Nikdy neříkej nikdy

Tak zase sedíme s Veverkou u večerního Skypu a spřádáme další běžecké plány. Závod jizerskými ledovými pláněmi je za námi, nohy přestaly bolet a omrzliny se rozehřály ... tak co ještě letos spácháme ?? Na monitoru naskakuje otázka: "Hele, víš, že se za pár dnů běží Horolezecký Krosmaraton v České Lípě?" 

No jasně, že vím ... viděl jsem v termínovce na Běhej.com. Nejsem ale blázen! Po zkušenosti z mého jediného absolvovaného maratonu v Plasech, kde jsem ukázal, kolik rozumu mají začátečníci, jsem jasně prohlásil, že dokud nebudu běhat treninkové třicítky s "prstem v nose", tak na maraton nejdu. A protože na dlouhé treninky už letos moc času nebude, tak až příští rok. Jasně ... za chvíli na monitoru bliká, že Veverka má stejně v plánu nedělní 3,1 km na Velké kunratické. Tak jakých 42, že ?

Jenže myšlenka byla zaseta ...
"Kam se hrabe Bittner, to se nedá srovnat ... Heleďte se, taková zásada: neříkejte mi nic, co nepatří do role. Protože já mám děsnýho pamatováka. A já to pak z tý hlavy nedostanu. "

Tak si minulou sobotu takhle běžíme se Samem tichými, mlhavými Jizerkami, hlavou mi kolují různé nesmysly a najednou je to tu ... Bittner !! Samozřejmě, že jsem už závod "prolustroval" na netu - čtyři kola 10,5 km, mírně zvlněný terén, podle fotek široké rovné lesní cesty. Tam by asi šlo dobře kontrolovat rychlost a vyhnout se tak příliš rychlému začátku. No uvidíme ... naštěstí na konci 20-ti kilometrového běhu se cítím dostatečně unavený a tak je jasné, že fakt nikam nepojedu. Celý týden pro jistotu statečně držím hubu, abych pak náhodou nemusel vysvětlovat, proč jsem vzdal ve druhým kole nebo proč jsem to běžel pět hodin ... a tak. To kdyby moje prozatimní rozhodnutí nějak nevyšlo.

Další sobotu ráno sedím v autě, směr Česká Lípa, cíl - Horolezecký Krosmaraton. No nevyšlo to. Dokonce se mnou jede moje sluníčko, aby mě hřálo a svítilo na cestu v tom sychravém podzimu a aby mi do každého kola podalo suchýho kulicha.
Rozprava před startem se omezila na konstatování, že jde už nevím o kolikátý ročník a že na startu je nás asi 58. Zřejmě se předpokládá, že trať všichni znají, protože o značení a dalších "malichernostech" nepadne ani slovo. Pak startér chvíli volá závodníky na startovní čáru a jen tak mezi řečí řekne "TEĎ". Zřejmě to znamená, že je odstartováno. Poněkud rozpačitě tedy všichni mačkáme stopky a vyrážíme kamsi do lesů. Vidím první zatáčku označenou mlíkem, tak to snad bude ono ... no, poběžím za ostatními.

Plán je hlavně to nepřepálit a pokud možno se dostat pod magickou hranici čtyř hodin. Držím se ve skupince asi 6-ti běžců a po pár kilometrech se čas ustálí na 5:25 / km. Je to sice o trochu rychlejší, než jsem plánoval, ale zdá se, že to jde celkem bez velkého úsilí. Skoro stále se běží po příjemně měkkém jehličí nebo písku. Sice to asi na rychlosti nepřidá, ale zase to bude šetrnější ke kloubům a svalům. Něco za něco.
První kolo je za mnou, je celkem teplo, nefouká a tak při miniservisu od svého sluníčka odmítám nový kulich. Naopak přibírám parťáka a další kolo se mnou poběží Sam. Nechám ho raději celé kolo na vodítku a tak mě tahá jak praštěnej. Sem tam ale ztrácím nějaké vteřiny různým očuchávání, očůráváním či konáním jiných potřeb. Ach jo ... no, brachu, jedno kolo a zase jdeš do péče k paničce !! Na celé kolo se přitom přidávám k jednomu z běžců a celkem v pohodě tak prokecáme dalších 10 km.
Vracím psa, beru si nějaký cukr a pití a mažu do třetího kola. Čas se stále drží na stejném průměru ... to je dobré. Dočasný spoluběžec se za chvíli omluví, že musí trochu zpomalit a tak zůstávám sám.
Na servisu do posledního kola říkám, že už toho začínám mít dost, ale mé sluníčko mě povzbudí slovy: "Žádný takový, koukej mazat, když už jsme sem jeli !!" No tak tedy mažu. Ještě 4 km a bum ... narazil jsem do zdi !! Trvá kilometr než ji jakž takž přelezu a zase trochu zrychlím. Ale už to není nic moc, klouby bolí jako čert ... ale běžím. Ztrácím dvě místa do celkového pořadí, ale co ... Přepínám GPS do jiného módu a sleduji, jestli to bude pod 4 hodiny. Cíl je na dohled - bude !!

 Nohy se mi klepou, že skoro nedojdu k autu, ale plán je splněn. Svůj maratonský čas jsem vylepšil o 36 minut. To bylo určitě tou rovinou. Ještě tři maratony a můžu myslet na olympiádu. 
Za chvíli volám Veverkovi, že má pěkný průšvih, protože kvůli němu jsem MUSEL běžet tenhle závod. A odpověď ? "No to máš blbý, protože teď už nikdy nesmíš běžet přes ty čtyři hodiny."
Doma ze záznamu GPS pak zjišťuji, že s tou rovinou to nebylo zas tak horký - celkové převýšení vydalo na 370 metrů !

Ale letos už fakt nic nepoběžím. A jestli jo, tak si ukousnu palec na noze !!

P.S. Fotky tentokrát moc nevyšly, fotografka byla asi rozklepanější než já. Třeba něco přidá pořadatel - tak to zkopíruju dodatečně.