Záskok

... aneb Horská výzva pokračuje.

Dva měsíce uplynuly jako voda (to bych teď raději měl zvoli jiný příměr) a je tu 2. díl trailového seriálu Horská výzva. Místem pořádání je šumavský Zadov a k poměření sil je připravený okruh dlouhý 74 km s převýšením téměř 2.000 metrů.

Opět jsme se snažili naběhat, co nám čas dovolil, opět jsme vše pečlivě naplánovali a už se jen těšili. 

A pak se to všechno nějak zamotalo a naše snažení se změnilo v improvizaci, ovšem to jsme ještě netušili, jak to celé dopadne ...

Veverka Pražský zvolil poměrně netradiční přípravu, kdy 10 dnů před závodem odcestoval do Turecka s cílem vystoupit na vrchol Araratu, nejvyšší turecké hory, vysoké 5.137 metrů. Aby však měl svědomí čisté, přibalil do batohu běhací minimusky - prý po výstupu zbyde ještě nějaký čas a tak bude trochu běhat, aby vše trochu urovnal.

No, to jsem byl tedy zvědavý ...

Návrat z Turecka je totiž plánovaný až ve čtvrtek večer, tedy den před startem závodu. Při takové akci se ovšem může přihodit cokoliv a tak si přeci jen necháváme zadní vrátka v podobě možného náhradníka. Jenže koho oslovit, koho najít ?? Posledních 12 let se pohybuji výhradně mezi cyklisty a ti jsou pro běh zcela nepoužitelní. Co s tím ... fakt nevím.
A tak se odhodlávám k poměrně zoufalému kroku a oslovuji Honzu12, běžce, kterého znám pouze z blogu. V průběhu roku jsme si navzájem napsali pár komentářů ke svým příspěvkům, vyměnili pár mailů s informacemi, ale jinak je to naprosto cizí člověk, navíc co se běhu týče, tak zcela jistě o několik levelů výše. Přesto však z jeho článků cítím, že pohledem na svět bychom si mohli být blízko.
Trochu se mi klepou ruce, když vytáčím jeho číslo ... mou otázku následuje odpověď - ANO !!  Je to sice ještě nějak podmíněné, ale teď mi zní to "ano" a ruce se mi možná klepou ještě víc. Teda ... to jsem se asi nacpal někam, kam nepatřím.
Naštěstí je to ale jen náhradní plán, pevně věřím Veverkovi, že na Ararat nejen hravě vystoupí, ale poté se dokonale připraví na běh Šumavou. V pondělí ovšem přichází z Turecka zpráva, že vrcholu bylo dosaženo, ale účast na Horské výzvě je nemožná !!
Náhradní plán tedy vstupuje v plnou platnost a tak znovu volám Honzovi. Ten, ač právě absolvoval 100 km trail na Silvě, opět souhlasí, pokud bude pro i jeho mírně poškozený palec na noze.

A tak v pátek v 10:30 zastavuju před Honzovým domem a a za pár minut společně vyrážíme na Šumavu. Honza přesně odpovídá představě, kterou jsem si o něm udělal ... tedy naprosto v pohodě, se stejnou vizí běhu a všeho s tím spojeným. Asi si budeme mít co říct a zdá se, že ani v případě závodní krize se navzájem nesežereme.
Dvě hodiny cesty prožvaníme o všem možném, průběžně vysvětluji svou evoluci běhu i týmu Veverka Expres. Honza tak dostává titul "Veverka Náhradní" a nic už nebrání startu.

 

Do závodu zbývá spousta hodin, které většinou proležíme na karimatce, před startem dokonce zvládme asi dvě hodinky se prospat - já ve spacáku, Honza - mírně znevýhodněn - pod psí dekou, co vozím v autě. A pak už jsme na startu. Předchozí dilema s volbou bot, oblečení a další výbavy jsou vyřešena ... poslední minuty ... a je tu start. Tentokrát vyrážíme spíše ze zadní části startovního pole, nemáme v úmyslu se zlikvidovat hned na začátku, času na to bude ještě dost. Postupně za sebou necháváme jedno družstvo za druhým, ze sjezdovky se dostáváme do lesa a za chvilku se objeví problém, který nás bude pronásledovat celý závod. Bloudíme !!
Nejsme ale sami, bloudí snad všichni. V jednu chvíli se uprostřed lesa sejde snad stovka bezradných čelovek, všichni hledí do map či GPS. Nejsme výjimkou, ale GPS se v hustém, vysokém lese taky trochu ztrácí, je zde spousta cest a přesnost zaměření trasy je snížená. Nakonec se podaří situaci nějak vyřešit a dostat se na správnou cestu. Ta je ovšem tak úzká, plná kluzkých kamenů, kořenů a bahna, že se jen obtížně sleduje. Taková situace se pak opakuje ještě několikrát ... prostě noční část byla obtížná jak technicky, tak orientačně.

Konečně vychází slunce, bloudění nás ale bude pronásledovat i za dne ... občas je odbočka nedostatečně označena, občas je na vině naše nepozornost, jednou dokonce někdo přeznačil cestu do špatného směru. Vždy to ale znamená vracení, hledání nové cesty a metry a kilometry navíc postupně přibývají. Naštěstí ani jednou za závod nás to psychicky neovlinilo. V závěru závodu, kousek před Kvildou, dokonce zabloudění připravilo možnost zkrácení trasy, přesto - ač se 70-ti kilometry v nohách - jsme se vrátili na správnou trasu. Na následující kontrole jsme zjistili, že ne všichni tak učinili. Věříme ale tomu, že to nebyl úmysl.

Cesty jsou mokré, plné bahna, na podmáčených loukách se boříme hluboko do vodou prosáklé trávy ... do bot teče vrchem. Zpočátku jsem litoval, že GTX Salomony zůstaly v autě, nakonec se ale prodyšné boty ukazují jako výhodnější, protože co dovnitř nateče, brzy se zase usuší. Když se den oteplí, přijde mi proběhnutí kaluží jako docela osvěžující.

Obdivuji všechny, kteří jsou schopni si zapamatovat přesně průběh celého závodu a celé trasy. Mě to vždy splyne do jednoho celku, z něhož vystupují jen útržky.

Vyšlo slunce, otevírají se "panoramata", slunce rozpouští mlhy v údolích. Zakrátko míjíme blonďaté děvče, které nás za chvíli dobíhá a volá na nás jménem. Všichni se poznáváme z blogů. Perfektní setkání ... jen na pár vteřin, ale moc mě těší. Na naši otázku "kde máš parťáka?" jen suše odpoví: "Ale ... támhle zvrací ve křoví." A dál zase běžíme každý svým tempem.

 

 Běžíme dlouhý úsek podél nádherné řeky Vydry, plné černé vody z rašeliništ a obrovských žulových balvanů. Až bych si snad hubu rozbil, jak se kochám.

 

 Malá krize na mě padá při běhu podél "Vchýnicko-Tetovského plavebního kanálu" - snad 6 km dlouhý úsek, nádherná voda, nádherná příroda, ale zatáčka za zatáčkou stále stejné ... skoro hodinu  stejné tempo. Honza má trpělivost ... "tak teď to dáme támhle k tomu stromu, pak můžeš 50 metrů jít a zase támhle k té kaluži". Jak jsme kanál opustili, trochu jsem se zase zpamatoval.
Celou cestu se navzájem ujišťujeme, že je to fakt "na pohodu", čas není soupeřem ... jde jen o to , závod dokončit.

Blíží se pomalu konec, je už jasné, že blouděním jsme si nějaký ten kilometr přidali ... zdá se, že na GPS padne magických 80 km. Poslední kilometry jsou nekonečné ... průsek jak podle pravítka, táhnoucí se do kopce a z kopce až do nekonečna. Ale stále jsme v dobré náladě, prohodíme pár vtípků s dívčím týmem ... snažíme se ještě běžet, prý nás honit nebudou - nejsme ženský. Jinak by nám to asi nakleply.

Sjezdovka ... běžíme ... cíl. GPS ukazuje 79,69 km.

Za necelé dvě hodiny, umytí a najedení, vyrážíme na cestu zpět. Stahují se černá mračna, za chvíli přijde bouřka s kroupama. To už tu ale nebudeme.

Děkuji Honzovi za neskutečný zážitek, za trpělivost s mou slabostí, za dobrou náladu ... tohle jen tak nezapomenu.

A opět malá statistika na závěr:
na dlouhou trasu odstartovalo 187 týmů, do cíle se dostalo 148 z nich. S časem 12:11:00 jsme v celkovém pořadí obsadili neskutečné 22. místo, v kategorii mužů pak 16. místo. Na výsledek je ještě jeden úhel pohledu - v jednotné kategorii mužů je nám s Honzou dohromady více jak 100 let ! Ještě že Honza tvrdí, že to nebyl žádný závod. Nevím totiž, jak by to vypadalo, když by to závod byl !!!