úterý 11. prosince 2012

Jak se neztratit ...

Krátká úvaha nad vlastní radostí z mé znovu zprovozněné outdoorové navigace Garmin, původně blokované a licencované ze všech možných stran, přinesla pár komentářů, ale i náhodný souběh s příspěvkem 12Honzy o noční variantě Pražské stovky.
Satelitní navigace je dnes asi už vnímána jako základní standart, i když přeci jen řidič v autě s místní SPZ a puštěnou navigací, ve mě vždycky vyvolá úsměv ... ale třeba opravdu něco hledá. Nad hlavami nám krouží ... tedy pardon ... visí desítky satelitů GPS, Galilea či ruského Glonassu, obchody jsou plné všech možných navigačních přístrojů, kdejaký běžec jej má na ruce na cestě za městem (to jen pro evidenci treninku, že ...), navigovat umí skoro každý telefon a tak slovo "zabloudit" asi brzo zmizí ze slovníku.
Já sám většinu svých aktivit poslední doby podporuji snadností elektronické orientace. Ovšem nebylo tomu tak vždycky ... a tak jako porozumění s Honzovým "strachem" či naopak vlastně odvahou vyrazit do mrazivé noci na desítky kilometrů dlouhý přesun, kde jakákoliv odchylka od optimálu významně poznamená výsledek, dávám k dobru pár "mapových příběhů" z dávno minulých akcí ...

... mapa první ...1984
S kamarádem Otou jsme začali courat po Jizerkách ne už jen tak, ale s vážným úmyslem vytvořit novou verzi horolezeckého průvodce po dané oblasti. Tenkrát se nám během několika let podařilo vytvořit materiál, který dodnes tvoří základy knižně vydaných a aktuálně prodávaných průvodců. Na náš záměr ale nestačily dostupné turistické mapy v měřítku 1:100 000 a tak jsme používali již tenkrát unikát - originální mapu Jizerek, kterou nakreslil Josef Matouschek již  v roce 1927, v měřítku 1:50 000, v níž byl zachycen snad opravdu každý kámen. Když šlo do tuhého, přidali jsme buzolu ... a bylo to. Na místě jsme pak ručně dokreslily, co bylo třeba upřesnit a tyto mapy jsou v průvodcích dodnes - Galileo, neGalileo...
K mapám jsem tím získal takový trochu jiný vztah.

... mapa druhá ...1989
Po mnoha dnech cestování z Evropy do Asie ... letadly, horšími letadly, autobusy a nejhoršími náklaďáky se zfetovanými řidiči ... se dostáváme do Zaalajského údolí v oblasti Pamiru. Tak jako nám říkali, že na Pamíru máme zapomenout na hodinky a bude stačit řídit se pojmy "jaro a léto", tak bylo  třeba přehodnotit i pojmy rozměrové. "Údolí" tady znamená plochu rovnou jak fotbalové hřiště, dlouhou 250 a širokou 50 kilometrů. Ve vzdálenosti několika dnů pochodu od kraje údolí se tyčí vrchol hory, která je naším cílem. Mapy neexistují ... tohle asi jen tak nerozchodíme !! 


Tedy abych to zase moc nedramatizoval ... mapu máme ... hřebenový náčrtek části Pamíru v neznámém měřítku, okopírovaný z jakési knihy o sovětsko-čínské expedici z roku 1955 a jako naprostý skvost ruskou mapu v podobném stylu, zobrazující oblast asi 90 x 40 km.



Po dvou dnech šílené jízdy náklaďákem na pomezí Afghánistánu a Číny, kdy řidič z každého bočního údolí čeká letící protitankovou raketu, nás vykládá uprostřed obrovské roviny a se slovy, že za 30 dnů se sejdeme na stejném místě, mizí v oblaku prachu. Tohle přece nemůže nikdy klapnout !! V dálce vidíme běžet velbloudy a tak jen hořce vtipkujeme, že na zpáteční cestu si stopneme tak akorát je.
30 dnů uplynulo, na kopec jsme vylezli a teď sedíme uprostřed stepi pod pálícím sluncem a čekáme na náklaďák. Zatím uplynulo jen půl dne a tak jsme v klidu. Pak se na mnoho kilometrů vzdáleném horizontu objeví oblak prachu ... to snad není možné ... náš náklaďák !! Bez map, bez navigace a telefonů, na ploše velké jak polovina Čech. Mapy by nám akorát překážely ... tohle je možné opravdu jen v Rusku (to by měli soudruzi radost) !!

... mapa třetí ... 1991
Tak jsme styl předchozí akce dopracovali k opravdové dokonalosti. Tentokrát míříme do Himálaje, což by se mohlo zdát civilizovanější, ovšem do oblasti zcela mimo obvyklé (a povolené) treky - do oblasti Rolwalingu. Jediný "mapový" podklad je pár náčrtků a několik řádků z knihy "Napříč střechou světa" Petera Hillaryho (ano, ano ... syna slavného dobyvatele Everestu), kde popisuje, jak pod vedením místních styčných důstojníků a s řadou nosičů oblastí prošli.
Jsme tři, na průvodce nemáme peníze a na turistické ambasádě v Kathmandu musíme trochu zkreslit údaje do Trekking Permitu, aby nás pak náhodou někde nezatkli místní policajti.
Vyrážíme! Těch pár vět "kudy" si pamatujeme, na zbytek se snad doptáme. Uprostřed deštivé noci a podhorského himálajského lesa nás řidič vysadí z autobusu ... prý jsme tady. Je tma a ticho, déšť a zima dotváří tu správnou atmosféru. Jsme v Himálaji.


Ráno se tedy opravdu ptáme na cestu a zde je místní popis trasy: "půjde dva dny podél řeky až dojdete k mostu, dáte se přes něj, pak do kopce a dolinou dál šest dnů. Pak uhnete doleva přes čelo ledovce, odpoledne odbočíte doprava a za pár hodin jste tam." Slovem "tam" je myšlen konec oblasti Rolwaling a horský přechod ve výšce 5.700 metrů do oblasti osmitisícovky Cho-Oyu a dál Everestu.


Po 24 dnech pochodu a asi 450 km jsme zpět v Kathmandu. Prošli jsme oblastí, kam byl přístup turistům zakázán, vystoupili jsme v této oblasti na vrchol vysoký 6.200 metrů, stáli jsme pod Cho-Oyu a pod Everestem. Bez jediné mapy !!

2012
Tak se mi prosím nedivte, že s místní SPZ jezdím po městě s puštěnou navigací ... užívám si to !

3 komentáře:

  1. Tohle, tohle fakt nema chybu!
    Moc hezky, neuveritelne me dostalo. ta odvaha se pustit nekam bez map, nebo sam venovat svuj cas a mapy vytvaret. Jako Prometheus kdyz nese lidem svetlo...
    Slibuju, ze se naucim nejen mapy, ale i orientaci v terenu. Skvelym zazitkum zdar! MSF! 12:)

    OdpovědětVymazat
  2. No hezky jsi to napsal, všechna čest stranou :-)! Člověk si s mrazením uvědomí, jak jsme si ty životy těmi hračičkami sešněrovali a vyoptimalizovali a vlastně nás víc omezují než osvobozují. A přesto se tváříme že stále na nic nemáme čas. Jít "dva dny podél řeky, zahnout přes most a jít šest dní dolinou" či i jen víkend hledat po Jizerkách schované skalky je skoro mimo představivost. Počítá se na minuty, ve slovníku se objevilo sloveso "stíhat" a zejména "nestíhat". Jaký div když na vše si dáváme minutáž. A proto si dávám do dalšího roku malé předsevzetí: alespoň jeden víkend půjdu bez gps a hodiněk 2 dny kolem řeky...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prosím, vezmi mě na dva dny kolem řeky s sebou ... bylo by to jako "návrat ke kořenům".

      Vymazat