Tulák Charlie

Titulek jsem si samozřejmě vypůjčil, abych evokoval chronicky známé obrázky rozšmajdaných bot Charlie Chaplina.

Ano, ano ... o boty jde především. Na toto téma mě přivádí slavnostní okamžik, kterým je "proběhání" mých prvních bot. Něco málo přes 2000 km ... myslím, že mají dost ! Ve vnitřku pár vydřených děr, původní tuhost či jakýsi tonus boty již vzal za své, podrážka trochu ztratila svůj původní profil, jediné co kupodivu nese nejmenší následky, je šití ... ani jedna vypáraná nitka. Ale asi už mají nárok na důchod, myslím, že boty za necelých 1000 Kč odpracovaly své a mě přinesly mnoho chvil radosti i trápení. Chvilka nostalgie ...

... král je mrtev, ať žije král.

A tak sedím u compu a kochám se, kochám všemi možnými značkami bot a vybírám, které že si to na jaro koupím. Ty první, které dnes odcházejí do důchodu, jsem koupil úplně náhodně. Nevypadaly špatně, nebyly drahé a celkem mi padly. Co vlastně kupuji jsem ani netušil ... ale i přesto se mi odvděčily Během. V tu chvíli mi bylo úplně jedno jestli je model Top nebo Basic, pečlivě jsem je vždy čistil a sušil, ukládal do krabice a s radostí, jako by to bylo poprvé, je skoro každý den opět nazouval a vyrážel ven.
Dnes je tedy naposledy - dokonale vyčištěné - ukládám do krabice a tu zpět do botníku. Budou tady sice zabírat místo, ale že bych je měl vyhodit, mě ani ve snu nenapadlo. Prostě tyhle šedo-červené Ádošky pro mě vždy budou symbolem začátku Běhu. Ostatně ... já staromilec, abych je ještě někdy nevytáhl opět na světlo ...

Boty na zimu už jsou připravené, opět to byl nákup bez přípravy - prostě mě v obchodě zaujaly, ale tentokrát jsem už měl alespoň základní představu o tom, co kupuju (červené boty !!). Abych vypadal jako profík, říkám prodavačce ... " jo, ty jsou s watershieldem ... to bude na zimu dobré". Jen se mi malinko zazdálo, že trošku neví, jestli se stále bavíme o botech, co máme v ruce. Ale to nic ...
Už jsem je i trochu oběhal, ale teď, když už všude kolem leží hromady čerstvého sněhu, nezbývá než v nich zůstat na trvalo ... tedy než ten sníh zase roztaje.

K nákupu bot na jaro už přistupuju se vší odpovědností. (Chystají se totiž Velké Věci !!) K vyřešení dilematu frekventovaného tématu pata-špička či maximum-minimum jsem pročetl řadu článků na netu i v časopisech. Postupem času jsem si sám vytvořil zcela anarchistický názor, který mi naštěstí potvrdil MUDr. Pirk v říjnovém čísle časopisu Run: " ... jestliže někdo do svý třiceti let běhal v botách a najednou začne běhat bos, tak si musí nohy poškodit. Já to považuji jenom za reklamní trik ...".
K tomu přidávám: já do svých padesáti ...Tím je úplně jasno a tlumených bot se vůbec nebudu bát. Ale to bude dilema ... které ... které ? Sedím u PC, obcházím prodejny ... jistě k velké "radosti" obchodníků občas nějaké boty zkusím, ale předem vím, že je nekoupím. Něco si vždycky vymyslím, proč ne ... no prostě neseděj, že ... Skoro se bojím okamžiku, kdy si boty koupím a nebudu už mít důvod kochat se u počítače či v prodejnách. Už se taky zdá jasné, že jedny boty - jako doposud - stačit nebudou. Trail - silnice, teplo - zima, sucho - mokro ... uf, to bude makačka. Ale až přijde jaro, budou boty připravené a já natěšený na novou sezonu. I když vlastně ta moje sezona nekončí, jen teď na pár měsíců přezuju jiné boty a přidám běžky.

Takže ... až si vyberu ty jarní trailovky, mrknu se ještě po nějakých silničkách, že ...

Pohledy odjinud (2.část)

březen 1999 

Trůny bohů.
 
"Hory většinou vzbuzovaly v lidech strach. Dnes už asi ne tolik, i když některá nebezpečí nabádají přinejmenším k opatrnosti.

Strmé horské štíty bývají často těžko dostupné, sníh neroztává ani v létě, bouře tu zuří daleko silněji a laviny mohou přinést zkázu i do údolí. Velké laviny, které postihly tuto zimu většinu alpských zemí, skutečně ukazují pravou tvář hor. Kdo tedy dříve do hor nemusel, vyhnul se jim.

Ještě jedna zvláštnost bývá horám připisována - jsou nazývány Trůny Bohů. Zvláště v oblasti Himálaje jsou hory sídlem řady klášterů, kde mají věřící nejen klid na meditace, ale také jsou zde svým bohům blíž.

Himálajský vrchol Kančendženga je třetí nejvyšší horou světa, vysokou 8.586 metrů a její název v překladu znamená "Pět Skříněk Věčného Sněhu". Místní obyvatelé jsou přesvědčeni, že na vrcholu této hory opravdu sídlí bohové.
V roce 1899 poprvé k hoře přicházejí evropané společně s italským fotografem Vittoriem Sellou, který pořizuje jedny z prvních snímků hor. Pokusy o výstup na vrchol začínají v roce 1929. Co tomu ale řeknou bohové? Nebudou se zlobit, že jsou vyrušováni ze svého klidu?
26 let se horolezci pokoušeli o dosažení vrcholu, ale podařilo se to až v roce 1955 anglické výpravě. Dvě dvojice dosáhli vrcholu ve dvou po sobě jdoucích květnových dnech. Svůj výstup však ukončili několik metrů pod vlastním vrcholem a tím tak vyjádřili respekt k posvátnému místu místních domorodců - Trůnům Bohů.

Je rok 1989 a i my stoupáme s kamarády k našemu nejvyššímu vrcholu, do výšky 7.135 metrů, na nejvyšší horu pamírského Zaalajského hřebene v Kirgizii. Po 14-ti denní aklimatizaci zahajujeme pětidenní výstup ze základního tábora ve výšce 3.600 metrů. Ze čtvrtého výškového tábora pak už vede cesta jen k vrcholu.

Ráno nám ve stanu přimrzal vařič ke spacákům, teplota venku se blíží -40°C, vrchol se zdá ještě daleko. Vzhůru pokračujeme jen pomalu, po deseti, dvaceti krocích vždy odpočinek. Najednou je ticho a klid, vítr se utišil, vidíme vrchol. Zbývá už jen pár posledních metrů, ale ty zůstanou nepřekonány. Na samotný vrchol nevystoupíme. Protože ... co kdyby ..."

Nikdy neříkej nikdy

Tak zase sedíme s Veverkou u večerního Skypu a spřádáme další běžecké plány. Závod jizerskými ledovými pláněmi je za námi, nohy přestaly bolet a omrzliny se rozehřály ... tak co ještě letos spácháme ?? Na monitoru naskakuje otázka: "Hele, víš, že se za pár dnů běží Horolezecký Krosmaraton v České Lípě?" 

No jasně, že vím ... viděl jsem v termínovce na Běhej.com. Nejsem ale blázen! Po zkušenosti z mého jediného absolvovaného maratonu v Plasech, kde jsem ukázal, kolik rozumu mají začátečníci, jsem jasně prohlásil, že dokud nebudu běhat treninkové třicítky s "prstem v nose", tak na maraton nejdu. A protože na dlouhé treninky už letos moc času nebude, tak až příští rok. Jasně ... za chvíli na monitoru bliká, že Veverka má stejně v plánu nedělní 3,1 km na Velké kunratické. Tak jakých 42, že ?

Jenže myšlenka byla zaseta ...
"Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat ... Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. "

Tak si minulou sobotu takhle běžíme se Samem tichými, mlhavými Jizerkami, hlavou mi kolují různé nesmysly a najednou je to tu ... Bittner !! Samozřejmě, že jsem už závod "prolustroval" na netu - čtyři kola 10,5 km, mírně zvlněný terén, podle fotek široké rovné lesní cesty. Tam by asi šlo dobře kontrolovat rychlost a vyhnout se tak příliš rychlému začátku. No uvidíme ... naštěstí na konci 20-ti kilometrového běhu se cítím dostatečně unavený a tak je jasné, že fakt nikam nepojedu. Celý týden pro jistotu statečně držím hubu, abych pak náhodou nemusel vysvětlovat, proč jsem vzdal ve druhým kole nebo proč jsem to běžel pět hodin ... a tak. To kdyby moje prozatimní rozhodnutí nějak nevyšlo.

Další sobotu ráno sedím v autě, směr Česká Lípa, cíl - Horolezecký Krosmaraton. No nevyšlo to. Dokonce se mnou jede moje sluníčko, aby mě hřálo a svítilo na cestu v tom sychravém podzimu a aby mi do každého kola podalo suchýho kulicha.
Rozprava před startem se omezila na konstatování, že jde už nevím o kolikátý ročník a že na startu je nás asi 58. Zřejmě se předpokládá, že trať všichni znají, protože o značení a dalších "malichernostech" nepadne ani slovo. Pak startér chvíli volá závodníky na startovní čáru a jen tak mezi řečí řekne "TEĎ". Zřejmě to znamená, že je odstartováno. Poněkud rozpačitě tedy všichni mačkáme stopky a vyrážíme kamsi do lesů. Vidím první zatáčku označenou mlíkem, tak to snad bude ono ... no, poběžím za ostatními.

Plán je hlavně to nepřepálit a pokud možno se dostat pod magickou hranici čtyř hodin. Držím se ve skupince asi 6-ti běžců a po pár kilometrech se čas ustálí na 5:25 / km. Je to sice o trochu rychlejší, než jsem plánoval, ale zdá se, že to jde celkem bez velkého úsilí. Skoro stále se běží po příjemně měkkém jehličí nebo písku. Sice to asi na rychlosti nepřidá, ale zase to bude šetrnější ke kloubům a svalům. Něco za něco.
První kolo je za mnou, je celkem teplo, nefouká a tak při miniservisu od svého sluníčka odmítám nový kulich. Naopak přibírám parťáka a další kolo se mnou poběží Sam. Nechám ho raději celé kolo na vodítku a tak mě tahá jak praštěnej. Sem tam ale ztrácím nějaké vteřiny různým očuchávání, očůráváním či konáním jiných potřeb. Ach jo ... no, brachu, jedno kolo a zase jdeš do péče k paničce !! Na celé kolo se přitom přidávám k jednomu z běžců a celkem v pohodě tak prokecáme dalších 10 km.
Vracím psa, beru si nějaký cukr a pití a mažu do třetího kola. Čas se stále drží na stejném průměru ... to je dobré. Dočasný spoluběžec se za chvíli omluví, že musí trochu zpomalit a tak zůstávám sám.
Na servisu do posledního kola říkám, že už toho začínám mít dost, ale mé sluníčko mě povzbudí slovy: "Žádný takový, koukej mazat, když už jsme sem jeli !!" No tak tedy mažu. Ještě 4 km a bum ... narazil jsem do zdi !! Trvá kilometr než ji jakž takž přelezu a zase trochu zrychlím. Ale už to není nic moc, klouby bolí jako čert ... ale běžím. Ztrácím dvě místa do celkového pořadí, ale co ... Přepínám GPS do jiného módu a sleduji, jestli to bude pod 4 hodiny. Cíl je na dohled - bude !!

 Nohy se mi klepou, že skoro nedojdu k autu, ale plán je splněn. Svůj maratonský čas jsem vylepšil o 36 minut. To bylo určitě tou rovinou. Ještě tři maratony a můžu myslet na olympiádu. 
Za chvíli volám Veverkovi, že má pěkný průšvih, protože kvůli němu jsem MUSEL běžet tenhle závod. A odpověď ? "No to máš blbý, protože teď už nikdy nesmíš běžet přes ty čtyři hodiny."
Doma ze záznamu GPS pak zjišťuji, že s tou rovinou to nebylo zas tak horký - celkové převýšení vydalo na 370 metrů !

Ale letos už fakt nic nepoběžím. A jestli jo, tak si ukousnu palec na noze !!

P.S. Fotky tentokrát moc nevyšly, fotografka byla asi rozklepanější než já. Třeba něco přidá pořadatel - tak to zkopíruju dodatečně.

Dobytí severního pólu

Tak ...  a je to tady. Zima přišla fakt rychle a od pátku se moc chválím, že jsem stihl včas přezout do zimního i auto. Na sobotu jsme totiž s bratrancem Veverkou domluveni na společném absolvování oblíbeného místního závodu Janovská 11 a 19 ... opět, tak jako vloni, pořádaného jako Mistrovství ČR v horském běhu (... no, to se nás stejně netýká). "Horském" znamená, že se fakt běží v horách (Jizerských) a tak díky zimním gumám máme aspoň jistotu, že auto se tam dostane. Ovšem jestli bude takové počasí, s jakým straší meteorologové v médiích, tak nevím jestli máme jistotu i mi, zda se dostaneme do cíle závodu.

V sobotu ráno se probouzím a pohledem ze střešního okna přímo nad postelí zjišťuji, že jaké je počasí, nezjistím. Okno je totiž pokryté souvislou vrstvou sněhu. No to je tedy v pr... Tady doma jsme v nadmořské výšce asi 350 metrů a závod se ve svých nejvyšších partiích dostáva na poměrně dlouhou dobu do výšky přes 800 metrů. Pohledem z jiného okna zjišťuji, že stále sněží ... a to tak, že vodorovně. Tak ještě jednou do těch osmiset metrů - tam jsou totiž před větrem nechráněné louky. Pěkná alpská kombinace ...

V batohu mám sbaleno několik různých variant běžeckého oblečení, v nejtvrdším provedení naštěstí počítající i s tím, co je právě venku. Jde jen o to, o kolik to bude nahoře horší.

Po osmé vyzvedávám Veverku u autobusu a s jeho uklidňujícími slovy, že "sněží i v Praze", vyrážíme do hor. 

Do místa startu se dostáváme s dostatečným předstihem, kdy jsou prezentace i hajzlíky (dva hajzlíky na 300 startujících) ještě bez front. Obojí tedy absolvujeme bez stresu a pak už jen stojíme oba nad hromadou hadrů a začínáme řešit, co na sebe. Zimní krosovky jsou jasné, teplé elasťáky taky ... ale co vršek a makovice ? No ta hlava je taky jasná ... vzhledem k mému účesu beru dva multifunkční šátky. Jeden zatím nechávám jen na krku a pak se uvidí. Na vršek nakonec volíme teplé spodní triko a větrovku, i když chvíli řešíme jestli ta větrovka není moc a jestli nebudeme vařit. Následující hodiny a minuty ale ukážou, že nebudeme. Borec vedle nás má ovšem jiný názor - bere kratičké atletické trenýrky a pětiprstové boty s ponožkami pod kotník. Když pak v cíli vidíme jeho nohy plné fialových fleků, jen to potvrzuje náš vlastní názor na populární minimalismus. Inu, kdo chce kam ...

Areál závodu se začíná pomalu plnit, čas startu se blíží a tak se jdeme trochu rozběhat. Počasí beze změny ... sněží a stromy se ohýbají pod nápory větru a to jsme prosím stále ještě v údolí. V prostoru startu prohlížíme obří kaluž plnou černé vody se sněhem, ale pak konstatujeme, že vlastní start bude asi o kousek vede. Běžci na 11 km právě odstartovali a nám tedy zbývá 10 minut ... prásk ... a běžíme taky. Bohužel, hned první kroky nás protáhnou výše zmiňovanou kaluží a tak máme čas vodu v botech ohřívat hned od začátku. No naštěstí Nike WS zafungoval dobře a zdá se, že mám zatím sucho.

Po krátkém seběhu hned po startu začína několika kilometrový stoupák, zatím ještě mezi stromy. Jde to dobře, brzy dobíháme poslední borce z 11-ti km trasy, pak přijde dělení tratí a současně s tím i lámání chleba. Dostáváme se totiž na nechráněné sjezdovky a louky ve výšce 800 metrů.

Ledové peklo začíná ... sněhová vánice se opře plnou silou, závěje v některých místech dosahují téměř po kolena ... a v těchto podmínkách nás čeká tak asi 5 km. Divoké poryvy větru mě několikrát téměř vytlačí z cesty ... kličkuju jak zajíc. Z multifukčního šátku na hlavě jako druhou vrstvu vytvořím kuklu, kryjící i půlku obličeje ... výrazně to pomáhá. Veverka se někde trochu opozdil a tak chybí vzájemná morální opora ... no nic, běžíme dál. Na poslední strmý stoupák po silnici na Maliník je to skoro na horolezecké mačky. Pak opět sjezdovky s větrem přímo do ksichtu ... ble !! Následující strmý seběh po zasněžené louce je taky luxus, prý se to tam bez kotrmelců neobešlo. Poslední kilometr opět do kopce ... znovu černá kaluž ... a cíl !!  Veverka, který před týdnem absolvoval mataron ve Stromovce, dobíhá za dvě minuty. Vzájemně si blahopřejeme, že jsme přežili. Příliš nápadně nám dnešní běh připomínal akce ze zcela jiného sportu.

Trochu vydechneme, převlékáme do suchého a ze slušnosti čekáme na vyhlášení výsledků. Na tabuli neoficiálních výsledků se ale ukazuje, že by to nemuselo být jenom ze slušnosti. A taky jo ... paráda, vyšlo to. S časem 1:40:33 je to 3.místo v kategorii.

Co řící závěrem ... na tohle nemám dalších slov. Takový běh se prostě jen tak nezažije. Zážitky nemusí být krásné - hlavně, že jsou silné. A ještě trasa dle GPS: 18,5 km, 620 m převýšení.

Český pohár v běhu do vrchu

Trénuju v horách...no , vlastně ani jinou možnost nemám. Jediná rovinka je náměstí před radnicí a pak už je všechno nahoru nebo dolu. Jo ... aby místní neřekli ... ještě vede celkem rovná silnice Harcovem, ale zase tam jedzí auta. Takže, jak jsem řekl ... běhám v lese, v kopcích. 

Můj první rok běhu byl spíš o náhodě, prostě jak to přišlo ... žádný treninkový deník nevedu, treninkový plán nemám - běhám sám, když se mi chce. Všechny informace o běhu hledám na netu, snažím se něco pochytit či naučit.

To, že jsem objevil seriál Českého poháru v běhu do vrchu, byla tedy stejná náhoda, jako cokoliv jiného. To by mohlo být zajímavé ... když už každý den běhám do kopce, tak proč si to nezkusit na závodech.
Rozpis závodů jsem objevil pár dnů před startem seriálu, ale nenašel jsem odvahu vyrazit hned na závody. Jo, jo ... půjdu tam a dostanu pěkně na prdel ! To nemám zapotřebí. Z termínovky jsem stejně vybíral jen závody, které byly alespoň trochu na dosah, přes půl republiky se mi jezdit nechtělo. Tímhle způsobem to ale na 12 započítávaných závodů stejně nedá, takže výsledek nemusím nijak hrotit. No ale znáte to ... ta soutěživost !

První dva závody v mém akčním radiu jsem tedy vynechal ... jak mě to bude na konci mrzet !! Můj první vrchařský závod tak byl až 20. května z Jílového na vrchol Děčínského Sněžníku. Těšil jsem se na běh lesem mezi skalami, ale bohužel zrovna tenhle závod vedl celý po silnici. Závěr byl ale opravdu mezi skalami stolové hory velmi strmý a jaký to byl kopec celkově, mi došlo až při zpáteční cestě autem dolu.

O měsíc později další závod v kategorii Super ... Hodkovice - Ještěd. Super neznamená, že to byl super kopec (i když teda byl), ale skutečně je to označení kategorie pohárového závodu, s trojnásobným bodovým ziskem. Český pohár totiž rozlišuje tři obtížnostní kategorie závodů, a to B,A a S. Z každé kategorie se započítávají čtyři nejlepší závody, celý seriál pak obsahuje celkem 49 bodovaných závodů + 1 závod bez bodů. Ze závodů nad maximální počet se pak udělují jen body za účast. (Doufám, že moc neunavuju ... ale mám radost ze svého "objevu Ameriky").
Pak následovaly krkonošské speciály: Dvoračky, Štěpánka, Černá hora a Žalý. Kopce víc než jen super ... prostě brutal !! Tím jsem to chtěl ukončit, průběžné výsledky nebyly úplně špatné a případné další bodové zisky by mi už stejně moc nepomohly. Něco jsem zase vynechal, ale pak mi to začalo vrtat hlavou a tak jsem mrknul na propozice posledního závodu - Malé ceny Špindlerova Mlýna. Teda ... to je něco ! Žádný závod ze spoda nahoru, ale okruh kolem Špindlu, který vymete kdejakou sjezdovku. To prostě musím ...
A tak jsem se svým sluníčkem a všemi psi (2) vyrazil ráno do Krkonoš. Podzim připravil parádní kulisy závodu a teploměr v prostoru startu ukazuje neuvěřitelné hodnoty. "Lepší počasí jsme si nemohli přát ..."

Poslední závod seriálu slibuje 14, 5 km a více než 750 metrů převýšení.
Je odstartováno ... jeden krátký okruh centrem přes známý obloukový most a pak vzhůru k nebesům (no kam jinam ze Špindlu, že ?) Obrázek výškového profilu z Google Eatrh vypovídá víc než slova. Snad jen konstatování, že byl opět překonán můj osobní rekord ve strmosti stoupání ... maximální hodnota dosáhla 40,5%.

Nejstmější kopec byl přímo pod jedním z mnoha vleků, poslední kopec na profilu je sjezdovka z Medvědína. V posledním kilometru už z kopce a po rovině cítím, jak mi pocukávají lýtkové svaly. Nejvyšší čas na cíl !! Je tu ... konec. Konec závodu, konec poháru, takový malý konec sezony i když ještě něco přeci jen poběžím.

S napětím čekám na celkové výsledky ... a když jsou tu, tak se tluču do hlavy a vyčítám si svou lenost. Bodové součty v mém tabulkovém okolí jsou velmi těsné, závody, které jsem vynechal či si dokonce myslel, že už nic neovlivní, by bývaly velmi důležité. Ale i tak ...první sezona ... v poháru v mé kategorii bodovalo celkem 249 běžců a mě se podařilo se sedmi závody z 12-ti možných obsadit celkové 22.místo. A má lenost mě zcela jistě připravila o 7 míst v pořadí ... škoda. Příští rok se budu více snažit, pane správče ! 

P.S. Ještě malá statistika: sedm absolvovaných závodů znamenalo celkem 71 km a 4400 m převýšení.