Dětské ultra - 2. část (Silva)

Tak nezbývá, než potvrdit Honzovu hlášku o tom, že "kamarádi tě přivedou jedině do průšvihu...) Je to tak !! Ale od začátku.
Masivní účast spřátelených běžců na závodu Silva Nortica samorřejmě zpunktoval Honza ... však ho známe - úsměv od ucha k uchu ... "to se vám bude líbit, nádherná trasa ... vlastně je to úplně lehký ... jasně, že mluvím o 103 km !!!!"

A tak jsem podlehl všeobecné euforii a v doměnce, že to bude náramná zábava, jsem se přihlásil. Naštěstí ve chvíli, kdy jsem na netu vyplňoval přihlášku, dostal jsem nějaký krátký záchvat zdravého rozumu a přihlásil se "pouze" na 90 km. A hned jsem dostal kázání, že to už je jedno jestli 90 nebo 103 a že to klidně můžu změnit v průběhu závodu ... prostě poběžím tu delší. To zrovna !!
Jak se závod pomalu blížil, přišel hlavní inciátor s "průhlednou výmluvou", že se z důvodu služební cesty nemůže závodu zúčastnit. No jistě, zatímco všichni kamarádi se budou "trápit" na trase závodu, hlavní iniciátor se bude "výletovat" na druhé straně zeměkoule. Aby tedy nějak odčinil svou neúčast, nabídl mi (protože jsem flink a všechno mi trvá), že na mě převede svou zaplacenou registraci. OK, beru ... ovšem netuším, že právě dostávám danajský dar. Protože tento převod organizátorům chvilku trval, jsme rádi, že se podařilo přepsat alespoň jména. Změna trasy je už zjevně nad síly pořadatelů a tak jako bonus dostávám i trasu 103 km !!
Pravda je, že chvíli jsem s touto myšlenkou koketoval, ale pud sebezáchovy nakonec zvítězil ... takže běžím 90. Howg!
Den před závodem pak vyrážíme v tříčlenné sestavě - Martin, Tomáš a já - směr jih. Když večer dorazíme na místo, všichni běžci, které znám, jsou už na místě (rozuměj v hospodě). Jen hlavní iniciátor Honza chybí a zatímco zítra budou všichni trpět, bude on na svůj rekreační běh shlížet poněkud šikmým pohledem. No nic ... jdem spát.

4:30 - budíček
5:30 - START

Vyrážím opatrně, snažím se, aby čas na km nebyl pod 6 minut. Po chladném ranním startu jsem se už trochu zahřál, ale brzy toho budou všichni litovat ... horký den je před námi. Sem tam se míjím se známými běžci, prohodíme pár slov, ale jinak je to celkem osamělý běh.
Na 30. km přichází dosud nepoznaná krize - chce se mi spát !! Motám se po silnici sem tam a mám pocit, že když si sednu, tak ve vteřině spím. Snažím se všemožně probrat, soukám do sebe jakýsi gel konzistence želé. Je to tak odporné, že mě spánek přechází, ovšem další kilometry bojuji s tím, abych to želé - když už jsem ho do sebe pracně dostal - zase rychle nevyblil. Fuj- to je hnus, velebnosti !
Někde na 60. km se trasy dělí na 103 a 90 ... v hlavě mám jasno, pořadatelům hlásím 90 a odbočuji pravo. Zatím držím luxusní čas 6:35 min/km a vše jde krásně. Je ale opravdu šílené vedro, na asfaltu se dělají černé bubliny a dehydratace úspěšně postupuje. Kdyby byl cíl na metě 70 km, vše by bylo super - čas i pocit. Ale ještě pár kilometrů zbývá ... na 80. si říkám, že už toho mám opravdu dost. Lýtkovými svaly začínají pocukávat křeče a posledních 5 km už běžím spíš sporadicky. Když se to do lýtek zakousne s patřičnou prudkostí, nebýt okolních keřů asi bych spadl na zem.

Kilometr před cílem mě někdo poplácá po zádech ... Veverka !! No nepřidám se ... jsem rád, že žiju. A pak je tu cíl, GPS naměřila 91 km !! Je to můj kilometrový rekord!

Pomocí plotu na stadionu se sesunu na zem a další hodinu se snažím najít polohu, kdy mě bude všechno bolet co nejméně. Pomalu se blíží večer, když se velmi volným krokem přesuneme zpět do penzionu a poté do hospody. Tady proběhne poslední epizoda závodu ...  když se ostatní již chladí oroseným pivem, já s hlavou v hajzlové míse přemýšlím, jestli mi nezbyl ještě kousek z toho úžasného gelu ze 30. kilometru. Nezbyl ...
Další ultra je za mnou, takové opravdovější ... víc se muselo běžet a proto i to utrpení bylo opravdovější ... regenerace bude jistě o trochu delší.

O den či dva později mě "dojal" článek o Silvě na Běhej.com ... cituji výňatek:

Na jihu Čech se kromě mistrovského ultra na 103 km běželo i „dětské“ ultra na 90 km a kratší distance – maraton a půlmaraton.

Takže děkuji ... zvládnul jsem dětské ultra! Ale zase nedopadlo tak špatně:

90 km (naměřeno 91), čas 11:36:00, celkově 13. místo z 25 běžců, v kategorii 1. místo ...tentokrát ze tří běžců, takže o 30% lépe než na Mácháči.

Dětské ultra - 1. část (Mácháč)

Jsem se svými zápisky stále nějak ve skluzu ... znáte tu reklamu na McDonald s "kostkou ve skluzu" ? ... ta je vtipná ... tak to vlastně není se mnou tak hrozný. Hlavně si to zapsat, po letech bych si už nic nepamatoval. To jsem takhle byl jednou na výletě v Himálaji a říkal jsem si, že takové zážitky nikdy nezapomenu. Houby ... takže raději napsat.

Krátce po jabloneckém Běhu do pohody jsem na stránkách závodu objevil "upoutávku" na další akci, pořádanou stejnou partičkou ... Mácháč Running Festival. V propozicích jsou kromě klasiky na 10 a 25 km i dva "bosoběhy" na 1 a 7 km (to bude po borových šiškách luxusní záležitost), ale také ultra na 60 km. To bude ono !! Není to zase tak strašná pecka, je tam nádherný terén, žádné dlouhé kopce ale "jen" ostré krátké výběhy a seběhy ... kořeny, kameny, písek. Tam si jistě spravím chuť z nezvládnuté Brdské !!

Počítačové hrdinství funguje okamžitě ... ťuk, ťuk ... a jsem přihlášený. Však ono to nějak dopadne ... ale je fakt, že se opravdu těším.

abc

Počasí sice není nic moc, vypadá to každou chvíli na déšť, ale není zima ... to půjde, ale bunda do běžeckého batohu jde pro jistotu taky. Na startu se potkávám s Advidem, ale po dvou větách je jasné, že společně moc času nestrávíme. Plánované časy jsou dost odlišné a jak říkám ... poučen (už zase) Brdskou, nechci na začátku běžet rychleji, než nějakých 5:45 na km.

S Advidem vydržím běžet tak 2 km, jistě by to šlo i dál, ale chci dodržet plán ... takže se loučíma zůstávám vzadu. Většinu trasy pak běžím sám a snažím si držet své tempo.
Trasa spojuje tři odlišné okruhy ... obě trasy závodů na 10 a 25 km a pak ještě přidá posledních 25 km. V průběhu závodu se tak dvakrát probíhá místem startu. Na začátku třetího kola začíná pršet ... takže posledních 20 km v dešti a bundě.
Na 40. km dobíhám Advida a tak chvilku pokecáme, jenže pak se na dohled před námi objeví loňský vítěz mé kategorie. No co kdyby byl první i letos ... to si nemůžu nechat ujít. Advid se trochu trápí s křečemi, nechávám ho tedy svému osudu a vyrážím na "stíhačku". Za chvíli jsem v závěsu a brzy vidím, že soupeř se do kopců dost trápí ... a tak tedy vyčkám na co nejstrmější výběh, trochu to vydechnu a s předstíranou lehkostí borce předbíhám. Za hranou kopce bych sice potřeboval nějakou resuscitaci, ale to už nikdo nevidí.
Krátké, ostré výběh po kamenech a kořenech a zrovna tak strmé seběhy si začínají vybírat svou daň ... pod kopcem nevím, jak se dostanu nahoru a nahoře zase nevím, jak se dostat dolu.
Do cíle zbývá tak  5-6 km, když v Doksech přehlédnu značení, musím se kousek vrátit a trochu pohledat ... a v ránu je vše opět nahnuté. Ten loňský vítěz je 100 m za mnou. Ze všech sil se mu snažím utéct ... je to velké trápení, ale nakonec se to podaří. Jsem v cíli !

Pořád prší a tak se jdu převlíct do auta ... tam půl hodiny sedím a přemýšlím, jak to udělat, abych neskončil v křečích. No, nějak se to povedlo... chvíli pak počkám na výsledky a vidím, že závěrečné trápení se vyplatilo ... je z toho 1. místo v kategorii, ale jak jsem psal už dřív - při počtu dvou běžců jsem kategorii sice vyhrál, ale zárověň jsem byl předposlední. Nic moc ... ale dvě lahve vína na bedně potešily ...
Obvyklá statistika: 60 km, 06:37:58, celkově 10. místo ze 41 běžců a 1. místo v kategorii.

Bramborové prokletí

..mám trochu zpoždění ... no, ale nejde vždycky všechno snadno a rychle ...

Tak se zase sešel rok s rokem a opět tu máme závod na tři kolečka kolem jablonecké přehrady aneb Mizuno Running Cup "Jablonecký Běh do pohody" ... a již potřetí můžu něco zkusit udělat s časem na desítku.

I když jak jde čas, bude to asi s těmi rekordy slabší a slabší. Zatím si ale výsledky ze závodů pečlivě eviduji a různě porovnávám ... tedy když se nikdo nedívá ... na olympiádu to ještě pořád není. Pravdou ale je - jak už jsem napsal - že jsem si počkal na pěknou kategorii, kde se občas i bedna zadaří. Ovšem podíváme-li se na věc z opačné strany, tak např. třetí místo na bedně je velice pěkné, ale v závodě, kde byli v mé kategorii pouze čtyři běžci to znamená, že jsem byl předposlední. Tak ve svých tabulkách vedu i kolonku o poměrném umístění, kde třetí ze čtyř znamená 75%, ale třetí z dvaceti je to už 15%. No ... je to stejný jak s tím Generátorem ... jen abych u toho nezapoměl i běhat.

Nad Jizerkami duní hrom vzdálené bouřky, nebe nad přehradou je ale ještě modré ... ještě, že se neotáčím!! Na startovní čáře se setkávám se známým běžcem z našeho Okoloběhu Liberce. Na odlehčení předstartovního napětí se s pohledem na černé nebe v dálce zasmějeme ..."tak co, bude to jako na Ještědu?" ... (celý den tam totiž pršelo a sněžilo). No jasně ... budou kroupy - říkám v ještě větším žertu.

Start za pár vteřin, tak se ještě trochu nacpu dopředu ... hned za startem je ostrá úzká otočka kolem zábradlí, kde se to vždycky trochu zacpalo ... když tam budu včas, ušetřím pár vteřin.
A už to letí ... snažím se co to jde, čas se zatím drží na úrovni toho loňského, tak je to dobré.

Ani jsem si nevšiml, že na konci druhého kola přestalo svítit slunce ... při probíhání cílovou zónou na začátku třetího kola ovšem vzduch nad přehradou rozechvěje hromová rána. Bouřka dorazila !! Po takovém blesku a ráně vždy následuje okamžitá průtrž ... ani teď se nekoná žádná vyjímka. Spadne pár obřích kapek a pak mi do kšiltu začnou plnou silou bušit kroupy. Druhý den jsem se na Běhej.com v reportáži ze závodu dočetl následující:
"Sluníčko a ve vzduchu voňavé jaro z lesů Jizerek. Tak začal Jablonecký Běh do pohody okolo přehrady. Jenže v průběhu závodu se setmělo, zahřmělo a z převážně svižné silniční desítky se stal docela drsný bahnitý trail."
No ...  drsný trail bych přeci jen viděl trochu jinak, ale i tak to byl zajímavý závěr. Pár kaluží se udělalo, trochu bahýnka ... běžcům, které jsem před cílem předbíhal o celé kolo jsem ani moc nezáviděl.

 

Po doběhnutí do cíle se rychle pakuju schovat do auta, i když už víc promoknout nemůžu. Trošku mi to nedošlo ... a tak druhý den čistím sedačku od bahna a ještě nějaký ten den musí doschnout sama.

Stopky ukazují o 4 vteřiny víc než vloni, takže Generátor zklamal na celé čáře. Jenže ani příští rok to už asi nepřeperu ... k věku přidám další rok a zrovna tak něco ke vteřinám.

Na výsledky tedy nemá cenu čekat a tak za chvilku už s částí rodiny, která mě podporoval svou přítomností, doplňuji knedlíkama spálené jouly. Zapípá telefon ... přišly výsledky: 4. místo v kategorii se ztrátou na bednu 19 vteřin. Sakra ... no tak třeba příště !!! Na ty procenta to bylo totiž výrazně lepší než vloni: celkové umístění 66/283 a v kategorii 4/24.

 

Uběhl týden a zase stojím na startovní čáře desítky, tentokrát ale opravdu trailové a ještě trochu těžšího kalibru. Lesní běh Kalichem vede nejen lesem, ale i do pořádných ostrých kopců a pískovcovým skalním bludištěm. Takže nahoru-dolu, schody, kořeny a skály. Je potřeba stále sledovat trať ... je snadné během jedné ostré odbočky zabloudit a vymotat se zpátky z těch skal a kamenů není jednoduché. Záznam trasy z GPS napoví ...

 

Vloni se mi v závěru podařilo si trasu o nějaký ten metr prodloužit a tak si letos dávám opravdu pozor.

 

 

V průběhu závodu trasa 3x probíhá prostorem startu a cíle, kde mě tentokrát morálně podporuje moje Terezka :-)

Snažím se nějak držet kontakt s běžci, co by mohli být v mé kategorii ... tepovka nadoraz, nohy ztěžklé laktátem už nechtějí do schodů moc běžet ... no konečně je tu cíl !! Chvilku se zamyslím, jestli zvracet ... ale nechám to napříště.

No a výsledky? Zase brambora, tedy 4. místo v kategorii ...tentokrát mi chybělo na bednu 47 vteřin, umístění bylo 4/17 a celkově 54/101.

Tak to asi nebude těma knedlíkama, klidně si přidám ... no a možná na příští rok ještě trochu potrénuju.

Nepoučen ...

... událostmi Ráje, Isac Newton s jabkalma si hraje" ... mohu parafrázovat známou písničku Pavla Dobeše na "...událostmi Baroka 2012, se stopkama Kotouc si hraje."

No je to takové to počítačové hrdinství, o kterém jsem už psal několikrát. Tak jako hrdinové akčních PC her přežívají neuvěřitelné karamboly a v nejhorším případě si berou další životy ze zásoby, tak já stejně sedím u monitoru a v aplikaci "Generátor mezičasu závodu" rozhoduji, za kolik ten který závod poběžím. Panečku ... to se to běží, nic není nemožné. Sice by asi bylo lepší trénovat někde v lese, ale takhle je to tak jednoduché ... Brdská stezka za 4:30 hod. ?? ... ťuk ťuk do klávesnice ... a je to tu !!!

Takže ta očekávaná Brdská je tady ... uvrtali mě do ní moji bratranci Veverkové při našem společném běhu "Tři řeky". Před Mníškem pod Brdy jsme přebíhali, resp. podbíhali tunelem rychlostní víceproudovou silnici, když oba svorně s pohledem na hladký asfalt praví: "Tady se běhá ta slavná ultratrailová Brdská stezka." Rozhlížím se kolem, kam že to ukazují a vzápětí zřejmě trochu nechápavě společně s nimi sleduji auta, projíždějící 100 km rychlostí kolem nás, " ...jo, tady po tý silnici ... měl bys přijed si to zaběhnout". No jasně !!! Co jinýho, než vyrazit z Jizerek a tady mezi auty, po asfaltu si dát 50-ti km ultra. Prý ale můžu být v klidu, na trase tolik aut nebude ... a občas nebude ani tolik asfaltu.
Na poslední chvíli pak tedy odesílám přihlášku, platím startovné a u již zmíněného Generátoru jasně určuji, jak rychle to poběžím. Pod pět hodin to samozřejmě nebude žádný problém (nebo snad ano ??).
V sobotu 12. dubna po páté ráno pak u Honzy ve Studůlkách vylézám z postele a po lehké snídani vyrážíme směr Mníšek. Je třeba vyrazit včas, protože - jak říká Honza - rychlostní silnici na Mníšek blokují divoká prasata !! To nám to dnes pěkně začíná ...

Na místě už to žije ... už i já můžu říct, že potkávám spoustu známých ... při pozdějším prohlížení fotek sa až sám divím. 

Za chvíli je odprezentováno, kousek se proběhnout na zahřátí, protože ráno je opravdu svěží (jen aby to pak nechybělo).

Stavíme se společně s Danem Orálkem na startovní čáru - krásně vyvedenou lepící páskou i s nápisem "start" ... tedy Dan je trochu vpředu a ještě asi tak 30 vteřin ho uvidím ... START ... no tak neuvidím. Ti lepší jsou pryč !! Jak je snadné nechat se strhnou davem, zvlášť když prvních 5 km je po asfaltu a ještě k tomu po rovině. Bohužel mě nevaruje ani rozum, ani GPS na které začíná čas na km čtyřkou. Chyba Klásek, chyba !! I v dalších kilometrech se časy drží blízko za 5-ti minutami, několikrát se opět objeví ta čtyřka ... nevím, nevím jestli je tohle opravdu moje tempo. Někde mezi 10-15 km dobíhám Sama Straku a to je zase rána pro moje ego ... samozřejmě nejde udělat nic lepšího, než dalších 10 km běžet se šéfem českého SkyRunningu. Po hodině poslouchání historek ze světové sky-běžecké scény nechávám Sama za sebou a mířím vstříc osamění a vlastní zkáze. V dáli pomalu mizí i bratranec Veverka Pražský, s nímž jsme až doposud drželi stejné tempo (o tom Náhradním ani nemluvím ... toho jsem od startu ani nezahlíd ).

Nejhorší plánovaný čas těsně pod pět hodin se zatím ještě drží, ale cíl je ještě daleko. Od 40. km se vyloženě trápím, rychlý začátek se jako bumerng vrací zpět a pořádně mě praští přes nohy, ale i přes hlavu ... jako bych to nevěděl. Ale jak říká VP, " důležité je dobře vypadat a přepálit začátek". První podmínku už ve svém věku nedoženu, ale druhá se vydařila vrchovatě.

Každý kilometr v duchu počítám, jestli to časově ještě vyjde ... no je to tak-tak, o kilometr dál je to v tahu, pak by to zase snad dalo. Tři kilometry před cílem je jasné, že pod pět to nevyjde ... poslední kilometr a zase se zdá, že možná ... zmáčknu se k šílenému tempu 6:14 ... policista na poslední křižovatce před cílem hodí úsměv a povídá, že je to v poho... už jen kousek. Mačkám stopky v cíli ... nevěřím svým očím: 4:59:56. Splněno, ale radost z toho mám pramalou. Sice jsem doběhl, ale výkon považuji za žalostný a hlavně mentálně zcela nezvládnutý ... no nějak to svedu na chorou nohu v zimě a stěhování před pár dny.

Ale hlavně že jsme se hezky proběhli ... to myslím vážně !

Na parkovišti, osamocen a skryt mezi auty se pak pokouším o nějaké zkulturnění a převléknutí do civilu. No bylo by to pěkné komické číslo do cirkusu, zvláště několik pokusů s ponožkami rozesmálo i mě samého.

Takže do příštího ultra mám zase o čem přemýšlet ... a hlavně běhat a běhat. Ještě že nás to baví !!

P.S. Děkuji Bubovi a Digimu za "půjčení" fotek.

Svět vzhůru nohama

To se to v poslední době pěkně všechno sešlo... tak se to pokusím nějak rozplést a zaznamenat.

Oběh Prahy byl za námi sotva týden, když jsem nahrubo naklikal další COM, samozřejmě Liberec. Ale jakákoliv myšlenka na dlouhý běh byla zatím nekonecně vzdálena... jak už jsem psal, zdravotní problémy dovolily tak akorát pomalé pajdání. Myšlenka trasy ale byla zaseta a tak jsem měl motivaci a přípravou běhu se bavil alespoň u počítače. Stejně jsem uskutečnění oběhu neplánoval dříve jak na jaře či dokonce v létě. Takže času dost na přípravu a dohánění treninku.

Koncem ledna jsem konečně začal trochu pobíhat s již menší bolestí v noze a s trasou COM-L v hlavě. Asi tak polovina trasy COMu byla pro mě zcela neznámá a vlastně jen sestavená v mapě. Bylo tedy jasné, že tyhle úseky musím pořádně prozkoumat, abych pak nebyl za trubku a nebloudil s partou běžců někde po lesích.

Na konci února bylo zřejmé, že délka trasy se bude nebezpecně blížit 60-ti km, ale neznámou naštěstí zůstane pouhých cca 5 km. Všechny ostatní úseky jsem už postupně stihnul proběhnout ... naštěstí ... protože termínu se chytil "manažer projektu COM" VP a jasně to všem naservíroval ... poběží se ihned, nejpozději však do konce března, stejně není žádný sníh, tak co. To se ale s tím sněhem nakonec pěkne seknul !!

Takže bude potřeba sebou hodit ... když to VP nařídil, to se nedá nic dělat, ještě by mě třeba vyloučil (nevím sice odkud, ale ono by se něco určitě našlo). Takové sepsání Zajímavostí trasy bylo docela náročné.

Pak je tu poslední únorový den ... a další kotrmelec. Stěhujeme se !! Sice jen asi o dva km, ale zato blíž k lesu ... na samý kraj města, přímo na úpatí Jizerek, přímo pod můj treninkový kopec. Odtud lesem dojdu třeba až na Slovensko. Joj, to se to bude běhat !!! Ale zatím běhám jen s krabicema nebo třeba s pračkou nebo ledničkou ... pěkně po úzkých točitých schodech ze čtvrtého patra. Nevím jestli tenhle trenink bude pro COM k něčemu platný. Ale jiný prostě zatím není.
První březnový týden tedy uplynul nošením krabic a jejich zarovnáním v jedné místnosti až po strop ... bezva. Pak bylo třeba vyřešit pár drobností, jako třeba že netopí topení, voda v kuchyni teče za dřez a že třeba nefunguje sporák. Ale za tu lokalitu a výhled z terasy na celé město a na Ještěd to stojí.

Konečně přišla volná chvilka, kdy to nejnutnější je hotovo nebo alespoň úspěšně odloženo ... venku je 20°C, za týden COM a tak je třeba vyrazit do lesa. A tak zase vytahuju ty krabice, kdeže mám vlastně něco na běhání ... no naštěstí to dopadlo. Ale nějak to tak přišlo, že výběr bot se zúžil na jediný poslední pár ... ty ostatní to už mají za sebou a nebo jsem je nějak rozdal svým dvěma synkům ... nějak se mi totiž asi "rozplácla" noha. Ty poslední boty jsou ale velké, byly totiž na zimu a tlustou ponožku do sněhu. Nějak to ale neřeším, venku je 20° a tak samozřejmě beru tenké letní ponožky, krátké tričko i kalhoty a jsem venku !! Mám za sebou první kilometr běhu ... a svět se otáčí vzhůru nohama !! Běžím si takhle z mírného kopečka po kamenité cestě z pěkné hrubé jizerské žuly. No a jeden ten balvan si počíhal na tu moji velkou botu a trochu ji přibrzdil za volnou špičku. Následovala zcela exkluzivní držka přímo na ty kameny, končící regurelním kotrmelcem přes hlavu a záda. Jau ... to byla pecka!! Pomalu se zvedám ... asi dobrý ... odřený ruce, loket, koleno a lýtko, na záda si naštěstí nevidím, tak si říkám, že to triko se mi lepí určitě potem. Radost má akorát pes ... konečně jsem asi pochopil, že po čtyřech to jde líp. Krve jak z prasete, nevím kde ji otírat dřív, trochu je to naštěstí utěsněný hlínou ... a tak běžím dál. Uběhnu další kilometr a tentokrát si na mě počíhal velký kořen. Držka jak přes kopírák, trochu zaschlé rýhy se opět prohlubují. Hajzlpapír coby obvaz už došel, takže nezbývá než to nechat téct ... otáčím to domů, takhle to dál nejde !!
Ve vaně mě moje Terezka odrhne rejžákem na podlahu ... prý aby to bylo čisté a nehrozil nějaký zánět. Když to přestane téct i po téhle epizodě, sedám do auta a okamžitě vyrážím pro nové boty. Jak to dodatěčně okomentovali oba Veverkové, prý je třeba získat Novou Stabilitu a jedině ignorant by mohl koupit jinou značku než New Balance. Naštěstí jsem tenhle požadavek splnil.

No a je tu víkend V a zítra den D!! Organizačně je všechno snad připraveno, na přihlášce tak asi 20 lidí ... to bude paráda. Venku opět 21°C, ale předpověď příliš příznivá není. V podvečer volá Honza, jestli tady už prší ... skoro až rouhačsky říkám, že pere slunce a vedro jak v létě. 
Opět se svět otáčí vzhůru nohama ... za 30 minut se obloha zatáhne, tma jako v noci, přichází bouřka s blesky a déšť. Předpověď se naplňuje, teplota padá dolu rychlostí 2° za hodinu. Tak to jsem zvědav, zda budou všichni soudní a svou zítřejší účast včas odřeknout. Rodina Veverkových ale ještě potvrzuje, že běžíme ... třeba sami.

Ráno střídavě prší a střídavě leje ... a na místě srazu jsou všichni přihlášení! Svou účast tak vzdal pouze jeden místní biker, který se rozhodl nás doprovázet na kole ... ale prý bylo tak hnusně, že ho ani nenapadlo vylézt ven :-)
V 9:00 vybíháme na 58 km deštivého běhu. Venku je 6°C a tak jen napůl vážně říkám, že na Ještědu bude sněžit. To je ale přece blbost, to bychom to museli opravdu zabalit. Pomalu tedy ukrajujeme z trasy, míjíme jeden plánovaný bod za druhým a zdá se, že nikomu déšť a zima nevadí. Občas ukazuju do mlhy a deště, co bychom viděli kdyby ... a všichni říkají: "no krása". Pořád si říkám, kdy přijde to rozhodnutí a ostatní mě pošlou "tam", rozumně to ukončí a vyrazí někam do tepla a sucha. Ale stále nic.
200 výškových metrů pod Ještědem začíná sněžit !! Na Výpřeži bude naštěstí připravené auto se suchými věcmi a připravené odvézt případné "mrtvoly". Svlékáme zcela promočené oblečení i boty, za asistence Terezky se snažíme nasoukat do suchého a pokračujeme dál na vrchol Ještědu. Kolem je bílo, sněží vodorovně, věž je olepená sněhem. 

Svůj běh tady končí Martin z osobních důvodů (chápu, to co prožil minulý týden je třeba pořádně rozdýchat) a Sam, který se bez rukavic obává obnovení omrzlin. Šest nových tváří se ale přidává. Dva chlapi ano, ale co přesvědčuje čtyři dámy k běhu v takové slotě, to nevím. Přece to nejsou stejný magoři (magorky?) jako my ?? Nakonec se ukazuje - s prominutím - že jsou.
Po 8:30 hodinách jsme opět ve městě, jsme v cíli. Teplo, horká sprcha, výborné jídlo a nezbytné pivo v hospodě ... to byl závěr, jak má být.
Neskutečné - klobouk dolů před všemi, kteří v tak šíleném počasí trasu absolvovali a ještě z toho měli radost. Počasí bylo jediné, co neumím zajistit a tak Vám všem děkuji, že jste mě v tom nenechali samotného.
Děkuji své Terezce za celodenní asistenci a ježdění autem od čerta k ďáblu - na Výpřeži nám svou přítomností zachránila holé životy.

V úterý, tedy dva dny po absolvování běhu, jsem dostal otázku, kdy prý si to dáme znovu, abych mohl ukázat ta panoramata !!!
Vy fakt nejste normální ... ale přesto říkám: "Kdykoliv".

P.S.

Bubovy fotky najdete zde, Pavlovi fotky najdete zde.

A ještě jednou odkaz na trasu a zajímavosti.