Jak jsme nakupovali ve slevě

... gerontovo pozdní odpoledne (a večer) ...

Konečně mažu z práce rychle domů ... dnes bude ve schránce nová várka reklamních letáků, tak bude večer počteníčko. Dvířka od schránky jsou trochu vyboulená ... no jo vlastně, minule jsem to nevybral.

Rychle, rychle ... párky k večeři, lógráka ke zprávám na Nově abych byl v obraze ...  v podání Novy to znamená, že mi neunikne kde se pobodali cikáni a kde shořel brloh bezdomovců ... dvě minutky zpráv z politiky a ze světa nějak přežiju.

Pak už honem vyčistit zuby, pr*** otřít vlhkým ubrouskem, abych neplácal vodou a rychle do postele ... sakra, ještě jsem nechal brejle na stole ... a konečně se ponořím do všech těch letáků.

Kaufland ... banány za 12, mlíko za 18,90 ... strašný, ale naštěstí mám ještě karton za 8,90 z minula. Baumax, Jysk, Okay, Teta ... konečně Globus ... trochu si oddechnu, protože tam je svět ještě v pořádku. Samozřejmě, Terezka vedle mě v posteli, taky s brejlema na nose (bez nich už nedáváme ani ránu) mě upozorňuje, kde mají levnější salám ... a najednou trošku šok. Leták Intersportu!!
Co se dá dělat, zkusíme i tady najít nějakou tu slevu, přece to nevyhodím bez přečtení. A tu to máme ... akce "Běž si pro slevu", prý kolik km uběhneš, takovou slevu dostaneš. Hledám v tom nějaký háček ... a je na světě. Trasa musí mít podobu písmen IS, musí se nahrát do telefonu do jakési aplikace Endomondo a pak jaksi složitě sdílet na fcb. Jo a vybrané zboží musí být z běžeckého sortimentu. To je těch háčků tedy trochu víc, ale červíček hlodá ... to jako třeba když by někdo uběhl 100 km, tak to dostane zadarmo?
No ... je zase zaděláno na nějaký průšvih a tak druhý den tedy vyrážím do místního Intersportu, položit prodavači několik záludných otázek.
100 km ?? ... jasně, dostane to zadarmo, ale že by se někdo takový našel není prý příliš pravděpodobné. Svatá prostoto !!

Sedám ke compu a jen tak trošku poťukám do mapy ... moc to nešetřím ... a první hrubá je na světě. IS tvarově dobré, pár úseků se ještě doladí ... stovka to sice není, ale 85 taky dobrých.
Jak s tím naložit, ptám se doma ... přece nemůžu zavolat HH, ten by se toho hned chytil a pak už by nebylo cesty zpět. Jenže hned dostanu vynadáno, že si to syslím ... a tak tedy volám.
Jako bych to nevěděl ... prý je to vynikající nápad !! Pár mailů v následujících dne to doladí.

Je 18. dubna, 23:30 a část HCiTB stojí v mírném dešti na nádraží v Křižanech. Zapínáme GPS a ve složení 12H, t-b, VS a nový žadatel iTB Martin, vyrážíme zcela bez cesty do černého lesa. Pěkně to začíná !!

Obloha nad obzorem se začíná trochu prosvěcovat, když překonáváme metu maratonu ... jsme v polovině. Na Martinovi už chvíli pozorujeme, že to asi není úplně ono ... pak přiznává, že včera absolvoval v rámci jakési léčky pobyt na kapačce s následným varováním, že následují tři dny se má vyvarovat jakéhokoliv pohybu. Později toto HH okomentuje slovy, že tím Martin splnil podmínky pro přijetí do iTB ... pokud by měl zájem.
Martin si tedy zajišťuje odvoz domů a my zbývající "tři mušketýři" vstupujeme do druhé, výrazně obtížnější poloviny běhu. Od Jizery na Malé Skále nás čekají stoupání na Kopaninu, opět seběh do "díry" a další stoupák na Javorník a dál pak až na Ještěd.
Někde za sněhovými mraky vyšlo slunce, občas vyšle paprsek na průzkum ... ale dál nic. Je pěkná kosa.

Někde za Javorníkem během pár metrů překonáváme teplotní rozhraní s názvem zelená-bílá a pod nohama začíná křupat prašan ... na t-birdovi letní silničky jako dělané !

Těsně pod Ještědem chlapci získávají ... po mírném přemlouvání majitele restaurace ... pěkně vychlazené pivo. Já to v tý kose fakt nedávám, tak aspoň držím místo na zahrádce.

Čas neúprosně ubíhá, pražská sekce má načasované další odpolední programy a tak po poradě s mapou na parkovišti lehce upravujeme trasu. Tvar zůstane zachován, pár kilometrů sice ubyde, ale zase to nebude taková streska.

Jak klesáme z Ještědu, prašan se změní na zelenou trávu a kytičky. Honza, jako statistik konstatuje, že na Ještědu je statisticky vzato vždy sníh !! V poslední době tady byl asi 4x ... ať to bylo, kdy to bylo, vždy byl sníh, takže všechna měření proběhla s nulovou odchylkou. To jsem rád, že u nás v Sudetech je prostě na některé věci spoleh.

Po cca 11-ti hodinách a 76 km náš běh pro slevu končí, přesně v duchu známého rčení "nechci slevu zadarmo".
Odpolední program pražské sekce je zachráněn.

A jak to bylo dál ?? 
Záznam GPS se povedl, za asistence mého syna se povedlo vložení trasy na fcb, Intersport mi to schválil a ve středu tedy stojím v prodejně, v ruce vybrané boty a papír na slevu. Prodačky na mě vytřeští oči a začnou pátrat v nějakých interních manuálech o co vlastně jde. Že by ještě nebylo vyhráno ? Vidím, že se nad informacemi evidentně trápí, tak navrhuji 20-ti minutový timeout ... jdeme s Terezkou na zmrzlinu.
Po našem návratu ale vidím úsměvy prodavaček, takže se asi vše v dobré obrátilo. Jen ještě poslední bezelstná otázka ... když prý mám tak velkou slevu, proč si nevyberu něco dražšího? No protože, milá zlatá, nic dražšího z daného sortimentu už tu nemáte !! Aha ... to máte pravdu.

Asics Gel Cumulus 16

No ... a jsou boty za takový prachy opravdu lepší, než všechny ty ostatní, co mám doma ?? Musím potvrdit, že ano.
Dnes jsem v nich absolvoval závod na 10 km ... po rovině, napůl silnice se šotolinou ... a proti loňsku jsem si o jedno místo v celkovém pořadí polepšil ! To sice zní jako ironie, ale není ... ve svém věku jsem rád za to, že zhoršování naštěstí probíhá pomalu.

Takže ... pánové z iTB a hosté ... děkuji, že se chytíte každé kraviny. Slibuji ale, že letos už si s tí dám pokoj ... nebo alespoň na chvíli. Před námi je závodní sezóna.

P.S Děkuji Honzovi a Martinovi za "vypůjčení" fotek.

Stáří a podobné neduhy

Asi nějak stárnu ... 3 měsíce jsem nic nenapsal ... tak se vrátím, kde jsem minule skončil a nějak to posunu dál.

"Olafe, z takových připomínek si nevyvozuj osobní odpovědnost za něčí nespokojenost. Obtížnost a tím i povaha terénu na Tvé P100 z předchozích ročníků je v dnešní době snadno dohledatelná a nejen před letošní registrací na stránkách nechybí upozornění o vysoké náročnosti trati, určené trénováným jedincům. Pokud povaha trati letošní P100 přesto někoho zaskočila, budiž, může se stát a reakce na takový střet s realitou bývá zajímavá a čtivá, ale tím by to mělo končit a nemělo by chybět poděkování, že jsi přispěl k nalezení fyzických nebo psychických limitů těchto účastníků, s nimiž mohou dále pracovat . Pokud snad pod návalem laktátu ve svalech a nehezkych vzpomínek na pár metrů jiloviteho traverzu, nalézají jiná slova než slova vděku za perfektně připravenou akci, vykoupenou Tvojí dovolenou a nočními přípravami, potom si je po zásluze a zcela bez skrupulí dovoluji poslat zpět na samý začátek běžecké přípravky, na pražskou dlažbu do stáda PIMu. Dostanou najíst , napít každých 5km, ušetří za baterie do čelovky i hůlky, a sanitka  je do cíle přiveze, pokud jim na Libeňském mostě dojde..."

Tak s takovým vzkazem z hlubin sociálních sítí jsem ukončil loňský rok ... jj, ačkoliv jsem nechtěl, vracím se tímhle citátem k mé nedokončené Pražské 100 a tímto si jej uchovávám, aby mi vždy připoměl, kam patřím !!
Naštěstí jsem na Vánoční besídce iTB dostal od Leony celou (tedy dokončenou) pražskou "stovku" a vzápětí od svého syna knihu Škorpilova škola běhu (darovanou v nejlepší víře - takže opravdu děkuji). Obojí mám doma neustále na očích a snažím se vzít si s toho ponaučení.

Díky studiu knihy a mentální přípravě na 1/2 PIM či něco podobného, mi trochu ubyly naběhané kilometry, ale holt teorie si žádá svoje.

Ale zpět do reálu !!

V životě se stávají různé věci.
Při zcela banálním ošetření jakési alergické reakce mojí manželky Terezky tak jaksi náhodou zjistili lékaři zvýšené hodnoty krevního tlaku. Z řady dalších vyšetření pak vyšla najevo jakási srdeční a plicní vada, obě spolu spojené a jedna druhou negativně ovlivňující. Příčina doposud neznámá.
Z bikových vyjížděk po lesích a občasného mírného proběhnutí se tak stal boj s výstupem po schodech či s 5-ti minutovou cestou od tramvaje domů.
Veškerý letošní běžecký program tak reviduji a preventivně ruším akce, kde je má účast vázána i další kamarády. Nechci nikomu komplikovat situace s odříkáním svých účastí na poslední chvíli. Když to prostě aktuálně vyjde, tak určitě někam vyrazím a když bude potřeba abych pomohl své manželce, tak budu s ní.
A tak se prvním krokem stalo storno mé letenky do Londýna, kde VP organizoval běh Okolo Londýna (čtěte u Honzy nebo u Martina). Třeba někdy příště, ale život jde dál a jistě budou i další podobné plány.

Jeden z nich přišel vzápětí a na jeho počátku byly vlastně dva spouštěcí mechanismy. Prvním z nich byla zmínka o jistém trailovém závodu v Itálii, o který bychom se jednou chtěli pokusit právě s VP a kterému jsme prozatím dali pracovní název 55-50.
Druhým byly mé černé myšlenky nad Milošovou knihou, zdravotními zprávami Terezky či vlhkem, chladem a tmou mého zimního pobíhání po lesích. Co jiného v té chvíli udělat, než zvednout telefon a o poslední chvíle života před sebevraždou se podělit s kamarádem z nejlepších ... s 12H.
No ... prý ať s tím ještě chvíli počkám, jen co trochu roztaje sníh, vyrazí k nám na sever ... potěšit Renatku malým dárkem, sebrat mi provaz a trochu se společně proběhnou po lesích. Pokládám telefon a vidím, že slunce znovu vyšlo!
Ihned informuji manželku, že se na její zahrádku přijede podívat kontrola až z Prahy a že bude tedy potřeba mít uhrabáno i v květináčích.
V okamžitém nadšení ale ztrácím trpělivost nad pomalu tajícím sněhem a v hlavě se rodí myšlenka, že běžet můžeme i na jih a že by to šlo ideově spojit právě s myšlenkou 55-50. Sedám k mapě a za chvíli je to na světě ... pracovní název Kima CZE se za pár dnů stane oficiálním. Originální Trofeo Kima je sice v Itálii, ale i komik Felix Holzman hledal svůj ztracený aluminiový klíček pod lampou, kde je na to lépe vidět a ne ve tmě za rohem, kde klíč ztratil. Tak proč bychom si Kimu nezaběhli tady, když je to blíž.

22. března v 7:00 se schází tvrdé jádro buňky (dále HCiTB) na parkovišti pod hradem Frýdštejn a začíná "Den splněných přání".
12H už má na Rondu natrénováno a tak by prý chtěl trochu přitvrdit v technické náročnosti a svou vrozenou závrať tak definitvně poslat do ... kam patří.
Okrout nás minule od začátku běhu Mordorem lákal na vrchol jedné za skal a když se mu to v závěru splnilo, ze samé radosti nás táhl bažinami uprostřed lesů bez cest a ještě bez ostychu tvrdil, jak dobře to tu zná.
T-bird nás ujišťoval, že začal trénovat pohyb ve výškách ... zatím prý sice jen na pojízdné plošině ve skladu ... ale plošinu prý neustále zdvihá.
No a Veverka Pražský už byl tak nespokojen se svými spolulezci při horolezeckém treninku, že si na jištění pořídil naviják.
Dalším z řady našich tematických běhů tak každému z účastníků splním jeho tajná přání.

Vyrážíme ... pár metrů normální cesty a pak už jen schody nahoru, schody dolu, kořeny, žebříky, skály, vyhlídky vysoko nad řekou, vlhké úzké chodby hluboko ve skalách, jeskyně ...

Naším běžeckým areálem se dnes stal Přírodní park Maloskalsko a žádný z jeho atributů nemůžeme vynechat ... Frýdštejn, Panteon, Sokol, Suché skály, Klokočské a Betlémské skály, údolí Jizery ... Všude čeká nějaká atrakce - na Panťáku první dřevěné žebříky a pohled na hladinu řeky z výšky téměř 100 metrů, na Kalichu vlhké, mechovaté skalní chodby s řadou vyhlídek či naopak černých průlezů pod skalami. Na Suškách další exponované žebříky a dokonce i výstup severní stěnou Střední věže ... Okrout se snažil, ale vlhký písek a běžecké boty naštěstí včas zavelely k ústupu ... i tak byl adrenalin výrazně hnědší.
Všechny skalní oblasti jsou areálem mého lezeckého mládí a tak jsem pod nejednou skálou zamáčkl slzu vzpomínek.

"Vypůjčil" jsem si pár fotek z internetu, doufám, že mě nikdo nebude kamenovat.

Vranovský hřeben, Panteon

Kalich

Chléviště

Suché skály

Klokočské skály

Jizera u Dolánek

Prostě HCiTB v plné parádě ... až z toho vzešel opatrný dotaz, jestli nevytváříme frakci a zda by toto nemohlo být důvodem k vyloučení z naší běžecké skupiny. No ... snad si to nějak obhájíme ... a myslím, že bychom mohli pro iTB připravit drsnější akcičku, než je oblíbený POP. Třeba nám pak prominou naše malé separé.

Pro ucelení pohledu na akci Kima CZE se určitě ještě podívejte na blog k Honzovi.

Celou trasu samozřejmě myslíme na pivo, ale časový program je neúprosný ... Tomáš se vrací hned zpět domů, ale my ostatní myšlenky měníme v činy ... v Liberci vyzvedáváme Terezku a za chvíli se už sklenice nosí. Následným přesunem do cukrárny ještě vyrovnáme kalorickou bilanci dne ... a těšíme se na další podobně praštěnou akcičku.

Provaz jsem zahodil sám a teď konstatuji, že v březnu jsem vytvořil svůj nový rekord v měsíčním objemu naběhaných kilometrů. S Petrem Hapkou si prozpěvuji "kde jsi mé stáří, pozvi ho dál " a sám dodávám ... ale prd, necháme to na později !!

Nejvíc všem ještě jednou děkuje moje Terezka za hromadu dárků a přestože ze setkání s neznámýni lidmi měla strach, byla ze všeho nakonec velmi nadšená a večer mi tiše sdělila ... "oni jsou úplně normální !!"

P.S. Fakt, jo ??

Frustrační kompozice

Na Pražskou stovku jsem se těšil opravdu velmi. Sice původně v plánu nebyla ... ještě nikdy jsem neběžel závod delší jak 100 km a tak jsem si na překonání magické hranice představoval něco kratšího, co tu stovku přehoupne jen tak lehce.

Ovšem to by nebyli kamarádi ... přihlas se, cestou pokecáme a bude legrace. Čím víc se závod blížil, tím víc mi připadalo, že vlastně o nic nejde. Do zodpovědnějšího balení věcí večer před odjezdem jsem se skoro nutil, pořád mi to přišlo, jako bych se šel proběhnout kousek dál ... no jako třeba v sobotu dopoledne do Jizerek.
Nakonec s plnou taškou, kde mám jako obvykle všechno, vyrážím směrem ku Praze.

Žádné velké podrobnosti ... tentokrát šlo o něco jiného.

340 startujících se volným krokem přesouvá několik desítek metrů od vlaku, který nás všechny přivezl, na místo startu. Zatím není zcela zřejmé, kde že to vlastně je, když najednou všichni poněkud nejistě zrychlují ... je odstartováno, do půlnoci schází poslední minuty. Ještě malá úprava výstroje, odskočit si za stromeček ... a jsme (12H+VS) téměř poslední.

Přicházejí první bahnité úseky, přichází první déšť ... minuty a hodiny plynou. Držíme se připraveného plánu, tedy ne příliš rychlého, ale spíše konzistentního běhu ... hlavní bude na konci příliš nezpomalit.
Ve tmě a dešti se před námi objevují první obtížné úseky ve skalnatých svazích vltavských strání ... dřevěné schody, železné řetězy ... vše patřičně obalené mokrým bahnem.
Noc se pomalu změnila v den, déšť občas na chvíli ustává. Poslední kilometry před slapskou hrází a kontrolou na 80. km pronikají hluboko dolů po svazích nad Vltavou, v roklích porostlých zeleným mechem se cesta otáčí a míří vzhůru ... přímo mezi stromy, po stezce vyšlapané pouze běžci před námi. A pak to přijde ... stezka-nestezka kličkuje mezi stromy, roklemi nahoru dolu, bez zjevného směru a bohužel - dle mého - bez zjevného smyslu. Vysoko nad řekou tak traverzujeme promočenými listnatými a bahnitými svahy ... každý krok klouže, každý krok hrozí utržením bahna a listí a pádem kamsi dolů, do neznáma.

Kdo ví, ten ví ... žádný kopec, ani žádný sráz mě nevyděsí, ale tady jaksi postrádám smysl. Po běhu už dávno není ani stopy, teď už i chůze se mění v boj se strmým svahem ... nehledáme cestu, ale padlé stromy či kořeny, po nichž bychom se dostali opět do schůdného terénu. V jeden okamžik nás značení trasy zavede do strmé úžlabiny ... zjevně skrýše místních čorkařů aut. Z listí vyčuhují napůl zahrabané SPZ-ky či jiné plastové díly ... po 50-ti metrech nás šipky opět vytáhnou do původního směru nad roklí. Otázka "PROČ ?" už neodbytně obsadila moji mysl a pomalu přichází rozčarování a zklamání ... a s tím ruku v ruce i ztráta motivace pokračovat dál.
Jak praví klasik českého humoru, cesta "...vytváří zvláštní atmosféru plnou svérázného napětí, které je neustále stupňováno pravidelným střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání. To je typický příklad ... slavné frustrační kompozice."

Jo, jo ... tohle opravdu nechci, kvůli tomu jsem na P100 nešel. Nevadí mi obtížnost ... kdyby to mělo alespoň nějakou logiku, ale nevidím ji.

Trochu se také podivuji nad tím, jak organizovaně se ničí příroda. Doma se můžu vzteknout nad rýhami od motorek, které každý víkend přibývají v "mém" lese. Ještě že běžci nic takového nedělají ... ovšem tady je opak pravdou. Řeka tady tisíce let vymývala koryto, jehož svahy jsou na hraně samotné soudržnosti. Nejsem žádný zarytý ochranář, ale tohle se mi opravdu zdá zbytečné.
Nadšení je pohřbeno v bahně strmého svahu a pohár zklamání přetekl ... za slapskou hrází končíme !!! Naše rozhodnutí je společné.
Odevzdáváme čipy a během pár minut, během nichž si zajišťujeme dopravu zpět do Prahy se k nám přidávají další dva běžci stejného názoru.

Přestože jsme stále plni sil a po celou dobu závodu jsme postupovali startovním polem vzhůru, závod pro nás končí. Běháme jen pro radost, běháme tam, kde se nám to líbí ... a tady to bohužel už není.

Berte to jen jako můj osobní názor, nikomu - ani sobě - se za své rozhodnutí nijak nebudu zodpovídat. Jde jen o můj pocit, ostatně celá akce byla zorganizovaná dokonale, vše klapalo. Blahopřeji ze srdce všem, kteří závod dokončili.

Většinu svých  kilometrů si naběhám sám ... jediný, kdo se mnou trénuje po nocích a v dešti, je můj pes Sam ... a ten byl moc rád, že jsem přišel domů dřív a on mohl být zase se mnou ... bez výčitek. A tu "stovku" ? Budu ji muset zkusit někde jinde ...

Příběh z války

"Povím vám příběh z války, který mi vyprávěl T. Texas Taylor.

Jeho hrdinou je voják a balíček karet.

Bylo to skoro na konci války, po mnoha bojích, vítězstvích i nezdarech se dostala hrstka vojáků konečně do města, které leželo u hranic a kde byl také vojenský tábor ..."

Takhle začíná píseň - či spíš recitál - legendární skupiny Plavci.

Povím vám jiný příběh z války ...

V noci z 21. na 22. prosince 1944 letěl nad okupovanou Evropou čtyřmotorový letoun Handley Page Halifax se dvěma muži výsadkové skupiny Tungsten na palubě. Letoun míří z italského Brindisi, přes území Jugoslávie směrem na severovýchod. Při letu nad Rakouskem je napaden nočními stíhači Luftwaffe a při úhybných manévrech se odchýlí z plánovaného kurzu. Navigátor letounu neměl tentokrát úspěšnou noc, ale ještě o tom neví. Z letové výšky 3000 metrů klesá letoun nad plánovanou cílovou plochu na Českomoravské vrchovině. Ve výšce 300 metrů stahuje pilot otáčky motorů, aby snížil rychlost a umožnil tak parašutistům bezpečně opustit letoun.
Bílé padáky se snášejí k zemi, jak daleko jsou ale od cílové zóny, vojáci ještě netuší.

V roce 1944 byli pro speciální operaci vybráni Rudolf Pernický a Leopold Musil, oba příslušníci speciálních jednotek obávaných britských Commandos. Úkolem akce s krycím označením Tungsten bylo zajistit přijímání speciálních letadel, osob i materiálu na území Protektorátu. Cílem operace byla Českomoravská vrchovina.

Po závěrečné přípravě, vybavení operačním materiálem a posledními instrukcemi se Pernický a Musil v září 1944 přesunuli z Anglie na osvobozené italské území. Po nezdařeném pokusu o vysazení ze 7. října se nové výzvy k akci dočkali 21. prosince 1944. Tentokráte byli úspěšní. Dvoučlenná skupina Tungsten seskočila nad územím Protektorátu hodinu před půlnocí.

Parašutisté měli bohužel smůlu. Místo Českomoravské vysočiny přistáli v polích někde u Kutné Hory. Zorientovali se až druhý den večer. Zjistili, že od místa působení je dělí téměř 80 km. Sedm dlouhých mrazivých nocí trval pochod po lesních cestách, ve sněhových závějích ... s vyčerpáním, hladem a omrzlinami. Přesto na kontaktní adresu dorazili a svůj úkol splnili. Operace Tungsten byla jednou z nejúspěšnějších v průběhu války.

Pernického boj však neskončil ani po roce 1945. Jako voják zůstal v aktivní službě a absolvoval Vysokou školu válečnou. Po komunistickém puči v roce 1948 byl však zatčen, obviněn z protistátní činnosti a odsouzen k 20 letům těžkého žaláře. Většinu svého trestu strávil jako lamač v uranových táborech v západních Čechách. Prošel pověstnými lágry na Jáchymovsku a Příbramsku.

V roce 1960 se dočkal amnestie. Vrátil se domů s vírou, že je konečně svobodný, ale nebylo tomu tak. Persekuce komunistického režimu trvala až do revoluce v roce 1989. Pernický si prošel tvrdou dřinou v cihelně a jako důchodce si na život přivydělával jako topič.

Zemřel v roce 2005 v hodnosti generálmajora.

A teď vám povím příběh o současných vojácích...

Vždy na konci roku pořádá 43. armádní výsadkový prapor v Chrudimi - pověstné Červené barety - akci k uctění památky vojáků z operace Tungsten.

Jde o 70 km dlouhý pochod 4-6-ti členných týmů. Pochod je rozdělený na dvě stejně dlouhé etapy. Na každých 35 km je stanoven časový limit 8 hodin, mezi těmito úseky je povinná 5-ti hodinová přestávka.

Pro nás všechny ultratrailové běžce, kteří jsme se zrovna trochu pousmáli nad kilometráží a limitem, to trochu upřesním:

- většinu účastníků pochodu tvoří profesionální vojáci, zlomek pak tvoří "vojančením postižení hobíci". Všichni ovšem absolvují pochod v plné polní, tedy ve vojenské maskovací uniformě, kanadách, s vojenským batohem a spacákem, profíci pak se skutečnými zbraněmi. Trasa je oznámena při brífingu těsně před startem a vede po běžných turistických cestách bez dalšího značení. 5-ti hodinový odpočinek probíhá na volném prostranství nádvoří starého hradu, bez dalšího zajištění.

Zdá se, že na pořekadle o jablku něco bude ... můj syn studuje posledním rokem na střední škole s dlouhým názvem "Záchranářství a bezpečnost obyvatel". Do školy chodí (někdy) ve vojenské uniformě, při vyučování se učí různým bojovým uměním, střílí z vojenských zbraní, chodí na několikadenní horské pochody, či slaňuje ze skal. Ale taky má třeba zdravotnictví či právo ...

Svůj tennegerský pokoj má vyzdobený plakáty vojáků z afghánských misí a všemu dominuje skoro 1,5 dlouhý model pověstné vojenské pušky Chey Tac z filmu Odstřelovač.

Ve volném čase závodí ve známém seriálu závodů Spartan Race a sem-tam si "odskočí" za svými reprezentačními povinnostmi v Českém bobovém týmu na nějaký ten závod po Evropě. Tak mě snad ani nepřekvapilo, když mi oznámil, že se na uvedený pochod přihlásili ...

8. listopadu 2014 ve 9:30 vyráží 6 spolužáků na trasu ... nejpozději za 21 hodin by měli být zpět. Počasí je tentokrát milosrdné a tak naštěstí nedojde na skutečně zimní doplňky.

 

První etapa byla v pohodě ... slunce se pomalu sklání k obzoru, když společně s kanadami zouvají i první utrhané nehty.

Do druhé etapy vyráží tým ve 22:30 ... zničené nohy s krvavými puchýři jdou do vysokých kožených bot opravdu velmi ztuha ... na to, že jsou to 19-ti letí kluci, nezbývá než konstatovat, že to mají v hlavě až překvapivě srovnané. Před nimi je pochod dlouhou podzimní nocí.

Několik kilometrů trvá, než se všechny svaly zase dají do pohybu, ovšem jen na chvíli ... vzápětí přichází krizový stav, trvající nepřetržitě až do konce.

Na 50. km tým ztrácí prvního člena, dál už to prostě nejde. Než se pořádně srovnají se skutečností, že je jich jen pět, ztrácí správný směr. Náprava stojí 2 km navíc a možná to je zlomem, kdy v rukou zdravotníků končí další člen týmu. "Lidské rezervy" došli ... teď už to musí všichni vydržet, jinak nebude tým hodnocen ... tedy ono známé DNF.

Do cíle zbývá posledních 10 km a 3,5 hod času ... zdá se to být dost, ale nakonec do vypršení limitu zbývá pár minut.

5:25 ... kdo nemá GPS je na nekonečné ploše vojenského letiště, zahaleného do mlhy a tmy, zcela ztracený. Do cíle však zbývají poslední stovky metrů ... 

Ze 187 účastníků na startu jich do cíle nedorazilo 48 ... tedy každý čtvrtý !!

Ještě pro malé přiblížení specifik závodu uvádím v následujících fotografiích známou hru "Najdi 7 rozdílů". Malinko jsem to modifikoval ... stačí když na každé fotce najdete rozdíl jeden.

Tak ... a teď se vás/nás ptám ... ultráci, běžci dlouhých tratí ... Dali bychom to taky ?? Opravdu ?

P.S. Asi ano ... ale stejně je to mazec !

Recenze trailových produktů zn. Quechua

Produkty různých sportovních značek, prezentované u nás prodejním řetězcem Decathlon, jsou zatím doménou spíše rekreačních sportovců a na „profi“ scéně se objevují pouze sporadicky. Ne tak ovšem na domácí půdě, tedy ve Francii, o čemž mě přesvědčila má nedávná účast na ultra trailovém závodě v okolí Grenoblu. Značky Quechua či Kalenji zde měly stejné zastoupení jako např. Salomon.
Zřejmě tak není důvod k nějakým obavám z použítí výrobků těchto značek, jen je třeba si na jejich přítomnost zvyknout.

Na začátku podzimu jsem dostal k testování dva produkty, s nimiž se právě v Decathlonu můžete setkat. Jde o boty a batoh, určené k použití v trailrunningu, neboli běhu v terénu. V první fázi se jedná o výrobky značky Quechua, konkrétně o boty MT 500.3 a batoh Extendet 0-10L.

BOTY QUECHUA MT 500.3

Pokud dnes cokoliv sháníme, jistě první informaci budeme hledat na internetu - ostatně, je to nejpohodlnější. Nabídka na stránkách se mění dle sezony, v této chvíli tedy popis bot nenajdete. Zde je tedy alespoň základní náhled a jednoduchý popis:

Nevím, zda jsou informace dostatečné pro rozhodnutí o koupi bot, následující text by tomu snad mohl napomoci.


První pohled.

Samozřejmě cenovka je první selekcí, v době poříení bot byla jejich cena 1.890,- což mi přijde sice trochu výše, ovšem za tuto cenu by boty už měly také něco nabídnout.
Další pohled upoutává výrazná reflexní barva svršku boty, v dnes tak moderní žluto-zelené ... proč ne, bereme-li barvu jako jeden z bezpečnostních prvků pro přesuny po silnici, není toho nikdy dost. V nabídce i červená varianta.
Beru botu poprvé do ruky - váha slušná, výrobce udává 330 gr. pro velikost 43. Celkové zpracování je na pohled kvalitní, řada částí svršku je lepená, šití je tedy vidět minimum. Vyndávám z boty technicky pěkně propracovanou vložku z několika různých materiálů. Na okrajích je vložka výrazně zvednutá, což naznačuje, že v botě bude dobře držet na svém místě.
Podrážka má cca 4-5 mm hluboký grip, plocha jednotlivých částí je dostatečně velká aby podrážka dobře odolávala opotřebení. Také výrazná torzní tuhost celé boty naznačuje vyšší stabilitu v terénu. Drop výrobce neudává, odhaduji to na nějaký střed, cca 8 mm.
Rychloupínací šněrovací systém je příjemným prvkem, uvidíme, jak se bude chovat v praxi. Pro milovníky klasických tkaniček ovšem výrobce tyto k botě přikládá v samostatném sáčku.
Vrchní tkanina je dostatečně hustá, aby zabránila pronikání prachu a jiných nečistot. Při vysokých teplotách se ale bude noha zřejmě více potit.

První dojem z běhu je tvrdá podrážka, tedy ve smyslu rozložení tlaku od terénu do celé plochy chodidla. Výztuha v podrážce, kterou výrobce nazývá X-Stab, zabraňuje tomu, abychom cítili - leckdy bolestivě - tlak každého kamenu a chodidlo tak dostatečně chrání proti poranění. Při neopatrném došlapu také eliminuje možnost podvrtnutí kotníku.
Výrazně zvednutá špička boty usnadňuje i zrychluje odraz, ale především - po celou dobu testování se mi nepodařilo zakopnout ... paráda. Na zvláštní převalení boty do odrazové fáze bylo třeba si trochu zvyknout, ale po pár kilometrech je to velice příjemné.
Celkově středně široká bota pevně obepíná nohu, nedovolí její přílišné posouvání uvnitř boty a postavení hlavně příčné klenby je více konzistentní. Ve finále to znamená menší riziko různých otlaků či odřenin.
V místě nártu celou botu obepíná pevný, volně posuvný pásek označený jako 360°System, který kontroluje předo-zadní posun nohy v botě.

Po 100 km.
Před vlastním během je dobré si pohrát s rychlošněrováním a kontrolovaně utáhnout každé křížení samostatně. Volný konec tkaničky je přichycen pod příčným gumovým páskem, což je podstatně rychlejší, než skládání volného šněrování do kapsy na jazyku boty.
Bota je samozřejmě určena především do terénu, případné přeběhy po asfaltu se ale dají vydržet, středně vysoký grip naštěstí příliš nebrzdí. Jistota záběru v terénu je dostatečná, i když zatím jsem se nedostal do opravdového bahna.
Potvrdila se tuhost podrážky, ovšem malé výhrady bych měl k informaci výrobce, že boty jsou vhodné pro všechny distance. Pro většinu běžců tomu tak pravděpodobně bude, ovšem jakmile zamíříme do oblasti ultraběhů, ukáže se bota jako málo tlumená. Po opravdu dlouhých bězích je noha více unavená z poměrně tvrdých nárazů, podrážka sice nohu dobře chrání,  ale nárazy málo tlumí. Takže můj limit je maraton, na delší běh už bych botu vyměnil za tlumenější.
Absolutně dokonalé jsou ovšem seběhy s kopce, nejlépe ještě v kamenitém terénu. Díky rychloupínacímu 360° Systému během pár vteřin dotáhnu šněrování v místě zpevňujícího pásku a ten pak nohu drží za nárt a nedovolí sklouzávání nohy v botě dopředu. Zabraňuje tak kontaktu prstů s vnitřkem boty a ani po dlouhém seběhu ve vyšším tempu tak nehrozí "černé nehty".

 

Po 200 km.
Vše drží stále jak má, nikde nelezou žádné roztrhané nitky, vše vypadá stále jako nové. Překvapením je i stav podrážky - prakticky žádné znatelné opotřebení, dokonce i na patě je na podrážce stále patrné jemné drážkováné na povrchu každého výstupku. 

Po 300 km.
Ani při téměř každodenním používání necítím na nohách žádné otlaky, ani různé typy ponožek nepřinášejí změnu komfortu. Vrchní tkaninu jsem lehce stříknul impregnací a zatím tak dostatečně odolává zvýšené podzimní vlhkosti.
Jako poslední část testu zbývá úplné "zničení" bot naplněním poměrně drsného testu "kilometr=koruna". Takže mě čeká ještě 1500 km ... na jaře dám vědět.

P.S. Ještě na závěr testu jsem udělal malé srovnání, kdy jsem vyběhl ve vysoce tlumených botech, které používám na dlouhá, technická ultra. Měkká podrážka běh přeci jen více zpomaluje a tak chceme-li závodit v terénu, bude Quechua dobrou volbou a o nějaké to místečko si jistě polepšíme.

Klady:
360° System
zvednutá špička
odolnost podrážky

Zápory:
vyšší cena

menší tlumení ve špičce

BATOH QUECHUA EXTENDET 0-10 L

Hledání na webu bylo tentokrát bezproblémové a základní informace jsou tak snadno k dispozici.

Jde tedy o běžecký batoh pro delší běh, kdy musíte vyřešit transport nezbytného minimálního vybavení, jídla a pití. Objemem hydrovaku 2 litry tak vyhoví několika-hodinovým běhům.
První pohled opět příjemně naladí, je to typ batohu, které mám rád. Probereme si tedy jednotlivé části batohu a pak hurá do lesů.

Krátký batoh, připomíná více běžecké vesty, uchycením rameních poruhů se však více blíží batohům. Celková ergonomie batohu je velmi důležitá, musí perfektně sedět na zádech a dokonale obepínat tělo. Tím se zamezí nechtěnému poskakování batohu při běhu. Veškeré nezbytnosti by měly být snadno uložitelné a hlavně dosažitelné. Každá manipulace s batohem zdržuje - možná ne tolik při výletě, ale v případě závodu se začnou vteřiny sčítat.

Mírně polstrovaný zádový systém ze síťované tkaniny je příjemný, zbytečně nezatěžuje větší váhou a eliminuje i nějaký ten zapomenutý malý hrbol při balení výbavy. Záda plynule přecházejí do širokých ramenních popruhů, úzkými popruhy jsou pak spojeny se spodní částí. Na přední straně popruhů jsou integrované kapsy, které pojmou menší elektroniku, či jídlo nebo jiné malé nezbytnosti. Nosné popruhy jsou vpředu spojeny dvojicí hrudních pásků.
Hlavní komora batohu je přístupná otvorem v horní části a zipem na boku. Celý batoh tak lze dostatečně otevřít a vyjmout i hlouběji uložené věci bez nutnosti vysypat celý batoh. Toto se mi jeví jako velice důležitý prvek.
Z vnější strany je na batohu otevřená přiléhající kapsa z elastické síťoviny a z tenké gumičky se svorkou jsou vytvořena poutka na hole.

Dvoulitrový hydrovak je uložen v samostatné komoře a zavěšen na pásku se suchým zipem. Hadičku lze podle potřeby vyvést na obě strany. Uzavření hydrovaku posuvnou lištou a dobře těsnící náústek zamezují zpětnému nasávání vzduchu a hydrovak tak při běhu neobtěžuje nepříjemným šploucháním tekutiny. Venkovní část hadičky lze ale upevnit pouze provlečením do gumového oka, což je komplikované a zdržující, bez zajištění ale houpající se hadička překáží a rozčiluje.

Objem batohu je dostatečný i na delší ultra v mírnějším počasí, kdy oblečení je minimum. I případné doplnění hydrovaku je díky posuvné liště rychlé.

Boční kapsy jsou při troše snahy dosažitelné i bez sundání batohu a bez zbytečného zdržování.

Takže konec teorie a vyrazit vše potvrdit praxí. Naplním hydrovak, kapsy zatížím "zbytečnostmi", dopředu něco k jídlu a GPS, na bok telefon, dovnitř nějaké tričko, do poutek hole. Abych si všeho užil do sytosti, naplánuji si cca 30-ti km běh po horách.
Bohužel už po pár metrech zjišťuji, že hrudní upínací systém nedokáže dostatečně zajistit polohu batohu a ten při běhu nepříjemně poskakuje na zádech. Není to sice nijak velký pohyb, za chvíli na něj trochu přivyknu, ale přesto bych si představoval pevnější uchycení. Celý tento jen je zřejmě způsoben vysoko položenými hrudními spínacími popruhy. Asi by to chtělo jiné řešení - viz. foto ?

Nosné ramenní popruhy se zdají dostatečně tuhé a ani při zatížení batohu cca 4 kg, se nezařezávají nepříjemně do ramen. Hrudní upínací pásky jsou ale připevněny malými háčky a manipulace s nimi je obtížnější. Klasická trojzubá přezka by tomuto místu slušela lépe.

Přichází čas na pití a tím se potvrzuje nedostatečné, či příliš zdlouhavé upínání hadičky ... přitom řešení jiného francouzského výrobce je dostatečné a elegantní. Také aretace náústku se ukazuje příliš pevná, jednotlivé části nemají výraznější grip pro uchopení a "vycvaknout" náústek spocenými prsty se stává složitým oříškem.

Vzhledem k řadě různých "vychytávek" by batohu slušel nějaký návod k použití - nejlépe něco jako na následujícím obrázku:

Jako celek je ale batoh ovšem velmi elegantní a s přihlédnutím k cenové relaci bude jistě dobrou volbou pro delší běhy "mimo civizaci".

Klady:
ergonomie
přístup dovnitř batohu
vnější kapsy
poutka na hole

Zápory:
nedostatečné zajištění polohy batohu
upnutí hadičky hydrovaku