úterý 9. prosince 2014

Frustrační kompozice

Na Pražskou stovku jsem se těšil opravdu velmi. Sice původně v plánu nebyla ... ještě nikdy jsem neběžel závod delší jak 100 km a tak jsem si na překonání magické hranice představoval něco kratšího, co tu stovku přehoupne jen tak lehce.

Ovšem to by nebyli kamarádi ... přihlas se, cestou pokecáme a bude legrace. Čím víc se závod blížil, tím víc mi připadalo, že vlastně o nic nejde. Do zodpovědnějšího balení věcí večer před odjezdem jsem se skoro nutil, pořád mi to přišlo, jako bych se šel proběhnout kousek dál ... no jako třeba v sobotu dopoledne do Jizerek.
Nakonec s plnou taškou, kde mám jako obvykle všechno, vyrážím směrem ku Praze.

Žádné velké podrobnosti ... tentokrát šlo o něco jiného.

340 startujících se volným krokem přesouvá několik desítek metrů od vlaku, který nás všechny přivezl, na místo startu. Zatím není zcela zřejmé, kde že to vlastně je, když najednou všichni poněkud nejistě zrychlují ... je odstartováno, do půlnoci schází poslední minuty. Ještě malá úprava výstroje, odskočit si za stromeček ... a jsme (12H+VS) téměř poslední.

Přicházejí první bahnité úseky, přichází první déšť ... minuty a hodiny plynou. Držíme se připraveného plánu, tedy ne příliš rychlého, ale spíše konzistentního běhu ... hlavní bude na konci příliš nezpomalit.
Ve tmě a dešti se před námi objevují první obtížné úseky ve skalnatých svazích vltavských strání ... dřevěné schody, železné řetězy ... vše patřičně obalené mokrým bahnem.
Noc se pomalu změnila v den, déšť občas na chvíli ustává. Poslední kilometry před slapskou hrází a kontrolou na 80. km pronikají hluboko dolů po svazích nad Vltavou, v roklích porostlých zeleným mechem se cesta otáčí a míří vzhůru ... přímo mezi stromy, po stezce vyšlapané pouze běžci před námi. A pak to přijde ... stezka-nestezka kličkuje mezi stromy, roklemi nahoru dolu, bez zjevného směru a bohužel - dle mého - bez zjevného smyslu. Vysoko nad řekou tak traverzujeme promočenými listnatými a bahnitými svahy ... každý krok klouže, každý krok hrozí utržením bahna a listí a pádem kamsi dolů, do neznáma.

Kdo ví, ten ví ... žádný kopec, ani žádný sráz mě nevyděsí, ale tady jaksi postrádám smysl. Po běhu už dávno není ani stopy, teď už i chůze se mění v boj se strmým svahem ... nehledáme cestu, ale padlé stromy či kořeny, po nichž bychom se dostali opět do schůdného terénu. V jeden okamžik nás značení trasy zavede do strmé úžlabiny ... zjevně skrýše místních čorkařů aut. Z listí vyčuhují napůl zahrabané SPZ-ky či jiné plastové díly ... po 50-ti metrech nás šipky opět vytáhnou do původního směru nad roklí. Otázka "PROČ ?" už neodbytně obsadila moji mysl a pomalu přichází rozčarování a zklamání ... a s tím ruku v ruce i ztráta motivace pokračovat dál.
Jak praví klasik českého humoru, cesta "...vytváří zvláštní atmosféru plnou svérázného napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání. To je typický příklad ... slavné frustrační kompozice."

Jo, jo ... tohle opravdu nechci, kvůli tomu jsem na P100 nešel. Nevadí mi obtížnost ... kdyby to mělo alespoň nějakou logiku, ale nevidím ji.

Trochu se také podivuji nad tím, jak organizovaně se ničí příroda. Doma se můžu vzteknout nad rýhami od motorek, které každý víkend přibývají v "mém" lese. Ještě že běžci nic takového nedělají ... ovšem tady je opak pravdou. Řeka tady tisíce let vymývala koryto, jehož svahy jsou na hraně samotné soudržnosti. Nejsem žádný zarytý ochranář, ale tohle se mi opravdu zdá zbytečné.
Nadšení je pohřbeno v bahně strmého svahu a pohár zklamání přetekl ... za slapskou hrází končíme !!! Naše rozhodnutí je společné.
Odevzdáváme čipy a během pár minut, během nichž si zajišťujeme dopravu zpět do Prahy se k nám přidávají další dva běžci stejného názoru.

Přestože jsme stále plni sil a po celou dobu závodu jsme postupovali startovním polem vzhůru, závod pro nás končí. Běháme jen pro radost, běháme tam, kde se nám to líbí ... a tady to bohužel už není.




Berte to jen jako můj osobní názor, nikomu - ani sobě - se za své rozhodnutí nijak nebudu zodpovídat. Jde jen o můj pocit, ostatně celá akce byla zorganizovaná dokonale, vše klapalo. Blahopřeji ze srdce všem, kteří závod dokončili.

Většinu svých  kilometrů si naběhám sám ... jediný, kdo se mnou trénuje po nocích a v dešti, je můj pes Sam ... a ten byl moc rád, že jsem přišel domů dřív a on mohl být zase se mnou ... bez výčitek. A tu "stovku" ? Budu ji muset zkusit někde jinde ...

4 komentáře:

  1. Hezky jsi to napsal, a naprosto rozumím tomu rozpoložení, mám taky radši běh, anebo aspoń pohyb, který se běhu trochu podobá ... pojď si dát stovku na ostrov matek - ještě jedno místo je volné - tam se proběhneš;-) t-bird

    OdpovědětVymazat
  2. :) t-bird je skvely.. ovsem..
    rekneme si to uprimne.. v zari.. v desti.. v protivetru.. 100m v dansku.. NEZNAM NIC LEPSIHO!:)
    Vis, byl jsem tak s tebou. Protoze jsi nej kamos.. kdybys rekl, ze chces.. tak navdory vsemu.. (tomu memu nepochopeni trasy..) .. bych to s tebou absolvoval.. protoze.. nejlepsi kamosi nelezi v prachu cest:)
    ale stejne tak me prekvapilo, ze jsme to videli stejne..
    Tak jako tak.. kamaradi jsou v techto akcich (a v zivote) daleko dulezitejsi nez cokoliv jineho..
    At se dari! 12:)

    OdpovědětVymazat
  3. Toto byl nejhorší úsek celý trasy. A taky jsem byl trošku naštvaný ale myslím že je škoda že jste to zabalily. Přišli jste o nejhezčí úsek trasy a ke konci to gradovalo a bylo to těžký když jste byly asi 2 km od Modřan a do cíle jste ještě namotaly asi 15 km. Doporučuji jesenickou stovku je nádherná a byla to zatím nejhezčí stovka co jsem absolvoval.

    OdpovědětVymazat
  4. Ja se vam vubec nedivim, me by hlava taky nechtela v tomto bezet i kdyby telo stokrat mohlo. Na tu nasi otazku kde se to zastavi, je to nejlepsi odpoved. Nic nemusi byt nutne za kazdou cenu.

    OdpovědětVymazat