úterý 6. srpna 2013

Do třetice ...

Od posledního závodu Horské výzvy v Krkonoších uplynulo pár dnů, emoce lehce opadly a svaly, potrhané dlouhými, strmými seběhy, přestávají bolet. Nezbývá tedy, než dopsat poslední díl příběhu, této horské "bohatýrské trilogie".

Krkonoše, Špindlerův Mlýn – Svatý Pert, pátek 2.srpna, 20:00, tým VX.

Děj se opakuje … opět, oblečeni do běžeckého, se snažíme ve spacácích, na karimatce za autem, o pár hodin spánku. 30 minut před startem obouváme boty a bereme sbalené batohy. U potoka, kde jsme spali, se do půlnoci výrazně ochladilo a to nás přiměje obléct ještě jedno tričko … sice dírkaté ze všech stran, ale jedna vzduchová vrstva to bude.

23:30, start. Před námi je 68 km se 3.100 metry převýšení a snaha udržet prozatímní celkové umistění v seriálu (16. místo).


Po pár stovkách metrů vbíháme do centra Špindu, kde se na pár minut stáváme rozptýlením a zábavou pro četné návštěvníky barů a diskoték. Někteří fandí, jiní jen nevěřícně koukají na šílence, běžící do nočních hor.
Ochlazení u potoka, které nás přimělo k oblečení triček, je ale to tam a naopak zjišťujeme, že nás čeká tropická noc. Říkáme si, že to je tím rozehřátým městem a v lese se to hned ochladí. Opak je však pravdou … v horkém vzduchu se ve svitu čelovek mihotají oblaka prachu, zvířeného botami běžců před námi. Stoupáme na Dvoračky a v nepolevujícím vedru musíme trička navíc zase odložit.
Pole běžců se pomalu trhá, přesto v technicky nejtěžsím úseku, kterým je seběh Labským dolem, je stále docela tlačenice. Běží se po cestě, poskládané z velkých žulových bloků, je třeba dávat pozor na každý krok. Jedno špatné došlápnutí a byl by konec … Běžíme s trekovými holemi a tak jimi občasná zakopnutí naštěstí korigujeme. Jednou se mi ale podaří zakopnout tak silně, že pád vyrovnávám na poslední chvíli. Noha šíleně bolí a snažím se zjistit, zda to neskončilo utrženými nehty a zda z boty neteče krev proudem. Naštěstí to jen bolí … No jo, tak dlouho jsem vybíral vhodné boty na takový závod a nakonec byla volba špatná. Je důležité podstatně víc chránit špičky nohou, právě pro podobné případy. Tak příště …


Příjemné ochlazení přichází až ve stoupání Bílým Labem na Luční boudu. Ve druhé polovině stoupání je však cesta zase velmi kamenitá, stoupání tvoří spoustu schodů a tak z nás pot opět jen kape. Nad horizontem se objevuje slabý červený proužek a silueta Sněžky. Svítá ... máme za sebou 35 km. První sluneční paprsky se nás dotýkají o dalších 10 km dál. Postupně jsou teplejší a teplejší, ale daří se to nějak přežít. Nezávidím běžcům, kteří budou na trati déle, nebo těm na poloviční trati. Horké počasí trvá již dlouho a ani dnešek nebude vyjímkou a teploty vystoupají až na 35°C.

  




Asi 10 km před cílem přichází na parťáka Martina větší krize … no fakt se vleče :-) … snažím se ho nějak motivovat … skoro bych mu vymluvil díru do hlavy … „doběhneme támhle do té zatáčky a támhle k tomu stromu nebo ke kytce na louce. Pak kousek popojdeme a znovu ke kytce ...“ A pak jsme na posledním vrcholu a před námi je poslední kopec dolu, do cíle. Krize je pryč, zbývá už jen bolest a únava, přesto běžíme a běžíme … Pár kilometrů před cílem už hlava moc nepracuje a zcela bezmyšlenkovitě se opírám o hůl při přeběhu trámového mostu. Samozřejmě se hrot hole trefuje přesně do mezery, kde pevně uvázne … hůl se s trhnutím napruží, škubnutí ramene mě katapultuje zpět a hůl , vyvlečená z poutka, vystřelí vysoko do vzduchu. Ještě si tak na závěr vykloubit rameno … ale naštěstí to bylo opět jen vyděšení. Poslední velmi strmý seběh sjezdovkou a je tu cíl. 10:39 hod, 24. místo v kategorii.

Dlouhé minuty trvá, než jsme schopni začít normálně komunikovat.



Třetí díl Horské výzvy byl asi nejtěžší a velmi technický. Obtížný terén, velké teplo, v jednom místě běh po trase s nutnou asistencí GPS, strmé seběhy, nemilosrdně devastující svaly nohou.
Krkonoše jsou, na naše poměry, už velké hory. Čtyřikrát v průběhu závodu stojíme na jejich úpatí, či v hlubokých údolích, čtyřikrát stojíme na jejich vrcholech. Z tohoto pohledu se celkové metry převýšení jeví jako zcela bezpředmětné číslo. Prostě to byly fakt velký kopce …
Ale závod jsme si opravdu užili … kdy se nám opět naskytne při jednou „výletu“ vidět skoro celé Krkonoše? Jasné počasí přinášelo neustále výhledy do dálek a naštěstí stále bylo dost sil koukat se kolem sebe (i když fotek moc nevzniklo).

Tak … a teď ještě zhodnotit celý seriál ...

V průběhu tří závodů jsme běželi ledem i peklem ... v Jeseníkách jsme se brodili po kolena ve sněhu, běželi mlhou a mrazem, z návleků jsme otloukali ledovou námrazu. Na Šumavě jsme bloudili nocí po bahnitých cestách, plných obrovských kořenů a běželi po kotníky ve vodě podmáčenými loukami, po deštích, které pár dnů před tím způsobily rozsáhlé povodně. V Krkonoších jsme běželi tropickou nocí i dnem, po cestách z obrovských žulových kamenů, z nichž i v nejchladnější části noci sálalo teplo, jak z pece.
Vždy jsme si ale zachovali dostatek optimismu a motivace, každý z běhů se hluboce zapsal do paměti a ani na vteřinu jsme neměli pocit, že „už nikdy“.

A jak to celé tedy dopadlo ??

Zatím neoficiálně - v bodovém pořadí celého seriálu je na dlouhých tratích registrováno 570 týmů. 223 (39%) z nich nikdy nestanulo v cíli, když nedokázali překonat obtíže závodu. Dokonce jsem ve výsledcích zaregistroval 2 týmy, které dva závody nedokončili a teprve při třetím pokusu dosáhli cíle. To je opravdový boj ducha ...
Celý seriál ovšem absolvovalo pouhých 43 týmů, z nichž jen 26 bodovalo ve všech závodech, zbývajících 17 týmů některý ze závodů nedokončilo. V té nejužžší tabulce 26-ti týmů držíme 6. místo.
Vyrovnanými výkony ve všech třech částech závodu jsme nasbírali dostatečný počet bodů, abychom ve velké konkurenci nakonec obsadili 9. místo v absolutním pořadí a 7. místo v kategorii "mužů". Stáli jsme proti týmům o polovinu mladším, proti reprezentantům a jiným "profíkům". Samozřejmě ... tito borci nám byli schopni v cíli závodu nadělit několik hodin, ale naše síla byla jinde. Znamenalo to být připraven třikrát po sobě v průběhu čtyř měsíců, být zdravý, neprokaučovat taktiku, ale ani vybavení, či jídlo a pití. Znamenalo to být schopen běžet do tmavé noci, kontrolovat trasu ... a pokaždé podat stejně vyrovnaný výkon. Prostě nepropadnout ... nepadnout na kolena.
Do 100-mílových distancí tomu ještě hodně chybí a borci, běhající tyto závody, by se mohli nad mými úvahami pousmát. Ale jsou to mé limity, mé úvahy a má vůle.
Také v mé hlavě došlo k mentálnímu posunu a já jsem zjistil, že i za hranicí 42,2 km se dá běžet dál.

Děkuji všem, kteří tento příběh hráli se mnou.

4 komentáře:

  1. Nádhernej čas, super umistění gratuluji :)

    OdpovědětVymazat
  2. Velká gratulace ke konstantnímu výkonu a super umístění v celém seriálu! Čas je naprosto libovej :-) Hodně pohody do dalších podobných akcí.

    OdpovědětVymazat
  3. Parťáku opoměls zmínit velmi důležitou psychickou motivaci během závodu, kterou nám -nebo tedy mě určitě - poskytovalo družstvo "klidné síly". Běh za růžovou sukýnkou ze které se pak sice vyklubaly fialové kraťasy mi dodával sil, v druhé části pak hlavně obava aby nás sakra ty holky nedohnaly. Musím taky uvést na pravou míru tvé psychologické metody jak mě rozběhnout. Jo stromečky kytičky... hůlkama po zádech mě bral kolega. Ale stejně je škoda že už to skončilo, byl to fakt krásnej běh. Takže díky bratranče.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak tomu rozumim.. "Klidna sila":).. to je pochopitelne ten povoleny doping a i ja vzpominam na ruzou sukynky Stephanie na ZG jako urcitou formu energetickeho gelu:).
    nadherny pribeh, moc hezky napsany... Je z toho citit presne to, kvuli cemu beham a hlavne.. "Vždy jsme si ale zachovali dostatek optimismu a motivace, každý z běhů se hluboce zapsal do paměti a ani na vteřinu jsme neměli pocit, že „už nikdy“...

    At nam to beha a tesim se, ze treba v pristim roce si nekde zase zabehneme nejakou "dvojku" spolu.
    MSF! Pozdravy vsem veverkum a blahoprani! 12:)

    OdpovědětVymazat