středa 13. března 2013

Pohledy odjinud (5.část)

První víkend v dubnu je naše velké datum a první utra, první skutečný UltraTrail Running - Horská výzva. Víkend před tím jsou Velikonoce, což mě přivádí na myšlenku dalšího pohledu odjinud. Pak už asi vše zastíní Ultra dojmy. S Velikonocemi se totiž pojí opět jedna má vzpomínka na Himálaje ...

Těžká zkouška

Svatý Matouš ve čtvrté kapitole svého evangelia píše: "...Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen ... Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl."

Čtyřicet dnů postu, od Popeleční středy až do Zeleného čtvrtku, už asi nikdo z nás neprožije. Někdo možná zkusí půst alespoň na Velký pátek a je-li půst opravdu přísný, je Bílá sobota jistě skutečným vysvobozením. Poznání alespoň částečného postu bylo kdysi pro nás zkouškou z nejtěžších.

Je říjnová noc roku 1991 ... prší, ale naše nadšení nemůže být větší. Jsme totiž v Nepálu, jsme v Himálaji ! Vystoupili jsme z autobusu a teď, zcela osamoceni, stojíme uprostřed vesnice Charikot. Je noc, nesvítí jediné světlo, voda teče ze střech a nám za krk. Během hodiny se nám ale podaří sehnat nocleh a pak už ve spacáku nedočkavě čekáme na nový den. Vstoupíme do hor, které jsou zcela jistě snem každého horolezce. Teď ale ještě ani netušíme, co nás za pár dnů čeká - totiž zkouška hladem či půstem takovým, z něhož není úniku.

Stoupáme horským subtropickým pralesem, podél obrovských peřejí ledovcové řeky Tame Kosi. Za dva dny bychom měli přejít řeku na druhou stranu a vstoupit do údolí  Rollwaling, jímž po osmi dnech dosáhneme sedla Trashi Lapsa a ve výšce 5.756 metrů nad mořem vstoupíme do oblasti Khumbu, do oblasti Mount Everestu. Údolí Rollwaling však není běžně přístupné, nejsou zde žádné možnosti ubytování ani stravování. Na všechno musí být výpravy vybaveny a připraveny samy. Je tedy důležité, abychom se před vstupem do údolí dostatečně zásobili jídlem, protože žádné vlastní s sebou nemáme.
Po dvou dnech cesty dnes tedy překračujeme řeku Tame a vstupujeme do údolí. Na okraji vesnice Sangava Khola složíme ráno stan a po šálku čaje odcházíme. Bez snídaně, protože i místní mají příliš málo na to, aby se s námi rozdělili. Ještě máme dva dny na získání zásob, pak už žádná šance nebude. Podle místních informací nám zbývají ještě dvě vesnice.
Dnes je středa a když se po letech dívám zpět, mohla by se zdát, jako by byla Popeleční. První den zkoušky je za námi, ale zatím netušíme, jak dlouhé postní období nás čeká.

Den druhý. Bening je největší ze tří vesnic, ležících v údolí. Po dlouhém pátrání nacházíme dům, v němž jsou ochotni nám upéct alespoň placky z mouky. Sníme každý jednu, velikosti tak trochu silnější české palačinky, deset zbývajících ukládáme do batohu. Deset pro všechny tři. Nic moc, ale naděje stále žije v podobě vesnice se zvláštním jménem Na, ležící ve výšce 4.200 metrů. 
Přicházíme tam pozdě večer a za chvíli je jisté, že další dny budou trochu komplikovanější. Vše co nám zdejší horalé mohou nabídnout, je šálek čaje. Neodmítáme.

Bening
Den třetí. Ráno se musíme co nejrychleji vrátit zpět do Beningu pro jídlo. Jaké je však naše zklamání, když celou vesnici nacházíme prázdnou. Blíží se totiž zima a tak právě včera poslední zbývající obyvatelé opustili svá horská obydlí a přestěhovali se do teplejších domovů hluboko v údolí. Tam se už za nim vydat nemůžeme, čas je neúprosný a musíme pokračovat dál, vzhůru k chladným vrcholům.
Pečlivě dělíme všechno jídlo - tedy deset placek, pár krajíčků chleba a sáček ovesných vloček - na šest dílů, šest dnů, které nás snad čekají do prvních vesnic v Khumbu. Každá z šesti hromádek bude ještě rozdělena na další tři ... to bude naše denní porce.
Nemáme žádnou přesnou mapu, veškeré informace o nadcházející části cesty jsme čerpali z knihy novozélandského horolezce Petera Hillaryho. Takže osm dní na celý Rollwaling je spíš naším přáním.

Den čtvrtý. Doháníme švýcarskou výpravu, jejichž cíl je stejný jako náš - tedy projít Rollwalingem. Diví se, kde máme nosiče se zásobami a vybavením. Sem se přece bez nich nechodí, a tak nevíme jestli opravdu věří tomu, že jsme zde sami. My zase nemůžeme uvěřit, když vidíme, že jeden z nosičů nese na zádech skutečný sporák na benzín !! To musí být paráda uvařit si něco pořádného.

Den pátý. Večer přicházíme do sedla Trashi Lapsa ... podařilo se ... Rollwaling je za námi a tak ani nemyslíme na to, že jsme dnes večer snědli poslední díl jídla. Do první vesnice v údolí Khumbu nám zbývají ještě tři dny.

Den šestý. Venku je ještě tma, když snídáme teplou vodu a vyrážíme na samotný vrchol našeho treku - horu Parchamo, vysokou 6.273 metrů. Je deset hodin dopoledne, když stojíme na vrcholu a v dálce na východě vidíme poprvé nejvyšší horu světa.
Parchamo
Den sedmý. Probouzíme se v údolí do mrazivého rána. Včera večer jsme sestoupili pod pásmo sněhu a potok vedle stanu sliboval, že se ráno alespoň napijeme. Nenapijeme ! Voda přes noc zmrzla až na dno. Dnešní pochod je krátký ... po několika hodinách zůstáváme u prvního kamenného stavení. Je prázdné, žádné jídlo nebude. Jsme unaveni ... půst je tak dotažen do úplného konce.

Den osmý. Mezi kamennými pláty, tvořícími střechu horského stavení před námi, stoupá dým a v kotli na ohni se vaří brambory. "Vezměte a jezte všichni ..."

P.S. Na treku jsme zůstali dalších 20 dnů, dva týdny jsme nesestoupili pod výšku 4.000 m a Himálajemi prošli téměř 500 km.

čtvrtek 7. března 2013

100 dní

Náčelník: Víte, jak dlouho trvá polární noc?
Lékárník: Sto dní.
Náčelník: Ano! Sto dní šera, mrazu a samoty. Vy si myslíte, že ta trudomyslnost je sranda, co? Copak jsme stokrát nečetli, co to s lidma dělá?

Opět nezbývá, než si vypůjčit Cimrmana ... ten opravdu již vyřešil vše ... a jeho slova použít jako takovou literární licenci.

V úterý při večerním běhu oblíbenou psí trasou, tedy takovou, kde obvykle nikoho nepotkáme, jsme poprvé od podzimu viděli slunce, přesněji - poprvé při běhu po práci. Právě zapadalo za horizont ... obrovské a rudé a barvilo svým světlem do červena sníh, stromy, loňské červené listí i město pod námi. A tak mě napadlo, že konečně skončila taková naše polární noc. Teď už budeme běhat zase ve světle, už žádné čelovky a psí blikačky ... Poprvé od začátku zimy jsem zase sundal rukavice a pod větrovku si vzal jen jedno tričko. I na Samovi je vidět, že srnky se mu lépe honí za světla.
Tuhle zimu mi ty noční běhy připadaly nějaké těžší ... pravda ... co ta trudomyslnost s lidma dělá. Má polární noc trvala plných 129 dní. Jak jsem zjistil na Wikipedii, tak ani ta skutečná polární noc netrvá 100 dní, ale její délka závisí na zeměpisné šířce - na polárním kruhu trvá 1 den, na pólu pak plných 179 dnů. Mých 129 začalo 27.10. závodem Janovská 19, kde se místy běželo po kolena ve sněhu ... a pak už bylo jen šero, mráz a samota. Kvůli počasí jsem běh vzdal ale jen párkrát, to když třeba sněžilo tak silně, že než bych vytvořil druhý otisk boty ve sněhu, ten první by jistě zapadal. Teď už ale slunce ohřálo balvany v lese a kolem nich se hned vytvořily tmavé fleky, které se zase rychleji ohřejí ... a už to půjde rychle. 

Velmi, velmi se těším...

P.S. Pro potrénování postřehu jsem si vypůjčil dvě fotky z netu ... najdi pět rozdílů ...


pátek 1. března 2013

Klid před bouří

Nic se neděje ... žádné závody, žádné daleké běhy přes hory ... ticho po pěšině. Až se mě někteří ptají, co se děje, že se nic neděje - tedy, že nějak nepíšu. A o čem asi tak ?? Zima, sníh, tma ... "idelální" na běhy lesní samotou.
Po lednovém Icemanovi jsem trochu polevil, moc se mi do té tmy opravdu nechtělo a sváděl jsem tak spíš boj s vlastní leností. Nebýt psa, určitě bych ten boj vyhrával častěji a nikam nešel. Nejde však o smutné psí oči, prosící u dveří, ale spíše o to, že jakmile si večer po celodenní pracovní honičce sednu, udělám si kafe, vezmu nějaký ten koláček a pustím telku, už mi skočí na hlavu s nějakým roztrhaným chlupatým nesmyslem v tlamě a ve snaze vybít nastřádanou energii, chce se prát a přetahovat či jinak mi to kafe rozlejt. A tak raději jdu, dáme si svých 12-13 km zasněženou lesní tmou...

Na delší běhy se tak vlastně dostávám jen díky běžkám, ale i tady jsem nějak zpohodlněl ... tentokrát v té logistice. To musím vzít auto, odjet nahoru, přezout jiné boty, mít pokud možno namazané lyže ... při běhání tohle neřeším. Ještě vloni jsem jezdíval i v pracovním týdnu ... po práci jsem vyjel autem na Jizerky a ve tmě s čelovkou objel klidně 30 km. Paráda ... podobných pomatenců jsem sice pár potkal, ale jinak jsem měl stopy sám pro sebe. Teď tohle supluju během "na suchu". Nedávno se mi ale větší absence běžek pěkně vymstila ... dal jsem si o víkendu skate 50 km s 1000 m převýšením. Fyzička z běhu se zdála dobrá ... 3:45 hod. mi přijde jako slušný čas ... ovšem nesymetrická zátěž rukou způsobila, že následující týden jsem si připadal jak s vykloubeným ramenem a ranní oblékání byl slušný oříšek. No prostě něco za něco !!

Tohle ovšem platilo jen do této středy, než mi v práci pinknul mail ... bratranec Veverka píše ... cituji:
"Ubytování potvrzeno, zabookoval jsem to raději až do neděle, bůh ví co se bude potom dít, že ..."
Tak ... studený pot na čele a třes rukou. Už se to nedá přehlížet a dělat, jakože nic. Velká Věc se neodvratně blíží. Před námi je poslední měsíc ... nezbývá, než se pustit do přípravy. V treninku by to chtělo prověřit fyzičku něčím delším, v logistice je třeba připravit dopravu, napsat a vyrobit itinerář - jasný a přehledný i v noci. Do hry vkládáme celkem čtyři GPSky - dvě velké mapové, dvě náramkové běžecké na záznam trasy, abychom pak mohli vyhodnotit, kde soudruzi (to jako my) udělali chybu.
Další Veverkův mail ve čtvrtek ... posílá mi svůj domácí úkol, který si sám iniciativně uložil ... zpracovaný itinerář. Detailní popis trasy, značení, kilometráže, převýšení a všech upozornění na nezvykle ostré a nepřehledné odbočky. Abych to přečetl i bez brejlí, tak to dá dvě strany A4. Pěkný počin !!
Nové boty pomalu rozběhávám (300 km by do závodu mohlo stačit), po krámech prohlížím a nakupuji ty správné ponožky, z nichž jistě nebudu mít puchýře. To mi připomíná, že ještě musím koupit nějakou pořádnou lepící pásku, co bude dobře držet černé nehty, aby pak neupadly úplně. Fuj !
Začínám taky pomalu shromažďovat všechny možné enegretické gely, šlehy, magnézia, zelený ječmeny a chia ... až to všechno sežeru, poletím jako raketa. Nebo ne ??

Včera jsem si na Běhej.com přečetl článek, jak si máme my začátečníci vybírat závody ... prý je hlavně důležité se přihlásit ... pak už se nedá cuknout a je to dobrá motivace. Tak já to tedy prásknu ... přihlásili jsme se jako úplně první, pár vteřin po otevření registrace. Jo, ještě vlastně na co, že ... prosím pěkně na HORSKOU VÝZVU.
Tak ... a je to venku, to se mi ulevilo !! První závod startuje 5.dubna ve 23:30 v Jeseníkách. GPX soubor ze stránek závodu ukazuje 64 km a skoro 2900 m převýšení. Teď, když jsem to napsal, tak ani nevím, jestli se mi fakt ulevilo ... S takový typem závodu nemáme žádné zkušenosti, je to krok do neznáma. Sice jsem kdysi absolvoval pár (5) lyžařských běžeckých 24-ti hodinovek, ale vždy ve dvojici, kdy jeden může odpočívat. Nejdelší souvislá horská lezecká akce trvala sice 14 hodin, ale taky se dalo chvilkama sednout. Tady to bude furt, žádná pauza ... jen za své. Snad tedy jen neztratit optimismus. Nevím, jestli to bude stačit ... ale jak se říká, "je to v hlavě". Uvidíme ...


No nic ... jdeme se raději tedy trochu proběhnout, aby to vypadalo, jako že trénuju ...

Jsme zpátky doma z té lesní tmy, pes je vykoupanej, já taky a tak si sedám ke kompu dopsat zanedbávaný blog ... jenže končím dřív než začnu. Na hlavu mi skočí chlupatá bílá mokrá koule s nějakým roztrhaným chlupatým nesmyslem v tlamě ... a rozleje mi kafe. No to bych ho snad musel zabít !!!