je den D.

P.S. Omlouvám se  všem, za tak vážný tón blogu ... ač sám jsem prohlásil, že běhat i psát budu s lehkou myslí. Tak zase příště ...
(pokračování)

neděle 9. září 2012

Baroko - prolog

"Morituri Te Salutant !" (Jdoucí na smrt Tě zdraví !) ... je známý pozdrav gladiátorů římskému imperátorovi před vstupem do arény. (Předchozí větu jsem si do konceptu příspěvku napsal již asi před týdnem, protože se mi zdála jako vhodné předznamenání následujících událostí. A v pátek - den před akcí - sedím ráno v práci u PC, snídám nějaký glykogen a najednou ... v rádiu hrají píseň "Morituri Te Salutant". Neuvěřitelné ... jen aby to nebylo více než předznamenání !!!) Asi tak jsem si připadal v pátek odpoledne, když jsem se rozloučil se svojí Terezkou. Ještě jsme stihli jedno rychlý kafe v kavárně, i když původně byl v plánu běh nákupním centrem na "Dnech Marianne" :-) (to není název běžecké akce, ale shopingu !!) Pak už začal postupný přesun na start nadcházejícího závodu.

Přísloví, která se mi vybavují, je víc...třeba "nikdy neříkej nikdy".
Nejsou to ani dva měsíce co jsem zapřisáhle tvrdil, že maraton v dohledné době zcela jistě nepoběžím. Jenže...znáte to...sedím takhle u počítače a po obvyklém večerním skypování s MRKM koukám, jak že vypadá trasa teréního Baroko maratonu, co kluci běželi vloni. A pak to přijde ... říkám tomu "počítačové hrdinství" ... co kdybych si to zaběhl taky? Tahle chvíle proběhla dříve již mnohokrát v souvislosti s bikovými závody. Na startu si pak říkám, co jsem to za debila ... u počítače to jsem machr, ale pak mám před sebou 100 či kolik km a musím to nějak překonat. No vždycky to nějak dopadlo, ale to trápení mi snad nestojí za. Jenže závod skončí a za pár týdnů zase sedím u počítače a ... prostě magor !!

Takže jsem se tedy skutečně přihlásil na Baroko Maraton v Plasech u Plzně !!! 42,2 km s asi 850 metry převýšení, kde 70% trati vede po lesních a polních cestách. Tak ... ještě nikdy jsem nic takového neběžel ani po rovině, natož v kopcích. Jediné, čím se trochu uklidňuji, je loňský gpx track od MRKM, který říká, že úseky ve stoupání dosahují celkové délky "pouze"  11 km. Při treninku běhám podstatně větší kopce ... na 10-ti km za městem dám klidně 800 metrů výšky ... ale zase ta dýlka. Za 30. kilometrem je pro mě Terra Incognita. Jak mylná bude informace o 11 km do kopce a jak tvrdá bude realita při vstoupení do "země neznáme" nemám zatím ani nejmenší tušení...

Skypové a mailové komunikace mezi mnou a MRKM postupně přibývá. Připadám si jako malé dítě - aby čekání na akci rychleji utíkalo, řešíme úplný kraviny - jako třeba, jestli vynechat první občerstvovačku na pátým kilometru, jestli k páteční večeři budou dost dobrý špagety, nebo kam vyběhnou na páteční večerní relaxační běh. 

Pro pobavení přikládám výpis z posledních mailů a skypů:

kotouc01 to mrkm:
3.září, 22:44
dnes jsem udělal další významné kroky k úspěšnému absolvování maratonu...logistickou přípravu a glykogenové předzásobení. Česky to znamená, že jsem si koupil jízdenku do Prahy a večer u televize sežral 4 dorty. Jdu to zpracovávat...
4.září, 20:21
no a dneska jsem to zase vyběhal....výsledek ??...mám o 50 korun míň za ty dorty

mrkm to kotouc01:
5.září, 9:00
v pátek vše platí, zatím jsem tedy rád že vyjdu do schodů, viróza mě mě dost potrápila
5.září, 10:57
Pražáci běhaj různě. Ti šťastnější, co bydlej ve vilce na Hanspaulce třeba v Šárce, my centristé to řešíme převážně Krčským lesem, náplavka je večer skoro nepoužitelná pro množství lidí, ale ráno skvělá. Oblíbený akademicko-historický okruh cca 6,5 km, to by mohlo být na pátek večer ono. Večeře typu těstovinová variace.

Takže z předešlého je jasné, že bez moderních komunikačních technologií bychom maraton prakticky vůbec nemohli uběhnout.

Autobus - cíl Praha, metro, zvonek u dveří ... a jsem tam. Trochu jsem se opozdil kvůli stojící koloně aut na vjezdu do Prahy. Příprava večeře už je tady v plném proudu a za chvílí jsou na stole těstoviny se smetanou, masem a zeleninou. Hm ... tedy pane MRKM ... dost dobré!! Pak ještě následuje tvarohovo-borůvkovo-ořechový desert (prý dle receptu v časopisu Běhej.com). Vypadá to jako velká žranice, ale byli jsme fakt střídmí, protože jak jsme se dohodli v průběhu týdne, je před námi podvečerní relaxační běh. Z předložené nabídky se mi nejvíc líbil název "akademicko-historický okruh". Protože nevím přesně, co si pod tím představit, volím tuto variantu.
Nerozhodný jak prvnička, zabalil jsem si doma všechny běžecké věci dvakrát, abych dilema, v čem běžet, mohl řešit ještě i na startu a řádně si to tak užil. Takže jednu sadu beru teď a vyrážíme za noční pražskou historií.
(pokračování)

neděle 2. září 2012

1000 mil

...aneb Jak jsem se dostal k běhu.

To bylo tak...no trošku to začalo zadrhávat ve škole (střední..před více než 33-ti lety) a tak jsem praštil s reprezentací v ploutvovém plavání a dal se na atletiku, aby vybyl nějaký čas dát školu do pořádku. Trochu jsem poběhal na dráze a šel na dva roky na vojnu (kdopak si to ještě pamatuje ??). Atletika mi dokonce přihrála možnost nastoupit do Vojenské tělovýchovné jednoty a v atletice dál pokračovat na vojně. Proběhal jsem tak celé dva roky, nejen na dráze, ale i při dlouhých bězích po okolních lesích a polích. Oblíbený byl běh do 15 km vzdálené vesnice, do hospody - jak jsme říkali - "k babičce do kuchyně" na jedno pivo a zase 15 km zpět. Treninkovou evidenci jsme si nevedli, ale naběhali jsme toho hodně. A úspěch se brzy dostavil - zničil jsem si nohy. Kromě různých výronů, či měsíce stráveného o berlích, mě bolely holeně a kolena jen jsem na běh pomyslel. A tak s návratem do civilu skončily běžecké boty na dně skříně a já si řekl, že už nikdy.
Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Od té doby jsem neběžel !! Pravdou tedy je, že jsem neběžel na suchu...jinak běžky a kolo...a pak zase kolo.

A pak přišel rok 2011...po (jako obvykle) 120-ti kilometrové devastující účasti na rakouské bikové kultovce Salzkammergut Trophy (jednou napíšu) trošku opadává motivace. Ve spojení se zvýšeným pracovním úsilím je to vražedná kombinace - 6 týdnů jsem si nesedl na kolo. Omluvu známe všichni (možná)...není čas. A tak jsem si vzpomněl, že před Vánocemi 2010 jsem si koupil za zlevněných 900,- Kč běhací Ádošky (vůbec jsem netušil, jaké boty si kupuji a tak to bylo jako s tím kolem - byly červené) ... a že zkusím běhat. Tenkrát po těch Vánocích to nějak neklaplo, byl jsem asi tak třikrát na sněhu 5 km a zase jsem to uložil.
"Ale teď v nouzi se nám hodilo, že vloni..." jsem si ty boty koupil. 10. září 2011 jsem vyběhl (po 28 letech...) a už jsem nepřestal. Od té doby běhám tak každý druhý den..jak se mi chce...něco kolem 10-ti km, za světla, po tmě, za slunce i deště nebo sněhu, všechno v lese, v kopcích. Když bylo v zimě nejhůř, kroužil jsem potmě po chodnících městem, když je krásně vybíhám dál do hor. Můj nejdelší běh zatím měřil 33 km s 1100 m převýšením.

Proti kolu je běh úžasný ve své jednoduchosti...obuju se a běžím. Vypravit se na kolo byl vždycky porod...než se oblíknu, obuju, zkontrolovat kolo, všechno dofoukat, nářadí, oblečení na cestu z kopců dolů...a pak vyrazit nejmíň na dvě hodiny, jinak to nemá skoro cenu. Když pršelo - nešlo to, byla tma a zase to nešlo. Běh tyhle "překážky" vůbec neřeší. Prostě běžím... A ještě jedna velká, zásadní výhoda proti biku...od té doby, co běhám, jsem ještě nepíchnul.

Blíží se konec prvního roku mého běhu a s ním i kulatá meta...není to sice asi moc, ale uběhl jsem právě 1000 mil !!
Tak ... co dodat ?? Asi nic, běžím dál.


P.S. Tahle fotka byla zveřejněna na serveru Běhej.com a je z jednoho jarního závodu. Ale...fakt boty a nohy v ústředním motivu jsou moje...no to je ale náhodička !! (Honorář ještě nedorazil...)