úterý 19. ledna 2016

Návrat slepých bulharů

Znáte to ... začnete dělat něco, co nevyžaduje úplnou pozornost, jdete běhat na své obvyklé kolečko či něco podobného a do hlavy se vám vetře nějaký nesmysl ... nejčastěji asi nějaký popěvek či úryvek čehosi ... a najednou se přistihnete, že si to stále opakujete. Znovu a znovu ...  a ještě. Ti trochu soudnější se za chvíli zamyslí, za už to není náhodou signál, resp. pokyn k návštěvě psychiatra ... ty odolnější to ale ani nezastaví.

To si takhle v sobotu běžím dlouhým stoupáním v hlubokém sněhu na Ještědský hřeben k chatě U Šámalů ... 7 kiláků do kopce. Dost monotónní záležitost ... a jak si tak pomalu nabírám sníh do bot, narazím na stopy lyží. Cesty jsou tady úzké, strmé, pro běžkaře se nijak neupravují a tak mi v té monotónnosti chvíli trvá, než mi dojde, že to jsou stopy skialpinistických lyží ! No jasně ... vždyť vlastně celý Ještěd je ideální terén na skialpové procházky. Všude je tu spousta cestiček a z hřebene můžu sjet zcela libovolně ... sjezdovky, cesty nebo volně lesem.
Páni ... jak dlouho už jsem na skialpech nestál? Pár let to bude ... a to jsme sjížděli kde co v Tatrách i Alpách. Jasně ... zítra vyženu pavouky z bot a vyrazím na SKIALPECH. To bude takový můj malý návrat.
Chvíli si o tom tak přemýšlím, úsměv od ucha k uchu ... návrat ... návrat ...

Jestli znáte film "Slavnosti sněženek" asi není třeba se ptát ... krásná scéna, kdy celá partička hlavních aktérů vyrazí z hospody na bicyklech domů. Ihned je zastaví bdělá hlídka VB, ventilky z duší končí odhozeny do lesa ... a jak všichni kráčejí vedle svých kol, Rudolf Hrušínský praví: "To je jak návrat slepých bulharů do vlasti".
A přesně tenhle "návrat" se mi opakuje stále dokola, až do konce běhu. Asi se v týdnu zastavím u svého psychiatra pro něco silnějšího ...

Vtipná scénka z filmu mi nedá pokoj ani doma ... sice se tomu při sledování filmu pokaždé zasměji, ale o co šlo v historické realitě nevím.

... někde na konci 12. století při jednom z moha válečných bojů se střetli Bulhaři s Byzantskou říší ... Bulhaři dostali hrozně na prdel, 14 000 vojáků bylo zajato a všichni byli oslepeni. Ve 100-členných oddílech bylo pouze jednomu vůdci ponecháno jedno oko ... a takto absolvovali pochod plný hrůzy zpět do vlasti.

Nic veselého, ale alespoň znám souvislosti.

Ještě v sobotu večer jsem všechny skialpové "komponenty" našel, vyčistil či jinak aktivizoval, vše nabalil na batoh ... připraven v neděli hned ráno vyrazit.

Počasí ideální, ještě trochu sněhu připadlo ... to se to bude šlapat. Nejdřív musím doběhnou k lesu, takže 2 km v maratónkách, boty a lyže na zádech. Sakra ... nějak jsem už asi zapomněl, jak je to všechno těžké ... sice jsem si řekl, že zkusím alespoň trochu běžet ...  ale jde to pomalu.



Konečně ... přezouvám se do bot, nacvaknu lyže a běžím. Vlastně tedy jdu, ta lehkost opravdového běhu tomu nějak chybí. Nakonec se ale nějak smířím, že kilometr do kopce mi trvá tak asi o 2-3 minuty déle.




Souvislé stoupání 5 km je za mnou, pásy z lyží jdou do batohu a je tu plánovaný sjezd po sjezdovce ... na jízdu lesem sníh ještě nestačí.
Horní část sjezdovky ze Skalky není ještě otevřená, stojí tam sněžná děla a chrlí sníh na obrovské hromady. Zápasím tedy se střídáním umělého a přírodního sněhu, vše samozřejmě v patřičně silné vrstvě.
Konečně se dostanu na upravenou část Liberecké, ale ani to není žádný luxus ... umělý sníh s ledovými plotnami ... ještě, že za to nemusím platit. Spodní část Skalky je opět uzavřena a ve stejném stavu jako vršek ... tedy haldy umělého sněhu a děla v provozu. Měním tedy plán a mizím vedle v lese. Tudy vede řada tras pro sjezdová kola, po jedné z nich, v mixu sníh-kámen, se pak probojuji dolu.
Lyže a boty opět na záda a pomalým během domů.
Mám toho plný zuby ... asi jsem opravdu nějak zapomněl, že to bývalo těžké ... i když jsme chodívali pomaleji.

Jsem náramně spokojený, ale musím si přiznat, že už jsem se na lyžích pohyboval elegantněji ... a ten návrat slepých bulharů to dnes přeci jen trochu připomínalo.

Ale byl jsem tam !!!