Pohledy odjinud (3.část)

Strach

Je krásné svěží ráno, když kráčíme mezi tyrkysovými jezery horskou dolinou uprostřed Fanských hor, v dalekém Tadžikistánu.
Mnoho dní jsme cestovali letadly, autobusy, náklaďáky a nakonec pěšky, abychom v následujících dnech mohli lézt na vrcholy, z nichž nejvyšší přesahují 5.000 metrů.

Někde za hřebenem už vyšlo slunce a osvětluje okolní vrcholy, my ale ještě dlouho půjdeme stínem, než i nás ohřejí sluneční paprsky.

Naším cílem je hora se jménem jak z Pohádek tisíce a jedné noci - Alaudin, jehož vrchol sahá do výšky 4.142 metrů. Samotný vrchol však dnes zůstává až druhořadým cílem. Tím prvním je výstup jižní hranou hory, vysokou 600 metrů. Vrchol určitě nesahá až do nebe a 600 metrů ve světě horolezců také není příliš, přesto s přibližující se horou v nás stoupá napětí. Hrana se nad námi strmě zvedá k vrcholu a ve své střední části chystá obtíže v podobě série převisů. Ale to hlavní, co zrychluje náš dech, je skutečnost, že dnes to bude sólový výstup, tedy takový, při kterém nebudeme používat žádná lana ani žádné jiné prostředky na jištění. Jen své zkušenosti, sílu a mysl.

Nabízí se otázka, zda tyto prostředky budou dostatečné pro zajištění bezpečnosti, když na druhé straně vah stojí pád do stametrové hloubky se zcela zřejmým koncem. Co nás vede k takovému a rozhodnutí, nač tolik zvyšovat riziko ?

Naší odpovědí je, že právě toto je pravá podstata horolezectví ... překonání strachu, který takový výstup s sebou přináší. To je právě ono, co nás znovu a znovu, jak droga, nutí stoupat k vrcholům, znovu a znovu proti onomu strachu bojovat a nenechat jej ovládnou naše tělo či naši mysl. A je tu další otázka ... je to ještě normální ? Vždyť strach z bolesti či strach ze smrti je biologicky zakódován v každém organismu. Právě strach je tou obrannou bariérou, která nás má zastavit před něčím, co by přímo ohrožovalo naše životy ... a my ten strach vlastně vyhledáváme.

Slunce ozářilo celou hranu když začínáme lézt. Metry pod našima nohama se mění v desítky a stovky, jediná chyba by byla tou poslední a nikdy bychom se nedozvěděli, jaká vlastně byla. Nelze tedy udělat žádnou !! Stanuli jsme nejen na hraně hory, ale i na hraně života ... a někde tady, mezi nebem a zemí, za tuto hranu můžeme opatrně nahlédnout. Jeden jediný krok za tuto hranu by ale byl už bez možnosti návratu. Proto mozek, ač ovlivněn strachem, nesmí udělat jediné chybné rozhodnutí, tělo musí poslouchat jako stroj. Celý svět se vtěsnal jen do následujícího pohybu, do následujícího kroku ... a dalšího ... a dalšího ...

Najednou už další krok není, jsme na vrcholu. Svět kolem nás se znovu otevírá v obrovském uvolnění, znovu vnímáme hory kolem nás ... slunce zapadá.

Pozdě v noci se vracíme zpět do tábora v údolí. Nikdo nás nevítá, nejsou z nás žádní hrdinové, jen všechno kolem nás vidíme asi trochu jinak.